Na Cara!

Únor je mým nejslabším měsícem. Kdybych mohl ulehnout k zimnímu spánku na tři měsíce, udělám to. Zvlášť, když sleze sníh a je šedivo. Jsem prostě dole. Ani v pivním světě se pro mě nic neděje a já ještě letos ani nic nenapsal. Vyrazil jsem na Pantátovu desítku do Průhonic, abych měl alespoň nějaký výlet. Pivko bylo výborné, ale trudnomyslnost se stejně projevovala existenciálními přeludy. Letos se mi ani moc nechtělo pěšky do Pyšel, protože už tam není babička. Před nedávnem nám odešla…

Pantátova desítka proti trudnomyslnosti

Tak jsem v Průhonicích meditoval nad faktem, že v každé generaci zpět se počet předků zdvojnásobuje. Rodiče máme dva, prarodiče čtyři, prapra osm atd. Někdy v šestnáctém století už máme teoreticky více předků, než bylo tehdy lidí na celém světě. A jestli má pravdu evoluční teorie, všichni savci pocházejí ze stejného prapředka. Např. já i to prasátko, co jsem včera papal. Viděl jsem v dávnověku tu ustaranou matku. Měla pět mláďat a velký starosti je ve světě gigantických dinosaurů všechny uživit. A proč? Aby se děti jejích dětí jednou navzájem požíraly…

Brrr, musim se z toho nějak dostat! Přijdu domů, kouknu do svého pivně.infního mailu a čučim jak puk. Píše mi pan Voltr: „Dobrý den. Chci Vám poděkovat za to, že jste se zmínil o našem pivovárku v článku Jak se jezdí na pivo 2. Pivovárek u Hušků se nám podařilo po roce provozování docela dobře opravit. Pokud budete mít zájem a cestu okolo, rád Vám jej ukážu. S pozdravem J. Voltr" a pod mailem je připsanej telefon.

Na Cara!

A bylo to jako když se rozestoupěj šedý mračna, jako když v krajině narazíte na dračí žílu, odkud vzlíná sršící energie matičky země, jako když potemnělými nebesy prolétne ochvostěná vlasatice, jako když kamiony ze země za zrcadlem přivezou radost, jako když šeptem promluví slunce, jako když dívka ze sna volá tvoje jméno…

Jak to udělám? Ne, do Bělče nepojedu sám jako loni na jaře do Miletína, na samotu není roční období. Zkusim něco, co jsem ještě nikdy nezkusil, maje z virtuality spíše obavy. Vzpomněl jsem si na tu krátkou reakci nějakého Martina C. pod jedním z mých článků: „Ty vzpomínky na pivní túry Tě budou hřát u srdce a svědit na jazyku.“

Měl totiž pravdu a do téhle krátké věty zaklel o čem to je. Takže jsem se do jeho jména proklikl, zkopíroval mailovou adresu a přeposlal tomu neznámému chlapíkovi mail pana Voltra s lakonickou otázkou: „Martine, nepojedeme spolu?“

Primátor v Blešně

Protože drink Martin (dr. ing. Martin) jak se ukázalo je ze Žacléře, máme sraz v Hradci Králové v poledne. Poznáváme se snadno, on ví, že já mám na sobě triko Žamberecký kanec a já vím, že on má čepici trutnovského Krakonoše. Výluka na trati Hradec – Třebechovice nic neubrala na příjemnosti seznámení. Vystupujeme v Blešně, zastavujeme se v Blešenské hospodě na Primátora skoro ve spárech LIFu a posilňujeme se i vynikajícím gulášem, nejlepším, co jsem letos měl.

Po zelené do Bělče

Klábosíme s Martinem o našich pivních cestách a je nám moc fajn. Během několika minut působíme dojmem sehrané dvojky, která se zná léta. Pivofenie je prostě naše společná diagnóza. Když odmítáme dalšího Primátora se slovy, že musíme po zelené do Bělče, Blešenští na nás hledí jako na psychopaty. Nedbáme toho a vrháme se do údolní nivy meandrující Orlice. To je část výletu, na níž se také těším.

Zelená značka

Do Bělče jsem už mockrát šel pěšky z Hradce od Petrofu přes lesní hřbitov a lesní rybník Výskyt a meandry Orlice mi dosud unikaly. Orlice však nemeandrovala, nýbrž se před našimi zraky divoce vylévala z břehů. Na jaře do Bělče prostě z Blešna nechoďte. S Martinem jsem se sice neohroženě vrhli mezi zpěněné orličí vodstvo, ale když jsme narazili na zelenou značku, která nebyla ve výši očí dospělého člověka, nýbrž třicet centimetrů nad hladinou, vyzkoušeli jsme teplotu vody a zavrhli plavbu. Došlo nám, proč na nás blešenští hleděli jako na pitomce a Martin pronesl své suché: "Doufám, že Běleč je dosud nad Orlicí!"

Na samotě u Orlice

Běleč byla dosud nad Orlicí a já prozváním pana Voltra. Opuštěnost pivovárku byla až děsivá a dávala tušit, jak je asi těžké ekonomicky přežít zimu v destinaci závislé na letní turistice. Ale to už nám pan Voltr vysvětluje, že pivovárek je vedlejšák, hlavní činností je pro něj sedmero řemesel, především zámečničina. Nebojím se a jdu k jádru věci: "Pane Voltr, loni to nějakou dobu nevypadalo dobře a my, pivní fandové, jsme se strachovali o osud vašeho pivovárku, co se dělo?"

I Martin tu byl téměř přesně před rokem a Car na čepu nebyl. A pan Voltr mi na férovku říká, že po odchodu pana sládka Balounka měl potíže sehnat sládka na pronájem. A protože pozemek, hospoda s pivovarem a Car je jeho, po třech měsících odstávky mu nezbylo,než se naučit řemeslo osmé… Byla to ta chvilka, kdy jsem pustil svoje vzpomínky…

Pan sládek ve své varně

Na začátku devadesátých let jsem znal jednu holku. Ona asi chtěla i vztah, ale já byl těsně po krachu prvního manželství a neměl jsem co dát. Potřeboval jsem vyřešit minulost i sebe… Až dnes dokážu docenit, jak ale byla vlastně dobrá. Byla z Hradce a na konci léta 93 mě vzala pěšky z Hradce kolem klavírárny a lesního hřbitova, rybníka Výskyt, kolem metr vysokých mravenišť do Bělče. Dej si tu Bělečskýho Cara a koukni támhle okénkem, tam ho vaří! Řekla.

No jo, v tý době mi to bylo fuk, sice mi v kupónový privatizaci nevyšlo investovat do popovickýho Kozla a mrsknul jsem to nakonec do Perly, ale Kozlik byl moje pivko kluka od Sázavy a byl jsem si v mladické nerozvážnosti jist, že mi ho, tu dobrotu z vody z tříset artézských studní v lesích kol Popovic, že mi ho nikdo nemůže vzít. Prosim, můžu přijít o manželku, můžu přijít o káru, můžu přijít o přední zuby, o sebevědomí, o mládí, ale nemůžu nikdy přijít o Kozla, co tu s námi je od roku 1874. No, za pár let jsem byl moc rád, že mě tehdy vzala do Bělče.

Lesní studny

Dnes už v Popovicích obcházím jen naučnou stezku kol těch studní. Dnes vím, že jí samotnou to nezajímalo, že to udělala jen kvůli mé pivofrenii. Jo, je to tak, svět piva mi ukázala holka, studentka literatury a anglického jazyka…

Na spilce

Pane Voltr, nebyl vy jste tady na východě Čech vlastně druhej hned po Svinišťanském Melounu? "Tak to se dá těžko určit, začli jsme v červenci 93 a v té době začali i u Zezuláků, takže jsme druzí až třetí…" Mno, mě činí skon každého pivovaru nesmírné citové obtíže, takže jsem ani moc nedutal, když nás pan Voltr provázel.

U tanků

Pokud si to dobře pamatuju, krom varny a výrobníku ledu a některých ležáckých tanků si technologii vyráběl sám! Zaujalo mne udělátko na vymývání sudů a dva klíče, vše samozřejmě vlastní výroby, kterými pan Voltr otvíral sudy kvůli vymytí. Bylo mi líto, že jsem nedával pozor v Žamberku, když nám pan Kalous vysvětloval, jak vymývá sudy on. Myslím, že je totiž neotvíral, jestli si to dobře pamatuju, prostě je také hlavou dolů narazil na nějaké udělátko a vháněl vodu asi tím otvorem, kterým normálně teče pivo a nechal ji vytékat otvorem, kudy normálně jest v sud vháněn hnací plyn ale nevím. Svou naprostou technickou neschopnost sobě zdůvodňuji svým humanistickým zaměřením, ale cítím, že pravděpodobně to budou jen kecy…

To kroucení byla prácička...

Když mi pan Voltr ukazoval trubkovou spirálu s poznámkou, že točit to byla opravdu prácička, zeptal jsem se jej, zda je lepší zámečník či sládek. Jeho přítelkyně Renata, která nás též doprovázela, počala nyvnět v očích a vyhrkla, že Pepa je prostě báječnej. Pojal jsem podezření, že pan Voltr je muž mnohem více talentů než si sám uvědomuje. A víte, na co je tohle? Zeptal se. Pípa? Ne, tím upouštím před otevřením vymývaných sudů eventuelní zbytkový tlak, aby šel lépe otevřít!

Udělátko na odpouštění zbytkových tlaků

Helejte, to mi, pane Votr (je mi z hlediska jazykového cítění poněkud nepříjemné, ani nevím proč, používat správný tvar pane Voltře), prosím, řekněte, co vás to vlastně v tom devadesátémtřetím napadlo? A já ani nevím! Kruci, tihle tajnůstkáři! Jenže mít krom práce a věcí okolo bytí vezdejšího šestnáct let minipivovárek jen tak bokem patrně vyžaduje vlastnosti a motivy, které pojmenovat slovem bude více než obtížné…

Pan sládek provede senzorický test

Také mi bylo velmi sympatické, že se pan Voltr nevyhýbal sebekritice ve smyslu chuti Cara v minulosti. Osobně, jsa konfrontován s tímto mužem, si jsem jist, že jeho Car, pod laskavou patronací pana Karla Nohejla, jenž vařil čtvrt století pivko v hradeckém pivovaru či U Zezuláků, po postupém zvládání všech nuancí tohoto řemesla, půjde jen a jen nahoru.

Univerzální plnička PET, skla, 5l soudků či 10l KEGů

Důkazem, že to myslí vážně, jest i současná snaha poprvé uvařit tmavého či černého Cara. Ale možná se to bude jmenovat tmavá či černá Carevna. Doufám, že Ruské velvyslanectví bude shovívavé :-) Ostatně, tmavé či černé pivo mělo být vařeno právě v den naší návštěvy a vařeno nebylo pouze proto, že typ kvasnic nutný k této vařbě, nabízel aktuálně v tento čas pivovar Pardubice, kde Car kvasnice odebírá, pouze recyklované vícekrát, než bylo panu Carovi vhod.

Omlouvám se za přílišnou subjektivitu v tomto článku, nešlo mi to jinak. A tebe, Care, tebe prosím, protože Kozel mě již opustil, tebe prosím, zůstaň tu se mnou a to nejen, protože jsi byl můj první malej…

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 12975x] [12. březen 2009]
[Minipivovary] [comments: 22] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře