U všech hromů!

Již jsem se Vám svěřil se svou pražskou láskou ku Kácovské pivnici U klokočníka v ulici s příznačným názvem Na Veselí. Nuže mám tu ještě jednu akvizici, kde se cítím býti doma a nebudu to před Vámi již tajit.

Je to na Vinohradech, které bývaly vždy dobrou adresou, v Chodské ulici, která jest spojnicí Korunní a Francouzské avenue. To místo je nenápadné vzhledem, leč pěkně řízné názvem. Hrom do Police.

Kdo má prostorovou představivost a v hlavě mapu pivovarů ČR (k nahlédnutí zde ...), po chvilce přijde sám na to, co vedlo autora k tomuto pojmenování pro klasickou, útulnou hospůdku. Čepují tam pochopitelně Poličku.

Vinohradské rozcestí

Sestoupíte po schůdkách dolů, neboť urbanizace s sebou nese jev, že město neustále zvyšuje svou nadmořskou výšku, jak cestáři neustále spravují silnice novým kobercem, a tak po stu letech jsou často přízemí již sklepem a první patra přízemím. Pouze u Benátek nadmořská výška zůstává stejná, ale i zde jest první patro za časté již i sklepem. Sestoupíte tedy ze schůdků, projdete dřevěnou vnitřní verandičkou, která v zimě čelí a zabraňuje chladu sestupovati za Vámi a ocitnete se v esenci českého pohostinství.

Žádný nóbl podnik pro snoby, ale ani žádná plivanda pro sociálně komplikovanější spoluobčany. Jste-li tam poprvé, stejně obstoupí Vás pocit, že jste tu již někdy, kdysi dávno, byli. Magické déjavu, až zády prolétne mrazení: kruci! kdy já tohle už zažil, v minulém životě? v tmách dětství? ve snu? Ach ano, zařizoval-li bych si hospůdku, udělal bych takovouto obyčejnskou, kdy netušíte, odkud se bere všudypřítomná útulnost, čím že to je, že tady, tady je takové to „doma“, které jsme cítívali u mámy v kuchyni, či u táty v dílně, u prarodičů v chaloupce....

Poličské pivo v Praze

I dnes, tak jako vždycky, jdu pomalu k pípě, s úsměvem, zdravivše neznámé spoluobčany, kteří mi však zde, po dobu návštěvy, vytvářejí dočasnou, věčnou rodinu. Tady nepotkáte opilého pablba, spitého do pudové apriorní agresivity, zde ho atmosféra uchvátí do svých spárů, spoluobčané pohladí slovem, pivo ukonejší do opičky mírumilovné, do mlh zapomnění, do peřiny smíření, do krajek odpouštění. Zde anonymita ztrácí svou moc, tady jste mezi svými, sami se sebou v rovnováze. Starosti Vás samy od sebe opouštějí, spořádaně na Vás čekají venku, za dřevěnou verandičkou, kde si Vás najdou, až posilněni s novou vervou opustíte Hrom do Police a půjdete se zase rvát, tam, ven, do světa protivenství, paradoxů a hmyzu včetně toho lidského, kdež všichni jsou vybaveni neuvěřitelnými taktikami a technikami, jak dostat jeden druhého.

Nabídka filtrovaných piv

Pak pomazlím se pohledem se čtyřhlavou pípou a v duchu omluvím se jí, že nevyužiji jejích služeb. Že miluji její mladší, dvouhlavou sestřičku. „Jedenáctku kvasnicovou, Otakárka prosím!“ pravím a snažím se do hlasu dát emoční náboj velkého klidu, abych svými slovy snad nevnesl neklid, netoleranci, nepohodu, nervozitu. Abych mladého hostinského nepolekal, že patřím k těm, kdož tónem hlasu říkají: „Hni sebou a fofrem!!“ a „Koukej kmitat, nebo..!!!“, že patřím k těm, kdož jsou především platícími zákazníky, nikoliv partnery, lidmi.

Nabídka kvasnicových piv

Pomazlím se pohledem s plnou číší, vstrčím jazyk nejprve do pěny, jak činíval jsem to již jako dítě chodivše tátovi pro pivo se skleněným džbánkem. Přitom nosem saji vůně chmeloviny, obilí, slunce a země a snažím se vnímat všecičko, Čechy, ječmenné pole zkrápěné deštěm, mladičké studentky za jarních plískanic zavádějící chmel, prýštící křišťálovou vodu z útrob pohostinné země, zemi odpočívající pod sněhem, který brání před mrazem spící štoky mých milovaných lián, jejichž šišky voní tak omamně, že hromady jejich šupin, které vypuzovaly česačky jako odpad, chodíval jsem na brigádách rozhrabovat, aby se nevznítily, pářilo se z nich a já se opíjel jenom tou vůní....

Nakláním půllitr, kruhová hladina se mění v eliptickou a já nechám první doušek sevřít zadní boky mého jazyka až do sladce hořké mírné bolesti, která snoubí se s rozkoší. A bojuji s žízní o prožitek, neboť ona nutí mne pít a pít, rychle, hladově, nedočkavě, bezostyšně, dravecky, zatímco já rvu jí ze spárů čas, natahuji ty chvilky prožitku, bijeme se s žízní jako lvi o každý doušek a když ona vyhraje, mám v záloze to slůvko, někdy jen neznatelné kývnutí či setkání pohledů s mladým hostinským...

Interiér Hromu

„Ještě!“ a dávám si záležet na tónu hlasu, aby v něm byla pochvala, pochvala za to, jaké má pivo, jak jej točí, jak udržuje v čistotě pípu, jak se s pivem mazlí. Protože pak mohu se mazliti i já. Ano, prohlédám své sobectví. Co na tom, i dřevěná veranda ví, že chodí se sem za požitky a že k požitku je třeba umění požitkovati.

Vytahuji na bar časopisy, listuji, pročítám... Pak žádám o třetího Otakárka a již vzniká hovor s mladým hostinským, velebíme spolu poličské pivo a je znát mezi námi neřečené spiklenectví, kdy oba nevysloveně víme, že jsme souvěrci, bratři milující poklidnou atmosféru letního podvečera, ducha spolunažívání hospodských rozkoší a oba opatrně, jemně sajeme z kouzla chvíle, abychom snad nezaplašili ty mírné, hladivé síly, které medově vazce kanou ze zdí, baru, stolů, obrazů a dřevěné verandičky.

Točený Otakáro

Aby vzápětí přišla krásná žena, pozdravila s úsměvem mladého hostinského i mne. Do očí zahleděl jsem se jí a pocítil jsem závrať, v duchu pokáral jsem Otakára, kam mne to nese na křídlech možností a dím ku hostinskému tiše:

„Nádherná kolegyně, příteli!...“

„Maminka!!“ upřesní on.

A já vzpomínám, kterak v junáckých letech pro mne bylo vše nad třicet neuvěřitelně daleko, neuchopitelné a nezmocnitelé, mé emoce mlčely a nezralý rozum našeptával: to je staré, strašně strašně staré!! A dnes, vidím-li vrásku ženy, která již není naivní pitomoučkou dívkou, cítím-li její zralost, zkušenost a vědomí svého rozměru, řinou se ze mne emoce a touhy, chtivost uchopit a zmocnit se toho prchavého přeludu a někdy, ano někdy i touhu slyšet její rozkoš! Znovu kárám Otakárka, pevně chápu se svých zásad nemísit účinky piva a krásné ženy v jeden čas a pokud možno vůbec, pud sebezáchovy připomíná mi relativně velmi úspěšné manželství i postavu mé 46 kilové ženy, která i po dětech má postavu 15 – ti leté dívenky.

Poohlížím se po jiné zábavě, a divím se, kolik energie mne stojí ignorovat přítomnost té ženy. Slyším svého slovenského známého, jak mi říkal:“Nejhezčí holky jsou na Slovensku. Nejhezčí a nejlepší ženy máte ale vy, tam, v Čechách!“

Poličku si odnesete i v láhvi

Překvapivě snadno navazuji hovor se dvěma anglicky hovořícími muži. Ne nikoliv, neovládám řádně ni češtiny, natož jiný jazyk. Jsou tu přeci ty čtyři skupiny lidí, první, kdy člověk umí a hovoří anglicky, druhá, kdy člověk umí a nehovoří, protože se třeba stydí, třetí, kdy člověk neumí a nehovoří anglicky, a já jsem z té čtvrté. Otakáro mi pomáhá až k téměř nesnesitelné konverzační lehkosti a tak hovořím o všem možném se starším Kaliforňanem a mladým Norem, oběma ze stejné firmy, dojde i na ženy a pivo, obezřetně se v nepsané dohodě, pod kouzlem atmosféry Hromu do police, vyhýbáme kontroverzním tématům a je nám spolu fajn, jako starým známým, celý svět chodí sem ku mě a já nemusím hnouti se od svého Otakára... Pociťuji svou schizofrenii, kdy bych moc chtěl žít na venkově a přitom miluji kosmopolitní Prahu.

Nakonec nevyvolá spor ani to, když jsem zjistil, že za mne v nestřeženém okamžiku uhradili mou útratu. Totéž se mi zdařilo i s jejich účtem. Ve vlahém večeru, po rozlučce s cizinci i „maminkou“, vnímám mezi secesními domy své starosti. Jdou tiše za mnou, zatím se bojí, vidí ochrannou Otakáří auru nad mými čakrami, číhají, vyčkávají. Vědí, že nad ránem přijde jejich čas....

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 8031x] [3. srpen 2007]
[Restaurace] [comments: 10] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře