Minipivovary v Ústeckém kraji I

Pivní situace v kraji

V Ústeckém kraji má pivo dlouhou tradici (blízkost německé hranice v tom hrála jistě pozitivní roli) – kdo by neznal Žatecký pivovar a hlavně žatecký chmel. Je doloženo, že již v 10. století, tedy před 1000 lety se na oněch místech pěstoval chmel a vyvážel se i do ciziny. Žatecký chmel je pro české pivo neodmyslitelný, dodává mu jemnou chuť a lahodnou vůni. Má nízký obsah myrcenu a vyrovnaný obsah alfa a beta kyselin. Znáte žateckou Dočesnou? Určitě ano, jedná se o nejstarší slavnosti piva a chmele na našem území.

Kdo by neznal pivovar ve Velkém Březně, jehož historie sahá do 17. století, příběh pana Cibicha, jenž se roku 1906 stal tváří pivovaru a dostal doživotní rentu 30 piv týdně v restauraci Tivoli nedaleko velkobřeznovského pivovaru. Zlaté časy pivovaru končí rokem 1945, kdy je zabaven státem. Pak už si ho jako horký brambor přehazují Krušovice, Severočeské pivovary n. p, Ústecké pivovary. V roce 1998 ho kupuje skupina Drinks Union (Heineken), následuje mediální masáž, chuť se ztrácí, přichází rozkvět PETláhví (1,5l a maxi 2L). Pivovar má výstav kolem 250 000 hl, ovšem za jakou cenu. Pan Cibich se musí obracet v hrobě (Maxi Březňák PET desítka byl jeden z mých nejhorších pivních zážitků vůbec).

Pivovar v Krásném Březně – Zlatopramen - potkal velmi podobný osud...

Jak to však je s malou produkcí? Pivovar Kocour Varnsdorf . Téměr na německo - českých hranicích se zrodil minipivovárek, který je už dnes dobře znám všem pivařům hlavně osvětou o rozmanitosti pivních druhů a za to si zaslouží upřímné uznání.

Mezi lidmi se začalo šuškat o europivu, lidé chtějí pivo jako dřív, jsou ochotni si připlatit nějakou tu korunu a tak se do republiky vrací fenomén restauračních malých pivovarů. Minipivovary u nás rostou jako houby po dešti a tak i Ústecký kraj zrodil svá pivní dítka. Svěží vítr nám zavál minulý rok z Mostu, kde bylo ohlášeno pokračování v pivovarské tradici a obnova původní mostecké značky Kahan . Další dobrá zpráva přišla z Ústí, kde čerstvě vznikl Pivovar Na Rychtě . A právě tito dva jsou cílem naší výpravy…

Ústí nad Labem

Stručná historie města

Na starých malbách je Ústí vyobrazeno jako honosné město, obehnané pásem hradeb, plné chrámů, věží a čilého obchodního ruchu. Severní Čechy jsou podle archeologického průzkumu vůbec nejstarší osídlenou oblastí v Čechách a částečně i v Evropě. Katastrofální vliv na město měla 2. světová válka, kdy bylo připojeno (po uzavření Mnichovské dohody) jako součást Sudet k německé říši.

V Ústí začala výroba pro německou armádu - spíše však druhořadá. Hlavní důvod pro následovné rozbombardování byl především ústecký železniční systém, přes který proudily zásoby na východní frontu pro německou skupinu armád Mitte. V roce 1945 (první nálet 1944, krátce před Vánoci) bylo město spojeneckou armádou rozbombardováno (říká se také, že si spojenci spleti Ústí s Drážďanami nebo, že zde shazovali přebytečné bomby).

Následoval odsun německých obyvatel (s dosud neobjasněním masakrem cca sta lidí - zlí jazykové tvrdí, že se němci i s dětmi házeli z mostu do Labe). Na jejich místa přišli lidé ze slovanských zemí, Slovenska, Rumunska a Sovětského svazu, čímž v této oblasti došlo ke zpřetrhání kulturních a historických tradic a snížení úrovně vzdělanosti obyvatel. K moci přichází komunisté. V 70. a 80. letech bylo město poznamenáno rozsáhlými plošnými asanacemi, neuváženými přestavbami, brutálními dopravními stavbami a konstruováním velkých, masívních objektů a rozlehlých panelových sídlišť v duchu reálného socialismu.

Reálný socialismus

Cesta do Ústí trvá z Prahy rychlíkem něco přes hodinu a půl. Cestou uvidíte spoustu krásných destinací, které se nezapomenutelně vryjí do paměti a tak se nám do úst dostávají takové výrazy, jako je jizva na tváři Čech a další. To vše okořeněné o návštěvu nevrlého pana průvodčího. Lidé z vedlejšího kupé na nás nepříjemně hledí, když co chvíli vylézáme na chodbičku, abychom vyjeveně koukali na tovární komplexy nevídaných rozměrů a dlouhé trubky obrovských průměrů, táhnoucí se od obzoru k obzoru, vetknuté do polí, tvořící nepřirozené bariéry a umělé remízky.

Industriální krajina

V Ústí jsme něco po 8 hodině ranní a vidíme, že nádraží se konečně dočkalo zasloužené rekonstrukce. Rezervaci v pivovaru Na Rychtě máme od 12:00, což pro nás znamená 4 hodiny na prohlídku města. Jako první se přesouváme na Mírové náměstí, kde není bohužel nic k vidění. Navštívíme, alespoň místní kostel Nanebevzetí Panny Marie (ze 14. století). Je to jedna z mála historických staveb, která městu zůstala. Jak jsem psal v úvodu, po spojeneckém bombardování toho zde z původního města moc nezbylo. Co zbylo je lehce pokřivené a tak se Ústí pyšní kostelem s nejšikmější věží na sever od Alp (výchylka věže činí od základny 2 metry). Pokřivení kostela není nepochopitelné, dostal zásah čtyřmi bombami (z toho jedna nevybuchla). Pokřivení tváře města lidskou činností je ale poměrně nepochopitelné. Nemohou vám na mysl nevyvstat myšlenky ohledně toho, jak dlouho se ještě česká města budou vzpamatovávat z necitlivých zásahů komunistické architektury. A nejen té, protože nyní je kostel nevkusně obestaven obchodním centrem.

Gotický hrad Střekov to je jiná. Ten dohlíží na bezpečný průjezd lodí po Labi již několik stovek let. První písemnou zmínku o hradu nacházíme již v roce 1319, přičemž trvale obydlen zůstal až do konce 17. století. Protože nebyl nikdy nijak významně poničen, dochoval se nám v autentické podobě dodnes. Výšlap se vám odmění nezapomenutelnou podívanou na budovu, která je s citem vsazena do okolní přírody a jakoby s černou skálou, na které bdí, srůstala. Smutně tak hledí na město, na industriální zónu, do které ani trošku nezapadá. Hrad předčasně ukončil sezonu 2010 z provozních důvodů, takže nám zbývá pouze nahlédnout od parkoviště.

Střekov

Protože prohlídka města a cesta na hrad přeci jen zabrala poměrně hodně času, začaly se nám zpod bundy v oblasti břicha ozývat nepříjemné zvuky. Není nic lepšího, než se vrátit zpět a navštívit další z opravdu krásných dominant Ústí, a sice restauraci Větruše na Soudním vrchu.

Větruše

Soudní vrch je z pohledu města místo nanejvýš strategické a tak nepřekvapí, že zde podle pověsti stával od roku 826 n.l. hrádek. Na místě hrádku, který se dnešních časů bohužel nedožil (a je dokonce pravděpodobné, že ani žádný nebyl) postavil Johann Thomas v 19. století pro místní obyvatelstvo restaurační budovu s krásným výhledem do okolí. Tato později již nevyhovující restaurace byla roku do 1897 přestavěna do současné podoby s vyhlídkovou věží.

Pohled na Ústí

Pokud se vám podaří na Větruši vyjít (brzy bude lanovka), dostanete konkrétnější náhled na podobu celého města a můžete zde ochutnat jedno z piv ústeckého kraje z produkce pivovaru Velké Březno. Dlouho jsme polemizovali nad tím, co by Viktor Cibich řekl na dnešní podobu piva Březňák, což nás inspirovalo k natočení parodického videa s pracovním názvem: „Ten se vyzná“. Kdo si nepamatuje „březňákovskou“ reklamu z roku 1998, asi nepochopí, ostatní, snad pobavíme.

Kromě rychlého Březňáka jsme také nasytili naše žaludky. Na to, že byla sobota před polednem, nezaznamenali jsme žádný zvláštní zájem o místní restauraci. Poměrně nás to překvapilo. Důvod bude nejspíš v tom, že jsme zde byli přeci jen moc brzy. Jídlo bylo totiž dobré a Březňák je… Březňák (i když zde dobře ošetřený). Spíše než pivo nás tedy zaujalo provedení restaurace, které na vás neodmyslitelně dýchne starými časy a poklidnou atmosférou. Skrze bohatě prosklenou vyhlídkovou stěnu restaurace je dobře vidět na město i kopce, které ho obklopují. Ještě lepší výhled je z věže, která je součástí restaurační budovy, za symbolických deset korun se můžete pokochat výhledem do všech světových stran a pořídit zajímavé fotografie města a okolí a to celoročně.

V bludišti

Dětinsky jsme si také nemohli nechat ujít zrcadlové a přírodní bludiště hned vedle restaurace. Obojí nás poměrně hodně pobavilo, na to, že jsme měli jen jedno pivo. Poslední zastávkou na Soudním vrchu bylo městské popraviště. Toto vskutku pochmurné místo se nachází asi 400m od restaurace Větruše.

Bývalé popraviště

Od popraviště spěcháme k pivovaru Na rychtě, máme to načasováno téměř přesně. Ale o tom až příště...

---

[Milan Mauler] [Zobrazeno 8444x] [25. listopad 2010]
[Pivní cesty] [comments: 22] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře