Vivat Gambrinus

GambriHnus, G-hnus, europatok ale též močka z Plzně. Ano, i s těmito synonymy pro naše nejoblíbenější, nejdostupnější a ve výsledku i nejprodávanější pivo se můžete nejen na Pivním.infu setkat. Je ale Gambrinus opravdu tak špatný, jak se mezi konzumenty piva traduje? Pokud bych měl hodnotit jenom na základě nedávné ochutnávky přímo u zdroje, řekl bych, že ne. Jestli se však jednalo o běžnou produkci, nebo o nějakou speciální várku, třeba obdobu těch, co se údajně posílají na všemožné degustační soutěže, na nichž pivovar sbírá cenu za cenou, to už je věc jiná. Nečekejte ode mě tudíž žádné obecné soudy, ale pouze hodnocení konkrétního zážitku v konkrétním čase na konkrétním místě, tedy to, nač jste u mě již zvyklí.

Na výlet do Plzně jsem se chystal již od loňského září, kdy jsem si na jednom ze slevových portálů zakoupil dva kupóny na výhodnou konzumaci v plzeňském minipivovaru Groll (10 piv plus dvoje čerstvě usmažené brambůrky za lidových 138 korun), jenže pořád ne a ne najít nějaký vhodný termín, který by se hodil nejen mně, ale i mým kamarádům, s nimiž jsem chtěl do Mekky českého pivovarnictví vyrazit. Protože se však blížil březen a s ním i konec platnosti oněch kupónů, nešlo to jinak a muselo se vybrat nějaké datum. Stalo se a my tak předposlední únorovou neděli konečně vyrážíme vstříc nevšedním zážitkům. Já s "Pechim" od nás z klubu vlakem, kamarád Zdenda, který jako obvykle zaspal a odjezd vlaku už by nestihl, autem, no a Pája s Petrou, kteří jeli téměř přímo ze Zlých časů z oslavy Jarinových narozek, autobusem. Jak vidno, o společné dopravě to nebylo, ale sešli jsme se, což bylo podstatné.

Začátek patřil nové sladovně

Do začátku naplánované prohlídky Gambáče zbývají téměř dvě hodiny. Toho jsme využíváme a nejprve vyrážíme na průzkum zdejší nové sladovny. Normálně se do ní nechodí, ale díky tamnímu technologovi Petrovi, našemu dlouholetému kamarádovi, s kterým jsme byli předem domluveni, že nám své pracoviště zběžně ukáže a že pak s námi půjde i do G, kde taky ještě nebyl, se nám to povedlo a my tak můžeme zvolat: Viděli jsme!

V této chvíli by se asi slušelo říci nějaké to obecné info a přiložit pár fotek, prozatím vás však musím zklamat. Po dohodě s Petrem, panem Marečkem z tiskového oddělení PPas a samozřejmě i s Chodym jsem se totiž rozhodl zdejší sladovně, resp. sladovnám, neboť jsou tu vlastně dvě, věnovat speciální a taky tak trochu netradiční článek, na který si budete muset ještě pár dnů až týdnů počkat.

Takže o výrobě sladu nejen v nové sladovně Prazdroje někdy příště a nyní již "Géčko".

Prohlídka pivovaru Gambrinus

Dva pivovary v jedné lokalitě, jeden majitel, dvojí pohled na věc. Ano, zatímco návštěva nitra Plzeňského Prazdroje je samozřejmostí již nějaký ten pátek, v případě jeho mladšího bratříčka to dosud až tak samozřejmé nebylo. Pokud jste totiž nepatřili k vyvoleným či přímo k zaměstnancům pivovaru, měli jste prostě smůlu. To se však loni v srpnu, kdy zde byla otevřena nová návštěvnická trasa , změnilo a vy tak můžete být prostřednictvím tohoto článku, popisujícího mou tamní návštěvu, také u toho.

Jdeme pro lístky

Co je jinde chápáno jako poděkování konzumentovi čili zdarma, příp. za pár desetikorun, to si v Gambáči nechají řádně zaplatit. Do konce března (původně to bylo jenom do konce února, kvůli malému zájmu o tuto návštěvnickou trasu to však o měsíc prodloužili a dá se předpokládat, že to prodlouží i příště) tu sice mají akci "Do pivovaru Gambrinus za zaváděcí cenu 50 korun", pokud je vás ale méně než 5, platíte plnou částku, tedy 120. Když k tomu navíc připočtete další stovku coby poplatek za focení, jste na 220, a to už je opravdu přemrštěné a ani se nedivím, že do Géčka nikdo nechce. Nás bylo naštěstí 6 a sleva se nás tudíž také týkala, takže nakonec spokojenost.

Co nás čeká a možná nemine?

Firemní noviny Za branou, které jsme v pivovaru dneska také sehnali, hovoří takto:

"Budete mít možnost prohlédnout si provoz pivovaru. Představíme vám suroviny, tradiční postupy a nejmodernější technologie, které stojí za nejoblíbenějším českým pivem. Přesvědčíte se, jak dohlížíme na kvalitu piv Gambrinus. Pobavíte se v unikátní interaktivní "Gambrinus aréně", kde se projedete v čase na historickém náklaďáku, kopnete si penaltu proti brankáři Gambrinus ligy nebo se v záři reflektorů stanete kytaristou rockové skupiny.

Na závěr prohlídky na Vás čeká ochutnávka piv Gambrinus, během které Vám jeden z našich odborníků vysvětlí, jak se pozná kvalita piva a jak o něj správně pečovat. Dozvíte se také, jak se pivo správně čepuje, a budete mít možnost si pod odborným dohledem čepování sami vyzkoušet. Přijeďte se seznámit s nejoblíbenějším českým pivem. Pivem, které si vychutnáte nejlépe s přáteli, stejně jako samotnou prohlídku pivovaru.

Kromě zážitku z pivovaru Gambrinus vám nabízíme upomínku ve formě zajímavého originálního pivního dárku, který si můžete zakoupit v dárkové prodejně přímo na nádvoří pivovaru. Výlet za pivem Gambrinus doporučujeme završit posezením v restauraci Na Spilce, která je s kapacitou 550 míst největší pivnicí v Čechách."

Webové stránky, které jsme samozřejmě předem nijak detailně nestudovali, jsou sdílnější ještě víc, k mému překvapení se zde dokonce člověk dozví, že do pivovaru nesmí osoby mladší 18 let. Holt na pivo do pivovaru s rozumem, jak jinak.

Jedenáctá odbila, prohlídka může začít

Vzhledem k přeplněnosti Návštěvnického centra jsem čekal, že nás bude hodně, ale nekonalo se. Japončíci, kteří převažovali, šli samozřejmě raději na prohlídku Prazdroje, který jim aspoň něco říká, no a mezi zbytkem se nakonec kromě naší skupinky našla už jenom jedna dvojice, kterou návštěva Géčka lákala.

Následoval nástup do autobusu a odvoz až k pivovaru, resp. na novou stáčírnu piva do lahví a plechovek, která je tu pro Géčko i Prazdroj společná.

Do pivovaru nás odvezl autobus

Tam, kde to jinde většinou končí, my dneska začínali

Ano, je to dost divné, ale zatímco v jiných pivovarech - tedy máte-li to štěstí a zrovna mají klíče - vám stáčírnu ukazují až ke konci prohlídky, tady tím začínali. Jestli to souvisí s několikasetmetrovou vzdáleností od zbytku pivovaru, nebo je to jenom tím, že je to první po cestě, nevím, ale třeba nám na to odpoví pan Mareček, věrný to čtenář zdejšího serveru. :-)

Samotná stáčírna - zvenku krabice, jak jinak - se od stáčíren jiných pivovarů příliš neliší, snad jen moderností a enormní kapacitou, na což jsme průvodkyní opakovaně upozorňováni. Trochu to připomíná stáčírnu Budvaru, kde se také chodí po ochozech, aby byl návštěvník co nejvíce chráněn proti možnému úrazu, navíc tu však mají plexisklové zábrany. Zřejmě abyste nemohli přelézat a poté skákat dolů, ale možná také proto, abyste toho viděli co nejméně. Oproti Budvaru zde ovšem nemají žádné vysvětlující cedulky, z nichž by vám bylo jasné, co k čemu vlastně je. Mají tu sice velký plánek, tomu ale nerozuměla ani naše průvodkyně. Když jsem se jí ptal na myčku plechovek, nejprve mi tvrdila, že tady nic takového nemají, a poté, co jsem jí to ukázal na onom plánku, začala s tím, že ji tady opravdu mají a že slouží na omývání plechovek po jejich naplnění. Na další dotaz - ohledně nové linky na stáčení piva do PETek - sice odpověď znala, ale že prý je to tajné, že se o tom zatím nemůže mluvit. Když jsme jí oponovali tím, že už se o tom před pár dny psalo v tisku, byla celkem překvapená. Holt studentka na brigádě, která je očividně v obraze. Ale co by člověk za těch pár korun chtěl, že jo?

Nová stáčírna piva do lahví a plechovek, nejen značky Gambrinus

Pár výrobně-technologických údajů:

Stáčírnu o rozloze 20 tisíc m2 tvoří dvě linky na lahve s kapacitou 2 x 60 tisíc lahví/h a jedna na plechovky, která zvládne za hodinu naplnit až 26 tisíc půllitrových, resp. 38 tisíc třetinkových plechovek. Kromě místní produkce (G, Prazdroje a Birellu) se zde stáčí i nošovický Radegast , stáčírna prý jede nonstop (nějaká odstávka na pravidelnou údržbu tam ale určitě bude) a pracuje zde 23 lidí.

Tolik stáčírna piva do lahví, plechovek a brzy i PETek (kde mají nějakou linku na KEGy, jsme se však zeptat zapomněli, bohužel), nastupujeme opět do autobusu a ten nás odváží přímo před varnu.

V srdci pivovaru

Varnu neboli srdce pivovaru zde tvoří varna původní, tzv. Varna 1869, která dnes slouží jenom jako výstavní sál a také jako degustační místnost (na níže uvedeném novotisku pohlednice uprostřed, poznáte ji podle dvou komínů a velkých oken, tedy aspoň myslím, že je to ona), a varna nová, kde se pivo skutečně vaří či spíše chrlí, jak pochopíte za chvíli.

Pivovar Gambrinus na novotisku pohlednice vydané počátkem 20. století
Varna pivovaru Gambrinus zvenčí

Nejprve nás průvodkyně stručně seznámila s historií pivovaru, řekla něco málo o zdejších významných osobnostech s tím, že poslední, panu Hlaváčkovi, se bude blíže věnovat až v Gambrinus aréně, no a pak už jsme mohli na novou varnu, která sice na první pohled připomíná spíše botanickou zahradu než místo, kde se vaří pivo, na pohled druhý však nabízí téměř vše, co člověk od takového místa očekává, tedy nádherné klenby, litinové sloupy, velín a v neposlední řadě i varné nádoby. Akorát scezovací korýtko chybí, jinak tu mají asi vše, i když...

Síň slávy na Varně 1869: vlevo Emil rytíř Škoda, plzeňský průmyslník a spoluzakladatel pivovaru, uprostřed bankéř Richard Krofta a vpravo František Hlaváček, zdejší někdejší sládek a pozdější ředitel

Dle schémátka na "Varně 1869" zde má být celkem pět nádob - dvě rmuto-vystírací pánve, jedna scezovací káď, jeden kotel a jedna vířivá káď - ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, nádoby jsem tu našel jenom čtyři, a to dvě vystírací pánve, dále pak jednu rmutovací pánev a jednu vířivou káď (viz druhá fotogalerie ). Jelikož si pod pánví představuji něco, pod čím se topí, resp. co se nějak ohřívá, asi to bude jenom o špatných popiscích (tedy pokud není další nádoba ještě někde jinde, kam nás nezavedli), ale stejně, když schéma hovoří o něčem jiném než skutečnost, je to dost divné, možná i trapné.

Schéma výroby piva v pivovaru Gambrinus
Interiér varny

Trocha výrobně-technologických dat:

Bude to znít až neuvěřitelně, ale dle slov Zdeňka Poláka, jednoho ze dvou zdejších vařičů (Hroch by možná řekl cvičených opic, ale to se mi zdá dost přehnané) a současně člověka, který se k nám v této fázi prohlídky připojil, aby byl naší průvodkyni nápomocen, zde každé dvě hodiny dokáží vyprodukovat až 850 hl studené mladiny, tj. asi 10 tisíc hl denně. Síla, co? To už nemá s "kotlíkařením", na jaké je člověk zvyklý z jiných pivovarů, vůbec nic společného. Asi za tím bude ona optimalizovaná doba vaření, o níž píšou na svém webu a jejíž délka má být nastavena tak, aby se dosáhlo požadované chuti, barvy, pěnivosti a aroma a zároveň se vařením neznehodnotily kvality vstupních surovin, možná ale jenom snaha uspět ve velké zahraniční konkurenci, o níž loni v jednom rozhovoru hovořil zdejší vrchní sládek Jan Hlaváček a kterou Gambrinus coby hlavní český exportér piva zajisté zažívá na zahraničních trzích den co den... :-)

Ošklivé v kontrastu s nádherným? Ano, i tak může vypadat moderní varna

Když už jsme u těch vstupních surovin, vodu prý používají z pěti vrtů, které mají někde na Roudné (o upravené vodě z Radbuzy samozřejmě nepadlo ani slovo), slad vyjma tmavého mají vlastní, surogáty nepoužívají, no a chmel prý není z Číny, jak se obecně traduje, ale žatecký, konkrétně odrůdy Premiant a Sládek.

Většina čtenářů PI zajisté ví, že G se nevaří na stupňovitost, ale dělá se 13ka, která se později sifónem ředí dle potřeb, tj. na výčepní 9ku a 12ku ležák. Jak bylo kdysi zvykem tuto informaci tajit, dneska už vám to sami přiznají, dokonce se o tom můžete na varně dočíst přímo ze rmutovacího diagramu. Tak trochu z tohoto "šizení" vybočuje Excellent, který se prý vaří na stupňovitost, ba co víc, dokonce se prý chmelí natřikrát, přičemž třetí dávka chmele se má přidávat až do vířivé kádě. Zajímavé, opravdu. Jen škoda, že se toto nedozví konzument z reklamy ani z etikety na lahvi. Přitom by stačilo říci či napsat "vyrobeno z koncentrátu naředěním sifónem", příp. "vyrobeno bez užití sifónu jako je tomu u zbytku našeho sortimentu", a bylo by to.

Nu což, varnu necháme varnou a přesuneme se dále, "na spilku", resp. "do sklepa".

Na spilce

Jak rád bych napsal, že jsme se na spilce kochali kvasnou dekou, resp. ve sklepě obdivovali ležácké tanky a případně okoštovali nějaké to sklepní, jenže nemůžu. Jestli z těchto objektů v pivovaru něco zůstalo, nevím, ale jedno je jisté: dnes už v nich Géčko nekvasí, resp. nezraje. Stačí vyjít z varny, podívat se přes ulici a hned vám je jasné, v čem je zakopaný pes. Uvidíte totiž budovu s těsně přilehlými CK tanky, které jsou zdejší spilkou i sklepem současně. Kvašení a zrání má být sice oddělené, ale kdo ví, jak to vlastně je. Silikonový olej, který má zabraňovat pěnění a umožňovat naplnění tanků téměř ze 100 %, zde prý nepoužívají, víc nám ale řečeno nebylo a ani jsme se nemohli podívat dovnitř, resp. do prostoru pod tanky, neboť to prý není součástí prohlídkové trasy. Zatím. Musíte se tak spokojit pouze s fotkou exteriéru a informací, že na obsluhu CK tanků zde stačí všehovšudy 2 lidé.

Nová spilka, nový sklep (foto loga "Ležácký sklep Gambrinus" Z. Brousil)

Gambrinus aréna

Jak bylo řečeno již v úvodu, prohlídková trasa nemá být jenom o přiblížení zdejšího technologického zázemí a výroby našeho nejoblíbenějšího piva, ale též o zábavě. Za tím účelem jsme zavítali do Gambrinus arény, která se nachází hned naproti varně, v budově stojící vedle již zmiňovaných CKT.

Protože se zde nacházejí hned tři atrakce, byli jsme rozděleni do tří skupinek a u atrakcí se postupně střídali. Já začínal ve fotbalové aréně, kde jsem si mohl zastřílet několik penalt proti brankáři Gambrinus ligy, a světe, div se, dal jsem tři branky ze tří možných. :-) Ale třeba Pechimu se to nepovedlo, a to byl střízlivý, takže pro úplné lemry to taky nebylo.

Následovala projížďka časem na korbě nákladního auta, během které jsme se prostřednictvím několikaminutového filmu mohli seznámit s povalečnou historií Československa, resp. s významnými milníky typu r. 1968 či 1989, v jejichž pozadí stálo, jak jinak, pivo Gambrinus. Jednou se jím zapíjel žal, podruhé slavilo. Co na tom, že se díky rajonizaci Géčko pilo jenom někde...

Po tomto celkem bezobsažném šotu jsme se přemístili na poslední atrakci, která nesla název "souboj kytar". Jeden z nás si mohl zabubnovat na bubnech, další dva pak mohli poměřit síly v brnkání na kytaru za doprovodu jedné ze tří možných skladeb a v "chytání" svisle putujících kuliček. No, ač nejsem kytarový virtuóz jako kamarád Petr, který byl mým protivníkem, vyhrál jsem. Byl v tom totiž jeden fígl, který člověk musel během chvíle pochopit, jinak se mu nepřičítaly žádné body.

Aby to bylo úplné, musím dodat, že vlastním atrakcím předcházel ještě krátký šot, v němž na poválečných ruinách pivovaru stojí František Hlaváček a v emotivním projevu hlásá cosi o tom, že by měl být pivovar obnoven. A jak sami vidíte, povedlo se. Již rok nato Gambrinus vystavil na 300 tisíc hl piva, no a dnes dělá asi 4 miliony. Sice se dnešní pivo s tehdejším těžko dá srovnávat, ale když se ze všemožných reklam dozvídáme, že to či ono chutná jako kdysi před 50, 100 či 140 lety, asi na tom něco bude. :-)

Zmínil jsem slovo reklama. Ještě než se však přesuneme dále ke škole čepování a poté i k degustaci, dovolte mi malou odbočku. Když jsem totiž v televizi nedávno zahlédl novou reklamu na Gambrinus v plechu a jejich dobu plechovou, řekl jsem si, že by nebylo na škodu nějak shrnout slogany pivovaru z poslední doby. Schválně jsem se podíval se na všechny reklamy v jejich archivu, z mého pohledu opravdu velmi stupidní, např. tato, a zde je výsledek:

1994 (Láska, která nerezaví), 1995 (Každodenní radost), 1996 (Každodenní pohlazení), 1997 (Pod vlivem chuti), 1998 (Zákon přitažlivosti, S chutí do toho), 1999 (Mocná přitažlivost G), 2000, 2001 a 2002 (S chutí spolu), 2003 (Zářivá barva, Vyvážená chuť, Dokonalá jiskra, Bohatá pěna, Perfektní říz), 2004 (Chuť, která dělá přátele), 2005 (Chuť, která dělá přátele, Jsme jeden tým, Zářivá barva, Vyvážená chuť, Bohatá pěna, Perfektní říz, Chuť fandit s přáteli), 2006 (...a život má říz, Češi myslí jen na jedno), 2007 a 2008 (...a život má říz), 2009 (...a život má říz, Jedno nás spojuje už 140 let), 2010 (Pravá chuť přátelství), 2011 (Pravá chuť přátelství, Doba plechová).

Co bude dál? Že by doba PETková? Pokud to pomůže odbytu, tak proč ne, že jo?

Škola čepování aneb jak si to načepuješ, takové to budeš pít

Jak bylo zmíněno již v úvodu tohoto článku, závěr prohlídky měl patřit ochutnávce piva a také jakési stručné škole čepování, což se i stalo. Na úvod každému pan Polák načepoval malou devítku, a jak jsme dopili, začala avizovaná škola čepování.

První pivo, první ochutnávka
Škola čepování nejen pro štamGasty aneb "Pechi" v akci

Dozvěděli jsme se, jakému pivu se říká mlíko, jak zacházet s kohoutem označovaným jako Baroko, jenž má být dle jistého Gastroserveru "jediným kohoutem na světě, který dokáže čepovat tzv. hladinkové pivo", přičemž totéž tato firma tvrdí také o kohoutu Nostalgie. Dále nám bylo vysvětleno, proč se pivo netočí, ale čepuje, a spousta jiných užitečností. Každý z nás se pak na chvíli stal mistrem výčepním a za sebe říkám, že to byla celkem sranda. V hospodě jsem sice kdysi několik let pracoval, ale třeba s "Barokem" jsem se dosud nesetkal a kdyby mi pan Polák neřekl, že se nesmíme bát, že máme kohoutem otočit o 90 stupňů, měl bych tendenci to přiškrcovat, což by bylo špatně a výsledkem by byl půllitr šlehačky, ne pivo. Ale nechal jsem si poradit a povedlo se. Pivečko s pěnou, která by udržela minci, a ta chuť. Jak Géčko po několika locích normálně vylévám do dřezu, příp. vracím hostinskému, aby to udělal za mě, tady jsem si opravdu pošmákl (hlavně na 11ce s 12kou) a dokázal bych vypít i víc než jenom jednu třetinku od každého druhu, které jsme tu měli. Divné, že jo? Taky se mi tomu nechtělo věřit, ale bylo to tak. Holt kouzlo čerstvosti. Nebo že by za tím bylo jiné kouzlo?

Závěrem nám pan Polák, který už v pivovaru pracuje 35 let, ještě ukázal lahev s jejich poslední novinkou, osmiprocentním dia pivem Dry, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí. Pak ještě zavzpomínal na doby dávno minulé, kdy se ještě během směny mohlo v pivovaru normálně pít (nejen na šalandě, ale prý všude a ve velkém), jak dříve vyráběli osmičku pro Škodovku, postěžoval si také na úroveň péče o pivo v některých G-hospodách, jak je taky občas nespokojen a pivo musí vracet atd. atd... Byly to prostě dvě příjemně strávené hodiny, díky nimž hned vidím Géčko v trochu jiném světle, než v jakém nám ho všude prezentuje sládek Hlaváček. Samozřejmě v mnohem lepším. Holt reklamní loutka vs. člověk z výroby, v tom bude vždycky rozdíl. Když už jsme u toho vzpomínání, tak ještě něco z mojí sbírky, resp. archivu. Některé názvy vám asi nic neřeknou, některé možná ano, za všemi se však skutečně skrývá plzeňský Gambrinus, byť by to člověk na první pohled nehádal.

Návrat do nedávné...
... i vzdálenější minulosti

Tolik Géčko. Nasedli jsme do přistaveného autobusu, který nás odvezl zpět k Návštěvnickému centru, rozloučili se s našimi dnešními průvodci a vydali se ještě Na Spilku. Na pivo samozřejmě ne, několik tamních neblahých zkušeností s pivem, kávou i obsluhou během pivních burz, které se zde dříve konaly, mi bohatě stačí, ale prodejna byla moc lákavá. Jednak jsem chtěl omrknout, co zajímavého tam mají od sklenic, a jednak jsem si tam chtěl sehnat nějakou tu pohlednici, brožurku či něco dalšího, co by se mi mohlo hodit do sbírky, příp. i Gambrinus Dry, který bych aspoň jednou rád ochutnal.

Až na ono pivo, které jsem musel sehnat až v Praze u nás v Albertu za nevídaných 12,50 Kč, se povedlo a za chvíli už jsem měl v tašce několik pohlednic, jeden druh nové sklenice a níže zmiňovanou knihu "Plzeňský Prazdroj v historických fotografiích", od níž tu měli poslední kus a museli pro ni do vitríny, což se ukázalo jako téměř neřešitelný problém. Našel bych toho tady ještě mnohem víc, ale nejsem Japonec ani Němec, tak si holt počkám, až to někdo bude vyřazovat ze sbírky, příp. bude rozprodávat pozůstalost, a nabídne to za nějakou normální cenu. Hned to mít nemusím.

V úvodu jsem hovořil o tom, že mám dva slevové kupóny na pivo v minipivovaru Groll. Když jsme tedy "špekulovali" nad tím, kam vyrazíme na oběd, bylo to jasné. Zdenda s Pechim však spěchali domů, takže se od nás odpojili a my museli jenom ve čtyřech. Ale jak je znám, tak určitě litují, že nemohli s námi, o tom nemám pochyb. Takže...

Vzhůru na Lotra

Minipivovar Groll je od Prazdroje vzdálen asi kilometr, možná kilometr a půl, což zabralo pěšky pár minut. Už jsem tam byl několikrát, naposledy však v době, kdy zde ještě sídlil i Klub malých pivovarů, a od té doby se určitě hodně změnilo. A skutečně. Předem jako obvykle to kvůli výstavbě několikapatrových garáží, za nimiž bude pivovar brzy zcela skryt, nešlo, museli tedy dokola a pak zadem.

Cesta ke Grollu

V pivovaru byla otevřena jenom pivnice, zřejmě důsledek malé návštěvnosti kvůli výstavbě zmiňovaných garáží, to nám však nevadilo. Sice jsme se nemohli pokochat spilkou s dřevěnými káděmi, na které v pivovarech dneska už těžko narazíte, ale to můžeme i jindy, do Plzně se určitě vydáme i v budoucnu.

Objednali jsme první piva - na čepu byly dvě místní 11ky, cosi německého a, jak už bývá u minipivovarů nepsaným pravidlem, i Birell coby zástupce nealkoholických piv - a také něco k snědku. Jídlo bylo jako obvykle bez chybičky, no a pivo - světlé i polotmavé, od každého jsem dal dvě - také ušlo. Na Géčko to sice nemělo, ale na minipivovar opravdu dobré a určitě lepší, než když jsem tady byl minule a měl jsem problém dopít jednu třetinku.

Pivovar Groll a jeho nabídka

Čas loučení se přiblížil. Pája s Petrou vyrazili opět na autobus a já s Petrem směrem na vlakové nádraží. Do odjezdu vlaku však zbývala víc než půlhodinka, vzali jsme to tedy přes KMP, že dáme ještě jedno rychlé. Jenže ouvej, v neděli zde mají zavřeno. Nu což, nešlo to jinak a museli jsme zakotvit na Svijanech v sousední hospodě "U Jána". Máz mě vůbec nelákal, ale světlou 13ku či jaké to má vlastně EPM, jsem si dal a udělal jsem dobře, pochutnal jsem si. Holt i tolik kritizované Svijany mohou být ještě k pití, jen si člověk nesmí dávat 11ku.

Shrnutí

Mám-li dnešek nějak stručně shrnout, musím říci, že jsem byl nadmíru spokojen. Asi mě to k pití G nepřemluví, leda by byl pivovar zestátněn a veškerý zisk tak zůstával v ČR, ale to se těžko stane, takže sbohem G a třeba zase u nějakého tvého nového druhu na koštovanou, jinak vážně nemám potřebu si tě dávat. No a na Lotra si také určitě zase někdy zajdu, pokud však nebudu spěchat, tak si raději popojedu třeba na Pašáka, kde mi pivo chutná víc a kde nechtějí 350 korun za sklenici s logem jako někde...

---

Použitá literatura:

1) VOGELTANZ E., MOŠNA K. Plzeňský Gambrinus. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1969. 29 s.

2) Plzeňský Prazdroj v historických fotografiích. První vydání. Plzeň: Starý most, 2005. 120 s.

3) Už jste u nás byli? Za branou, 2011, č. 1, s. 9.

---

Autor je pivním turistou, sběratelem pivních suvenýrů a členem KSPS Praha o.s.

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 15436x] [27. březen 2011]
[Exkurze] [comments: 37] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře