Krajem Kokořínska aneb od Pobudy k Obecníku

Tak je tu zase víkend (5.7.2008). Žádná sběratelská burza, žádné zajímavé pivní slavnosti. Domů na Moravu se mi nechce a zůstávat v Praze také nehodlám. Vítám proto nabídku kamarádů na společný výlet. Tentokrát do místa mnou dosud neprobádaného, a sice Kokořínska. Je krátce před desátou a už nás vítá Kokořínský Důl. Auta necháváme na parkovišti a k nedalekému hradu Kokořín vyrážíme konečně po svých.

Kokořín

Máme štěstí – prohlídka začíná za pár minut. Vítá nás mladinká průvodkyně a začíná s typicky nezáživným výkladem. Snažím se tedy zabavit jinak a hledám něco se vztahem k pivu. Žel náznak lahví či jiných pivních suvenýrů nikde nenacházím. Mezitím zaslechnu zmínku o tom, že se zde kdysi vařilo pivo. Ptám se tedy na detaily, ale odpovědi se mi nedostává. Slečna nic dalšího, bohužel, neví.

Krajina Kokořínska

Po prohlídce následuje výstup na věž, chvilkové kochání se zdejší krajinou a opět sestup s věže. Expozice dobových fotografií ve zdejším sklepení zní také lákavě, tak ani minutu neváháme a už jsme tam. A ejhle. Konečně to, na co celý den čekám. Něco se vztahem k pivu – dobová reklama na Podkováňské pivo a pohlednice pivovaru v nedalekém Vojtěchově. Má spokojenost nezná mezí. Zase něco nového do mého pivního archivu. Prostě paráda.

Dobová reklama na Podkováně
Pohlednice pivovaru Vojtěchov

Ale to už se blíží čas oběda a my hledáme nějakou hospůdku, kde bychom ukonejšili naše chuťové buňky. Široko daleko jediný podnik svého druhu – restaurace Pobuda v Kokořínském Dole. Jídlo super – ceny do stovky a dvojité porce, s kterými zápasí nejeden z nás – ale to pivo. Prazdroj, hrůza. No nic, zase budu abstinovat a jako jediný z celé skupiny si dávám džus. Ten je sice od Coca-Coly, takže také cizího původu, ale na vodu z kohoutku nějak dneska nemám chuť.

Restaurace Pobuda
Pokličky

Přecpáni až k prasknutí vyrážíme na další túru směr Pokličky a odtud dále do Mšena. Sluníčko pálí o sto šest, žízeň je veliká a náš cíl tedy jasný – najít nějakou tu osvěžovnu s dobrým pivem. Míjíme jakési „květinářství“ s Bernardem, kde je již (nebo ještě) zavřeno a narážíme na restauraci Obecník.

Restaurace Obecník
Co nabízí Obecník?
Sympatická výčepní

Podkováň, Klášter a Gambrinus na jednom místě? Na malé městečko nějak velká nabídka. (Podkováň se sice dávno nevaří, ale to vím z naší bandy jenom já.) Neváháme tedy a vcházíme dovnitř. Uvítá nás milá výčepní, která ochotně vyhoví mé žádosti o foto a začne typickou otázkou: „Co si dáte? Máme desítku Klášter nebo desítku Gambrinus.“ Nadšeně odpovídám: „7x Klášter, prosím. A dáme si to venku na zahrádce. Díky.“

Zahrádka v Obecníku
Desina z Kláštera

Klášter nemá chybu, takže nezůstává jen u jednoho. Brzy následuje druhý a třetí. Mezitím sonduji situaci a zjišťuji nějaké drby o Podkováni. Dovídám se, že toto pivo se zde točilo, ale co se nevaří, mají tu Kláštera. Ale až prý tam zase začnou vařit, určitě se k němu vrátí. Tomu bych i věřil. Martin Mráz se jistě snažil do „svých“ hospod dostat spřátelené pivovary. Nebylo by to poprvé. Teď už jen, aby se sen o znovuobnovení výroby v Podkováni stal skutečností a ne jen přáním milovníků poctivě vařeného piva.

Sladovna Mšeno

Pomalu dopíjíme a já si neodpustím dotaz na zdejší sladovnu. Ta je naštěstí jen pár set metrů od hospody, takže neváhám a mizím ostatním, které to příliš nezajímá, v dáli. Konečně jsem tam, odkud podkováňští brali dlouhá léta slad. Udělám nezbytné foto na památku, zlehka nakouknu skrze okno a rychle upaluji zpátky.

Náš výlet se tím pomalu chýlí ke konci. Teď už jen ujít pár kilometrů zpátky k autům a opět hurá do matičky Prahy.

Únava však dělá své. Někteří odpadli, takže následná „pařba“ v klubu Blanice na kolejích na Chodově (obr. 16 a 17) je již mnohem komornější záležitostí.

Pivní nabídka v Blanici

Výborný kvasničák z Kláštera, skvělá obsluha. Nebýt nepřiměřené zakouřenosti, není si skutečně nač stěžovat. Zavíračka (na léto upravena na 24:00) se ale blíží a my máme klasické dilema: co s načatým večerem? Volba je však jasná, diskotéka v sousedním klubu El Magico, někdejším Lvovi.

Vstupné lidové, pouhých 30 korun. Snad to bylo i tím, že jsme dorazili až po půl jedné. Vyhazovače, který neuměl ani pozdravit, natož slušně poděkovat, jsme se však raději na nic neptali a zamířili přímo k výčepu.

Překvapení se nekoná – pořád mají Krušovice, o jejichž zdejší nepitelnosti kolují doslova báje. Na pomluvy bez vlastní zkušenosti ale nedám, dávám tedy jedno zkušební. První a zároveň poslední. Kdo nezkusil, nepochopí. Ta chuť/nechuť se snad ani popsat nedá.

S pivem v El Magicu tedy končím a raději se věnuji zábavě. Přeci jen máme necelé dvě hodiny, tak ať to stojí za to.

Hodiny však kvapí mílovými kroky a čas cesty domů se blíží. Noční bus, tramvaj, pár set metrů pěšky a v pět ráno ulehám do postele. Bohatší o spoustu zážitků a chudší o ztracenou peněženku. Za nepozornost se holt platí.

A hodnocení závěrem? Po dlouhé době výlet, který stál skutečně za to. Až na jednu „drobnou“ nepříjemnost vše dle mých představ. Již teď se těším na další akci s naší bandou. Stále jsou u nás místa, kde jsme ještě nebyli…

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 13134x] [13. červenec 2008]
[Pivní cesty] [comments: 23] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře