Jak se jezdí pro pivo 4

Padlo Hanzovo slovo a vyrazilo se. Z horských hřebenů pro další pivko. Nejprve Vrchlabí. Užil jsem si ten rozdíl mezi včerejší zamřelou tmou a podzimním sluncem. Tak jako v Žamberku i ve Vrchlabí měl jsem poštěstěno na svědčení procesu vymývání lahví! Vrchlabská děvčata se činila jsouce osvatozářena podzimním slunosvitem a já, maje v sobě snídaňové Dobrušky, ladil chuťové pohárky na točeného Frantíka, Medvěda si nedaje.

Vymývání lahví ve Vrchlabí

Byly to pro mne nezmrtvětelné chvilky, když ni věda kterak, pluli jsme vozem severočeskou krajinou s chlapci, týmiž to chovanci protipivofrenického ústavu na útěku, obklíčeni poklidně zuřícím překotně barvícím podzimem mezi věky rozeklanými ostrohy nejvyšších bohémských hor a těšili se na budoucnostní chvilky.

Pivovar a sklárna Novosad

Harrachov byl ve znamení výborného piva a rozporuplných pocitů. Obsluha, ačkoliv dělala co mohla a byla evidentně přetížená, jednoduše neměla šanci stíhat a to snad pro nemoce v týmu. Vkradl se tak do vnímání dojem, že v Harrachově pokus o spojení fastfoodu a poklidné české hospody nevychází. Aby to byl fastfood, muselo by trvat méně než dvacet minut, aby si člověk objednal alespoň pití a to bez výzev obsluze. Někteří chlapci, hlavně ti, co s roznášením v hospodě měli již nějaké zkušenosti, se obsluhy výrazně zastávali a jednoznačně vinili ze vzniklé situace majitele či provozního. Obsluha v počtu dvou mužů na pokraji fyzických i psychických sil totiž skutečně kmitala, ale v čase obědů jednoduše stíhat nemohla, muselo by jich být alespoň dvakrát tolik.

Varna v restauraci

Vnímal jsem, že nejhůře na tom byly rodiny s dětmi, kdy netrpělivé ratolesti nakonec samy vyhledávaly číšníky, jako ta asi šestiletá holčička, které však přetížený číšník na konstatování: Strýčku, já mám žížeň! odpověděl pouze: Prosím tě, vrať se na místo! A to zase odporovalo navození pocitu příjemné české hospody. Z pivního hlediska však výrazná spokojenost, nefiltrovaný František potěšil ve všech barvách a možnost sledovat při práci skláře přímo z restaurace měla své kouzlo. Mně by se moc zamlouvalo, kdyby toto výtečné pivo bylo čepováno také v nějaké klasické hospůdce, klidně tam někde v horách.

Frantíci: světlý, tmavý a řezaný

Dávejte pozor, teď na sebe něco řeknu! Že jsem se na chalupě ztrapnil, že nevim, co je zpětný chod pípy, přešli chlapci v podstatě taktně a mlčky. Jenže, když jsme čekali na pivo v Harrachově, hoši si krátili dlouhou chvíli tím, že chroupali nějaký divný zrní, co bylo v mističce na každym stole. Nechápal jsem to, jako dítě jsem dědovi občas uzobával pšenici, kterou přikrmoval slepice a pamatuju si, že to bylo tvrdý a chuť nic moc. Na mou otázku, proč si hrajou na kohouty a jedí to zrní, mi bylo sděleno, že to není žádný vobyčejný zrní, ale aby bylo jasno – slad! Když jsem prohlásil, že slad přece musí bejt tekutej, dostal jsem pořádnej štulec. Zejména vědecký pracovník se zcela správně podivil tomu, jak někdo, kdo si o sladu myslí. to co já, může psát o pivu.

Odtud teče František

Začal jsem to teda chroupat taky, nebylo to tvrdý a chuťově to bylo prima – bylo to sladký! Myslím, že Hanz to chápal, nebo má s individui mého typu velkou trpělivost. Povidá mi: Vo tom to je. Zrní má v sobě škroby, ty jsou zásobní látkou, ve který rostliny schraňujou energii, a škroby nejsou zkvasitelný! Proto se obilí nechá naklíčit, jelikož při tomto procesu se škroby v ječmeni štěpí na celou řadu cukrů. To ještě není slad, to je naklíčenej ječmen, až když se usuší nejlépe na dvojlískovém hvozdu, kterej jsi viděl včera v Dobrušce a ulámou se mu ty klíčky, je to slad. Když už je to tekutý, je to poprvé uvařený a jmenuje se to sladina a zavři, prosim tě, tu pusu… Zavřel jsem teda pusu, chápal jsem to, musí bejt hroznej pohled do otevřený pusy plný rozkousanýho sladu… Za tohle může doktor Bohl, kterej mi tvrdil, že příroda je plně zkvasitelná, škroby neškroby – tímto tě, doktore, móóc pozdravuju!

Kvasnicový Ferdinand v PET

Cestou na chaloupku jsem nahoře na hřebenech z vozu radši vystoupil a udělal si horskou mikrotůru. V chalupě jsem pak nepohrdl nabídkou ochutnávky kvasnicového Ferdinanda, který byl majitelem, dalším Václavovým hostem, zakoupen v benešovském pivovaře v PET lahvi s tím, že jej pivovar začal takto prodávat někdy na přelomu srpna a září. Chutnal mi. Večer se pak dopila Dobruška, Václavovi se však v místní osvěžovně zadařilo vyhandlovat ještě sud Bernarda, málem byl i kvasnicový, objednávka sudu však přišla o pár minut pozdě a dodán tak byl filtrovaný. Václav s Hanzem se o nás starali i tak jako o vlastní.

Pivovar Vendelín ve Starém Harcově

Nu a v neděli už Starý Harcov, poslední štace před návratem do Matičky měst. No, občas se mi stává, že skutečnost zcela odpovídá představám! V Harcově taky! Přesně tak jsem si to představoval! O Vendelínovi se toho moc nepíše a pokud ano, záměrně jsem si tím nezatěžoval hlavu. Vendelína jsem plánoval několik let a nechtěl jsem přebírat cizí pocity, a protože se tomu nedokážu ubránit, když něco čtu, informace o Vendelínovi jsem záměrně ignoroval, nikoli ale z neúcty k autorům.

Liberecká mozaika

Podzimní údolíčko, kousek od někdejší metropole Sudet, prý jednoho z nejlepších míst pro život v ČR, snad to i tuto soutěž vyhrálo, aby ne, město vklíněné mezi Ještědský hřeben a Jizerské hory, kde si tak jako ve Vancouveru na lyžovačku zajedete tramvají a do rozsáhlých lesů Podralska je to coby kamenem dohodil a zbytek doběhl a kde se geologické děje vyřádily vrásněním, činností ledovců, vulkanismem i postupným nanášením a kameněním písků v mělkém jurském moři s následnou erozí, takže se v krajině snoubí pískovcová skalní města s vyvřelými čedičovými, trachytovými či znělcovými vrchy s vyvrásnělými a ledovci tvarovanými pohraničními horskými hřebeny! A tam je také rodinný domek ve stráni, kde pan Vendelín vaří svého Vendelína!

Posezení u Krkošků

U okénka si jej tam objednáte u dámy, jistě to bude manželka zdatného sládka! Je z ní jasně cítit, jak si v duchu po sté přeříkává: Skoro každej chlap tady v Bohémii pije pivo, někteří se jím i zabývají profesně, dobře, co se dá dělat… ale proč ten můj si to musí vařit doma? Proč mi ze zahradního domku udělá varničku, z obýváku výčep a z mé milované zahrady zahrádku restaurační? Bože, proč? No, tak ať vám chutná chlapci!

Vendelín veze Vendelína

Nevěděl jsem, jestli mám být rád, že se nemůžeme zdržet déle, nebo nemám být rád. Potřeboval jsem dojet domů zcela střízlivý, aby mne eventuelně rodina ještě někdy pustila pro pivo… A v Harcově na zahradě ve stráni, v poklidu podzimního podhůří, mezi Liberečany, kteří nikdo nikam nespěchal, při Vendelínovi, s přáteli z internetu, tam bych tak rád poseděl až do stmívání…. Díval jsem se, jak pan Vendelín veze Vendelína, jak klidně, pomaličku a nevzrušeně svěřuje Hanzovi, že finanční stránku věci musí řešit s manažerem a jak ukazuje na svou paní, jak mě zdvořile a jemně zamítá žádost o prohlídku pidipivovárku vlídnými slovy na mé vykání odpovídajíc tykáním: no to snad radši ani ne, musel bych tam uklidit, to po mě prosimtě nechtěj.

Tmaví Vendelíni v okénku

A díval jsem se na přírodu kolem, objednal si dalšího Vendelína a chtěl tam sedět, chtěl jsem si vyprávět s chlapci třeba vtipy, takovýto: hele kluci, ptal se mě kámoš z Liptova, vraj ako sa volá ta čiasť ženského tela medzi riťkou a pičkou, že vraj boisko, ľebo tam dopadá naiviac guľí! A Hanz mi mírně říká: Rostiku, musíme domů!... Hele a víš, že helikoptéra je samička vod vrtulníka? Rostiku!! Domů!!! Vážně? Teď, když nejsme jak kapři v blátě, ale jako pstruzi v potoce? Rostiku, dyť přeci víš… Domů…

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 8615x] [7. prosinec 2008]
[Pivní cesty] [comments: 4] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře