Jarní Podzvičinsko

Počasí toho předvelikonočního dne bylo tak úžasné, že na mne dýchlo volání dálav natolik silně a nutkavě, že počal jsem býti ke své tchýni neodbytný. Šlo mi o to, aby mi sehnala po sousedech kolo. A to se také stalo, avšak stálo ji to další kolečko po sousedech kvůli pumpičce…

Plán se nabízel sám. Z českoskalicka, které je po skonu Svinišťanského Melouna pro mne pivaprosté, je to nepatrný kousek na Podzvičinsko. Tedy tak jsem to alespoň vnímal před startem. Na kole totiž vůbec nejezdím. Sice mě to moc láká, ale zatím jsem si nenašel čas ani nezakoupil potřebné vybavení (nemáte někdo k prodeji levné starší horské kolo?). Nejsem žádný cimprlich a tak mě nevadilo, že bicykl zapůjčený pro mne milovanou tchýničkou byl středně silně prokorodován, nenamazán a poněkud rozkřamplen, tady mám na mysli především osmičkózní zadní kolo a rotačně uložené sedátko, často, najmě v zatáčkách, jsem tak na bicyklu seděl bokem, tak jako za starých dob dámy na koních. Neohroženost a odhodlání se mi však dosud zračilo v očích a já tedy hbitě vyrazil směr Miletín přes Dvůr Králové nad Labem.

Krakonoš

Slavíci v polích zpívali mi nad hlavou a já, svléknuvše v deset dopoledne triko, vystavil bledé churavé fyzično své jarním paprskům s letní silou. Ve stínu bylo v deset dopoledne dvacetjedna stupňů… Povolil jsem si poněkud pásek, neb v sedě to tak bylo pohodlnější a můj bledý pivní břich velmi obstojně nahrazoval na bicyklu absentující přední osvětlení.

První pokušení přišlo ve Chvalkovicích, kde skvěl se vývěsní štít Krakonoše a bylo otevřeno. Uvědomil jsem si bolestně, že tak jako tak obdržím weetekací dopis a že jeho sžíravost ovlivním pouze silnou vůlí a konzumací více než střídmou. Ve Vlčkovicích v Podkrkonoší byl ten samý vývěsní štít doplněný nápisem na tabuli Vepřové hody – začněte prdelačkou! Zamáčkl jsem slzu a byl na sebe tvrdej, ostatně stejně jsem měl neodbytný pocit, že prdelačkou jsem už vlastně začal, neboť osmičkózní zadní kolo generovalo podivné cukací a přírazové pohyby bicyklu a především rotačně uloženého sedla, dozrávaly ve mne obavy, že navenek se svým bicyklem působíme dojmem zamilovaného páru, jsem si jistý, že vnímavější cyklistka by na mém místě zejména při vyšších rychlostech z kopce měla již zážitky třetího druhu. Zjišťoval jsem, že i cyklistika má svá úskalí…

Zboží ve Zboží

Před Dvorem Králové je víska sloucí se Zboží a tam, co má paměť sahá, jest malinkatý domeček hned u silnice, z čelní strany slouží jako autobusová zastávka a ze strany k silnici odvrácené slouží jako ptačí budka pro obsluhu LPG čerpací stanice a zároveň – jako vzorková prodejna broumovského Opata. Takto je tomu cirka 15 let a já doufám, že tento místní dotek klášterního piva nedopadne jako André ve Skalici, jenž umořen byl výstavbou nového supermarketu v obci… Obrnil jsem se tedy vůlí a sebekázní a pojal pevné rozhodnutí dáti jedno pivo tam a následně vydržeti až do Miletína, neb ve Dvoře bude Tambor ještě zavřen.

Choustníkovu Hradišti jsem již iracionálně vnitřně nadával do Hradiště Šoustníkova, neboť ta cukací mašina pode mnou mi řiť rozbolavěla opravdu již výrazně. Ve Zboží jsem tak z bicyklu sesedal jako velmi roznemožený člověk jsoucí opatrným při každém pohybu. Avšak vzorková prodejna klášterního piva dosud sloužila svému účelu a já, se sebezapřením tváře se kučeravě, s poněkud falešným úsměvem, vybírám sobě iontový nápoj Opat jedenáctku, tuším, že tam stálo napsáno 4,2 procenta alkoholu.

Momentka ze Dvora

Bylo na tuto roční dobu opravdu horko a já slyšel zřetelné syčení mého chřtánu. Mohu pouze napsat, že mně to prostě chutnalo, střežím se vynášeti konkrétní soudy či dokonce pokoušeti se o popisnost čehosi natolik intimního a subjektivního, jako je chuť, neboť jsem člověkem zbabělým v tomto smyslu a silně se obávám oprávněné kritiky zkušených Žalobánků, vždyť jako sommeliér mohu býti maximálně šestimiliardtý na světě…

Prohlížel jsem si nabídku pana Opata a milá obsluhující dáma dodala, že tmavé a třinácku brzy dovezou. I kdybych měl batoh, jedenácku, dvanáctku či Opata Bitter bych sobě nezakoupil obávaje se přibírání jakékoliv další váhy trýznící mé sedací svaly.

Sykaje nasedl jsem tedy a ve Dvoře se na prvním kulaťáku ptám prvního do cesty se mi připletnuvšího Dvořana, kde že je tu ten nový pivovar slynoucí Tambor. Měl jsem se vydati dolů na druhý kulaťák, z něj vyjeti na druhé odbočce a hned potom první do leva pátraje po areálu Citroen – Subaru (naproti Jutě), jenž jest páně Kiriakovského.

Tambor zepředu

Snadnost s jakou pivovar nacházím mne samotného zaskakuje. Můj švagr jest totiž též Dvořanem a on i Péťa z Bílé Třemešné dostali ode mne na sklonku loňského roku za úkol sehnati veškeré dostupné informace o vznikajícím pivováru a oba jako informátoři neuspěli. Nejprve se mi dostalo posměchu, že sedl jsem na lep dezinformacím, neboť jsou to jen třesky plesky, nikdo ve Dvoře nic o novém pivu neví a jde tedy jistě o kolosální podvrh a po té cca po dvou měsících již smířlivější konstatování, že se rekonstruuje část bývalého pivovaru za Billou a že jestli teda něco bude tak tam…

Tambor a ten s bolavou řiťkou

Vzhledem k tomu, že švagr v Jutě pracuje a měl tak pivovárek defacto před obličejem, nezbývá než obdivovat kvalitu utajení pivovarských… Fotím si tedy logo pivovaru na dveřích i pivovar samotný, oplocený pozemek obcházím a fotím pivovar zezadu, kde mědnatě pableskují nádoby varny a stříbřitě lesknou se připravené sudy.

Dvořané tvrdí, že podzemní jezero ve cca 130-ti metrové hloubce je plné kvalitní vody a je obrovské – táhne se pod lukami až kamsi k Jaroměři. Vodu z něj prý bral i původní dvorský pivovar. Někteří jiní Dvořané se zase ke kvalitě vody v podzemním jezeře staví rezervovaně, neb prosákly informace o kontaminování vod za bývalého režimu což údajně bázlivě potvrzují někteří akvaristé. Osobně pochybuji, že by si pivovarští nesehnali relevantní rozbor vody z níž zamýšleli vařit, např prostřednictvím Hygienické stanice.

Tambor zezadu

Spokojuji se pouhou lokalizací pivovaru, jenž působí zvně dojmem malokapacitního skladu, nebudu dobývati se dovnitř či žádat neodbytně o předčasnou ochutnávku, vše má svůj čas. Víkend, kdy duben přechází v květen, je mi velkou výzvou. V tento čas jsem zván od pana Voltra na černou Bělečskou carevnu, která nabízí prý příjemné, jakoby cikorkové doznívání a zároveň se Dvorští oficiálně poprvé pochlubí novým pivkem. Budu muset požádati tchýničku o laskavé ohlídání robat a Péťu z Třemešné o laskavé poskytnutí noclehu, doufám že budu živ a snad i zdráv po tomto cyklovýletu a vše vyjde…

Tak tohle je už vrchol! ... Zvičiny!

Sedám na neposlušný bicykl a děsím se toho zalesněného hřbetu táhnoucího se od Kuksu až kamsi za Zvičinu jako přirozené přírodní hradby, neb až kdesi za ním je Miletín. Jedu směrem na Hořice, po pravé straně je krásně vidět dosud zasněžené Krkonoše a pod kopcem sesedám. Tlačím kolo první lesní cestou, která se mi líbí, doleva vzhůru. Tam kdesi na temeni je lokalita Čertovy hrady, jednohektarové území v lese zvětralých peruckých a koryčanských pískovců.

Možná jsem tu geografii měl dostudovat. Lokalitu nacházím velmi záhy a její atmosféra je úžasná. Někde pískovce vypadají jako linie menhirů nějaké dávné neznámé kultury, někde jako čelní moréna odtavšího ledovce, někde jako obětiště… Subjektivně mám dojem, že stopy alkoholu jedenáctky Opata jsou po zdolání Čertových hradů a po téměř hodinovém brouzdání se pískovci již ty tam a já sjíždím na tom šicím stroji pode mnou ze zalesněného hřbetu.

Dohodneme se?

Jenže někde jsem musel něco ztrotlit, nejsem totiž ve vsi Trotina, kam jsem hodlal dojet, alebrž v Bílých Pavlovicích. Holt jsem nedostudovanej, no! Tohoto omylu lituje nejvíce mé pozadí, přesto dojíždím do Miletína! Mám žízeň, ale nejprve fotím ten výjev, než jdu pro pivo. Ty dvě Budvaří fabie nejsou před Sousedským domem náhodou! Již je přelogováno, přepípěno a přeraženo. Na čepu portfolium Budvara, krom Pardála a dvanáctky registruji i černý Budvar a pak – Pytláka! Hurá! Zase vítám v klubu! Zas mám štěstí! A ti, kteří jej mít nebudou, již nebudou odkázáni na G!

Miletínský zdroj

Pozoruji ty hochy od fabií, jdu si pro druhého Pytláka a nakonec si říkám, že líná huba holé neštěstí. Představuji se hochům jménem s tím, že jsem dopisovatelem bájného serveru Pivní.info a táži se, jak se národnímu podniku podařilo přeplatit nadnárodní gigant. „Přeplatit? Jaký přeplatit?“ A dostává se mi vysvětlení, že majitel se ozval sám, kdysi už tu Budvar na čepu byl, tedy je tu jakási historická zkušenost, od předchozího dodavatele zde byla zapůjčena pouze pípa a trocha dalšího zařízení, které již bylo vráceno a nyní je tu tedy to od Budvaru. Zřejmě si tedy lze v hostinském sektoru zachovati jakous nezávislost, stačí odolat finančním pobídkám a spokojiti se se zapůjčením technologie.

Pytlák v barvách Budvaru

Přemýšlím, zda mám dát třetího Pytláka, jenže to by byl weetekač nekompromisní, takže se ptám ještě svého zadečku, jak je na tom. Jemu už se ale nikam jet nechce, jenže krát dvě to mělo bejt! Když jedeš tam, musíš i zpět. Začínám hysterčit, protože Péťa z Třemešné je kamíkář a se svým kamíkem může být kdekoliv v Evropě. Píši tedy nervní SMS, kde je. Dostává se mi ujištění, že budu vyzvednut Péťovou manželkou i s bicyklem a tedy se mi dostává i třetího Pytláka.

Již nemám žízeň a mohu jej tedy vychutnávat. Chutná mi. Mám dojem, že jej i poznávám, že chutná podobně jako loni. Pozoruji mladíka u jiného venkovního stolu, obsah jeho sklenice je též kalný. „Můžu se zeptat, co sis dal?“ „Pytláka přece!“ A popisuje mi, jak se s kamarády jen směje reklamám na mamutí chemičky, že je ze Dvora a jak se těší na Tambora.

Budvaří Fabia odjíždí, můj Pytlák zůstává

Měl jsem příjemný pocit, že dorůstá pivně osvícená mládež. Po jednom Pytláku sedl na evidentně dobře seřízené kolo a jel na Pecku. Místního muže, který mne zdraví, se ptám na slavnosti. Budou 30.5. od 10.00 v Pivovarské zahradě spolu s oslavami 885 let Miletína. Ptám se i jak to je s autorstvím piva na slavnosti, zda jej vaří místní sládek nebo partička jakýchsi nadšenců, kterak mi bylo sděleno některými místními vloni na slavnostech.

„Nadšenci? To je hloupost, určitě náš sládek! Se ho zeptej, až uvidíš vjíždět do pivovarské zahrady starý modrý favorit, to je náš sládek!“ Sládka se nedočkávám, záhy pro mne přijíždí vůz řízený manželkou kamaráda… A tento vůz mne vpodvečer vyveze i na Zvičinu a slunný den končí nádhernými výhledy…

Ve Svinišťanech U Lípy

A abych nezapomněl, hospoda, v níž kdysi točil se Svinišťanský Meloun, a která na sklonku loňského léta byla zavřena, je již opět otevřena a to v barvách Rychtářových…

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 10378x] [14. duben 2009]
[Pivní cesty] [comments: 12] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře