Německy mluvící pivní podzim aneb Chvála samospádu

Během posledních týdnů vyryly hlubší brázdu v mé pivařské duši dvě akce v německy mluvících zemích – prodloužený víkend v Oberfranken a pivně adventní zájezd Sdružení přátel piva do Salzburgu. Zas mě to někam posunulo a nejsem si jistý, že jsem tomu tak úplně rád. Inu, jak se zpívá v jednom známém schlageru…

…„Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list. Hrdina byl v tom románu schován, miluji ho, jmenuje se Twist, Oliver Twist.“ Tolik k tématu od Evy Pilarové. A přesně tak to je. Jen slovo „román“ nahraďte termínem „samospádový sud“, místo „číst“ dosaďte „potkat“, „list“ zaměňte za „jeden“ a už se konečně dostáváme k „hrdinovi“. Hrdina je důležitý, je skutečně schován (v tom samospádovém sudu, mrška), miluji ho, ale nejmenuje se Oliver Twist. Jmenuje se Ležák Nekomplikovaný Nebezpečně Pitelný. Takový ležák jsme během dvou podzimních pivních výletů potkali několikrát.

Pivo z kameniny chutnalo

V půlce listopadu jsme vyrazili na několik dní k Bambergu, mimo jiné i za účelem objevování onoho ležáku s dlouhým jménem. Ubytovali jsme se v městečku Buttenheim a to přímo v pivovaru Löwenbräu. Ten je mimochodem jedním ze dvou v této obci s necelými dvěma tisíci obyvatel. Druhý pivovar – St. Georgenbräu stojí hned vedle toho „našeho“. Proč zrovna Buttenheim? Kromě dvou pivovarů a výhodné polohy u železnice (Bamberg 12 minut, Forchheim 7 minut, Nürnberg 45 minut; síťová jízdenka za hubičku) byla důležitým faktorem i cena ubytování – pouhých 50 eur za dvoulůžkový pokoj se snídaní. Ubytování v Buttenheimu lze jen doporučit.

Z toho nenápadného kohoutku v koutě se čepuje pivo pro hospodu v pivovaru Löwen Bräu. Je za zdí samospádový sud?

Piva v obou pivovarech byla velmi slušná, Kellerbiery za něco málo přes dvě eura se pily samy a z kameninových džbánků chutnaly. Zejména džbánek pivovaru sv. Jiří je designově neobyčejně povedený. V Buttenheimu jsme ale samospádový sud nepotkali – tedy pokud nebyl schovaný někde za zdí u svérázného výčepního zařízení v Löwenbräu. Co se Löwenbräu týče, za zmínku stojí ještě krásný chladící štok pod střechou pivovaru, jistěže již dávno nepoužívaný. Ono i scezovacím korýtkem už tam zjevně dlouho nic neteklo a ležák se prý vaří infúzně.

Pod střechou Löwen Bräu Buttenheim - jak je to asi dlouho, co se tu naposledy chladila mladina?

Návštěva Bambergu byla „povinná“ a už tady o tom bylo napsáno hodně, proto opravdu jen zběžně: Pivnice Schlenkerla stále stojí na svém místě, Märzen tam stále radostně prýští ze samospádového sudu a protože byl listopad, prýštil i velmi lahodný Urbock. Opět jsem se přistihnul při tom, že mi šťavnatá piva ve Spezialu chutnají možná malinko víc než Schlenkerla. Lager i Bock byly excelentní. Mahr´s Bräu představoval slušný průměr, naopak v pivovaru Fässla nám z čepovaných piv nechutnalo nic a půllitr ležáku z Ambräusianum jsme nedokázali dopít ani v šesti lidech.

Klidné dopoledne u Schenkerly

Velmi doporučeníhodnou destinací je Forchheim. Ono by to bylo krásné městečko i bez piva. Ale pivo tam je doma a ne jedno. Na Forchheim jsme moc času neměli, proto jsem oslovil náčelníka SPP Tomáše Erlicha s dotazem, co určitě nevynechat. Odpověď byla krátká a jednoznačná – Neder. Čili jsme bez váhání vyhledali pivovarský výčep pivovaru Neder v samém centru města. Milovníka autentických knajp by těžko něco potěšilo víc. Kde si pivo vychutnat líp než tam, kam chodí místní? Při vstupu do hospody minete výčepní okénko pro ty, co si chtějí dát pivo na stojáka, v kuřácké chodbě nebo u stolků venku. I to má své kouzlo. Pivo se zde pije z kameninových džbánků, do nich se čepuje ze samospádového sudu vévodícího výčepu a stojí euro devadesát. Útrata je zaznamenávána na pivní tácek. Pivo je nekomplikované, lahodné a picí. Jednoduchost a přímočarost zde přitom rozhodně neznamenají šeď a nudu.

V pivnici u pivovaru Neder právě narazili nový sud

Samospádové sudy mají velké kouzlo. Nejprve se z nich pivo samospádem přemístí do kameninového džbánku, ze džbánku se pak týmž samospádem přemístí do lačného pivaře, cestou potěší čivy v ústech a roznese po útrobách všeobecné blaho. Pochopitelně jen v případě kvalitních piv. Ungespundet Kellerbiery kloužou do krku téměř samy. Navíc je tu ten pěkný rituál, při kterém se prázdný džbánek pokládá na bok, coby znamení pro obsluhu, že už je čas na další plný. Okouzleni tím, že to funguje, musíte to zkusit ještě jednou. Najednou jich máte v sobě pět.

Jasně, on to není ani tak krásný obřad, jako spíš ryze praktická nutnost pro zajištění optimálního přísunu rozkošdárné kapaliny – jako alternativa mě napadá snad jen už ne tak krásný rituál, kdy šenkýř/ka obchází stoly a každému hostu strčí do džbánku prst za účelem zjištění stupně upitosti. Japonští turisté by si to jistě fotili jak o život, ale co my ostatní s tím?

Pivo ve Spezial Bräu

Zpátky k Forcheimu. Pivovarů je tam víc a my ochutnali jen zlomek. Do Forchheimu je potřeba se vrátit. Navíc navštívěníhodný není jen Forchheim. Nestihli jsme třeba Hirschaid, o vesnicích ležících mimo železnici a trasy autobusů jezdících i o víkendu nemluvě. V lahvích si domů odvezete jen vzpomínky, jen slabý odlesk. Max Bahnson v jednom článku v PBA poznamenal cosi v tom smyslu, že kouzlo franckých piv působí zejména na místě a velmi těžko se přenáší jinam. Potvrzuji. Genia loci nechytíte ani na paměťovou kartu fotoaparátu a chuťová stabilita leckterého lahvového piva taky není zrovna uspokojivá.

Pivo v Mahr´s Bräu

Ech, ano, spousta kvalitních lákadel a ve všech alkohol. Ten nás od určité míry začíná omezovat. Zvědavost, chuť ochutnat ještě a ještě a pokud možno ještě tamto, která začne z druhé strany narážet na něco jako kapacitu – prostě najednou to leze do hlavy víc. Když se to povede vybalancovat, je to fajn, když ne, tak se lze utěšovat, že i mistr pivař se někdy utne. První den tak může převážit nadšení nad rozumem, aby díky tomu následující dny převážil ten báječný enzym zvaný alkoholdehydrogenáza nad nerozumem.

Za poslední podzimní německy mluvící pivní radovánkou jsme si jednoho pěkného jarního dne na Mikuláše dojeli do Salzburgu. Spíš průměrná pšenice a podprůměrná obsluha ve vyhlášeném pivovaru Die Weisse mě nijak zvlášť neuchvátily. Ale hlavní pivní lákadlo Salzburgu je jinde – Augustiner Bräu v klášteře Mülln. A jsme zase u samospádu.

Poprvé vstupujeme do pivnice Augustiner. S pocitem, že jsme spíš v chrámu. Ale zabydleli jsme se velmi rychle.

Pivnice Augustiner v Salzburgu je jedním z těch míst, kde se lze přisát k vesmírnému pivnímu pracecku a splynout v omámené blaženosti s předchozími generacemi pivařů. Krásné prostory kláštera s několika pivními sály a skvělý nekomplikovaný nebezpečně pitelný ležák vás bezpečně polapí a udrží na místě. Systém fungování této obrovské pivnice je pro našince neobvyklý, dal by se shrnout slovy samoobsluha a outsourcing. Pivo si ke stolu nosíte sami. Z police si vezmete kameninový džbánek (půllitrový nebo litrový), ve fontánce jej vypláchnete a vychladíte (kdo to nerad studené, má k dispozici ohříváček), u okénka zaplatíte 3,10 € a s účtenkou jdete k výčepákovi.

Jeden ze sálů Augustiner Bräu Mülln

Ten vám během dvou tří vteřin přemístí z velkého dřevěného samospádového sudu pivo do džbánku. Trochu se při tom bryndá, ale míra sedí. Co se pokrmů týče, ty si taky kupujete a donášíte sami – z chodby mezi pivními sály, kde je spousta krámků s nejrůznějším občerstvením. Nebyl problém nechat se pohltit pivnicí kolem páté a vyplivnout po deváté. Vlastně ani nevím, jestli se tam čas spíš zastavil, nebo jestli tam naopak běží rychleji. Je to jedna velká krása, pivnici Augustiner můžu jen doporučit a sám se tam musím někdy vrátit. I do dalších míst, kde nepřesycené pivo teče do džbánků samospádem. Samospád, toť kouzlo přirozenosti. Však i jinde oceníme samospádovou přirozenost oproti divné křemíkové vytrčenosti.

Rychlejší než rychlovýčep v O2 aréně

Díky vám, německy mluvící pivovarníci za vaši konzervativnost, za to, že se držíte osvědčených řešení.

---

[Jiří ] [Zobrazeno 7692x] [20. leden 2016]
[Pivo ve světě] [comments: 2] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře