Sluneční povídání o Sv. Norbertovi, pochodovém cvičení a HNF

Byla to nádherná příjemná relaxační návštěva, ale to že jsem se druhý únorový víkend ocitl na Strahově, byla vážně shoda různých okolností. Obvykle si totiž v tomto termínu užívám s kluky z gymplu, ale plánovači plánují a život mění. Po slaměném týdnu během pololetních prázdnin jsem se pak se svou drahou ženou dohodl, že ji i plody naší lásky vyzvednu na horách až v neděli, protože v pátek 11. února jeden můj dlouholetý přítel nutně potřeboval pomoci s konzumací na počest svých čtyřicátin. No, byl z toho tedy opušťák až do nedělního rána a sobota tak mohla dopadnout parádně strahovsky, ale vezměme to popořádku.

Prosluněná matka měst

Planeta Země? hukot!, polknutí ... fuj, jedno oko – bílo, druhé oko – bílo, aha strop, barvy, postel, peřiny ... aha doma, do práce? ne (úleva)! sobota?, sobota! sám! žiju? asi, skoro. Ach jo, ty panáky na závěr byly zbytečný, vždyť tohle já normálně nedělám. O tři hodiny později je pak ze mě už téměř člověk, to už mám v sobě litr třešňové koly, šípkový čaj, pochoutkový salát, pečené fazole, dva špekáčky a ibalgin a cítím, že čerstvý vzduch by mi vážně pomohl. V té chvíli mi přeživší mozkové buňky vymýšlejí plán – pěšky na Strahov.

Pražský Hrad skrz Hladovou zeď

Vybavuji se tedy na jedné straně funkčním prádlem a na druhé straně nostalgicky vytahuji ze skříně relikvii zvanou farmářky a vyrážím. Den je nádherně slunečně mrazivý, já pravidelně střídám levou s pravou, kochám se pohledem na své staré boty a vzpomínám. Do uší si nechávám bušit Hrdiny Nové Fronty , které mi nedávno digitalizoval beerborec Chich (díky), v duchu se vracím na jejich poslední koncert na podzim 88, jo jo, rád se vytahuju, že jsem byl u toho. Čerstvý vzduch mi dělá vyloženě dobře, Praha zalitá sluncem je nádherná a celý svět je tak nějak úžasný. Chytře se vyhýbám Vyšehradu s davy procházkářů a přes Smíchov proskotačím až ke strahovským kolejím, cestou se opájím tou nádherou naší stověžaté matičky a už je tu zase ta moje světoláska, život je nádherný a my ho žijem na skvělém místě v parádní době. Rozněžňuji si svou duši, koupu se ve zlaté únorové sluneční koupeli i v lepkavém alkoholicko smradlavém potu.

Bastion pod Strahovem

Krátce se zastavuji na prohlídku jednoho z bastionů hladové zdi, bubínky mi rezonují songem Válka a já mám v duši mír, všeobjímající hebký mír a toužím činit všem jen krystalické dobro, všechny a všechno mám moc rád i přes to, že v mých peckách zatím zní Zlo, to je symbol světa kolem nás.

Už jsem blízko

No, do pivovaru na Strahově dorážím pěkně pěkňoučce zapařený a protože je tam plno a do restaurace se mi nechce, zahajuji na stojáka konverzací se servírkou. Holky jsou tu dvě, jedna blondýna, druhá zrzka – tedy ne úplně přírodní, ale co je dneska pravé že? Každopádně žádná tupá vyzáblá kůzlátka, pěkné ženské krev a mlíko, lehce po třicítce a obě strašně milé a dokonale profesionální. Hospodu mají plnou a to včetně barových stojáků jako jsem já.

Je fakt plno

Dávám si čerstvého táborského vítěze, totiž zázračný IPA. Prostředí je tady vážně multinárodní, já jsem rozpoložen do komunikativní kecavky a tak abych nemusel Rusákům ve své svodce říkat Rusáci se jim schválně vyhýbám, takže postupně vysvětluji polskému párečku rozdíl mezi sklepem a pivnicí, Holanďany posílám do Nuslí, dva, do sebe zamilované, americké kluky rozesměju politicky velmi nekorektním vtipem o černém prezidentovi (nebo svou angličtinou? – čert ví), důchodce z Duesseldorfu udivuji informací, že je u nich nejdelší bar na světě (už jim ale neříkám, že to čerpám pouze z textu oblíbené písně od Toten Hosen, Dahmenwahl) a vzhledem k tomu, že jsem ještě za Sovětského Svazu strávil delší čas v Estonsku, nechám žasnout i jednoho finského pana učitele nad skutečností, že i opičák ze střední Evropy vyblinká něco málo slov, kterým rozumí ve své mateřštině.

IPA zázračná

Nakonec jsem se však přeci jen posadil a poslední doušky toho nádherného nápoje tak už vychutnávám v sedě. Všeobjímající dokonale hořká rozkoš mě přiměje k objednání drobnosti pod mlsný jazýček, totiž restovaných husích jater s jarní cibulkou a mandlemi a jsem jimi víc než nadšen. Jsem natolik saturován chuťovými prožitky, že následnému Jantarovi odpouštím i jistou nevýraznost. Za to si však můžu sám, měl jsem zvolit opačné pořadí.

Restovaná husí játra s jarní cibulkou a mandličkami

Odcházím ovšem nadšený, a přestože jsem za dvakrát 0,4 l piva a jeden teplý předkrm utratil 240,- K, necítím se rozhodně ošizen a není to jen perfektním servisem, který poskytují Ty dvě půvabné ženy, je to duchem místa. Dobře vím, že jsem tu před třemi lety odcházel s trochou rozpaků a moc se toho nezměnilo, takže to bude spíš mojí náladou, ale co je mi po tom, jsem dnes prostě spokojen.

Na Strahově v pivovaru

Na rozloučenou si ještě fotím poučně vkusné prostírání, vyměňuji si úsměv a pozdrav s oběma dámami a balím tlustou knihu, kterou jsem v překvapivém návalu své sdílnosti ani neotevřel, no co, na branném cvičení jsme s sebou také nosívali cihlu.

Tak zas někdy

Dávám si pecky zpátky do uší a po pár metrech se opět kochám nádherným výhledem na své rodné město, aktuálně mě nejvíc zajímá ten druhý pražský hrad za Šemíkovo odrazištěm a vzhledem k tomu, že na chodidlech mě už začíná cosi pálit, se mi zdá nějak moc daleko. Scházím dolů Nerudovkou a na Karlově mostě míjím skupinu asi dvaceti Japonců, každý z nich má videokameru, každý ji drží obráceně a filmuje sám sebe s Prahou v pozadí, někdo se točí dokolečka, někdo si do svého objektivu cosi vypráví a mě Hrdinové do uší zrovna tlučou proslulý song „Svět se posral “, no a tak si říkám „asi jo“.

Domů je to ještě daleko

K domovu pak mířím přes náplavku a už mi to nějak nežere metry. Asi si ty boty pamatuji trochu špatně nebo mi nohy pod neblahým vlivem polobotek poněkud změnily vlastnosti, konečně jako celý zbytek těla, tak či tak malostranské tušení puchýřů plynule přechází do podskalských puchýřů a podskalský pochod do vyšehradského belhání, ironií osudu mi právě teď hrají Pochod hrdinů. Když se pak doma konečně zouvám, je to jeden z nejkrásnějších zážitků dnešního dne. To, že i na záchod chodím po patách, mi vůbec nevadí, prožil jsem totiž opravdu hezké chvilky a je mi, i přes drobný diskomfort na chodidlech, vážně příjemně. Zašel jsem si sice na pivo, ale cítím se skvěle detoxikován, bylo to príma, návštěvu na Strahově doporučuji, včetně té procházky.

---

[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 6948x] [20. únor 2011]
[Pivní cesty] [comments: 3] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře