Čtvrté oslavy Železné Rudy
Reportáže z minipivovárků
Čtvrté oslavy Železné Rudy
Jo, Belveder, tam to mám rád. Ať už pro výborné pivo či pohodovou atmosféru, tak pro Fandu Strnada st., normálního majitele, který nás sběratele nechápe jenom jako něco, z čeho může vytáhnout hodně peněz, ale který si nás velmi váží a v rámci možností nám vychází i vstříc. Prostě takový ideální minipivovar, kam se člověk vždycky s chutí vrátí, klidně i několikrát do roka. Když jsem se tedy před pár týdny dozvěděl, že se v Rudě bude konat oslava 4. narozenin jejich pivovárku, dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a svou účast Fandovi hnedle potvrdil...
Tou dobou jsem zrovna pobýval doma na Moravě, odkud je to do Rudy vlakem přes 400 kilometrů a "ňákých" 7 hodin cesty, což bych s ČD nerad absolvoval vkuse, proto jsem se rozhodl, že vyrazím o den dřív a vezmu to ještě přes pražský byt a pokračovat budu až následující ráno.
Můj tradiční spolucestovatel Jarda měl dopoledne ještě nějaké povinnosti, aby nám však v Dobřanech neuteklo nové sklo, o kterém nám nedávno vykládal tamní Míra David, domluvili jsme se tak, že tentokrát pojedeme zvlášť, že to vezmu ještě přes tu Modrou Hvězdu a že pak zkusím přistoupit do jeho vlaku.
Cesta vlakem směrem na Plzeň patří k těm náročnějším, člověka to obvykle přestává bavit už za Smíchovem a ani dnešek by nebyl výjimkou nemít štěstí na spolucestujícího, který dal jedno G v plechu, po němž usnul, zaspal a namísto do Berouna musel až do Hořovic.
Normálního člověka bych kvůli tomu samozřejmě litoval, i já takhle jednou namísto u nás v Zábřeze skončil až o 150 kilometrů dál v Ostravě na hlavním, ale tento pán moc normálně nevypadal, spíš představoval symbol českého nevkusu, navíc oděn do trika s logem Gambrinus, takže jsem se neudržel a vyprskl smíchy. Dotyčný to naštěstí neviděl, zrovna přemýšlel nad tím, zda skočit za jízdy z vlaku, nebo ne, no a já měl na pár hodin mnohem lepší náladu. :-)
Do Plzně, kde jsem měl přestupovat, jsme dojeli s mírným zpožděním, přípojný vlak ale naštěstí počkal a ani ne půl hodinu nato jsem tak mohl poznávat nejen pivní krásy Dobřan.
V Dobřanech
V dobřanské Modré Hvězdě se stavuji jednou dvakrát do roka, většinou však právě proto, že je to po cestě do Rudy a sotva čtvrthodinku chůze od nádraží, takže tam člověk za ty dvě hodiny, které tu má do odjezdu dalšího vlaku, v pohodě dojde, dá nějaké to pivo, obohatí si sbírku novým suvenýrem a ještě mu zbude čas na případné další aktivity.
Člověk by si řekl, že když je tu častěji než v kdejakém pivovaru, kam to má z domu pár minut, že už ho tu nemá co překvapit, ale opak je pravdou. Vůbec poprvé jsem zde měl totiž možnost nahlédnout na jejich pivovarskou zahradu, byť jsem nakonec jejích krás nevyužil a raději si šel sednout dovnitř, kde se přeci jen člověk může kochat varnou a máte-li štěstí, tak i prací sládka Petra Petružálka.
Pivovarská zahrada v Dobřanech
Zrovna byl čas oběda a snad i díky tomu byly stoly před varnou z větší části zaplněné, musel jsem se tedy "schovat" dozadu, kde bylo naštěstí volno.
Usedl jsem a sotva jsem obdržel nápoják, hnedle jsem začal přemýšlet nad tím, čím bych to dneska asi tak odstartoval.
Dobřanská piva sice dlouhodobě řadím k tomu nejlepšímu, co dokáží naše minipivovary vyprodukovat, zejména pak silnější speciály typu Sekáče tu mívají stabilně výborné, i zde se však občas někdo utne (možná Petr, možná někdo jiný, opravdu nevím, ale z pohledu zákazníka mi to může být tak nějak jedno, podstatné je, že se to stává, což by nemělo) a na čepu se tak objeví tu nepovedená pšenice (11. 4. 2010; na obranu pivovaru však musím dodat, že jsem byl tehdy ihned při příchodu upozorněn na to, že se to sládkovi pšenka příliš nepovedla, že si ji nemám dávat, ale znáte to, člověk prostě občas neuvěří, dokud to sám nezkusí), tu zase desítka s hnilobným zápachem (11. 4. 2010; kamarád z Příbrami to tehdy popsal slovy "takhle nám v práci páchne odpad") či dokonce umělá chemická sra*ka malinového, příp. čokoládového typu (26. 11. 2010; dost to připomínalo špatně rozmíchaný kakaový prášek v čokoládovém jogurtu či zmrzlině).
Na silná piva, která jsou tu jakousi sázkou na jistotou, však dneska bylo příliš teplo, navíc jsem se chtěl šetřit na večer, proto jsem koukal spíš po něčem slabším.
Největší strach jsem měl logicky z desítky, ale riskl jsem ji a nelituji toho. Mohla být sice studenější, ale jinak vážně velmi dobrá. Krátce nato následovaly světlá 12ka a posléze i pšeničná 11ka (standardně podáváno s citrónem, pokud jej v pivu nesnášíte, musíte na to obsluhu včas upozornit) a také v jejich případě jsem vyjma zbytečně vysoké teploty, kterou jsem Petrovi posléze osobně vytkl, neměl výhrad.
Hlad je hlad a člověk by po tom pivku možná i něco dal, jenže z "dětských" 100gramových hotovek mě nic nezaujalo, no a jídla na objednávku mi na Dobřany připadala zase moc drahá, nakonec jsem si tedy nechal zajít chuť a vyřešil to jenom kulajdou - velmi chutnou a za vcelku příjemných 20 korun.
Měl jsem ještě chvíli času, využil jsem tedy přítomnosti sládka a optal se ho, zda bych se po letech nemohl mrknout do sklepa, že ho moc nezdržím, maximálně udělám pár fotek a půjdu. Petr nebyl proti a za chvíli už jsem byl uvnitř. Následovalo focení, nějaký ten rychlý dotaz a ani ne po třech minutách bylo hotovo.
Dobřanské spilkosklepy - nahoře starý, dole nový
Tolik dnešní Modrá Hvězda. Závěrem jsem ještě koupil něco málo do sbírky, hlavně pak výše zmiňované pivní sklenice, a pln suvenýrů i pozitivních dojmů nejen z dobrého piva si to namířil zpátky k nádraží a pár minut nato i k Jardovi do vlaku směr Železná Ruda.
Z rychlíku osobák aneb když není kam spěchat
Cestovat v rychlíku, který vám na 80 kilometrech zastaví hned 16x, se nepoštěstí každý den, takže pokud se do této části Šumavy vydáte vlakem, nezapomeňte se obrnit dostatečnou dávkou trpělivosti, popř. nějakým tím netbookem, jinak je to vážně "vopruz".
Do Rudy dojíždíme krátce po třetí. Následuje ubytování a přesun na Belveder. Akce začínala sice již ve dvě, takže byla v plném proudu, ale to hlavní - křest knížky o pošumavských pivovarech a nového železnorudského piva - bylo naplánováno na později, takže jsme vůbec o nic nepřišli.
Dle této pozvánky účast na akci přislíbily pivovary U Rybiček ze Stříbra, Modrá Hvězda z Dobřan, Purkmistr z Plzně, Kout na Šumavě a také Permon ze Sokolova, když jsme však dorazili na místo, slibované pivovary nikde, jen jejich pivo a navíc v dost okleštěné verzi. Že nás oblbují pořadatelé Dýšin, Nepomuků a jiných akcí, kde jde hlavně o prachy, jsem si již zvykl, ale v Rudě jsem "lákání na pivovary" opravdu nečekal a docela to i zamrzelo, byť pestrá nabídka piv nebyla tím jediným, kvůli čemu jsem dneska přijel. Další den jsme to však s Fandou probírali a řekl bych, že nás i pochopil, takže od příště už by se mělo lákat maximálně na piva či přímo značky, na pivovary, které nebudou vůbec přítomny, již ne. Doufejme.
Nechme už ale diskuse o tom, jak by to mělo být správně, a pojďme si raději přiblížit, co se na akci vůbec nabízelo a hlavně také dělo.
První ochutnávka
Jak jsem již naznačil, z avizovaných pivovarů se na slavnostech neobjevil žádný, jenom jejich piva, která čepovali lidé z Belvederu. Kromě čtyř místních pivek (tři byla nabízena venku před hotelem, tmavý Grádl jen uvnitř) bylo současně na čepu ještě dalších šest - viz obrázek níže. V nabídce měli být ještě Permon s Purkmistrem, na čepu se však z nějakého důvodu neobjevili. V průběhu večera jsem nicméně zahlédl mladého Sáse a za jedním ze stánků i plechovou reklamní ceduli jejich Permona, lze tedy předpokládat, že když už ne Purmistr, tak alespoň Permon se v sobotu na čepu objevil. Cena všech piv byla jednotná a na to, že se zde neplatilo žádné vstupné, velmi příjemná - 25 korun za půllitr, 15 za třetinku.
Mohli jste ochutnat piva čtyř pivovarů
Jak už u mě bývá zvykem, pil jsem jenom ze třetinek. Kromě Dobřan, které jsem měl předtím přímo v pivovaru a které už jsem nepotřeboval znovu zkoušet, jsem postupně ochutnal vše nabízené a mám-li to nějak stručně zhodnotit, musím říci, že jsem byl spokojen tak napůl. Nejvíc, bohužel, zklamal místní polotmavý Kojenec - zatímco z jeho světlého brášky jsem byl předloni nadšen a dosud ho řadím ke dvěma nej výčepním pivům, jaká jsem kdy ochutnal, tady jsem byl spíš zklamán, hlavně kvůli dle mého názoru nešikovně zvolené kombinaci sladů - dále jsem byl nespokojen s koutskou desítkou, takhle špatnou jsem ji ještě nezažil, no a tak trochu zklamal i Švejk. Nebudu-li brát v potaz doby, kdy jsem ho pil ještě pod neoficiálním názvem "Vídeňák", tak jsem ho měl již 3x a pokaždé chutnal jinak, dnes, bohužel, nejméně.
Co se dalších piv týče, velkým překvapením byl pro mě stříbrský Argent, takhle dobrého bych ho opravdu nečekal, no a vůbec nejvíc dneska oslovil lehce nasládlý tmavý Grádl, opravdu lahůdka. Lahvová piva, která zde nabízel Venca Fiala z někdejších Pivních cest, byla převážně bavorského původu, a ta mě jak známo příliš neoslovují, takže jsem žádné z nich neokusil a ve výsledku tedy nemohu ani hodnotit.
Venca Fiala jako vždy dovezl i něco málo (nejen) bavorského
Jedni se bavili u piva, druzí ve vodě
Na programu však nebylo jenom koštování za doprovodu několika kapel, nýbrž hlavně křest aktualizované knížky o pošumavských pivovarech a dále také oficiální představení zdejšího nového piva Švejk. Ještě než to však celé začalo, Fanda Strnad st. využil chvíle času a přítomným se pochlubil ziskem dalšího ocenění, tentokráte pro jejich Grádla, který letos v Táboře skončil ve své kategorii druhý. No, ne že bych si o úrovni degustačních soutěžích tohoto typu myslel něco dobrého, to rozhodně ne, spíš naopak, ale Grádla jsem dneska ochutnal a velká spokojenost (viz výše), tak proč by nemohl oslovit i degustační porotu, že jo?
Na vědomost se dává, že náš tmavý Grádl je pro letošek stříbrný (vlevo podsládek pivovaru Láďa Žižka, uprostřed Fanda Strnad st.)
Úspěch Grádlu zapit, mohlo se křtít
Sotva byl úspěch Grádlu oficiálně zapit, přistoupilo se k tolik očekávanému křtu nové či spíše aktualizované knížky o pošumavských pivovarech. Úvodního slova se ujal Fanda Strnad st., který přítomným představil jak autora knihy Tomáše Cihláře, tak její kmotry, senátorku Jiřinu Rippelovou, sběratele pivních lahví Jiřího Drvolu, majitele nejrozsáhlejší sbírky pivních lahví u nás (ve sbírce, jejíž částí se můžete pokochat např. ve dvacáté minutě tohoto videa, jich má přes 8 tisíc a dalších 9 tisíc prý k výměně) a starostu Železné Rudy Michala Šnebergra. Dále již pokračoval sám autor, který ve svém krátkém projevu mj. poděkoval své rodině, všem kamarádům sběratelům, kteří mu s knihou, resp. obrazovou přílohou, pomáhali a v neposlední řadě i svému otci, který ho k zájmu o pivo a jeho historii vlastně přivedl. Tomáš také naznačil, jakým způsobem začínal a současně si posteskl nad tím, kam až dnešní sběratelství dospělo, že už je to jenom o penězích a to pravé kouzlo se z něj pomalu ale jistě vytrácí... Následovala řeč všech tří kmotrů knihy a slavnostní křest, jak jinak než pivem.
Křtila se i nová knížka o pošumavských pivovarech (zleva: autor knihy Tomáš Cihlář, senátorka Jiřina Rippelová, Fanda Strnad st., sběratel lahví Jiří Drvola a starosta Žel. Rudy Michal Šnebergr)...
...čemuž předcházela i krátká přednáška jejího autora, pačejovského učitele a současně sběratele pivních suvenýrů Tomáše Cihláře
Tolik křest nové knížky a nyní již k dalšímu bodu programu, a sice křtu nového místního piva Švejk. Jednou už pokřtěno bylo - před pár týdny na slavnostech v Ústí - ale proč ho nepokřtít ještě jednou, navíc přímo doma, že jo?
I v tomto případě se úvodního slova ujal nejprve Fanda Strnad st., který krátce představil jak samotné pivo, tak i jeho tři kmotry - Přemysla "Švejka" Kubištu, Jána Fiedlera, někdejšího předsedu bratislavského sběratelského klubu, a opět Michala Šnebergra, starostu města. Kromě nich se na podiu logicky objevili i zdejší sládek Fanda Strnad ml. a také podsládek Láďa Žižka. Závěrem dostal Fanda Strnad st. od "Švejka" malý dárek - plakátek "Se Švejkem na Švejka", který Fandovi udělal očividně velkou radost - a celé to bylo završeno slavnostní salvou.
Přítomným zde bylo představeno také nové pivo Švejk (u mikrofonu Přemysl "Švejk" Kubišta, úplně vpravo pak Fanda Strnad ml., železnorudský sládek)...
...jehož křtu se ujal mj. i bratislavský sběratel Ján Fiedler
Zazněla i slavnostní salva...
Samozřejmostí bylo i výborné jídlo (Sekal asi nebude souhlasit a opět bude mít narážky na to, že je na Belvederu mizerná kuchyně, s čímž se dalo svým způsobem ještě loni souhlasit, co však mají novou kuchařku, nutno říci, že to nemá chybu a dneska jsem si pochutnal jak na šumavské bramboračce, tak hned dvakrát na hovězím gulášku) a spousta nevtíravé hudby, prostě jako na každé akci komornějšího typu, kam přijde pár set lidí. Z doprovodného programu stojí za zmínku např. vskutku netradiční soutěž v pití piva vleže na břiše bez použití rukou, jejímž vítězem se stal pan Roman Šperl, profesionální hasič a současně majitel pocinovického pivního muzea, a dále pak autogramiáda zrovna pokřtěné knížky, během níž jsem Tomáše coby dlouholetého (byť spíše virtuálního) kamaráda trochu vyzpovídal a časem z toho snad taky něco málo sepíšu, i když možná jen formou recenze, ještě nevím. Prozatím se tedy musíte spokojit jenom s annoncí knihy, kterou najdete např. zde... A pokud byste chtěli do knížky nejprve nahlédnout a teprve na základě toho se rozhodovat, zda koupit či ne, budete tak moci učinit v září na burze pořádané naším sběratelským klubem, kde by měl být Tomáš přítomen a svou knížku by měl prodávat a případným zájemcům také podepisovat.
...a nechyběly ani soutěže, např. v pití piva vleže na břiše bez použití rukou, jejímž vítězem se stal pan Roman Šperl (třetí zprava), profesionální hasič a současně majitel pocinovického pivního muzea
Jak vidno, sběratelé pivních suvenýrů této akci dominovali. Ať už Tomáš Cihlář, Jiří Drvola či Ján Fiedler, tak zmiňovaný Roman Šperl. Z dalších přítomných zástupců tohoto jedinečného druhu možno jmenovat také Mílu Habrmana, Míru Zubra, bratislavského Rudu Besediče a samozřejmě i Jardu, mě a také samotného Fandu Strnada st., který nesbírá jenom lyžařské odznaky, jak jsem si dlouho myslel, ale taky pivovarské kamionky a pivní kalendáříky. To uvádím jen pro případ, že byste mu něčím chtěli v budoucnu udělat radost. :-)
Jak ubíhal čas, z venku jsme se přesunuli dovnitř do pivovaru, ne však proto, že by to venku nestálo za nic, ale spíš kvůli většímu klidu a tak nějak i kvůli pohodlí. Akce pokračovala do pozdních nočních či spíše brzkých ranních hodin, my se však zdrželi jenom do půl jedenácté, neboť další den nás čekal ještě Nepomuk a chtěli jsme se na to náležitě vyspat.
Tolik dle mého názoru velmi povedená akce. Úplně všechno dokonalé nebylo, hlavně některá piva, jinak ale velká spokojenost a zase se ukázalo, že když to nepořádá žádný vydřiduch či amatér, jde to i bez vstupného, plastových kelímků, teplého piva či neskutečných front a to vše při cenách, za které se nikdo nemusí stydět. Prostě klobouk dolů.
Na úplný závěr připojuji ještě odkaz na fotogalerii z podzemí železnorudského hotelu Grádl, který je tak trochu méně známý než jeho bratříček Belveder, ale za návštěvu také stojí. V jeho podzemních prostorech se totiž nachází nejen expozice pohádkových strašidel, ale hlavně pak malé pivovarnické muzeum. Viděli jsme a i když je to menšího rozsahu, líbilo se.
[Marek Kamlar] [Zobrazeno 7499x] [28. červenec 2011]
[Minipivovary] [comments: 8] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]
Diskuse k článku
Vložit komentář
Komentáře
VozechV
pondělí, 1. srpen 2011
13:57
Dobrý den pane Kamlare.
Přečetl jsem si váš článek a prosím o doplnění několika chybějících údajů:
1) odkud z Moravy jste to jel přes Prahu do Rudy,
2) číslo vlaku, který dojel do Plzně se zpožděním,
3) kde nastoupil pán s tričkem Gambrinus,
Pro začátek vše, pak dodám další dotazy.
Pro méně chápavé dodám, že je to má reakce na komentář pana Kamlara pod tímto článkem: Dwarf na Novém Zélandě: část 1. A nečekám, ba ani nejsem zvědavý na odpovědi.
Adsense
21. listopad 2024
09:41
posted by: Inzerce
Malakin
pondělí, 1. srpen 2011
22:58
to VozechV: Abych pravdu řekl, nějakou takovou reakci jsem čekal, akorát jsem si myslel, že u toho tazatel bude používat mozek, ale chápu, ne každý to umí...
Tak tedy k oněm dotazům:
1) není podstatné, odkud jsem jel, text dává smysl i bez toho, ale pokud byste to četl, tak hned o 12 řádků níže píšu "u nás v Zábřehe", z čehož je podle mě zcela zřejmé, odkud jsem to vlastně jel
2) ani číslo vlaku v tomto případě není podstatné
3) vlak vyjížděl z pražského hlavního nádraží, další zastávkou byl Smíchov a pak zmiňovaný Beroun = opět se ptáte na něco, co je z textu zcela zřejmé, tj. že onen pán vyjížděl z Prahy
Prd
úterý, 2. srpen 2011
13:33
to Malakin: Fascinující. Vrátil bych se k výše zmiňovanému článku - opravdu je tak důležité vědět mj. "jaký studijní program či kurz jsi absolvoval, kdo to platil, proč zrovna NZ" aby text dával smysl? Možná že ten mozek používáte až moc. Říká se, že genialita hraničí s debilitou - nevíte o tom něco? Jako malou pozornost ode mě Vám napíši násobky čtrnácti, snad Vám to pomůže při dalších reportážích z NZ - 14, 28, 42, 56, 70, 84, 98, 112, 126, 140. Pokud budete potřebovat vyšší, napište.
Michal
sobota, 30. červenec 2011
02:42
Miluju narážky na ČD. Bez nich byste se nedostali beztak nikam, páč ČSAD nebo jak se tomu dneska nadává to nevytrhne, kvalita taky na hovno a SA...nejezdí do každý prdele No, ale to už tak nějak patří ke koloritu, zanadávat si na ČD. Kdo to nedělá, já občas taky, ale bez nich to nejde. Snad teď nespustim nějakou sáhodlouhou nádražádckou debatu Mimochodem, auto je nejlepší varianta, jak se někam dostat, ale musíte si sehnat řidiče, co vám to odtáhne když ne tam, tak určitě zpátky