Kdo chce poznat bohatost belgického pivního světa, musí vyzkoušet Delirium. Tedy ne delirium tremens, což je životu nebezpečný stav po přílišné konzumaci alkoholu. Mám na mysli pivnici v centru Bruselu, která se jmenuje Delirium Café. Tam můžete ochutnat na 1700 belgických a další stovky světových piv. Jen jedno jsem si tam dal. Teď ovšem můžu tvrdit, že jsem vyzkoušel Delirium Tremens. Tak se totiž jedno z tamních nejoblíbenějších piv jmenuje.

Barman Mathew zkušeným grifem otevřel láhev a nalil hostu přede mnou jeho tmavé pivo do baňaté sklenice. Pak se zeptal mne: „Co si dáte?“ Chtěl jsem vyzkoušet vlajkovou loď mezi točenými pivy baru Delirium Café. Nejdřív jsem však poprosil o krátkou charakteristiku piva Delirium Tremens.

„Popsal bych ho jako pivo hodně sladové, míchané z několika druhů sladů. Zato je v něm jen jeden druh chmele. Jeho chuť v něm není dominantní, proto není moc hořké. Je sice hodně silné, ale také osvěžující, protože když ho natočím z pípy, má čtyři stupně Celsia,“ popsal barman.

Mělo skutečně velmi plnou a příjemnou chuť. Nebylo hořké jako ležák, ale ani ne sladké jako některá těžká belgická piva. Pilo by se dobře nejen to jedno. Ale co potom ty konce? Manažer pivnice Philippe Vallee ovšem tvrdí, že hostům nehrozí, že by se po návštěvě podniku ocitli v opravdovém deliriu.

„Nenabádáme lidi, aby pili přespříliš. Pro nás i naše zákazníky je důležité objevovat nová piva, nové příchutě. Cílem není vypít, co snesete, ale poznat pivo z té dobré stránky,“ vysvětlil mi.

A k poznávání je v baru opravdu mnoho. Ve sklepích jsou sudy a lahve se skoro 2500 druhy piva z různých koutů světa. Delirium Cefé se proto právem pyšní certifikátem o zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Visí pěkně za barem, aby si jej mohli zákazníci, dokud jsou toho ještě schopni, přečíst.

„Certifikát potvrzuje, že v Delirium Café mají největší nabídku piv, které si můžete na místě dát. V lednu 2004 jich na pivním lístku byly symbolicky 2004,“ pochlubil se Philippe Vallee.

Největší část pivního archivu ve sklepích za barem tvoří samozřejmě belgická piva. Těch tu můžete vyzkoušet 1700. A to prý nejsou zdaleka všechna, která se v této pivní velmoci vyrábějí. Kdo chce ochutnat pivo z nějaké cizí země, má možnost právě tady. Mají tu lahve z míst, kde zlatavý mok není zrovna doma. V pivním lístku je třeba pivo z Angoly, Argentiny, Austrálie, Barbadosu, Bolívie, Laosu, Mongolska nebo i z Peru. A samozřejmě od nás.

Naše barvy tu hájí 16 různých piv devíti značek. Jsme na tom co do rozmanitosti tady servírovaného piva lépe než třeba Dánové. Na německou konkurenci však zdaleka nemáme.

Nejvíc se ovšem v Delirium Café pijí domácí belgická piva. Pivo, co jsem si dal já, tedy Delirium Tremens, je velmi populární. Jinak si prý pánové dávají hlavně silná piva, ležáky, tmavá, trapistická. A dámy dávají přednost příchuťovým pivům.

Dvě dívky u baru pily cosi ze sklenic připomínajících velké ořechové skořápky. To bylo kokosové pivo. Na výběr tu jsou však i další - višňové, malinové, banánové, borůvkové a dokonce pivo s čokoládovou příchutí.

Delirium Café se už sice stalo lákadlem pro turisty, ale hodně Belgičanů sem stále rádo chodí. „Líbí se nám hlavně obrovská nabídka piv a atmosféra baru,“ říkal mi s už trochu ztěžklým jazykem student Svobodné univerzity Brusel Ledovic.

Bar je oblíbeným podnikem i jeho kolegy Wima. Podle něj je to nejlepší bar nejen v Belgii, ale i na světě. V šířce nabídky piv tedy rozhodně nejlepší je. Má na to i certifikát. Dopil jsem své už ne tak chladné pivo Delirium tremens a ještě popíchl manažera pivnice Philippa Vallee otázkou, proč má bar ve znaku růžového slona a ne třeba pivní pípu.

„Jak asi víte, když se dostanete do deliria tremens, můžete ve snu vidět růžové slony,“ vysvětlil mi. Možná u vás, namítal jsem. To u nás se prý zjevují bílé myšky. Odpověď mne odzbrojila. „Ale s růžovými slony to přece může být větší legrace, nemyslíte?“

Zdroj: Rozhlas.cz | Autor a foto: Pavel Novák

Milion a sedm set tisíc zhruba potřebují Radničtí, aby výrazný prvek města, pivovar, přestal chátrat.

Jelikož se zachovalo vnitřní zařízení, když se provoz roku 1946 rušil, představitelé města rozhodli, že tam vznikne expozice pivovarnictví a stane se součástí městského muzea.

„Zažádali jsme o půl milionu dotace na opravu takzvaného hvozdu – věže pivovaru, která sloužila k přípravě sladu. Síta na sušení i vše ostatní zůstalo uvnitř na místě,“ sdělil starosta Josef Pašek. „Pokud jde o střechu pivovaru, je už nová. Dělala se předloni i rok předtím a spolkla vždy asi po půl milionu. Teď je třeba dodělat dělat omítku, vyměnit okna s dveřmi a vyřešit nějaké opravy,“ vypočítával Pašek.

Radničtí mají s objektem, kde teď působí několik podnikatelů, i další záměr, a to ten prapůvodní. Tedy, že by se v něm zase – byť v malém – vařilo pivo jako od roku 1517.

Dva zájemci už ho zkouší podomácku vyrábět. Prodávat nesmějí, ale kdo ochutnal, říká: „Výborné!“

Zdroj: Rokycanský deník.cz | Autorka: Božena Šopejstalová

Je restaurační minipivovar dobrou investicí? Není jich na trhu příliš mnoho? Co vše české firmy podnikatelům nabízejí?

Na podobné otázky jste se ptali Pavla Vojty z firmy B-Kontakt, která zařízení pro minipivovary prodává.

Na vaše dotazy odpovídal na serveru ekonom.cz v pátek 12. března od 10.00.

Vladimir Borič: Vážený pane inženýre, pokud byste stavěl svůj vlastní minipivovar v ČR, do jaké lokality byste jej umístil a jaká by měla být jeho roční produkce?

Pavel Vojta: Vážený pane Boriči, Vlastní pivovar bych si stavěl v především v místě, kde budu také bydlet - abych ho měl pod trvalou kontrolou. Současná prodejní cena piva v restauraci -za 12 stupňové pivo okolo 30 Kč už umožňuje postavit minipivovar opravdu kdekoliv. Když budu vyrábět kvalitní pivo za rozumnou cenu, tak si mne zákazníci najdou. Z ekonomického hlediska, pokud budu mít restaurační minipivovar a budu mít sládka, kterému platím mzdu, je dobré dosáhnout ročního prodeje mezi 50 000 až 100 000 litrů. Výrobní náklady na 1 litr budou potom okolo 20 Kč.

Stani: Je v dnešní době diktátu nadnárodních pivních fabrik reálné a únosné pro začínajícího (bez finančních prostředků) pořízení a provozování minipivovaru na menším než okresním městě?

Pavel Vojta: Prodejní cena piva v minipivovaru rozhodně generuje zisk, ještě lépe na tom budete, když budete schopný si pivo vařit sám. Je jasné, že umět uvařit dobré pivo není záležitostí jednoho kursu, ale znám mnoho lidí, kteří se postupně sami naučili vařit skvělé pivo. Investice do zařízení je například pro roční výrobu 25 000 litrů piva asi 700 000 Kč. Zařízení na roční výrobu 50 000 až 100 000 litrů piva stojí přibližně 2,5- 3,5 mil Kč.

Karel V.: Co všechno je pro minipivovar potřeba a jak se u jeho zakládání postupuje?

Pavel Vojta: Pro zřízení a provozování minipivovaru musíte mít především řemeslnou živnost, která Vám umožňuje vařit pivo, a nebo mít zkušeného sládka, který tuto živnost vlastní. Požadavky na stavbu: pro minipivovar restaurační s výrobou 50 000- 100 000 litrů ročně vyžaduje plochu pro strojní zařízení cca 60-80 m2. Cena takového minipivovaru je cca 2,5-3,5 mil Kč. Minipivovar by měl být součástí restaurace, kde by mělo být tak 80-150 míst k sezení.

T.D.: Máte také vlastní minipivovar? Pokud ano, jaká piva vaříte? Pokud ne, proč?

Pavel Vojta: Dobrý den, moje podnikání je zaměřeno na prodej a dodávku minipivovarů na klíč. Většina zakázek se realizuji v cizině a zabere hodně času. U minipivovaru jako restauračního byznysu musíte být stále přítomen. Proto minipivovar zatím sám neprovozuji, uvažuji o tom pouze tehdy, kdybych našel vhodného společníka.

Terka: Hezký den! Jak Vás vůbec napadlo pdnikat v tomto oboru a jaké byly začátky Vašeho podnikání? Děkuji!

Pavel Vojta: Také přeji hezký den, já jsem měl zájem najít komoditu, o kterou by byl zájem v zahraničí. Myslím, že české pivo je opravdu něco, čeho si ostatní svět váží. Myslím si, že to stále neumíme dobře využít.

Petr Valenta: Dobrý den, jak se Vám podařilo navázat kontakty v Jižní Koreji a v dalších asijských zemích? Co třeba majitel "Staroměstské radnice" v Soulu? Jak si Vás našel?

Pavel Vojta: Dobrý den, většinou si mne najdou zákazníci z ciziny přes své krajany, kteří žijí v Čechách. Také tento kontakt byl přes Korejce, který žije a podniká v Praze. Poslední dobou je vše otázka internetu.

K.Kosař: Dobrý den, v ranné historii naší země vařili jako první pivo mniši v klášterech. Odrazil se boom ve výstavbě minipivovarů i v zájmu církve o tuto zajímavou ekonomickou činost? Děkuji.

Pavel Vojta: Myslím si, že naše církev nevyužívá svůj historický potenciál. První písemné zmínky o vaření piva v Čechách jsou z Břevnovského kláštera v Praze z 11. století. Nyní se vaří pouze pivo u premonstrátů na Strahově a v Želivi. Určitě by byl zájem, kdyby naše kláštery nabízely piva jako například kláštery z Belgie nebo z Německa.

Filip: Máte přehled, kolik minipivovarů na trhu je a jaký podíl na trhu celkem mají? Nemohl by jejich spojením vzniknout další velký pivovar?

Pavel Vojta: Přiznávám, že přesný počet minipivovarů v tuto chvíli nevím - odhaduji, že jich bude okolo 100. Nicméně v posledních 2-3 letech velmi vzrostl zájem o jejich vybudování a předpokládám, že jich ještě klidně dalších 100-200 může vzniknout.

Biermann: Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak moc záleží na kvalitě vody, z níž se vaří. Odkud berou vodu třeba mikropovivary v Praze (U Medvídků, Richter Pub) - snad ne z vodovodu...

Pavel Vojta: Dobrý den, budete se divit, ale opravdu vodu na vaření piva berou pražské minipivovary z vodovodu a bez úprav.

Klára S.: Dobrý den, vyplatí se zakládat minipivovar člověku, který nemá vlastní restauraci? Třeba pro rodinu?

Pavel Vojta: Hlavní finanční efekt u prodeje piva je tehdy, když ho budete prodávat ve své restauraci. Pokud ho budete chtít pouze vyrábět a do restaurace dodávat, tak nebude profit tak zajímavý. Pokud ale máte opravdu zajímavý druh piva a výtečnou kvalitu, tak budete také úspěšná. Například takovým způsobem vyrábí a dodává skvělé pivo pan Martin Matuška z obce Broumy u Křivoklátu. Nebo také dělá dobré medové pivo Kvasar pan Jelínek.

Lena: Jaká piva se dají v minipivovarech vyrábět? Jsou například různé druhy pro různé stupně nebo speciální piva s příchutí jako je višňové a podobně?

Pavel Vojta: Na zařízení minipivovaru uděláte opravdu pivo jaké chcete: světlé, tmavé, granátové, višňové, pšeničné atd atd se stupňovitostí jakou chcete. Mně osobně se pouze nelíbí, když některé minipivovary vyrábějí některá svoje piva jako třeba banánové, kávové a další tak, že do světlého piva na konci výroby přidají nějaký koncentrát.

Štefan Pražák: Nehážou velké pivovary minipivovarům klacky pod nohy? Jaká je jinak konkurence mezi minipivovary?

Pavel Vojta: Velké pivovary samozřejmě žádnou velkou radost z malých pivovarů nemají, ale nemám pocit, že by se snažily jim škodit. Z tohoto souboje mezi velkými a malými pivovary rozhodně těží spotřebitel a to je dobře.

Petr H.: Zdá se mi, že minipivovarů je čím dál tím víc... Jak se tento byznys vyvíjí? Poroste to pořád nebo už je na trhu plno?

Pavel Vojta: Já osobně jsem přesvědčen, že počet minipivovarů poroste, a také stále roste. Prodejní cena v restauracích umožňuje, aby tento byznys byl výnosný. České pivo je určitě takový světový fenomén,že za ním budou vždy jezdit turisté z celého světa.

anonym: Vzniká nejvíce minipivovarů v Preze, nebo je to naopak výsada jiných regionů?

Pavel Vojta: Je pravda, že v Praze jich bude možná nejvíce kvůli možnosti pivo v restauraci prodat dráže. Ale třeba na severní Moravě je opravdu velký počet minipivovarů.

Zdroj: Ekonom.iHNed.cz

Hospodářská krize se projevila i ve spotřebě piva. Podle průzkumu mezinárodní organizace Plato Logic se celosvětově sice nepatrně zvýšila na miliardu 800 milionů hektolitrů, a to hlavně zásluhou nenasytného čínského trhu, ale v tradičních pivovarských zemích včetně Česka poklesla.

A po mnoha letech se propadl i český vývoz piva. Loni pivovary v Česku podle odhadů vyrobily o pět procent piva méně, než v rekordním roce 2008. Jeho vývoz se snížil dokonce o desetinu.

„Ačkoli jsme malá země a vyrábíme kolem dvaceti milionů hektolitrů piva, tak jsme v oblasti exportu v současnosti devátým největším exportérem na světě a podle odhadů Plato Logic se do roku 2015 dostaneme na sedmé místo na světě a to je myslím úspěch,“ říká výkonný ředitel českého svazu pivovarů a sladoven Jan Veselý.

„Největší naši odběratelé jsou pochopitelně v blízkém sousedství, uvnitř Evropské unie, kde nejsou exportní bariéry, například v Německu, Švédsku a na Slovensku. Mimo EU jsou významné dovozní destinace USA, Kanada a Rusko,“ dodal Veselý.

V USA si potrpí na kvalitu

Pro české pivovarství a zachování kvality našeho piva má podle něj zásadní význam chráněné zeměpisné označení České pivo. Umožňuje vařit pivo za využití tradičních metod a surovin. Potrpí si na to zvláště ve Spojených státech.

„To je nejlukrativnější trh na světě, kde procenta, která se dají vydělat, jsou obrovská. Američani chtějí originální piva. Nechtějí piva vyráběná v licenci, nechtějí piva dovážená v kontejnerech a stáčená v USA. Chtějí, aby to bylo pravé pivo, vyrobené i stočené v tom pivovaru, kde má místo původu. Jsou ochotni si za to připlatit a stojí jim to za to,“ vysvětluje Veselý.

Jednoznačně nejoblíbenějším druhem piva na světě je český ležák. „Obecně se dá říct, že spodně kvašené pivo se studeným dokvášením, je dneska zdaleka nejúspěšnější typ piva na Zeměkouli. Dá se říct, že asi 93 procent všeho piva na Zemi je tohoto typu – Pils, Pilsener. Čili to pivo, které se v roce 1842 na rodilo v Plzni, v Česku, tak jednoznačně dominuje celosvětovému trhu,“ řekl Veselý.

Přes současnou stagnaci v produkci piva očekává společnost Plato Logic její růst v příštích letech. Do roku 2020 by světové pivovary měly dodat na trh 2 miliardy 350 milionů hektolitrů piva.

Zdroj: Rozhlas.cz | Autoři: Jaroslav Skalický a Igor Maňour

Společnost Niva z Dolního Přímu na Hradecku je jedním ze tří výrobců, kteří na český trh dodávají plísňový sýr Niva. Patří k nejstarším sýrárnám v Česku. Za svůj výrobek se zelenou plísní už dostala společnost hodně ocenění.

Jedna z legend vypráví, že pasák ovcí si zapomněl svačinu v jedné z mnoha jeskyní u jihofrancouzské vesnice Roquefort, a když se pro ni vrátil, našel už ovčí sýr prorostlý zelenou plísní. Tak objevil delikatesu. Právě slavný sýr Roquefort stál u zrodu české Nivy.

Ke konci 40. let minulého století se sýraři v Československu pokoušeli vyrábět sýr podobný Roquefortu, ale Francouzi si vymohli, že jejich název nesmí použít. A tak vznikla Niva, barva sýra prý připomínala modrozelené říční louky - nivy. Nevyrábí se však jako francouzský sýr z ovčího, ale z kravského mléka.

Jedním z prvních výrobců byla i někdejší harrachovská sýrárna v Dolním Přímu.

„U nás se to zkoušelo od roku 1946, do té doby se tu vyráběl ze sýrů jen dezertní sýr Romadour. Na začátku 50. let se přidali další výrobci. Dnes tu vyrábíme jedině Nivu,“ říká jednatel společnosti Niva v Dolním Přímu Jiří Bednář.

Soukromá společnost funguje od roku 1995 a po krachu mlékáren v regionu je jedinou sýrárnou v kraji. Je také jedním ze tří výrobců sýru niva v Česku.

Klíčem k úspěšné produkci je nejen vlastní technologie, ale i někdejší harrachovské sklepy, kde bochníky bílozeleného sýra asi měsíc zrají. Ale nad otázkou, jak sýr vlastně vzniká, se Jiří Bednář obrní mlčením.

„Každý výrobce má svůj vlastní technologický postup a kvůli konkurenci ho samozřejmě tají. Je to složitý proces a doma si takový sýr rozhodně nevyrobíte. Jde o použití různých kmenů plísní, jejich míchání, sledování teplot a vlhkosti a také o způsob solení. U nás například sýr solíme na sucho, tedy nemáčíme ho v solné lázni. Tak se to dělalo původně,“ říká Bednář.

Stejné tajemno zahaluje i výrobu francouzského Roquefortu. Tamní název může mít jen sýr, který zraje v jeskyních kolem stejnojmenné obce. A uvnitř je zakázáno fotografovat.

V Dolním Přímu mají místo jeskyní bývalé pivovarské sklepy. Pivo se tam ukládalo přes dvě století, než pivovar koupil hrabě Harrach a přeměnil jej na sýrárnu. Stálou teplotu ve sklepích zajišťoval rozdrcený led v ledových komorách až do roku 1998. Harrachovský smetanový sýr byl v kraji velmi oblíbený. Příprava sýrů je složitá. V určité fázi se musí sýrové bochníky propichovat, aby se udělal prostor pro vzduch, který plíseň potřebuje. Tudy odcházejí zplodiny při štěpení tuků a bílkovin. Niva zraje ve sklepích čtyři až pět týdnů, pak jde na pulty obchodů.

„Nic se nestane, když si lidé nechají Nivu v lednici déle. Jen bude zralejší a pikantnější,“ říká jednatel společnosti.

Že chutná i kulinářským odborníkům, svědčí diplomy z celostátních i krajských přehlídek na chodbě k podnikové prodejně.

Dolní Přím vyrobí ročně asi tisíc tun Nivy a zásobuje převážně prodejny v Česku, jen menší množství vyváží na Slovensko. Mléko sváží od jedenácti farmářů v okolí. Denně ho na výrobu sýrů spotřebuje 30 tisíc litrů.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz | Autor: Vladimír Bílek

Helma pro pivaře je praktickým a stylovým gadgets pro všechny milovníky zlatavého moku.

Každý muž milující tradiční český nápoj, jistě ocení tohoto vynikajícího pomocníka třeba při sledování napínavého sportovního přenosu. Ono je totiž dost těžké sedět u televize, popíjet pivo, pojídat brambůrky a ještě být pánem ovladače na TV. S tímto šikovným pomocníkem, to však zvládnete „levou zadní“. Nevěříte? Podívejte se na helmu v akci na videu.

Zdroj: Gadgets Bloger.cz

Asie si oblíbila české pivo a zájem má i o tuzemské minipivovary. Přesto častěji kupuje německé.

Jestli Češi něco umějí skutečně dobře, je to vaření piva. Z pověsti prvotřídních výrobců zlatavého nápoje hořké chuti profituje stále více tuzemských firem. A zdaleka nejde jen o velké pivovary. Cizinci vyhledávají vše, co s českým pivem a jeho výrobou souvisí. Od suvenýrů v podobě pivních tácků a sklenic až po slad a pivní receptury.

Dobré časy nastaly i strojním firmám, které dokážou vyrobit zařízení pro minipivovary. Poptávka po nich stoupá - jak v zahraničí, tak doma - v souvislosti s módou výroby originálních piv.

Začalo to v Chýni

Výroba těchto zařízení není nic nového. První z nich přivedla na svět královéhradecká strojařská firma ZVU už roku 1986. »Vyrábíme a vždycky jsme vyráběli především zařízení pro velké pivovary. Tehdy ale u nás objednalo zemědělské družstvo v Chýni u Prahy minipivovar. Byli tam velmi úspěšní a nebáli se experimentů. Takové malé Slušovice,« vzpomíná Vladimír Mazura, šéf prodeje v ZVU.

Tato móda k nám tehdy přišla z Německa, kde koncem 80. let minulého století restaurační a rodinné pivovary rostly jako houby po dešti. V Česku se jim ale až do poloviny 90. let nedařilo. »Byla to doba, kdy se dělil český trh mezi velkými podniky, ceny piva proto byly velmi nízké a pivovary se spíše zavíraly, než otevíraly,« tvrdí Karel Dvořák, jednatel brněnské firmy Destila, která vyrábí jak zařízení pro malé, tak velké výrobce.

Obrat nastal před pěti lety. Kromě rostoucích nároků českých pivařů za ním stojí i vyšší ceny pěnivého moku. Podnikatelé si uvědomili, že pořídit si minipivovar může být dobrou investicí. »Počet pořád roste. Dnes je jich už přes 80,« tvrdí Jan Veselý, předseda Českého svazu pivovarů a sladoven.

Zlá léta díky poloze u cyklostezky poblíž Prahy přežil i podnik v Chýni. Díky tomu ZVU mohla dnes už soukromé firmě Pivovarský Dvůr Chýně nedávno dodat zbrusu nové zařízení.

Z boomu z posledních let profituje i pražská obchodně inženýrská firma B-Kontakt. »Výrobu zadáváme vesměs malým strojním firmám. Máme tak nižší režii, a tím pádem i výhodnější ceny,« tvrdí majitel společnosti Pavel Vojta, od něhož zařízení koupilo už devět českých minipivovarů.

Ztracené pozice

Pro české strojaře je nicméně těžištěm odbytu zahraničí. Nejčastěji své výrobky vyvážejí do zemí bývalého Sovětského svazu, Vietnamu a Jižní Koreje. Na Východě ovšem narážejí na tvrdou konkurenci.

Nejúspěšnější český exportér minipivovarských zařízení, firma Destila, do zemí bývalého Sovětského svazu vyvážel už od 60. let minulého století. Svého času byla Destila dokonce téměř monopolním výrobcem svíčkových filtrů do pivovarů v rámci celé RVHP.

Po roce 1990 se ovšem kontakty přerušily a jejich obnova trvala deset let. České vlády totiž krátce po revoluci podporovaly orientaci hospodářství na západní trhy.

Třeba Německo či Itálie ovšem v téže době dávaly vývozcům vládní garance úvěrů a export na Východ navíc dotovaly. »Tato strategická chyba nás na východních trzích stála pozice, které už nikdy nezískáme zpět. Uspět tam nyní je mnohem obtížnější než v 90. letech,« tvrdí Dvořák.

Přesto obrat Destily, která je nejvýznamějším vývozcem zařízení, pochází ze 35 procent z Ruska. »Zájem roste tam i v dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Trh je velký, pivo stále populárnější a ceny vysoké. Proto se tam investice do minipivovarů vracejí velmi rychle,« tvrdí Dvořák.

Firma se ale poslední dobou v Rusku potýká se souběhem nepříznivých okolností. Kromě krize a kolísajícího kurzu rublu vůči euru to byly hlavně kroky tamní vlády. Ta po letech znovu akcentuje program boje proti alkoholismu, a mimo jiné tak zvýšila spotřební daň na pivo.

»Ke konci roku 2009 a počátkem letošního roku se situace stabilizovala a poptávky přicházejí ve stejném množství jako dříve. Investoři jsou ovšem opatrnější, pokud jde o garance dodacích lhůt a platebních podmínek,« dodává Dvořák. Celkem loni firma dodala do zahraničí stroje za 34 milionů korun. A letos očekává další zlepšení. Zatím vyvezla dva minipivovary do Kazachstánu a jeden do Ázerbájdžánu a po letech dostala zakázku i na zařízení v Česku.

Raději od Němců

České pivo má vynikající jméno i ve vzdálených zemích jihovýchodní Asie. Velké fanoušky má v Jižní Koreji, kde Česko nedávno získalo popularitu díky romantické telenovele, jejíž děj se odehrává v kulisách historické Prahy. Snad ještě více ale zapůsobil projekt jednoho z místních podnikatelů, který v metropoli Soulu postavil síť restaurací Castle Praha, jež jsou věrnou replikou pražské Staroměstské radnice. Kromě českých jídel tam Korejci vaří i »české« pivo.

»Dodali jsme investorovi minipivovar. Po otevření se restaurace stala takřka poutním místem pro milovníky českého piva a kuchyně. Jezdí se na ni dívat i další potenciální investoři z asijských zemí. Zájem o zařízení díky tomu projevili například Číňané,« tvrdí Vojta z B-Kontaktu, který vyváží také do Vietnamu, Kazachstánu nebo Bosny a Hercegoviny.

Podobně jako konkurenti si ale Vojta stěžuje na špatné podmínky českých vývozců. V získání lepších pozic jim brání například potíže s úvěry. České banky sice exportní financování nabízejí, nemají ale zájem poskytovat úvěry pod 500 tisíc eur. »Například dodávky, které se pohybují kolem 200 tisíc eur, na financování nedosáhnou. Zkoušeli jsme to několikrát a vždy s negativním výsledkem,« tvrdí Dvořák.

Proto investoři často preferují zejména německé firmy. A to navzdory tomu, že prodávají za vyšší ceny.

MINIPIVOVARY

- Cena zařízení se pohybuje od 4,5 do šesti milionů korun.

- Strojaři klientům dodávají celé balíčky, kromě zařízení tedy také suroviny, recepturu a na časově omezené období i služby sládka.

Zdroj: Ekonom iHNed.cz | Autorka: Pavla Kreuzigerová

Chátrající budova bývalého roudnického pivovaru, nazývaná nezřídka ostudou města, se postupně mění v ruinu.

Na nebezpečný objekt vylezli nyní dělníci, aby zlikvidovali střechu. Ta totiž už delší dobu hrozila zřícením.

Demolice střechy byla nařízena stavebním úřadem z bezpečnostních důvodů. Práce na likvidaci střechy musí nyní na vlastní náklady provést město. Majitel totiž na výzvy stavebního úřadu k zabezpečení objektu nereaguje.

Vlastníkem budovy je podle obchodního rejstříku společnost Pivovar Roudnice, jejímž jediným společníkem je John. D. Bailey z amerického Texasu. Ten však podle vyjádření města nejeví o údržbu budovy žádný zájem.

„Včera jsem se byl v pivovaru osobně podívat, společně s pracovníkem z Národního památkového ústavu, který do poslední chvíle usiloval o přerušení prací. Střecha je ale již skutečně v dezolátním stavu a hrozí tu nebezpečí z prodlení. Protože stavba ohrožuje občany, je ze zákona povinností města ji na vlastní náklady odstranit,“ uvedl starosta města Josef Bakeš.

Dále podotkl, že město bude na majiteli budovy náklady na likvidaci střechy vymáhat. V případě, že nebude možné vynaložené finance od vlastníka vymoci, bude město dluh vymáhat soudní cestou a pokusí se získat v rámci náhrady dlužné částky pozemek do svého vlastnictví.

Nyní se bourá střecha, v následujících letech se však, pokud vlastník nezačne pivovar brzy opravovat, ocitne v havarijním stavu i zbytek budovy.

Je jen otázkou času, kdy bude nařízena další demolice. O zachování pivovaru usilují památkáři, protože část objektu, bývalá sladovna, je národní kulturní památkou. Vedení města vidí naopak jako jediné možné řešení likvidaci pivovaru.

Na místo pivovaru má radnice zpracovanou studii na výstavbu moderního parkovacího domu s obchody, propojeného s nádražím.

„Myslím si, že by měla být stavba využitá, nebo by se měla zbořit, aby se tu mohlo postavit něco účelného a užitečného pro lidi,“ uvedla námi oslovená žena z Roudnice.

„Je to v dezolátním stavu, vždyť se na to podívejte, to už nemá vůbec smysl opravovat,“ vyjádřil se další z občanů.

Další bourání pivovaru zatím plánováno není. Město k tomuto kroku smí přikročit pouze v případě, že mu to bude nařízeno.

„Podle vyjádření statika odhaduji, že pokud majitel s pivovarem nic neudělá, budou zdi přibližně za rok v natolik havarijním stavu, že bude nutné je odstranit,“ odhaduje místostarosta Roudnice n. L. Luboš Matek.

Ten prý mluvil s majitelem objektu osobně na své soukromé cestě do USA. Přimět ho k péči o pivovar nebo prodeji objektu městu za přijatelmou cenu se mu ale nepodařilo.

Zdroj: Litoměřický deník.cz | Autorka: Zdeňka Studená

Argentinský umělec Tito Ingenieri je ve svém domovském městě Quilmes známou postavičkou. Volnomyslný dredatý pán v letech si postavil unikátní dům. Pro jeho budování využil svůj nejoblíbenější nápoj, který se navíc v Quilmes v hojném množství vyrábí. Pivo.

Dům Tita Ingenieriho je totiž vybudován celý z prázdných pivních lahví. Umělec využil láhve namísto cihel a prostě je nasázel do malty dokonce i s etiketami. Kromě nich ale využil také další odpadní materiály, např. ráfky kol a další.

Celkem využil pro stavbu rozsáhlého domu 32 000 prázdných pivních lahví. Ne že by snad stačil všechno to pivo vypít, ačkoliv na to vypadá. Většinu sesbíral od přátel ve městě. “Postavit si takový dům je jednoduché. Když budete chtít, zeptejte se mě, nebo přijeďte a já vám to ukážu,” vybízí Tito.

V České republice by se podobný styl budování mohl ujmout velice rychle!

Zdroj: Ekobydlení.eu | Treehugger

Redaktorky Apetitu testují pivní speciály...

Zdroj: YouTube.cz | Autor: Apetitonline

Účinnost hořkých látek obsažených v chmelu v procesu vaření piva je více než nedostatečná. Častokrát se může přímo v hotovém pivu stanovit pouze 30 až 35 procent přidaných hořkých látek. Protože je tento stav pro pivovary je velice neuspokojivý, hledá se stále častěji nějaké hospodárnější řešení tohoto problému. Je třeba docílit zvýšené účinnosti chmelení.

Důsledným využitím technického postupu hlavních operací příslušných zařízení vyvinula společnost Hertel způsob, díky kterému se účinnost hořkých látek může v procesu vaření piva významně zvýšit. Základem systému je speciální izomerizační nádrž, prostřednictvím které může velice rychle postupovat řízená izomerizace hořkých látek. Při využití výrazně vyšších teplot se může během krátké doby zřetelně zvýšit stupeň izomerizace přidaných hořkých látek a docílit stejného stavu, který je běžný u dlouhého chmelovaru při obvyklém přidávání chmele do varních pánví.

Díky cílené izomeraci a změně řízení chmelovaru může být významně zvýšena účinnost hořkých látek ve varném procesu tak že v senzorické kvalitě výsledného piva nejsou patrné žádné chuťové ztráty. Výsledky představené tímto způsobem chmelovaru ukázaly, že pivo může být vařeno díky uvedenému zařízení s o 25 procent sníženou vsádkou hořkých látek, přičemž se docílí stejné výsledné koncentrace hořkých látek jako při konvenčním způsobu chmelovaru. Zařízení pro zvýšení účinnosti chmele bylo kromě ocenění IChemE-Awards 2009 propůjčen také status „Highly Commended“.

Zdroj: Agris.cz | ÚZEI

Ve filmu jezdí auta, telefonuje se z mobilů, nosí značkové oblečení... Product placement je dnes v českých filmech běžný, ale i tady platí, že všeho moc škodí.

Daniela Kolářová otevře láhev piva a položí ji na stůl před Zdeňka Svěráka přesně tak, aby kamera zabrala logo Velkopopovického Kozla. Svěrák ji vezme, nalije si pivo do sklenice a láhev postaví zpět na stůl. Opět logem na kameru. Profesionálně zahraný product placement ve Vratných lahvích vypadá velmi přirozeně a jen málokterému ze stovek tisíc diváků filmu dojde, že scéna je součástí dobře zaplacené filmové reklamy.

Ve filmu se vyskytují basy s logem zmíněného pivovaru celkem přesně půl hodiny. Tři minuty je pak ve filmu jasně viditelná značka na lahvích a v záběrech hlavní postava pivo s gustem popíjí.

Zdá se to jednoduché. Ve filmu ze současnosti jezdí auta, telefonuje se z mobilů, nosí značkové oblečení... Proč nedat při výběru produktů pro film přednost těm výrobcům či firmám, které si to zaplatí? To je jednoduchá filozofie product placementu, placeného umísťování produktů a značek do filmu. Ale i tady platí, že všeho moc škodí.

Někdy si tohoto typu reklamy divák ani nevšimne, jindy mu z okaté propagace běhá mráz po zádech. Faktem ale je, že bez financí získaných za product placement by nemohla vzniknout většina českých filmů. Třeba desetinu rozpočtu divácky nejúspěšnějšího českého filmu poslední doby Vratné lahve tvořily právě peníze za product placement.

Zástupci pivovaru původně na producenta Vratných lahví dokonce tlačili, aby za své peníze dostali ještě něco navíc. Jan Svěrák později vzpomínal, jak za ním chodili třeba s nápady, aby hlavní postava, bývalý učitel Tkaloun, pronášela při pití piva na kameru proslovy ve stylu: Ten Kozel ale dneska šmakuje. Jan Svěrák jim však nakonec vždycky dokázal vysvětlit, že by tím celý film zničili, což by jim žádný užitek nepřineslo.

Jiná díla české kinematografie však takové štěstí neměla. Stačí se podívat třeba na poslední díl populární série režiséra Dušana Kleina Jak básníci neztrácejí naději. Tam David Matásek coby Kendy vytáhne z ledničky pivo značky Starobrno, ukáže logo na kameru a zřetelným, avšak nepřirozeným hlasem praví: Á, pozdrav z Moravy. Nato pivo s blaženým výrazem vypije.

"Jemnost je slovo, které by se s product placementem mělo zásadně spojovat," vysvětluje filmový producent Pavel Melounek, který tento typ marketingu používá a jenž stojí třeba za Snowboarďáky nebo Anglickými jahodami.

"Umístění výrobku, loga nebo hovor o výrobku či značce by neměly z filmu vyčuhovat jako vlk mezi ovcemi," říká.

Střepy, kondom, marihuana

Firmy, které product placement využívají častěji, si své účinkování ve filmech nemohou vynachválit. Občas se však stane, že se producenti s manažery rozejdou ve zlém. Například z premiéry propadáku sezony s názvem Poslední plavky s hrůzou utekli tři marketingoví manažeři značek, které se za peníze ve filmu ocitly.

Výrobce kondomů Durex se s produkcí Snowboarďáků rozkmotřil poté, co zjistil, že bude mít sice krabičku svých kondomů hezky v detailním záběru na kameru, ale místo prezervativu z ní hlavní záporná postava vytáhne marihuanu.

Překvapeni byli i manažeři značky Tullamore Dew, když až při promítání filmu zjistili, že láhev jejich whisky v Perníkové věži účinkuje jako sebevražedný nástroj – hlavní hrdina ji rozbije o umyvadlo, podřeže si s ní žíly a jeho krev kape... na detail loga Tullamore Dew.

Zdroj: Kultura iHNed.cz | Autor: Leoš Kyša

Pivní tácky, otvíráky, samolepky, popelníky, a hlavně hodně přes tisíc unikátních pivních sklenic. Ojedinělou sbírku vlastní doma Marián Jamrich z Tábora. Zakládal ji už před 23 lety.

„Když jsem se dostal na vysokou školu, tak mě můj známý zasvětil do sbírání pivních etiket. S těmi jsem tehdy začínal,“ vzpomíná 41letý sběratel.

Nakonec však voják z povolání upřednostnil pivní sklenice. Z 72 českých existujících i zaniklých pivovarů jich má 1 300. Každá má svůj nezaměnitelný emblém. Další tři stovky sklenic pocházejí z ciziny, především ze Slovenska.

Když se po vystudování školy přestěhoval do Tábora, zhruba dvě stovky sklenic se bez problémů vešlo do obývacího pokoje. Pak ale začaly přibývat a prostor byl náhle malý.

Třetinky, čtyřky, půllitry i tupláky různých barev a tvarů teď zdobí dřevěné police v upravených sklepních prostorách rodinného domku. „Manželka si mě vzala už s těmi sklenicemi, ale mít celý prosklený byt nechtěla. Musel jsem proto přestavět sklep, kde teď mám svou expozici pohromadě,“ říká Jamrich. Za jeden z nejcennějších kousků považuje prvorepublikový smaltový pohár z poděbradského pivovaru. „Je to jediný exemplář svého druhu, který mám ve své sbírce,“ pochvaluje si dobrý kup.

Dlouhých šest let sháněl další jedinečný kousek z hlučínského pivovaru Bivoj. Pivní pohár viděl poprvé v Praze na burze. Než ho však stačil koupit, skončil v rukou jiného sběratele. Sklenici se znakem pivovaru nakonec přeci jen sehnal. Od konce loňského roku zaujímá čestné místo na jedné z 25 dřevěných polic.

Přitom sběratelství je poměrně finančně náročné. Zatímco běžné sklenice lze v pivovarech koupit za pár desítek korun, na burzách je cena mnohem vyšší - od jednoho až do pěti tisíc korun.

Jamrich, který svou sbírku ukazuje převážně svým známým, má ještě jeden sen. Rozšířit ji o třetinkovou sklenici už dávno zaniklého táborského pivovaru s reliéfem Kotnova. „Už jsem ji držel v ruce, ale ještě se mi ji nepodařilo koupit,“ přiznal. Věří, že i ona se nakonec stane unikátem v jeho rozsáhlé sbírce.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz | Autor: Jiří Bydžovský

Ačkoli se dnes stále častěji hovoří o nutnosti alespoň částečného návratu k výrobě tradičních tuzemských potravin, veřejnost, a to i veřejnost zemědělská, vnímá tuto potřebu zejména jako návrat k produkci specilizovaných regionálních uzenářských, pekárenských nebo mlékárenských specialit. O řád vyšší výzvou současné doby je ale kvalita zcela jiného produktu, který je po celém světě jako jediný vnímán jako skutečně typický tuzemský produkt – totiž kvalita českého piva. To má mimo jiné také přímý dopad na odbyt důležitých zemědělských komodit, tedy sladovnického ječmene a samozřejmě chmelu. A proto by to mělo i zemědělce zajímat.

O tom, že byl v surovinách pro výrobu piva postupně nahrazen typický tuzemský aromatický žatecký poloraný červeňák jinými odrůdami s vyšším obsahem alfa a beta hořkých kyselin, se samozřejmě již delší dobu ví. V posledních letech se ale v technologii výroby piva stále více prosazuje nahrazování sladovnického ječmene a sladu šroty z krmného ječmene, ovsa či pšenice nebo kukuřičnými sirupy a škroby. Tímto způsobem je v některých případech nahrazována až třetina původního sladu. To při celkové roční spotřebě zhruba 600 000 tun sladovnického ječmene na výrobu piva v ČR znamená možný propad odbytu o 200 000 tun , což je při tuzemském průměrném hektarovém výnosu 4,5 tuny z hektaru výpadek produkce ze zhruba 45 000 hektarů této komodity, což vůbec není zanedbatelné číslo.

To daleko více podstatné je ale stoupající riziko klesající kvality tuzemských průmyslově vyráběných piv. Respektive – ne kvality ve smyslu zákona, ale ve smyslu senzorických a především typických (a také zdraví prospěšných) vlastností. Všímá si toho stále více lidí, a právě proto roste na tuzemském trhu podíl speciálních a takzvaných neobvyklých piv vařených nezřídka v lokálních minipivovarech a konzumovaných přímo v místě jejich vzniku. Je to jistě značná investice, avšak programy typu „přidávání přidané hodnoty“ či „diverzifikace zemědělských činností“ tu jsou, a alespoň někteří zemědělci by mohli začít uvažovat kromě oblíbeného zpracování mléka také o vaření piva. Je totiž zřejmé, že postupujíécí globalizace typické kvalitní české pivo ničí. Nadnárodní zahraniční společnosti, které až na výjimky vlastní nejdůležitější tuzemské pivovary, nemají logicky k často několik staletí trvajícím značkám potřebný vztah a ve snaze maximalizovat zisk a minimalizovat náklady část provozů nenávratně uzavírají a z pozůstalých značek vyrábějí cosi, co se skutečnému „pilsner urquell“ stále více vzdaluje.

Často pofiderní kvalita (byť je opět třeba konstatovat, že ve smyslu zákona zcela legitimní) některých potravin na tuzemském trhu je jistě nemilá věc, především ale proto, že z ekonomických důvodů takové produkty značná část spotřebitelů kupuje. U piva je to ale přece jen trochu něco jiného. Jednak se k nám ze zahraničí pivo, na rozdíl od mnoha potravin, téměř nedováží, neboť tuzemský pivař je konzervativní. Jednak začíná být tuzemský konzervativní pivař poněkud netrpělivý a začíná produkty průmyslových pivovarů odmítat – a vytváří tak poptávku po něčem „lepším“. Především je ale pivo, jak opakovaně zdůrazňuje mimo jiné prezident Svazu malých a nezávislých pivovarů Jiří Fusek, druhým nejčastějším důvodem cizinců k návštěvě naší země. Pokud z důvodu nižší kvality piva tento důvod padne, bude to problém nejen pro turistický ruch, ale také pro tuzemský venkov.

Zdroj: Agris.cz | Autor: Petr Havel

Najít ve Frýdku-Místku nekuřáckou restauraci je těžké. Ve městě jsou jen dvě.

Nekuřáckých restaurací ve Frýdku-Místku není mnoho. Vlastně jenom dvě. Jedna ve Frýdku, druhá v Místku. Ti, kteří popelníky k výbavě svého podniku nezařadili, dnes nelitují. Daří se jim dobře. „Rozhodli jsme se otevřít si ji s kamarádem. Oba jsme nekuřáci a nemáme rádi zakouřené prostředí,“ říká majitel nekuřácké restaurace Babylon v Místku Jiří Veverka.

Babylon otevřeli před rokem. Lidem podle Veverky podobná restaurace chyběla. Dnes do ní chodí kolem stovky lidí denně. Tržeb se zákaz kouření nedotýká, Babylon naopak vyhledává více lidí. Babylon těží především z toho, že ve městě není téměř žádná konkurence. „Za chvíli mám další schůzku a

nikdo ze mě alespoň neucítí cigarety,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Evžen Janček, který přišel do Babylonu poobědvat.

Steak Jančkovi přinesla servírka Romana Janíková. „Před vchodem je popelník, ke kterému občas nějaký zákazník vyběhne,“ usmívá se Janíková.

Ryze nekuřácká restaurace v Místku je jen jedna. Druhá je ve Frýdku. V drtivé většině dalších místeckých hostinců lidé buď kouří po celý den. V restauracích nekouří jen v době oběda.

Jediná restaurace ve Frýdku, ve které se nekouří celý den, je v prvním patře domu Pod Svícnem. Je to vegetariánská restaurace, ve které je hned u vchodu obrázek slunce s nápisem „Pro život si vybíráme to, co cítíme, že je správné“.

A to si podle provozovatele Marka Oborného vybírá stále více lidí. „Fungujeme pět let a zájem o vegetariánskou nekuřáckou restauraci je velký. Během dne k nám přijde kolem osmdesáti lidí,“ říká Oborný.

Nekuřácká je i hudební hospoda. V ní se ale nevaří. Její spolumajitel Luboš Gaško ji založil před půl rokem. „Nechci hospodu, kde to smrdí,“ povídá Gaško. Nekuřáci se vyhnou cigaretovému dýmu i ve frýdecké restauraci Silesia. Ta sice není celá nekuřácká, ale je v ní uzavřená místnost pro nekuřáky.

Kouřím, přesto nekuřákům fandím

Luboš Gaško je spolumajitel nekuřácké hospůdky U Arnošta. Sám příležitostně kouří cigarety a doutníky. Vždy ale jedině venku. Do hospody podle něj kouř nepatří.

Kdy jste se rozhodl, že bude Arnošt nekuřácká hospoda?

Ještě než jsme ji otvírali. To byla jedna z prvních myšlenek, na které jsme se všichni shodli.

Jak to vnímají vaši hosté – kuřáci?

Překvapivě to sami chválí. Když musejí kouřit, jdou ven. Před dveřmi vznikají různé debatní kroužky. Baví se spolu lidi, kteří by si třeba k jednomu stolu jinak ani nesedli.

Jsou hosté, kteří na zákaz nadávají?

Jsou jen tři. Řeknou pár sprostých slov, ale v pátek na pivo vždycky přijdou.

Zdroj: Sedmička.cz | Autorka: Lenka Rauerová

V Braníku chátrá technická památka. Zároveň je pomníkem jedné zmizelé staropražské profese.

Komplex ledáren na břehu Vltavy vznikl jako společný podnik majitelů pražských restaurací. Led potřebovali, aby mohli po celý rok chladit ve sklepech pivo.

Led v zimě „dobývali“ z Vltavy a ukládali ho do nejvýše položené místnosti sklepa, kde ho pak ochlazoval vzduch. Podle zákonů fyziky studený vzduch plynul do nižších pater a celý prostor ochlazovala také voda z tajícího ledu.

Ze Štvanice do Braníka

Původní ledárny stály na Štvanici. Moderní areál v Braníku vznikl v letech 1908 až 1911 a byla v něm řada technických vymožeností. Na řece byl vytvořený umělý záliv, ze kterého vedly dva výtahy, kterými se vozil led přímo do budovy ústřední lednice. Na těžkých nákladních povozech pak putoval do hostinců v Praze.

„Areál utrpěl dlouhodobou devastací, nikdo ho nevyužíval a neudržoval,“ říká šéf Národního památkového ústavu v Praze Michael Zachař.

Ledárna je architektonicky unikátní stavbou, dokonale přizpůsobenou své funkci. Jednu z nejstarších železobetonových konstrukcí v Čechách doplňuje důmyslný systém větrání a kanalizace. Dokonalou tepelnou izolaci od okolí zajišťovala dva a půl metru široká cihlová zeď s izolační vzduchovou vrstvou i vysoký násyp nad stropem.

Původní funkce ledáren zanikla v padesátých letech minulého století, po dokončení vltavské kaskády, která navždy zabránila zamrzání Vltavy.

V objektu byla poté skladovaná zelenina, protože poskytoval jedinečné klimatické podmínky. Bez odpovídajícího využití ale začal chátrat, zmizelo vnitřní technické zařízení.

Výjimečný objekt

Stavba je vzhledem ke specifické konstrukci mimořádně problematická, pokud jde o možnosti jejího využití. Potvrzuje to i architekt Václav Aulický, který vede ateliér na Fakultě architektury ČVUT. Jeho studenti v minulosti vypracovali několik ročníkových prací na téma využití areálu branických ledáren.

„Objekt je památkově chráněný a skutečně výjimečný. Není možné ho vzít a předělat,“ vysvětluje Aulický.

Místo pro volný čas

Radnice čtvrté městské části představila před časem projekt, podle kterého by měl v Braníku během pěti let vzniknout areál pro trávení volného času.

V plánech je vodní svět, tobogan, pláž, lanové centrum, hřiště a horolezecká stěna. Zároveň má být v objektu ledáren část věnovaná speciálně odpočinku seniorů.

Zdroj: Sedmička.cz | Autor: Robert Oppelt

Tenhle víkend jsem se vydal k rodičům na venkov. Ve městě, kde jsem přestupoval, zbývala půlhodina do příjezdu autobusu. Nádražní hospoda, jejíž žluté záclony pamatují ještě její zakladatele, nabízela jediný kloudný azyl před zimou. Přesvědčoval jsem sám sebe, že v pět odpoledne si prostě pivo nedám. Dám si limonádu a bude to.

Jenže. Vrchní se sladce usmívala, místní štamgasti do sebe místní pivo vlévali s ohromnou slastí. Najednou se mi to rozhodnutí rozleželo. Však co, jedno pivo odpoledne alkoholismus ještě neindikuje. Změna rozhodnutí za to stála. To pivo totiž nebylo ani to, co ho mají skoro všude v Praze, ani to horší, co dělají v Plzni, a už vůbec ne to, kterým se častují v Brně. Žádné globální pivo bez chuti, europivo pro všechny, co mají pocit, že pivo je to, co je v krýglu. Bylo prostě jako křen. A já bloud ho tolik let nepil.

Večer jsem se už velice těšil do naší vesnické hospody na jakýsi bál klasického střihu. Tombola, v níž se dá vyhrát litr zabíjačkové polívky nebo vlastnoručně vyrobený popelník, muž s klávesami, který zvládne všechny rádiové šlágry posledních padesáti let, obyvatelé obce od šestnácti do devadesáti let, z nichž někteří podle oděvu přišli na ples v opeře, někteří zase na heavymetalovou diskotéku.

Vlastně bych se tomu i vyhnul, ale vzpomínka na pivo z nádražky byla silnější. V té hospodě totiž točí to stejné. U druhého jsem si sliboval, že už nikdy nebudu pít ta hrozná piva chuti „pro všechny (a tudíž pro nikoho)“ a raději si s výběrem hospody dám práci. Přece nebudu dávat vydělat těm, co si neumějí najít kloudného dodavatele.

Asi byste si netipnuli, kdo byl hvězdou toho večera. Ne, nebyl to ani starosta, který shání dotace, ani místní doktor, který má k pacientům přístup jako felčar z filmu Vesničko má, středisková, ani nikdo z trojice úslužných vrchních, ani traktorista, který poslední měsíc svým pluhem zachraňuje možnost pohybu v bílé záplavě. Ne, tentokrát to nebyl ani osmdesátiletý pán, bývalý letec, který nejvíc pije, nejvíc tančí a vypadá ze všech nejzdravěji.

Ten muž, kamkoli se vrtnul, neunikl poplácávání po zádech, třesení rukou a dalších projevů zbožné úcty. Je to sládek. Je jedním ze sládků zrovna toho pivovaru, který všichni pili v hospodě. Sládek od té hospody bydlí pár metrů. Na pivo je jaksepatří pyšný a okolí si jej považuje. Dokonce i nad pisoáry mu muži děkovali. Přece jen má ohromnou zodpovědnost, když s jeho produktem někteří začínají svůj každý nový den a téměř všichni končí

Přemýšlel jsem ale nad těmi nebohými sládky z pivovarů v Brně, Praze či Plzni. Jak to dělají, když chtějí jít do hospody na pivo? Ve své vesnici by to jistě schytali. Sládek vstoupí do lokálu, všichni ztichnou, hospodský mu krýglem významně praští o stůl, všichni si ostentativně objednají limonádu... Snad bydlí ve městě, tam zas hospodští a štamgasti o sládcích takový přehled nemají.

Zdroj: Deník Referendum.cz | Autor: Ivo Bystřičan

České průmyslové sdružení pro obaly a životní prostředí - CICPEN - konstatuje, že studie životního cyklu nápojových obalů v ČR, jejíž provedení zadalo MŽP, se shoduje s řadou dalších studií provedených na toto téma v různých zemích EU v těchto čtyřech obecně přijímaných tezích:

1. Environmentální důsledky používání vratných skleněných lahví, nevratných PET lahví a kompozitních nápojových kartonů jsou přibližně stejné. Každý z těchto typů obalů exceluje v některé kategorii hodnocení vlivu na životní prostředí. Z celkového hlediska ochrany životního prostředí jsou pak tyto obaly zcela srovnatelné.

2. Zatížení životního prostředí při distribuci nápojů strmě klesá s rostoucí recyklací používaného obalu. Jedinou výjimkou z toho pravidla tak zůstává nevratný skleněný obal, který zatěžuje životní prostředí několikrát více než PET obaly nebo nápojové kartony, a to i při vysoké dosahované recyklaci. Potvrzuje se tak dlouhodobý názor našeho sdružení, že jedinou skutečnou ochranou životního prostředí je koncepční zajištění efektivního tříděného sběru obalového odpadu a jeho následná recyklace.

3. Mezi environmentální účinností tříděného sběru PET lahví a účinností jejich sběru za pomoci zálohování není žádný rozdíl. Tím bylo ověřeno, že ani v českých podmínkách by nedošlo přechodem na zálohování PET obalů k automatickému snížení zátěže životního prostředí.

4. Velké balení je vždy environmentálně výhodnější než malé. Díky tomuto obecnému pravidlu pak velká PET balení v řadě sledovaných parametrů překonávají i opakovaně používané sklo. To pro spotřebitele znamená, že pro ochranu životního prostředí udělá více výběrem velkého balení místo malého, než může učinit výběrem toho či onoho obalového materiálu.

Zveřejněná studie potvrdila odborníky mnohokrát opakované argumenty. Nepřekvapilo, že studie označila celkový vliv nápojového průmyslu na životní prostředí za marginální ve srovnání s jinými oblastmi lidské činnosti. Podíl nápojového průmyslu a pivovarů se, dle kategorie zátěže, pohybuje od setin po desetiny procenta celkového zatížení životního prostředí v ČR.

V souvislosti s výsledky této studie chceme upozornit na to, že díky ekologickému chování členů CICPEN dochází v poslední době ve výrobě k výraznému odlehčení nápojových obalů a tím k dalšímu snižování jejich dopadů na životní prostředí.

Více na www.cicpen.cz.

Zdroj: Zubr.cz | Autor: Jan Bláha, tajemník CICPEN

České pivovary vaří už mnoho speciálních piv. Nyní se však na trhu objevilo pod názvem Bar-King speciální pivo pro psy.

Pivo, jehož základ tvoří stejně jako u klasického českého nápoje slad a voda, obsahuje dále masový vývar, macerát z bylin a čerstvou zeleninovou šťávu. "Vývar děláme z kvalitního jehněčího masa," informoval spolumajitel firmy, která pivo vyrábí, Martin Jirotka.

Protože se při výrobě nepoužívají kvasnice, nemá pivo žádný alkohol, není v něm CO2 a neobsahuje ani chmel, který je pro psy nevhodný. Jeho chuť nahrazuje benedikt lékařský.

"S výrobou jsme začali v lednu a zatím jsme ho prodali řádově stovky litrů," říká Jirotka. Prodává se hlavně v obchodech s potřebami pro chovatele v láhvích o objemu 0,33 litru. K dostání je už i na Slovensku. Doporučená cena je 55 korun za láhev.

Pivo dostávají k narozeninám

"Chovatelé ho svým psům kupují za odměnu a třeba také k narozeninám. Psi pivo pijí buď samotné, nebo je jím také možné zalívat granule," vysvětluje Jirotka.

Podle výsledků testování, na kterém se podíleli kromě zkušených chovatelů také veterináři, prý současná chuť piva vyhovuje 97 procentům psů. Přesto chystají také výrobu piva s hovězím vývarem.

Zdroj: Aktuálně Centrum.cz | Autor: Radek Pecák

Je mi 50 let, vážím 90 kg, měřím 190 cm, nekouřím, denně sportuji. Mám jedinou slabost – po kvalitním sportu nebo po dobrém jídle si dám pivo desítku. Ale je zde problém!

Jako podnikatel jezdím denně autem.

Takže i když se nijak neopíjím, musím nyní pečlivě zvažovat, mohu-li dobré jídlo zapít jednou desítkou, když budu muset přibližně za hodinu a půl řídit. Anebo skončím-li po jedenadvacáté hodině večer trénink a půjdeme s kamarády do hospody, mohu si dát tři až čtyři desítky, když už v sedm ráno pojedu? Vím bezpečně, že v obou případech, lapen běžnou silniční kontrolou, budu ve stavu, který nijak negativně neovlivní mé reakce a schopnost řídit automobil, ale co když nadýchám nějakých 0,09 promile? Jako podnikatel přijdu o řidičák minimálně na půl roku, což by mělo pro mne a mou rodinu naprosto katastrofální dopad. V těchto věcech jsou naši zákonodárci bohorovní, ale upravit zákon tak, abychom se přiblížili vyspělé západní Evropě, tedy povolit nějakou toleranci na alkohol (ve Velké Británii 0,8, jinde vesměs 0,5 promile), je nenapadne. Mají imunitu, a tak si mohou bourat a demolovat dle libosti. Je to nepálí, a tedy nezajímá! Důsledkem budou jen pokusy o úplatek a zmatečné kličkování a ujíždění před hlídkami PČR.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz | Autor: Jan Nekvinda