Pohodový IPA víkend

Pivo je pro mě často důvodem pobýt jen sám se sebou, rozjímat, přemýšlet a užívat si samoty a střídat pohledy do prázdna s upřeným zíráním na pivní hladinku. Pivo je však i důvodem pobýt s přáteli a záminkou vidět se s lidmi, které mám rád, s lidmi se kterými jsem leccos prožil, prožíval bych rád nadále, ale životní povinnosti velí neúprosně něco jiného.

Drtivá většina opravdových přátel, které člověk má, se rekrutuje z tak zvaně telecího období a ani u mě tomu není jinak. S klucíma co spolu kamarádíme jsme společně prožili gymplácké strasti a slasti, které nás natolik stmelily, že ač se naše životní cesty rozutekly profesně i geograficky do všech stran, máme se pořád rádi a kromě jiných (i celorodinných) tradic jsme si společně založili i jednu ryze pánskou a to setkání začátkem února ve Vesci u Jičína. Je zřejmé, že takové setkání je bez dobrého piva zhola nemožné.

Slunečné pražské ráno

Jsem „silnej ročník sedumdesát“ a toto těsně popalachovské období zapříčinilo, že ze všech, tedy pouhých pěti, samců z naší třídy jsme čtyři Janové, což v pánské společnosti samozřejmě znamená, že Honzo, se neříká nikomu. To, co může působit problémy našim drahým polovičkám při společných setkáních, je pro nás „kluky“ samozřejmé a naopak nás vrací v čase zpět do doby, kdy jsme byli o dvacet kilo mladší a i ty přezdívky si tak nějak víc užíváme.

Jako obvykle jsem očekával, že mým úkolem bude pivo a váhal, zda zopakovat vloni úspěšný kvasnicový Kácov, či se protentokrát pokusit o Chýni, když v tom se ozval přítel spolužák, který dnes rodinu úspěšně živí jako hudebník, s otázkou, zda jsem již slyšel o jakémsi pivovárku ve Vanďáku. Následně jsem se dozvěděl, že mu za několik umně poskládaných akordů byl místo fádního balíčku běžných bankovek, nabídnut soudek „čehokoli“ a já byl tak dotázán o jakéže „cokoli“ by měl být pan Kočka žádán. Shodou náhod jsem se právě nacházel na Tolštejně a tak hned na druhý den po ochutnávce nabídky na proslulé varnsdorfské benzínce, volím a telefonuji IPA! IPA! hořká IPA!

Prospekt - Kocour IPA

Když soudek koncem ledna dorazil, dlouze virtuálně diskutujeme o jeho pouze patnáctilitrovém obsahu a rozhodujeme se obohatit víkendový program službami nejproslulejší české zážitkové agentury tyjící z našich nemalých daní, známé pod zkratkou ČD a nevyhnutelnou přestupní zastávku v Nymburce opepřit exkurzí do časů minulých zpestřenou několika Postřižinskými v místní nádražce. Abych stoprocentně zamezil případnému nedostatku, vracím se tajně k původnímu záměru a víkend před srazem si udělám ještě malý cyklovýlet pro chýňské PETky.

Chýňská desítka ve vlaku

Na prosluněnou valentýnskou sobotu se už před devátou scházíme ve trojici na Wilsoňáku a v 9:11 už sedíme v rozjíždějícím se vlaku. O pár minut později vyndávám překvapení v podobě chýňské desítky a spolu s drobnou svačinkou je to příjemný začátek dnešního dne. Kamarádi si pomlaskávají, mě to těší a šest minut před desátou už jsme v Nymburce. Nádražka nám slouží jako místo, kde kompletujeme naši pětici, jako připomínka dávných dob, ale i jako příjemná i když hnusně zahulená, občerstvovna. Pivo tu mají vážně dobré a tři nám tam sklouznou jako nic.

Nádražka v Nymburku

Jsme rádi, že jsme spolu, nikam nespěcháme, užíváme si. Krátce po poledni pak nastupujeme do přistaveného jednovozového motoráčku a drncavou jízdou proplouváme zimní krajinou. Přesně před rokem nás zde po cestě čekal sportík v podobě hodinového odstraňování stromu z kolejiště. Vzrušující zážitek se však protentokrát nekoná a tak za poklidného tlachání dorážíme do Jičíněvsi, kde si házíme kletry na záda a jiskřivě ledovou krajinou míříme do Vesce. Ostré tempo a ostrý vítr způsobují, že po třičtvrtě hodině dorážíme k cíli zpocení a znovu žízniví a tehdy dostávám úkol narazit pivo.

Těsně před naražením

Přiznám se, že i při dnešních moderních sudech a pípách mě narážení připadá tak nějak rajcovní a dělám to rád, je v tom snad i trocha maskulinního šovinismu a sufražetky by mě možná do mrtě rozebraly a označily za zvrácence, ale je to tak. I když jsem v pravěku párkrát úspěšně narazil (tehdy to bylo opravdu narážení) ten baculatý hliníkáč, myslím, že bych to dnes už nesvedl. Každopádně vzpomínám, jak adrenalinová to byla záležitost. Ač je to dnes tak triviální procedura, neodpustím si obligátní poznámku „máte štěstí, že jdu zrovna kolem“, když nikoho jiného, tak sebe tím pobavím a jdu na to.

Výčep

Prozatím prázdná sednice je vytemperována na sedm stupňů, připravuji tam funkční výčep a během chviličky už servíruji pět rozkošných nádob, usedáme ke společnému přípitku a já se táák těším.

Už je přede mnou, už přede mnou stojí, barva pryskyřice, trošku slabší, ale opojně příjemná vůně s nádechem letního lesa a krásná krémově hustá pěna. V té si nejprve rozverně máčím špičku nosu a pak už dychtivě lokám. Plná kulatá chuť mi zaplavuje ústní dutinu a při polknutí pak rozkošně drsná hořkost sevře kořen jazyka a příjemně zaštípe po jeho hranách. Po prvním doušku pak kromě nádherně dlouho doznívající chuti, zůstane na patře jakási tuhá slina, nutící požitkáře hlasitě mlasknout a vcucnout poslední, v ústech zbylé, ipácké molekuly. Krásný zážitek, krásný pocit, o ždibec lépe mi pak je, když si uvědomím, že tato úžasnost se bude dnes ještě mnohokrát opakovat.

Jiskřivá IPA

Je to krása, máme té chuti plnou pusu, ani řeči se nám tam nevejdou a tak si chvilku sedíme a pomlaskáváme, nikdo nic neříká, nemusí, všichni víme, že je nám fajn a tak to má být. Nechci omílat zvětralá klišé, že něco takového je možné jen v pánské společnosti a ženy si společně sdílené ticho vychutnat neumí, protože víme, že na historky starých zbrojnošů brzy dojde, ale všechno má svůj čas.

Připravujeme si na stůl nejrůznější laskominy a já si připomínám jednu hlubokou pravdu a totiž že „Čím jsme starší, tím víc žerem a míň chlastáme“. Vím, dalo by se to vyjádřit i méně expresivně, ale nějak mi to nepřijde výstižné.

Obával jsem se nedostatku a tak mám otlačená záda od zásob petkové mnichovské třináctky z Chýně, ale jsme tak usedlí strejdové, že už na ni nedošlo a kamarádi tak dostali suvenýr „na dom“. Večer prožitý s kocouří ipou v nás zanechal překrásnou hořkost a hlavně čistou hlavu po ránu. Maličko zbylo ještě na snídani a pak už hurá do víru velkoměsta, vstříc, po živitelích dychtivým, rodinám. Loučíme se s údivem, jak kolem nás ten den rychle prosvištěl a těšíme se, až se zase uvidíme.

---

[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 7424x] [22. únor 2009]
[Pivní cesty] [comments: 8] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře