Dvorští se dočkali, Tambor zabubnoval!

Když mi od Péti z Třemešné přišla MMS zobrazující plot Třemešenské restaurace U Šmídů ozdobený plachtou s logem Tambora a sdělením, že krom třech Královédvorských restaurací bude Tambor v čase majálesu i tam, silně jsem zatoužil! Tchýnička nakonec přebírá robata v Jaroměři a já přestupuji směr Paka.

Majáles ve Dvoře

Ano, připouštím – tetelím se! Je to takové jako mrazení v zádech spojené se svíravým pocitem uvnitř těla, náznakem husí kůže a určitým neklidem, avšak není to totéž, co prosté těšení se. Konečně vystupuji v Bílé Třemešné, ovládnu se a před atakem restaurace U Šmídů, která je hned před nádražím, ještě stačím vyfotit historický motoráček, který vyjíždí ze stanice na Jaroměř. Neměl jsem vůbec čas na kompozici ani na vyjmutí zrcadlovky, fotím tedy telefonem a bez Zvičiny v pozadí.

Motoráček

Protože pivovarští doporučili dotázat se v každé konkrétní restauraci, kolik že je zásoba tambořího piva, tedy se táži, zda bude i zítra. „Pane, my máme tolik Tambora, že bude i v neděli, nebojte!“ Zjišťuji, že na čepu je Tambor jedenáctka a dvanáctka. Beru tedy v potaz doporučení zkušených, že degustovat je vhodné vzorky od nejslabších po nejsilnější a objednávám jedenácku. Chuť je, řekl bych svěží, plná a především svoje. Je to skutečné pivo! Dávám dvanáctku a subjektivně vnímám, že chuťové ukazatele jsou velmi podobné, jen poněkud intenzivnější, prostě je to silnější pivo.

Neopakovatelná jedinečnost

Píši MMS Martinovi C., kámošovi ze Žacléře, že Šmídovi v pátek otvírají v jedenáct a že piva mají dost, tedy ať zítra určitě dorazí. Houpnu do útrob ještě jednu lahodnou jedenáctku a jdu k Péťovi. Cestou nacházím stržený a rozšlapaný plakát o oslavách 150 – ti let železnice Pardubice – Liberec, vzpomenu, že můj vymazlený Leatherman Wave je ztracen a tak použiji svůj nářaďový Victorinox na vystřižení jízdního řádu. A plán je na světě!

Výčep i s Tamborem

V 11.00 Šmídovi. Ve 12.51 přesun párou o stanici dál do Dvora, kde u příležitosti železničních oslav jede hned ve 13.05 po vlečce do Dvora – Teplárny další historický přípoj. Je to skvělé dvakrát – teplárna je hned u pivovaru a navíc, po vlečce osobní doprava jinak není. Zde si dovolím zmínit jednu historickou skutečnost. Kdesi, snad v internetové podobě Dvorských listů, jsem se dočetl, že nádraží není od Dvora tak daleko, protože by to tak dráha chtěla. Chtělo to tak zastupitelstvo města.

A to jenom proto, že před stopadesáti lety byl starostou muž, jenž byl zároveň majitelem společnosti provozující fiakry. Územním rozhodnutím o nádraží mimo město si tak přiklepnul parádní kšeft pro své fiakernictví, čili taxíky. Tento muž je samozřejmě dávno po smrti a s ním i jeho partikulární zájmy. Dvorští však již stopadesát let chodí z nádraží pěšky nebo utrácejí za další dopravu. Některé nešvary, jako např. že veřejné osoby nehájí vždy především veřejné zájmy, se tedy nepodařilo vymýtit již minimálně 150 let…

Kde tu ceduli našli?

Druhý den se před Šmídovými šťastně s Martinem shledáváme a já ještě stačím foto projíždějící parní krasavice se Zvičinou v pozadí. Dáváme jedenácku, klábosíme v překrásném dni na zahrádce a já vysvětluji detaily plánu. Když pára nepřijela ani ve 13.10, ptám se výpravčího. „Pára je ještě v Nový Pace, čeká na vykřižování s rychlíkem a pak ještě bude brát vodu v Horkách!“ Máme tedy tak minimálně půl hodiny a vracíme se k Tamborovi.

Ani ve 13.40 však pára nepřijíždí a laskavý pan výpravčí si bere mé telefonní číslo. „Až mi z Horek zavolají na postavení vlakové cesty, prozvoním Vás!“ Příjemný kraj, tohle Podzvičinsko! Dáváme dvanáctku a pak jsem prozváněn. Příjemný výpravčí mi pak ještě sdělí, že vlečka nakonec nepremává. Její vlastník OKD nakonec nedal povolení a tedy, že z nádraží do Dvora půjdeme pěšky. Pára přijíždí, nastupujeme. A je to zřetelně slyšet, obrovská ojnice nejprve několikrát protočí velká kola se železnými loukotěmi než se chytnou kolejnice, vyvalí se mračna dýmu, zvuk parní píšťaly pročísne vzduch, je to zřetelně cítit, tu železniční poezii…

Parnička

Pivovar je přímo za loukou a třemi řadovkami pod nádražím v jižní části Dvora. Ale je zavřen. Vedle mědnatě pableskujících varných nádob jen chybějí připravené sudy. Ty jsou patrně již naplněné v restauracích. Začínáme U Hlaváčků, kde dáváme maďarský guláš a jedenáctku. Tento kraj má i tu zvláštnost, že jsou tu největší knedlíky v Čechách a k tomu se zpravidla stydí dát málo masa. Opravdu jsme se za 70 korun krásně najedli.

Gulášek U Hlaváčků

I zde je 11 Tambor za 19,- korun. Restauraci U slunce si jen prohlížíme, je tam plno, na zahrádce jsou u výčepních stolic na Tambora fronty. Končíme tedy na zahrádce restaurace U svobodných pánů, kdy nacházím jakési umělohmotné víčko s logem Tambora. Myslel jsem si z dálky, že to byla zátka sudu, ale zblízka je jasné, že tomuto účelu to nemůže sloužit. Přesto si beru tuto maličkost na památku… Všechny Tamboří restaurace měly logované půllitry, tácky a zvenku poutač na Tambora.

U Hlaváčků

Přijíždí pro nás Péťa z Třemešné a vracíme se tak i s ním ke Šmídům do Třemešné. Parkujeme auto u Péti doma a já tam nechávám i foťák. Chyba! Výčepní nás tak vidí dnes po čtvrté a poněkud jej omývají. Ptám se jej tedy, abych ho dorazil, kdy že to přijdou pivovarem slíbení sládci odpovídat dotazy pivařů! „Jo přijdou, určitě přijdou, už kvůli tobě, chlape! Jen nevim kdy! A jedenáctka už zas je!“

U svobodných pánů

Jsem pouhým neodborným konzumentem piva, jen mám někdy štěstí. Ještě před setměním ke mne přichází jeden z poněkud šokovaných výčepních a říká nám: „Hele, fakt sou tu ti sládci!“ Mám od jedenácti do sedmi hodin v sobě šest Tamborů a tak jsem zcela prost studu, své známé plachosti a zakřiknutosti i bázlivosti. Vymršťuji se jak na péru a je mi představen pan Kiriakovský. A tento bezesporu velmi úspěšný muž není kupodivu doprovázen dvěma bodyguardy, nýbrž dvěma sládky.

Je nám tak představen pan Martin Vrba, t.č. sládek v italském Udine a pan Jaroslav Škrabal, t.č. sládek v Hodoníně, kteří uvařili a dohledovali první várky Tambora. Pánové si k nám sedají a dochází k paradoxní situaci. Péťa, Martin a já pijeme z logovaných půllitrů Tambora a pánové Kiriakovský, Vrba a Škrabal z týchž půllitrů čirou vodu.

Nálada je výborná

Situace je výborná, než na mne pan Kiriakovský podezřívavě pohlédne a praví zdrucující větu: "To jste mě teda nakrknul, jak jste napsal, že pivovar vypadá jak aluminiová krabice!" Ne, ne! To si mě s někým pletete, já psal, že, cituji: "zvně působí dojmem malokapacitního skladu a nemyslel jsem to nijak zle, víte?" Vím co říkám, jednou jsem v hospodě mluvil s chlapíkem s právním vzděláním a ten mi prozradil, že nikdy nesmím říci např.: vypadá jako sklad, nebo např. je to bývalý sklad, musím říkat např.: nabyl jsem dojmu, že…, nebo např. vzbuzuje dojem, že…, protože konstatování, že něco je teoreticky právně napadnutelné, zato to, že nabudete nějakého dojmu, to klidně můžete, nabýt dojmu se smí bez právních důsledků. Šla mi z toho tehdy hlava kolem, z toho právničení.

Nicméně pan Kiriakovský prohlásil s rozhodností legionáře, že to nevadí, že teď teda něco uvidim, protože trvá na tom, že mi pivovar ukáže zevnitř. Nedělali jsem s Martinem Bardotky, samozřejmě. A tedy dochází k další paradoxní situaci. Péťa z Třemešné, který konzumuje low costové pivní značky a to zpravidla z plechu a kterého můj pivní koníček opravdu moc nezajímá, zůstává sám s oběma sládky a my sedáme do auta s majitelem pivovaru. Kruci! A já nechal foťák u Péti. Ještě že Martin byl příčetnější a svůj má.

Pivovar v říši jedniček a nul

Sedáme do fungl nového subtilního Subaru, nějaký asi crossover, něco z offroadu, něco z limuzíny, jsem totiž divnej, auta mě vůbec neberou. Zapadám do kožené sedačky a nevydržím to: „Kruci, co to je?“ „Chápejte to, to je neštěstí dealerů, já nemůžu jezdit v audině, musím v subaru, když to prodávám!“ Napadla mě ta věta z medvídka Pů, co ho poslouchaj naše děti namluveného od Marka Ebena: “To máš hloupé, řeklo prasátko!“ Mě by asi stačilo i deset let starý a votřískaný, že…

Jedeme teda dnes podruhé do Dvora, není to tak romantické jako párou, ale zase to jelo hned, nemuseli jsme kvůli tomu starostovi z před 150 lety k pivovaru dojít pěšky a vůz navíc řídil zajímavý člověk. Měl svůj velký den a užíval si to. Měl báječnou náladu, splnil si sen. Zářil. Byl ztělesněné štěstí. Ještě že nejsem závistivý…

Dvorská varna

S panem Kiriakovským jsme strávili hodně přes tři hodiny a on nadšeně nehovořil jen v tu chvíli, když dostal v hospodě utopence. Je proto opravdu těžké, nemožné sumarizovat a vytáhnout to podstatné. Rovnou to vzdávám a zůstanu v rovině dojmů…

Originál sudy od Tambora

Zeptal jsem se ho na tu vodu. Usmál se a řekl že není hydrogeolog, ale stejně jsem dostal přednášku. Vrty do třiceti metrů jsou možné bez povolení. Kdoví z jak hlubokých zdrojů tedy berou vodu ti, kteří tvrdí, že voda je kontaminována. 130 metrový vrt pár metrů od pivovaru dává vodu kojeneckou, na rozboru dokonce říkali, že tak nízké hodnoty např. dusitanů se dnes vidí jen velmi zřídka. Je tedy pravděpodobné, že se díky pivovaru Dvorští dočkají i vlastní balené kojenecké vody. Pan Kiriakovský nechal do vrtu pustit sondu a natočit si profil celé délky na video. Záznam je samozřejmě možné digitalizovat a např. umístit na web pivovaru. Na vodu narazíte pod Dvorem v několika vrstvách, ta nejlepší je až ve stotřiceti metrech… Nemám žádný důvod tomu nevěřit.

Ležácké tanky

Možná že jsou zvenku hezčí pivovary. Ne tak zevnitř. Nasadili jsme si na boty návleky a šli. Žijeme v paradoxním světě, kdy vše hezké má protějšek v něčem ošklivém. Stará dobrá dialektická jednota protikladů. Proto musí být člověk opatrný v používání superlativů. Jenže tady to nejde. Pivovar je účelnost, perfekcionismus, vymazlené dítě, na němž rodiče nešetřili. Pořádek, profesionalita. I funkční technologie může vypadat jako umělecké dílo. Lesk nerezu, kompozice součástí, chlad kovu a teplo keramiky. Tu krásu tam vnímáte…

Zcezovací korýtko

Není tam šrotovník, ale mačkač sladu, z nějž rozmačkaný slad odvádí nerez spirálový dopravník dále. Je to minipivovar, ale se scezovacím korýtkem, kvasné tanky čili uzavřená spilka jsou na míru vyrobené originály… Novota a řemeslné zpracování, typ osvětlení, prosklené dveře dojem umocňují. Když nám pan Kiriakovský čepoval z tanku nefiltrované, vzpomněl jsem si, jak mi předloni v létě přesně takto čepoval z tanku pan Holoubek v BONu v Zašové, líbilo by se mu tady a s majitelem Tambora by si měli co říci.

Pan Kiriakovský mi čepuje z tanku

Časem bude v expediční části pivovárku možnost okusit pivo a snad i zakoupit předměty s pivovarem související. V současnosti již probíhají práce na úpravě terénu v bezprostředním okolí pivovaru, pár stromů a zeleň by tomu hodně pomohla, ale na to jsem se nestačil zeptat. Snad mohu napsat, že budova měla být původně lakovnou přilehlou k autosalonu, ale v okamžiku, kdy si pan Kiriakovský na svém pozemku nechal udělat vrt a vyšlo najevo, že kvalita vody je více než vysoká, přišlo definitivní rozhodnutí, že si konečně splní dlouhodobý sen a nastala změna plánu, protože, co je pro pivovar důležitější než kvalitní voda. Kvalita vody je vlastně promítnutá i do loga Tambora, které je prohnuté jako symbol kotliny, v níž Dvůr leží a kam dešťová voda stéká, aby byla vsáknuta a profiltrována mnoha různými vrstvami včetně pískovců.

Nerezová romantika

Nedalo se nezasnít, jak třeba za čtyřista let tady bude průvodkyně provázet: “Dvacáté století nebylo ke Dvoru Králové přívětivé, krom válek v té době Dvůr přišel o statut okresního města a dokonce i o pivovar. Taková to byla doba! Ne tak však století jednadvacáté. Tento muzeální pivovar je dosud živoucím důkazem českého umu, důkazem úrovně řemesel, kvality strojírenství a schopnosti v době globalizace udělat si něco po svém. Proto byl pivovar znárodněn, aby se toto dědictví nás všech…" To už samozřejmě vtipkuji.

Je to jako ta pohádka: Byl jeden Řek a ten mi řek… Jenže tenhle tu pohádku uskutečnil…

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 28072x] [10. květen 2009]
[Minipivovary] [comments: 31] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře