Za posledním kutnohorským Dáčou

Když jsem v únoru vyrážel do Kutné Hory za posledním lahvovým Dáčou stočeným ještě na lahvovně místního pivovaru, netušil jsem, že věci budou mít tak rychlý spád a že pár měsíců nato pojedu do Kutné Hory znovu, tentokrát však za posledním Dáčou vůbec.

Sotva nám Heineken oznámil, že k 1. 2. ruší v Hoře lahvovnu a že Dáču bude nadále lahvovat pouze v Lounech..., přišla další rána v podobě zrušení zdejší výroby tmavého piva. Že to tím nekončí, bylo více než zřejmé a pár týdnů nato došlo skutečně k nejhoršímu – k ukončení provozu pivovaru jako takového.

Pivovarská brána v roce 2002

Technologie má být demontována, aby zde již nikdy nikdo nemohl vařit žádné pivo, a samotný Dáča bude vařen někde jinde. Oficiálně ve Velkém Březně, ale spíše bych to viděl na Krušovice. Zatímco Březno už loni jelo na plný výkon a nestíhalo, Krušovice takové problémy nemají a mohou vařit, kolik chtějí. Tanky na to mají, místo na přístavbu dalších taky. Pokud budou mít i vydatný zdroj vody, v rozvoji jim skutečně nic nebrání...

Pivovarská brána dnes

Že už to nebude ono, když se bude vařit Dáča jinde? Tak to samozřejmě nikomu z vedení Heinekenu nevadí. A proč taky. Žádná zákonná povinnost udávat na etiketě místo výroby není (už nyní je namísto výrobce uváděn pouze prodávající, v případě Dačického Drinks Union) a místní budou remcat jenom chvíli a pak si na nového Dáču stejně zvyknou a budou ho opět považovat za svého. Nebo že bych se mýlil a kutnohorští by byli většími patrioty, než za jaké je považuju? Uvidíme.

Kutnohorský pivovar

Ať už to však dopadne jakkoliv, jedno je jisté: pokud nebude Dáča z Kutné Hory, už mě k němu nic nepotáhne. Značky jsou v dnešní době nicneříkající, podstatné je místo, kde se dané pivo uvaří, a to si málokdo uvědomuje. Bohužel.

Ale nechme truchlení nad něčím, co stejně nezměníme, a vydejme se raději po stopách kutnohorského piva, dokud ještě můžeme. Mnoho času už nám totiž nezbývá, neb ve sklepě pivovaru prý leží pouhých pět várek piva (uvařeno v týdnu mezi 8. a 12. červnem), což vydrží skutečně jen na pár týdnů.

Tak tedy vzhůru za pivním poznáním.

---

Výlet první aneb za posledním lahvovým z Kutné Hory

Za posledním lahvovým stočeným ještě v KH jsem se vydal 7. února, tj. hned po mém pozdně nočním návratu z pivních slavností v Táboře. Sice jsem ještě nebyl úplně ve své kůži, ale musel jsem. Nejenže jsem si chtěl nakoupit pár posledních lahváčů na poslední ochutnávku a taky do archivu, ale měl jsem v Hoře domluvenou nějakou výměnu – pivních suvenýrů, jak jinak – a nebylo tedy vyhnutí.

Nápojová prodejna

Jsem v Hoře. Nápojová prodejna, které tak nějak z nostalgie říkám pivovarská, i když už dávno pivovarskou není, má otevřeno jen do 11:00, začal jsem tedy jí. Od nádraží KH – město, kde jsem vystoupil, je vzdálena jen asi kilometr, jsem tam tedy za chvíli.

Doby, kdy zde bylo k mání čistě místní pivo, jsou, bohužel, již dávno pryč. Sice zde převládá, ale nechybí ani jiné značky z portfolia skupiny Heineken. Ale kdo by si kupoval třeba Zlatopramen, když sem jede kvůli Dáčovi, že jo?

Nápojka na rohu

Nakoupil jsem od každého druhu tři kousky, přímo na místě koštnul malinovou a také citronovou kolínskou limonádu Koli a pak už jsem uháněl přímo k pivovaru.

Přede mnou pivovar a jak se dalo na sobotu předpokládat, všude mrtvo. Zatímco jinde se občas dělá i o víkendech, v Hoře jen málokdy. A proč taky. Na plný výkon rozhodně nejedou a nemají k tomu tedy důvod.

Nevadí, když ne zevnitř, tak aspoň zvenku, říkám si a fotím, co se dá. Zpředu, zboku, zezadu.

Pivovar poprvé

Tou dobou už však přichází můj známý, na kterého vlastně před pivovarem čekám, a společně se pak vydáváme k němu domů dořešit výměnu.

Dávám mu pivní suvenýry, které jsem mu dovezl, a na oplátku od něj dostávám kutnohorské lahvové. Ne však desítku s dvanáctkou, kterých už mám „plnou“ krosnu, ale vánoční speciál Lorec 14ku a taky tmavého exportního Březňáka. Lorec mě samozřejmě nepřekvapuje, neb je začátek roku a jeho zbytky jsou tak celkem pochopitelné, zaráží mě však ten Březňák. Proč ho jen nedělají v Březně, ale tady?

Poslední kutnohorské lahváče

„To víte, Březno jede na plnej céres, tak jim náš pivovar tak trochu vypomáhá. A když už se tu dělá i Jarošov, kterej je taky převážně na export, tak se vlastně ušetří náklady na přepravu,“ vysvětluje mi můj známý, který k tomu ještě dodává: „Ale nemyslete si, že se tady v pivovaru vaří nějaké speciální várky. Normálně se uvaří jedno pivo a dají se na to tři různé etikety. Takhle to funguje všude, kde vaří více značek piva...“

Při pohledu na etiketu tmavého Březňáka, kde se v souvislosti se složením píše jen o „vodě, ječných sladech a chmelu“, a porovnáním s etiketou na tmavém Dáčovi, která oproti tomu hlásá „vodu, ječné slady, cukr, upravený chmel, chmelové produkty, karamel a kys. askorbovou“, mě až zamrazí. Toto vážně nikomu nevadí? Ani Němcům, kteří si na „Zákonu o čistotě“ dost zakládají? Nebo snad v Německu nejsou žádné kontroly, které by toto zaměňování piv odhalily? Asi ne, jinak by se to nedělo zas a znova.

Pivovar podruhé

Prohodíme spolu ještě pár slov, „naložím“ pivko a zamířím si to do centra na nějaký ten košt.

Mou první zastávkou je „Pivnice Dačický “ na Rakově ulici. Na čepu kutnohorská tmavá desítka (za 29,-) a světlá dvanáctka (za 23,-). Rozdíl v ceně sice příliš nechápu, ale asi to bude tím, že tmavé točené tady v Hoře moc nebo nikde jinde nemají, tak je to vlastně taková specialita, kterou musí zákazník dobře zaplatit. Nu což, 29 za kvalitní pivo není zas tak moc, postupně tedy dávám obojí.

Tmavý Dáča špičkový – opět potvrzení toho, proč jej řadím po tmavém Heroldovi k našim nej tmavým pivům z průmyslových pivovarů – a dvanáctka jakbysmet. A když se k tomu přidá spokojenost z výborného gulášku Dačického, líp už to ani dopadnout nemohlo. Prostě hospůdka snů.

Pivnice Dačický je už jen kousek

Do odjezdu vlaku něco málo přes půl hodiny, platím tedy a vydávám se směrem k nádraží a koukám, kde bych dal ještě jedno rychlé. Přijel jsem však nepřipraven, tj. dopředu jsem si nezjistil, kde se v Hoře Dáča točí a první hospůdkou, kde jsem měl štěstí, byla až „Restaurace Na Růžku“.

Na čepu kromě klasiky v podobě kutnohorské desítky s dvanáctkou i 14ka Lorec. Tohle pivo jsem ještě nikdy nepil a protože lahvové mám jen do archivu, tj. nikdy ho neotevřu, neváhám a hned si jedno objednávám. A podobně jako v pivnici Dačického i v tomto případě velká spokojenost. Pivo výborně ošetřené a ani náznak nějaké cizí chuti.

Poutač Na Růžku

Holt kdo umí, ten umí, říkám si a už přemýšlím nad tím, jak to udělat, abych se do Hory zase někdy podíval. Ale ne jenom na tři piva, ale na trošku víc.

A s příjezdem vlaku a nasednutím do něj můj dnešní kratičký výlet skončil.

---

Výlet druhý aneb za skutečně posledním kutnohorským Dačickým

Uplynulo pár měsíců a vyrážím do Hory podruhé. Tentokrát však ne na jedno dvě, ale s cílem obejít co nejvíce hospůdek s Dáčou a v každé dát jedno malé památeční. Chtěl jsem si to prostě užít tak, abych časem mohl říci: „Kutnohorské pivo? Jo, tak na to si pamatuju moc dobře. Jsem si takhle jednou udělal do Hory výlet a ten byl...“

Neděle 21. června. Den po náročných Dýšinských pivních slavnostech, kterých jsem se také zúčastnil. Skoro se mi nikam nechtělo, ale poslední příležitost ochutnat pravého Dáču si přece nenechám ujít, že jo? A vyrazil jsem.

Příjezd do Kutné Hory města ve 12:00. Pivovarská prodejna dneska zavřená, jdu tedy přímo na věc, tj. na košt.

Restaurace Na Růžku

Začínám „Na Růžku“, v hospůdce poblíž nádraží, kde dávám malou desítku (za 10,20 Kč) a k tomu kupuji tři „lahvoně“ 12ky – jednoho pro sebe do archivu, druhého na pozdější vypití a třetího pro Chodyho, kterému jsem to slíbil. Točenou dvanáctku však už nedávám a přesouvám se blíže k pivovaru, který si chci ještě jednou vyfotit.

Nádvoří pivovaru

Cestou míjím hospůdku „U Křižovatky“, která je v neděli zavřená, a také Billu, kde zkouším štěstí s nákupem dalšího lahvového. Koukám přitom na to, abych koupil co nejstarší. Tak nějak mám obavy z toho, že lahvový Dáča už nemá s Horou pranic společného, tj. že se nejen jinde stáčí, ale i jinde vyrábí. Tyto obavy se naštěstí nepotvrdily, neb Dáča z lahve chutnal (zkusil jsem hned dva dny nato) stejně sladce jako vždycky.

V Bille k mání desítka i dvanáctka. Protože však dvanáctku už mám, beru za vděk pouze desítkou a kupuji opět tři kousky (8,90 za kus).

Pivovar potřetí

Od Billy je to k pivovaru coby kamenem dohodil, jsem tam tedy za pár minut. Brána zavřená, na nádvoří také žádný náznak činnosti. Udělám tedy pár nezbytných fotek a zamířím si to dozadu za pivovar, do „OK Clubu Lorec“, kde na čepu pouze desítka. Dávám opět malou (11,-), vyfotím um páně hostinského a jdu zase o dům dále.

Trocha bloudění spletí uliček a jsem na Andělské, kde objevuji druhou místní nápojku. Sice zavřená, ale kdyby byla nouze, je možnost zazvonit a za příplatek 100 korun mě tady bez problémů obslouží. Ale mám vše, co bych odsud mohl potřebovat, pokračuji tedy ve svém putování.

Projdu ulicí Jiřího z Poděbrad, přejdu Václavské náměstí a v přilehlé Šultysově ulici objevuji hernu – bar „Carda“, kde by měl být Dáča na čepu a kde nakonec, bohužel, nepochodím. Prý ho zde normálně točí, akorát dnes ne...

Popocházím tedy dál až na konec ulice, kde na mě z podloubí vykukuje pivnice „U Havířů“. Logem Staráče se však odradit nenechám a vcházím dovnitř. Za pípou nádherná číšnice, že se sám sebe až ptám: „Má to taková hezká holka zapotřebí? Vždyť by klidně mohla dělat modelku..." Na důvody, proč je tady zakopaná, se jí ale neptám a raději objednávám malou dvanáctku (13,-). Následuje ještě chvilka sebevzdělávání se v podobě přečtení místního tisku a po zaplacení zase mizím jinam.

Pár kroků dolů s kopce, poté doprava a jsem v Jakubské. Hospoda „U Mnicha“ v neděli bývá, bohužel, zavřená a v pár metrů vzdáleném penzionu „Centrum“ mají jen lahvové, musím tedy opět jinam.

Pivnice Dačický

Mou další štací je vyhlášená pivnice „Dačický“ v nedaleké Rakově ulici, kde jsem se stavoval již při své první letošní cestě do Hory. Tentokrát však nedávám tmavé, neb Dáču už zde nemají a pít tmavé z Náchoda v Hoře rozhodně nehodlám, a poroučím si tedy malou dvanáctku (15,-) a podobně jako v únoru jsem i dnes velmi spokojen. Sice není tak dobrá jako U Havíře, ale ne všude musí člověku vše a pořád chutnat, že jo?

Rakovou se pak vydávám zpátky na Komenského náměstí, odkud jsem předtím přišel, a dále pak nahoru do kopce až na konec Husovy ulice do „Zájezdního hostince“. Zde zrovna akce na pivo, které tu po celý víkend stojí jen polovinu běžné ceny. No nedejte si to, když je to tak levné, a hned objednávám malou 12ku (7,-). Dopiju, zaplatím a skoro bych už odešel, když v tom si všímám hostinského, jak sestupuje do sklepa, zřejmě narazit nový soudek. A když ho požádám, zda bych si ten jeho sklep nemohl vyfotit, že už se takové sklepy dneska moc nevidím, je velmi překvapen, ale nemá nic proti a ochotně mě pouští dál.

Nádhera. Těch soudků na jednom místě (napočítal jsem jich 29) a pěkně v chladu. Ne jako jinde, kde to mají přímo v hospodě při pokojové teplotě a pak to chladí až při točení. Prostě návrat do dob dávno minulých. Skoro jako u Bohuše Nováka ve Velichově...

Pohled na pivovarskou bránu

Pln nadšení z toho, že jsem mohl zavzpomínat na staré dobré časy, jsem se jal popojít dále, do pár desítek metrů vzdálené restaurace „Na Valech“. Ta sice taky nevypadá zvenku moc vábně, ale pivečko – dal jsem malou 12ku (12,-) – tam mají moc dobré.

Mírný sestup dolů po přilehlé Kremnické ulici až na roh s Kvapilovou a jsem před restauraci „Šance“, kde mají na čepu opět jen dvanáctku (0,3 l za 13,-). Prohodil jsem s výčepákem pár slov, optal se ho, zda netuší, kde na České ulici najdu „Českou 1“, kterou jsem předtím hledal a nenašel, ale ani on mi neporadil. Naděje na nalezení další hospůdky s Dáčou v centru jsem se tak vzdal a vydal se o kus dál.

Mou další zastávkou měl být hotel „U Kata“ na Uhelné ulici. To jsem však musel zpátky na Husovu, tou sejít až k Tylově a pak ještě prokličkovat několika uličkami. A protože dvanáctek už bylo po sobě docela dost, dal jsem raději desítku, která zde byla za 13 korun za třetinku.

Z Uhelné je to kousek na Masarykovu, kde se má nacházet nejvíce hospůdek s Dáčou v Hoře. Tedy když k tomu připočtu i navazující Vítěznou, je tomu tak určitě.

Hned zkraje Masarykovy narážím na již třetí kutnohorskou nápojku – „Nápoje Kaiser – Mana“ – i když s Dáčou jen coby jedním z mnoha – a pár desítek metrů dál také na potraviny „U Žáby“. Protože je však neděle, mám opět smůlu a ani do jednoho z těchto podniků nakonec nenakouknu.

Nedaleko nápojky – téměř na rohu přilehlé Trebišovské ulice – je však „Sport bar Fanatic“, kde samozřejmě zakotvuji a z nabízeného dávám malou desítku. Sice zde také avizují akci „pivo za polovic“, ale ta asi dneska neplatí nebo co, protože platím 11 korun jako bych platil kdykoliv jindy. Ale hádejte se kvůli pětikoruně, za to mi to vážně nestojí a přesouvám se jinam.

Z Fanaticu je to pár kroků do herny – baru „Barborka III.“ označované také jako „Plecháč“. Zde opět akce na pivo za polovic, ale tentokrát platí a já tak mám malou desítku za neskutečných 6 korun. Při placení se dávám do řeči ještě s několika štamgasty a je na nich vidět, jak je jim líto, že Dáča v Hoře končí. Že prý ho pijí 30 let a bojí se toho, co je čeká. Že prý asi Dáču budou pít nadále, ale jen když bude takovej jako dosud, tj. typicky sladší.

Pohled na pivovar (pohlednice z roku 1900)

Poslední hospůdkou na Masarykově ulici, do níž jsem zavítal, byla ta „Na Špici“. Opět akce na Dačického, ale při placení jsem se žádné slevy nedočkal. Objednal jsem totiž kvasnicovou 12ku (0,5 l za 19,-) – zřejmě jediný místní podnik, kde kvasnicovýho Dáču mají – a na toho se akce z nějakého důvodu nevztahovala. A prý ani na desítku, jak jsem se od několika chlapů, kteří přišli na levný pivo a omylem si objednali to dražší, dozvěděl. Jojo, někteří hospodští v tom mají pěkný bordel, ale možná to není ani tak jejich vina, ale spíš „odborníků“ z Heinekenu, kteří dodají reklamní plakáty a dál už je jim jedno, co si tam hospodskej napíše...

První a poslední kvasnicovej Dáča všech dob ve mně a než čekat dalších dvacet minut na nějaké další pivo – výčepák vůbec nestíhal, prý mu to pění, ale já bych spíš řekl, že jak byl nalitej, tak mu to vůbec nešlo točit – šel jsem raději jinam.

Na Vítězné ulici hned dva podniky, o nichž jsem věděl z údajů na Beerborci: hostinec „U Zlatého lva“ – zde jsem zkusil ještě malou desítku (11,-) – a také hospoda „Fores“, kde už jsem se však z časových důvodů nestavoval, ale jenom ji zvenku omrknul. No a mezi nimi ještě hospůdka beerborecké databázi zatím neznámá, a to restaurace „Na Závisti“, kterou jsem však také naštěstí vynechal. Proč naštěstí? No, jednak jsem spěchal a jednak už jsem měl za sebou 11 třetinek a jedno velké, což je tak akorát na to, abych dojel v pořádku domů. A dojel jsem, jak vidíte. A dokonce si z té cesty vlakem něco pamatuju. :-)

A tím bych asi moje dnešní trošku delší povídání ukončil. Pokud budete mít zájem, zde můžete moje „Putování za posledním kutnohorským pivem“ shlédnout i v obrazové, i když neozvučené podobě. A kdyby měl někdo zájem o nekomprimovanou podobu, nechť napíše. Nějak bych to poslal. Třeba prostřednictvím jedné z internetových úschoven.Tak zase někdy u nějakých zážitků z mých pivních cest na „viděnou“. Snad u něčeho méně smutného...

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 9826x] [27. červen 2009]
[Pivní cesty] [comments: 2] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře