U Antéňáka v klubu

O hradeckém "Recesním pivovárku U Antéňáka" toho v médiích bylo napsáno již tolik, že jej asi netřeba ani představovat, neb by to bylo nošením dříví do lesa. Jinak je tomu ovšem s pivním klubem, který si majitel tohoto pivovárku v prostorech sklepa svého bydliště před pár lety založil. A protože se mi dostalo cti tento klub, resp. jím pořádanou pivní akci, konečně navštívit, pokusím se vám jej (ji) trochu přiblížit. Než se však do Hradce vydáme, vezměme to pěkně od začátku, tj. i s tím, co mému tamnímu výletu ten den ještě předcházelo.

No, jsem sběratel spousty věcí od piva a jelikož se jednalo o sobotu, konkrétně 5. 12. 2009, je snadné se dovtípit toho, cože mě to vlastně ten den kromě Hradce ještě čekalo. Ano, hádáte správně. Setkání sběratelů pivních suvenýrů čili burza, tentokráte z mého pohledu v ryze nepivním Brně.

Jedeme do Štatlu

Na výlet vyrážím vlakem a jako obvykle s kamarádem Jardou z Poděbrad. Burza začíná v osm, žel České dráhy nepočítají s tím, že by v sobotu někdo potřeboval být v Brně takhle brzy, takže prvním kloudným vlakem (vlak s příjezdem před čtvrtou ranní skutečně za kloudný nepovažuju a ze čtyřhodinového čekání na nádraží jako před lety jsem již dávno vyrostl) jsme se tam dostali až v 8:15. Tedy dostali v uvozovkách. Vlak měl kvůli poruše lokomotivy půl hodiny zpoždění a k místu konání, sídlu ombudsmana, je to taky aspoň 15 minut, takže nakonec dorážíme až po deváté.

Kupuji vstupenku i prodejní místo, ale protože většina mých známých, s nimiž mám dneska domluvenou výměnu, stojí v předsálí, řeším nejdřív je a teprve pak se jdu věnovat pokusům o obchod. Na prodej mám tentokrát jenom etikety Kocoura a i když jsou celkem nové, příliš nedoufám, že bych se jich tady zbavil. Jejich design je totiž stále stejný, liší se jenom textem či jiným objemem, a to prostě neláká. Ne že by u nás nebyli žádní sběratelé, kteří by to chtěli, ba naopak, jenže když se dlouho etiketa nijak výrazně nemění, stává se pro spoustu lidí nezajímavou. A přesně to se stalo v případě těch kocouřích. Okoukaly se a stávají se neprodejnými. Tedy ono je to taky kvůli ceně, kterou ne každý hodlá akceptovat – sběratelé jsou holt zvyklí na etikety za korunu dvě, takže když mají dát za něco korun 10 či víc, je to pro ně nepředstavitelné – ale to je zase jiná kapitola.

Je půl jedenácté, z 12 sad etiket, které tu dneska mám, udávám jen jednu, a jelikož to tady za půl hodiny končí a lidé pomalu balí, chystám se také k odchodu. Do odjezdu vlaku směr Hradec mám sice ještě dvě hodiny času, ale chci si Brno ještě trochu pivně užít, když už jsem tady. A zatímco Jarda ještě obíhá stoly, já jdu svlažit hrdlo "jedním" do zdejšího bufetu.

Bufet je to malý a bez točeného, ale lahvové je stejně mnohdy lepší než točené, tak proč ne. V nabídce Černá Hora, která mi sice v poslední době nechutná – hrozně mi připomíná dnes již obtížně poživatelné Svijany, tak proto – ale černé jsem měl v září na Vykulení v Kostelci, i když točené, a tam mě dost nadchlo, takže z nabízeného volím právě to. No, nebylo vyloženě špatné, ale k dobrému pivu tomu chybělo hodně = nepochutnal jsem si. Tak snad někdy příště, říkám si a s již připraveným Jardou vyrážíme do města. Nechceme však běhat nějak moc po Brně, bereme to tedy směrem ku nádraží.

Po cestě od ombudsmana je Zelená kočka s Dalešicemi, kde jsme byli společně již letos (rozuměj 2009) v lednu. Tehdy jsme však byli s chutí piva dost nespokojení, jdeme to tedy zkusit znovu.

Zelená kočka na Solniční

Na čepu světlá 11ka ve filtrovaném i nefiltrovaném provedení a pak 13ky světlá a tmavá. Jarda koštuje světlou i tmavou 13ku, já všechny čtyři druhy, samozřejmě po malých. Jardovi chutnalo světlé, mně také, ale ještě víc ta tmavá 13ka. Zbytek byl, bohužel, chuťově nezajímavý, takový průměr až podprůměr. Prostě Dalešice neurazí, ale také ničím nenadchnou.

Zelená kočka na Solniční

Když už jsme tu, chceme si dát taky něco k jídlu, ale Jardovi zde odmítli připravit brambory s jakousi omáčkou, tj. bez hlavního jídla, i když tu kromě nás a dalších dvou hostů nikoho jiného neměli a kuchař se tak jistě musel užírat nudou. No a když nejsou ochotni vyhovět Jardovi, tak já si nedám taky nic. Holt jejich blbost. A zatímco popíjíme pivko, přichází Libor Hanzel, který byl dneska taky na burze, že prý zrovna nakupuje dárky a že má chvilku, takže si jde na jedno rychlé.

S Liborem chvilku diskutujme o pivu i pivním sběratelství, radíme mu, co si má dát, ale on dneska vážně moc spěchá, takže dává jenom jedno a pak hnedka uhání zase vstříc vánočním nákupům. My ještě pár minut sedíme, ale pak už taky mizíme. Chceme se totiž stavit ještě někde na Vyškovském. Volám tedy kamarádovi Romanovi, jestli náhodou neví, kde tu teď Vyškov točí, a on že prý v "Tenkrát na Západě" a "Tenkrát na Východě".

Tenkrát na Východě

Prvně jmenovanou hospodu jsme jaksi přehlédli, naší spásou se tak stává až ta druhá. No, spása je asi dost silné slovo. Poté, co jsme ji konečně našli a vešli dovnitř, se začaly naplňovat naše nejhorší obavy, tj. že zde pivo nebude stát za nic.

Tenkrát na Východě

Na můj dotaz, zda točí Vyškov, nám bylo odpovězeno "samozřejmě", i když tomu nic nenasvědčovalo. Na tabuli nad výčepem v nabídce pouze Starobrno a jakési černé, které bylo zrovna v akci, no a zmínka na venkovním poutači o tom, že tu točí Březňáka, což by měl být stejně asi Březňák z Velkého Března či kde se to teď vyrábí, když je to jenom desítka a ne dvanáctka, jsme objevili až při našem odchodu.

Točíme černé pivo

Aniž bychom si řekli, zda chceme světlé či tmavé, velké nebo malé, pivo máme hned na stole. Oba jsme chtěli třetinku světlého, žel obsluha se tady zákazníka neptá ani nečeká na to, až si objednáte. Prostě jsme naznačili, že chceme Vyškov, a to paní výčepní stačilo.

Pár loků a bylo nám to oběma jasné: trubky tu moc nečistí, takhle nasládle Vyškov normálně nechutná. 3/4 piva tedy oba vracíme a objednáváme černé. Jenže paní opět přeslechla, že chceme malé, a zase nám natočila velké. No, kdyby bylo dobré, tak to nějak překousneme, ale opět chutnalo po nečištěných trubkách, takže i černé z větší části nedopité vracíme a jdeme raději odsud. 40 korun za dvě piva sice není moc, ale když to člověk utratí za něco, na čem si vůbec nepochutná, resp. to vrátí, zamrzí to. Brno holt opět ukázalo svoji tvář. Poblíž nádraží je prostě pivně nezajímavé. Má tu být sice ještě v okolí jakási hospoda s Černou Horou, ale jak už jsem psal výše, moravské Svijany moc nemusím a Jarda dává přednost spíš minipivovarům, takže konečná nabídka zajímavých a navíc dobře ošetřených piv kolem brněnského nádraží se tak pro nás opět rovná nule.

Dobová výzdoba musí být

Cestou z Východu, kde nás nakonec zaujala pouze dobová výzdoba, chceme dát konečně něco k snědku, žel náš oblíbený bufet naproti nádraží, takové to bufeto-řeznictví, kde mívají výbornej řízek s bramborovým salátem bez majonézy, bylo zavřené, jistilo to tedy sousední čínské bistro (pro Sikiho: chvíli jsem přemýšlel nad tím, jak jinak to nazvat, aby ti to nepřipadalo moc xenofobní, ale nic kloudného mě nenapadlo, tak to holt budeš muset nějak překousnout), kde se člověk nají vždycky, i když mnohdy netuší, cože to má vlastně na talíři.

Naše první dnešní jídlo za námi a před námi vysněná cesta do Hradce. Konečně, říkám si a přitom hořím nedočkavostí. Ne že bych Antéňákovo pravé pivo nikdy nepil – a teď rozhodně nemám na mysli jeho žambereckou betaverzi – ale už je tomu 8 let, takže si ho rád připomenu.

Za Antéňákovým pivem

Cesta do Hradce probíhala tentokrát bez problémů. Jeden přestup v Pardubicích, v Hradci pak několik stanic MHD a jsme na místě, na Pospíšilově 342, kde se "Recesní pivovárek U Antéňáka" nachází. Jméno má po svém majiteli, Petru Hoškovi řečenému Antéňák. Jsme tu sice s několikaminutovým předstihem, ale nedočkavců je tu víc, takže nám chvilkové čekání nakonec ani tak moc nevadí, neb si máme s kým povídat.

Za chvíli už přichází Petr, kterému jsem představen coby Jardův doprovod – seancí Klubu přátel dobrého piva, jak je tento klub označován, se mohou účastnit pouze jeho členové, ale každý z nich si s sebou může vzít jednoho kamaráda – a pak vcházíme do nitra veškerého dnešního dění, do zdejšího sklepení.

Recesní pivovárek U Antéňáka - vchod

Všude plechovky, 5-litrové soudky od piva a pak taky lahve od vypitých piv. A jak tak na to koukám, asi se to moc neumývá. Ale kdo by se s tím taky piplal, když to není žádná sbírka rarit, ale jenom na ozdobu, že jo? :-)

Všechny výčepy už v ostrém provozu, odkládám si tedy věci u jednoho z volných stolečků a dle Jardových instrukcí si hledám na poličkách nějakou skleničku, z které bych mohl pít, a pak už sonduji, co bych si tak nejdřív dal.

V nabídce světlý 11% Jonáš, světlý 12% Vánoční ležák, polotmavý 12% Jantar, 13% stout Bard, 15% porter Pater Otter, 17% Bock a jako doplněk ještě tmavá 13% z Bělče a ještě tuším žamberecko-hradecký Patriot, ale s ním si nejsem úplně jist, nicméně mám dojem, že jsem ho tam zahlédl. Běleč si můžu dát i jinde, Bard s Patriotem jsou tutově ze Žamberka, takže ty také vynechávám, a pomalu se tak pouštím do zbytku, o němž předpokládám, že je uvařen Petrem či někým z jeho klubu.

Dnešní nabídka

Začínám Vánočním ležákem, kterého jediného jsem dosud nikdy neokusil, pokračuji s Jantarem, Bockem, Paterem Otterem a završuji to nejslabším Jonášem. Chutnalo všechno až na Bock. Tedy ne že by nechutnal, ale moc mi nevoněl, spíše naopak. Kde přesně byla chyba, netuším, ale sklenici jsem myl stále v téže tekoucí vodě a ostatní piva voněla příjemně, takže vodou to asi nebylo. Ale všechno ostatní bylo v pořádku, tak to nakonec ani tolik nevadilo a výsledný pozitivní dojem z dnešní ochutnávky mi to rozhodně nezkazilo.

Varna

Protože tu však nejsem jenom kvůli pivu, ale také kvůli omrknutí pivovárku, který jsem znal zatím jenom z fotek, využívám toho a fotím, co se dá a poté se pouštím ještě s Petrem do kratičkého rozhovoru. Bavíme se o detailech zdejší výroby (z důvodu nečitelnosti mých poznámek, které jsem si psal jenom na účtenku, z které to teď, bohužel, nevyluštím, vám v souvislosti s tím mohu prozradit jen to, že používá kvasnice z Náchoda a že v současné době vaří 12 druhů piv, včetně těch žambereckých), o tom, jak sem nedávno pozval dva sběratele z Prahy, s nimiž se seznámil v září na Slunci ve skle a kteří mu jeho laskavost oplatili krádeží raritního půllitru z dnes již zaniklého pivovaru "U Zezuláka", který měl sice schovaný v poličce chráněné sklem, žel dost na očích, takže to zřejmě lákalo, o tom, jak má za gaučem 5-litrový soudek 5-letého lambica, kolem něhož prý pokaždé, když se tu zastaví, běhá jako mlsný kocour Honza Kočka, dále hovoří o tom, jak tady měl minulý týden slovenskou Jojku a o spoustě jiných věcech. Nakonec se spolu bavíme o pivních slavnostech v Hradci, které prý společně s několika lidmi plánuje na 12. června (má to být na nábřeží) a kde on osobně bude se stánkem Primátora. Na závěr od nás dostává svoji novou skleničku, jejíž výrobu mu Jarda zařizoval, loučíme se a mizíme odsud.

Spilka

Tedy ne tak úplně, protože cestou potkávám ještě hradeckého Tomáše Kroupu neboli "kroupika", s nímž ještě prohodím pár slov, ale pak už vážně uháníme na vlak, aby nám neujel.

Recesivní pivovárek U Antéňáka aneb jak to vypadá, když si pánové z Agentury Dobrý den popletou slova

A tolik můj dnešní výlet. Ne vše bylo dle mých představ, hlavně na Brno budu zase dlouho vzpomínat co se piva týče ve zlém, ale dvouhodinový pobyt v Hradci mi náladu spravil ažaž. Tak snad se k Petrovi zase někdy dostanu a někdy si s ním připiju i jeho Hoškovicí, původem tuším ze Žamberka.

Hoškovice, pivní pálenka

P.S. Ještě jsem zapomněl na jednu věc. Některé starší zdroje označují Petra (na jednom místě mu říkají Jiří, tak si toho moc nevšímejte) coby nejdéle podomácku vařícího Čecha, s čímž si dovolím nesouhlasit. Např. v Kobeřicích u Prostějova vaří pivo pan Plhal, zaměstnanec prostějovských Obchodních sladoven, klasicky již od r. 1992. Není sice tak známý jako Petr, který je v televizi a různých médiích každou chvíli – řada z vás si jistě vybaví třídílné představení domácího vaření piva v nováckých "Radách ptáka Loskutáka", kde Petr společně s Ivanem Vodochodským v roce 2007 učili diváky vařit pivo a jako rekvizitu používali velmi otlučený hrnec, což jim bylo posléze dost vytýkáno – ale určitě vaří déle. A věřím tomu, že podobných lidí, kteří začali s homebrewingem počátkem 90. let, ne-li dříve, bude u nás mnohem víc.

Jo a kdyby se vám moje plácání nesmyslů, jak tomu někteří z vás říkáte, nelíbilo, tak tady máte zážitky z návštěvy Antéňákova klubu také z pera majitele hradecké Pivoňky.

---

Autor je pivním turistou, sběratelem pivních suvenýrů a členem KSPS Praha.

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 12190x] [10. leden 2010]
[Pivní cesty] [comments: 41] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře