PPPP 2009 aneb experiment na cestě podél Botiče

Další príma rok našich přepestrých životů nám zůstal za zády a vzpomínky na loňské putování po pražských mini zahaluje pomalu stařecká mlha. Kamarádům jsem při jednom posezení ve Zlejch časech slíbil další, tentokrát čtyřpéčkovou akci a ta se pak uskutečnila prakticky přesně rok po PPP 2008, tedy v sobotu 18. dubna 2009.

Abychom si mohli namlouvat, že nejsme alkoholici, je třeba pro nadměrnější konzumaci najít tak říkajíc ideovou náplň a tou se kromě dožití významného (i nevýznamného) jubilea může s patřičnou „omáčkou“ stát téměř cokoli. Já takovým tématem pro dnešek vyhlásil turistiku a kamarády zavčas vyzval k využití Tescoslev a Lidlakcí pro nákup chlebníků a pohorek.

PPPP 2009, tedy „Pivní pochod Praha – Průhonice“ má být společenskou akcí, kdy přestávky v konzumaci oblíbeného nápoje budou vyplněny valivým pohybem podél Botiče – nebo naopak přestávky v chůzi vyplní ta konzumace? To je vlastně fuk, hlavně, že se v půl desáté scházíme u zavřeného stánku uprostřed Maraťáku v Hostivaři. Bohužel ještě nejsme všichni a jeden hrdina včerejší noci bude muset být teprve dopřipojen po další etapě, kde už nás opravdu bude tucet průměrně téměř metrákových, ne příliš mladých mužů.

Sestava před startem

Ano, kriteria výběru byla opět ostře sexistická a existence drobného podbřišního výrůstku u každého P-turisty, byla zcela zásadní účastnickou podmínkou. Úkol zněl jasně, přemístit víc než tunu třaslavé biohmoty o cca deset kilometrů proti proudu a to tak, že se při tom dvanáct křehkých dušiček, které obaluje, povznese nad starosti světa vezdejšího a pookřeje společně sdílenou blažeností.

Startovní stánek

Je trošku škoda, že nemůžeme naši pouť zahájit točeným Ferdinandem u zmíněného stánku, ale o víkendu je neodvratitelně zavřený a protože i s tím bylo kalkulováno, využíváme jeho zařízeni k servírování Berounského medvěda. K dispozici máme sadu plastových kelímků a šest vychlazených medvědích PETek. Srdečné vítání, úvodní proslov, organizační pokyny i neformální zahajovací diskuze tak probíhají v uvolněné náladě ve společnosti tohoto jmenovce, v Čechách již vyhynulé, chlupaté šelmy.

Přátelskou atmosféru vzájemného porozumění katalyzuje malé překvapení ve formě růžovoučkých tričínek (XXL) s emblémem dnešní akce pro každého P-turistu. Těsně před prvním douškem, který je zároveň považován za startovní výstřel, probíhá zevrubná lékařská prohlídka (doktorů máme dost) včetně zjištění přesných hmotností za pomoci připravené digitální váhy, dnešek má být totiž i dnem zajímavého vědeckého experimentu, o němž se většina nedobrovolníků má teprve dozvědět. Dnem kdy rozbouráme mýty, které se staly již téměř všeobecně přijímanou pravdou, dnem, kdy podáme nezvratný důkaz, jak jsme byli celá léta klamáni, důkaz jak krutě nám lhali.

Romantika Botiče

Ve čtvrt na jedenáct vyrážíme a aby bylo o trase zcela jasno a těch Péček (a teď nemyslím ty hluboko nahaté pani z obrázkových časáků) nebylo dnes málo, Pro Pořádek Podotýkám: Pánové Pozor, Půjdeme Pouze Podél Potoka! Jasně si uvědomujeme nebezpečí, která nás po cestě čekají, voda dokáže být pro oslabený resp. „posílený“ organismus nebezpečným živlem a tak jsme vybaveni pomůckami, které mají naše životy ochránit, připravené rukávky, plovací kruhy, či vesty můžeme s klidem nechat v tornách, neboť P-turista Kuba překvapuje nafukovacími čísly, která tak po zrůžovění P-skupiny mohou sloužit i ke snadnější identifikaci.

Kácovská bašta na Baště

Máme báječnou náladu, jsme nadšení, že neprší, meandry Botiče jsou nádherné a celý svět je tak nějak růžový. V tomto rozpoložení dorážíme na Rybářskou Baštu a po ujití necelého kilometru velím k první pauze. P-útvar jako jeden muž netají údiv, restaurace je totiž vybavena rudozlatými slunečníky a nic nenasvědčuje, že bychom se mohli dočkat něčeho zajímavého. Já však vím a hrnu se objednat, ale přichází drobná komplikace, je půl jedenácté, na síti otvíračka v deset, ve skutečnosti v jedenáct, to už známe z loňska, tentokrát se mi však daří dohodnout se a tak si dáváme kvasnicovou kácovskou dvanáctku. Na zahrádce nejprve hrajeme „škatulata“ o zaplacení útraty a pak si dáváme ještě jedno. P-parťák Huron je manželkou vybaven naprosto luxusně upečeným bůčkem a o toto potěšení se s ostatními růžáky velkoryse dělí, na zahrádce dosud zavřené restaurace tak zažíváme další z dnešních příjemných chvilek.

V jedenáct hodin putujeme dále, drobíme se do skupinek, tlacháme a celkem bez povšimnutí míjíme poloprázdnou přehradu. Nad přehradou pak Botič přechází do romantických zákrut a na mě padá lehounká nostalgie. Nutím P-skupinu poslouchat zaprášené příhody, jak jsem sem před třiceti lety chodil chytat raky, kde všude byli, jak jsme je pekli i jak chutnali ... zkrátka nudím je. Grínpísáci by mě za to dneska hodili do moře jak velrybu. To už jsme však pomalu u ragbyového hřiště, pak ještě podejít silnici, malý kousek lesem a velím vzhůru!

Přicházíme do Obžerství

Jdu poslední a mohu se v duchu roztrhat smíchy, když vidím ty metrákové růžové postavy drápající se „hore kopcom“ a co chvíli klouzající zpátky. Je mi až líto těch nebohých stromků, které slouží jako záchytné body, ale to už stojíme před resp. za Obžerstvím. „Chaloupko otoč se ke mně“ nefunguje a tak tento skvost socialistické architektury obcházíme a po vstupu usedáme k prostřenému stolu. Chtě nechtě se mi vybavuje pohádka o dvanácti měsíčkách a začínám se těšit na Marušku.

12 měsíčků debatuje s Májovým

Jahody nemám, ale sladkostí – tedy cen na různé soutěže – mám v batohu spoustu. V Obžerství máme kromě dalešického piva objednanou polévku a guláš a i když jsme nakonec bez polévky, občerstvujeme se velmi příjemně. Májový ležák je dobrý, ale shodujeme se, že dnes zatím číslo tři, ale jak říkám dobrý je a během dvou hodin nám tam čtyři až pět sklouznou a to ještě stíháme absolvovat zábavný boxerský turnaj, tedy souboj s pytloautomatem, který je ústředním bodem lokálu. Soutěžíme jak o první, tak i o poslední místo a může-li se nakonec vítěz radovat z pytlíku slavistických bonbónů, prohráč je potrestán teplou plechovkou Staročecha a i když původní záměr byl na ex, i na třikrát je mi ho dost líto.

Sčítání P-lidu v Obžerství

V Obžerství probíhá samozřejmě i další vážení a protože přírůstky jsou víc než nadějné, definitivně odhaluji plán empiricky rozbourat představu o turistice jako prostředku snižování nadváhy. Vypadá to dobře a pro neúspěch zamýšleného důkazu bychom už snad museli přijít o nohy. Za moment k tomu budeme mít dost blízko.

Dramatický sestup

V půl třetí nastupujeme k další etapě, toužím být vtipný, zatajuji kamarádům existenci nedaleké pohodlné cestičky, vrháme se ze strmého svahu a následně se kaju za jejich naražená pozadí a zabahněné kalhoty ... tedy raději jen v duchu. Zábava je v plném proudu a rychlý sled zažitých i vyprávěných veselých příhod nás přenáší až do Průhonic k Bezouškům, kam dorážíme krátce po čtvrté.

U Bezoušků

Jsme, pravda, trošku exotičtí, ale posledně chválená obsluha je opět perfektní a stejně tak i pivo. Drobné výhrady máme pouze vůči kuchyni. Osobně jsem ve stavu, kdy mi pud sebezáchovy nedovolí konzumovat šestnáctku, jsem nadšen z Bezouškovské desítky, ale i ti kteří si dávají její silnější „veselou“ sestru, ji velmi chválí.

Varna a pivo z Průhonic

P-borci také zintenzivňují své snahy o kvalitní veršotepectví, neboť soutěž o nejlepší báseň bude mít své vyhodnocení už na příštím stanovišti a sil, času i mozkových kapacit už se přestává dostávat. Na samém začátku pochodu byli totiž dva nejstarší účastníci vyzváni k vyřčení libovolného podstatného jména a úkolem P-básníků je tak veršovánka na téma turistika obsahující slova „pivo“ a „stůl“. Obligátní vážení pak jen potvrzuje nadějné vyhlídky z Obžerství.

Vážení u Bezoušků

Těsně před půl sedmou se loučíme s průhonickým pivovárkem, čímž končí i „pochod“ a nasedáme do přistaveného příměstského autobusu, který nás během pár sekund teleportuje na Opatov. Zlí jazykové se mi zmiňují o zaspané velmi veselé cestě, ale ani jízda metrem na Pražák není vyloženě smutná :). To už je jasné, že na samotný závěr míříme ke Klokočníkovi, kde máme od sedmi objednaný salonek a po „sportovní“ části krásného dne, má následovat část společenská.

Cesta metrem

U Klokočníka je k mání černé Sváteční a mám pocit, že teď už snad akce musí dopadnout dobře. Vybírám básně, recituji, hodnotím, odměňuji tři nejlepší a život kolem mě plyne tak zvláštně medově, zavěšuji si koutky za uši a je mi hezky. Ve tři čtvrtě na devět pak přichází čas finálního vážení a samozřejmě honorování P-turisty s největším, tedy šestikilovým, váhovým přírůstkem.

Jazyk už mi tak nějak povlává kolem brady, ale snažím se o vážný tón a úspěch při potvrzení revoluční teorie je odměněn bouřlivým potleskem. Mám samozřejmě přesné statistiky, zde však jen podotýkám, že deset kilometrů ne příliš ostré chůze způsobilo přírůstek ve výši 56,0 kg, kdy jsme se absolutně dostali až na 1217,8 kg. Extrapolujeme-li si tento obdivuhodný výkon na teoretických sto jarních kilometrů je jasné, že do takového experimentu se nikdo z nás dobrovolně nepustí.

Soutěž básníků vrcholí

Závěr večera je ve vzpomínkách poněkud rozostřen a ani následná rozsáhlá komunikace P-účastníků jednotlivé střípky zcela nesložila. Očití svědkové tvrdí, že jsem kolem desáté při odchodu vykřikoval „du dolu na zabijáka“, což se dá volně přeložit jako „hodlám ještě dnes večer navštívit restauraci Zlý časy“, ale jakýsi instinkt spolu andělíčkem strážníčkem mě naštěstí dovedl rovnou domů.

Probuzení do nedělního rána ve mně evokuje i nutkavou myšlenku, že něco bylo špatně a unavený obsah mé olysalé hlavy po chvíli rodí teorii, že na vině byla barva triček. Přemíra růžové totiž zjevně způsobila, že mé tělo odmítá fungovat bez růžové lentilky a teprve po jejím pozření spolu s litrem megaglobalizovaného kofeinového nápoje nad ním začínám zlehka přejímat kontrolu.

Byl to krásný, intenzivně prožitý den, který ovšem přinesl své plody i na poli vědy. Výsledek tohoto odvážného experimentu lze zhodnotit tak, že turistika jednoznačně osvěžuje na duchu avšak pokud ctěný čtenář podlehl mediální masáži a doufá, že mu nachozené jarní kilometry pomohou s odstraněním zimní pneumatiky a schozu přebytečných kil, myslím, že kolektiv našich vědeckých pracovníků velkoryse poskytnuvší svá těla k tomuto pokusu empiricky dokázal, že tomu tak není.

---

[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 8148x] [26. duben 2009]
[Pivní cesty] [comments: 11] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře