V Pajzlu u Jakuba čili dlouhá cesta za dobrým pivem

Jakmile Vyšebrodští pustili do éteru zprávu, že bude ve Vyšším Brodě obnovena více než pětisetletá tradice vaření piva, okamžitě jsem věděl, že musím…

Jako panelákové dítě z Jižního Města utíkával jsem z betonu k babičce do Posázaví a po dovršení patnácti let jsem vandroval po pískovcích severních a východních Čech a pak mne lákaly nejjižnější Čechy. Asi nemusím zdůrazňovat, že zadní stranu Lipna či Novohradské hory jsem tak navštívil hned v létě 1990, jakmile železná opona zrezivěla a to druhdy za určité nevstřícnosti velení posádek dosud neodvolaných pohraničníků.

Říkávali nám například, ať určitě k čáře nejdeme, potulují se tam divocí koně a losi a pokud ano, ať určitě nerozděláváme oheň, neboť Celní správa nejprve střílí a pak se táže… Nejjižnější Čechy prostě miluji…

Nu, a pomineme-li Dražíč, jižní Čechy dosud nesurfují na vzedmuté vlně minipivovarnictví. Vyšší Brod tak byl tedy pro mne okamžitě prioritou! Avšak i sami brodští neustále používají ustálenou konstantu: "Nic není dál, než Vyšší Brod!"

Za těch pár let, co Čechami táhne se má biologická stopa, naučil jsem se vyhovovat svým diagnózám tak, aby to co nejméně ubližovalo druhým. Přejít Čechy pěšky ze severu na jih jsem jako tužbu pojal již tak dávno, že si nepamatuji, kdy to bylo. Ale vím, že teď byl pravý čas! Nic není dál než Vyšší Brod a já tam musím doséci pěšky z výběžku Šluknovského!

Nejsevernější místo

U obce Severní našel jsem tedy 21. června v den slunovratu s jedním rodinným příslušníkem nejsevernější bod ČR u Bukové hory a vyrazil na jih. Po průchodu Českosaským Švýcarskem a Lužickými horami vzdal jsem možnost přizpůsobovat cestu podle pivovarů. Pršelo, bylo zima, bláto, vlhko a to putování znesnadňovalo a především časově protahovalo. Fixoval jsem se tedy na Vyšší Brod.

Stav pohostinství v Čechách jsem však samozřejmě sledoval, neboť jsem se po cestě stravoval, či spíše chtěl stravovat právě po hospodách. Ale třeba na Novoborsku z pěti navštívených hospod ani jedna nevařila. Po krachu skláren přišly hospody o poslední strávníky a když pár týdnů prakticky všechna jídla vyhazovaly, vařit prostě přestaly. V České Lípě či Dubé to šlo, ale Kokořínsko bylo skoro mrtvé.

Když pracujete v kanceláři a najednou nutíte tělo denně ujít 25 km, reaguje tak, že moc nejíte. Jsem polévkový typ a chtěl jsem přežívat na nich. Ze třech pokusů však dvě polévky byly nakyslé, tedy již po době expirace, a ve středních Čechách dostal jsem do třetice držťkovku s půlcentimetrovou vrstvou tuku na hladině a bez držtěk… Lepší je tedy jíst ve vývařovnách či jídelnách než hospodách. Nechť přijmou mou omluvu ty hospody, kde ještě dobře vaří, ale moc jich po cestě nebylo…

Co se piva týče, jsem nucen zopakovat notoricky známý fakt, že Čechy jsou zmasakrovány agresivitou marketingu PU. Poměrně dost se ale rozmáhá dříve naprosto běžný fenomén točených limonád a to nejen Kofoly, ale např. i Malinovky. Pil jsem tedy je, tu a tam byl Bernard nebo Budvar, kterými jsem nepohrdl. Na severu Březňák, ale ten už vůbec není to ono co bývalo.

Podkováň U Grobiána

První pivní radost tak pro mne přišla U Grobiána, dřívější Podkováňské hospodě pod Kokořínem. Vyfotil jsem si tam sundané logo Podkováně, vzal si jeden Podkováňský tácek a objednal kvasnicovou jedenácku Klášter. Byla prima!

U Grobiána

Pak přišla rána. V jedné nejmenované vesnické hospodě na Mšensku měli na soutoči Zlatopramen, Březňák a dokonce ještě původního kutnohorského Dačického, kterého jsem urazil tři kusy. Avšak pan hostinský byl smutný, byl totiž v nájmu a tedy jeho snaha vyměnit PU za něco jiného neuspěla, hospoda byla obecní a obec na nátlak několika lidí z obce přikázala hostinskému začít opět točit Gambrinus, jinak ať se klidí…

Kdesi v Čechách

Prahu jsme obcházeli z východu po ose Brandýs-Úvaly-Říčany a jen v Jirnech byly alespoň půllitry Poličky, tu tam však přes rok již netočí... V nádražní hospodě Lokálka v Říčanech začal region, kde se dá narazit na Ferdinanda. V samotném Benešově jsem navštívil pivní klub Melodie, ale bylo před dovolenou a kvasnicový Ferda nebyl, pouze tři druhy Opata, ale nepohrdl jsem.

Benešovská Melodie

Pan provozní se s námi dává do řeči a nakonec nám i ukazuje své eskamotérství, když předvádí, kterak dostat černé pivo z lahve do talíře naplněné půllitrem vody a naopak, aniž by člověk použil něco jiného než talíř s vodou a tu lahev. Ano, je to o hustotě tekutin… Kousek pod Melodií je navíc pivotéka s 68 druhy lahvových piv. Jih středních Čech a jižní Čechy je jinak pivní nuda - PU, Budvar, tu a tam Samson, který mi však nechutnal. Nejlepší tak pro mne byla hospoda Lužičanka u Lužnice pod Malšicemi, kde mi Regent chutnal.

Benešovská pivotéka

Jak já se těšil do Brodu! Mám sice léta vypracováno osobní orákulum, kdy se snažím netěšit se, neb jen tak nemohu být zklamán, ale po třech týdnech malinovky či vylitého špatně ošetřeného Budvaru se netěšit nešlo. Lužnice byla rozvodněná a vyšlapávání nové cesty v jejím kaňonu nás stálo spousty sil i času a tak jsme v Bechyni nedali směr západ na Dražíč, ale směr Týn nad Vltavou.

Melodická ekvilibristika s černým Ferdou

V kempu u Hněvkovic na pravém břehu Vltavy měli alespoň Svijanského kvasničáka, ale to už se projevilo, že voda z pramene, kterou požil jsem v údolí Lužnice, nebyl dobrý nápad. Živočišné uhlí jsem ale sehnal až v Krumlově, Budějovice jsme obcházeli ze západu na Křemži, v polích spousty mrtvých zapáchajících ryb, které z rybníků vyplavila povodeň. Krumlov má hezký pivovar a já dal kvasnicové. Nevěděl jsem však, co s ním. Nakonec jsem si vzpomněl, že něčím musím zapít to živočišné uhlí… Jak já se těšil do Brodu!

Českokrumlovský pivovar

A 10. července, po třech týdnech pochodu, sestupujeme z Větrné do Vyššího Brodu! Dolní částí náměstí prochází silnice z Loučovic do Rožmberku a právě 20 metrů od náměstí na Rožmberk je po pravé straně Pajzl u Jakuba.

Pajzl U Jakuba

Nenechte se mýlit názvem! Středověký ráz Vyššího Brodu byl sice setřen četnými požáry, ale tento sklep bude gotický a ač dříve sloužil jako sklad uhlí, je vkusně upraven na hospůdku. Na čepu světlá dvanáctka za 26,- korun a tmavá čtrnáctka za 28,- korun. Byl jsem rád, že jsem již ženat, neb milá dámská obsluha byla něčím, kvůli čemu by se dalo v Brodě zůstat i natrvalo…

Jakub, dvanáctistupňový světlý

Orákulum tentokrát na mne neudeřilo za mou zradu, mé těšení dočkalo se naplnění, dvanáctečka byla to, kvůli čemu se těch, kruci ani nevim, asi kolem 400 km chůze, vyplatilo. "Pijete skutečné pivo!" oznamuje mi vedle sedící muž. Tak jsem mu musel říct, jak moc jsem se na něj těšil. "Vážně? Tak to abychom zavolali Jirku!" říká pan Honza, jinak mj. místní hudební vydavatel.

Chlapi moc času nemám, mě tam teče pivo

Pan Jiří Fojtl přichází a říká: "Chlapi, já nemam čas, mně tam teče pivo!" Tak se jdeme podívat, jak panu Jiřímu teče pivo. Pivovárek zvíce dvou místností je hned vedle hospůdky v témže objektu. Miluju na tom tu vůni kvasícího piva.

Ve středověku U Jakuba v Pajzlu

Ptám se pana Jiřího, jak jej zde, v nejjižnějším českém městě, napadlo vařit pivo. "Já jsem kuchař, to kluk byl někde v nějakém minipivovaru a přijel úplně nadšenej a povidá mi: Táto!... A já na to: No to ses zbláznil!..." Neptám se dál a abstrahuji si z toho, že se tedy nakonec, zaplaťpámbu, zbláznili oba a tak má Vyšebrodské pivo dva sládky, oba téhož jména… Na mladšího pána štěstí nemáme, byl zrovna v Dražíči u pana Papuly na kus pivovarské řeči a pro kvasnice.

Tak jsme tady, chlapci

Vyšebrodského Jakuba lze od 7. června 2009 pít pouze zde, v Pajzlu u Jakuba. Denně jej zde vyčepují kolem 400 piv, čili 200 litrů. Ačkoliv jsem zaslechl, že kdosi od Lipna si občas přijede pro 30-ti litrový soudek. Na čtyři bukové stoly to jde. Krása a malost hospůdky je až dojemná, i pan Novák ve Velichově čepoval svého Formana ve větší hospodě.

Tady mi kvasí pivo

Že je hospůdka v původním gotickém sklepě jsem vyabstrahoval z částí skalpů pietně ponechaných na kamenném futru dveří toalety. Ve středověku byli lidé daleko menší a i prcek jako já se cestou na toaletu musel uctivě uklonit, futra jsou tak 160 cm od země. Podrobné zkoumání uschlé krve a chomáčů vlasů na futrech ale doporučuji pouze naturalističtěji založeným čtenářům. Těm ostatním doporučuji před návštěvou toalety vyzvednout si na baru helmu s nápisem WC, kterážto je zde jako prevence právě těchto poststředověkých úrazů…

Tady mi zraje pivo

Prvotní snaha byla dokonce pivo vařit i čepovat ve Vyšebrodském Cisterciánském klášteře, režim kláštera však neumožňoval sládkovi být u piva 24 hodin denně, pouštěli by jej tam pouze v předem daných denních dobách a to nevyhovovalo. Je jistě škoda, že tato pětisetletá tradice nebyla obnovena přímo v klášteře. Dnešním mnichům jde patrně o tradice především duchovní, smutné, že zde chybí vědomí o tom, že i střídmé požívání kvalitního piva jest péčí o ducha…

A tady vařím a zcezuji pivo

Probereme ještě s hudebním vydavatelem hudbu, kulturu, pivo, hudbu, pivo, historii, pivo, hudbu a pivo a jdeme spát na místní nádraží. Ne, zas takový asociál nejsem, jen jsem po třech nedělích spaní pod širákem v období dešťů vzal za vděk železniční rekreačkou - ubytovnou se sprchou na stanici Vyšší Brod - Klášter.

Neujjižnější místo

V sobotu atakujeme nejjižnější bod Čech umně skrytý v džungli, znovu se přesvědčíme, že od čáry směrem na jih žádná džungle není, alebrž kulturní, upravená a opečovávaná krajina. Zavoláme tam: "Jak je ti, Rakousko?!?!?" a když odpoví: "Ouzko, ouzko!?!?!" spokojeně se prodíráme neupravenou, nekulturní a neopečovávanou džunglí zpět do Pajzlu u Jakuba.

Papíry mám v pořádku

Sličná servírka je sama a tedy nasazuji šarm a táži se, kolik že jsme s rodinným příslušníkem vlastně měli včera Vyšebrodských dvanáctek. 17. Ale to není ani možný. Já piju hlavně desítky a devět dvanáctek bych určitě nevydržel! Jenže tahle servírka by mi čárky nepřipisovala. Musím se tak smířit s faktem, že Jakub mě vybízel k dalšímu napití natolik vehementně, že již nešlo o péči o ducha.

A odtud pivo přetlačují rovnou na pípu dole v hospodě

O tělo jsem ale pečoval, ačkoliv jsem nepoužíval přilbu, můj skalp zůstal nepoškozen. Také jsme u Jakuba byli řadu hodin… Sice nevařili, ale zřetelně si vzpomínám, že chléb se sádlem a škvarky byl vynikající…

Otevřeno denně, v pátek se ale pilo stejně až do soboty 1:30

Dám tedy malou tmavou čtrnáctku, jejíž chuť mě nevadila, a přecházím na dvanáctku u vědomí toho, že si tuto lahůdku asi dlouho zase nebudu moci dát, neboť nic není v Čechách dál, než Vyšší Brod…

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 13409x] [19. červenec 2009]
[Pivní cesty] [comments: 17] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře