CPPP 2011: Prostě radost
Pivní cesty
CPPP 2011: Prostě radost
V roce 2008 jsem pro partičku svých kámošů uspořádal príma akci, v roce 2009 jsem z ní pak udělal něco na způsob tradice, kterou jsem pro pracovní vytížení v roce 2010 tak nějak nechal usnout, abych ji probudil na jaře roku letošního. Na osvědčený termín třetího dubnového víkendu jsem tak po PPP a PPPP vyhlásil CPPP, tedy Cyklistické Pánské Pivní Putování, když jsem si před tím celkem zablbnul s vymýšlením loga tak, aby v každém počátečním písmenku to slovo bylo obsaženo, no zkrátka zábavička ještě dlouho před začátkem. S ohledem na to, jak moc se nám minule osvědčila růžová, jsem se taktéž snažil o co nejúchylnější barvu dresů, nicméně konzervativní nabídka způsobila, že nejextravagantnější byla světle modrá, objednávám tedy XXL bez „tatata“ a celkem správně tuším, že i přes slaďoučkou barvu z nás banda diskofilních metroušů stejně nebude.
Ranní sraz U Sváry
Máme v plánu vyrazit od Sváry, tedy až z Lodnické, již v 8:40, takže na nějaké sobotní vyspávání to rozhodně není. Já to mám zhruba šest kilometrů, tak jedu procházkovým tempem na kole, ale jsou mezi námi sportovci, kteří to mají i přes padesát či hrdinové, kteří teprve v sobotu v osm ráno vysvlečeni z bílého poděkují a odcházejí a ti volí jiný způsob přepravy. Tak či tak šťastně se shledáváme, bez ohledu na ranní výkony nulujeme tachometry, odkládáme zavazadla a vyrážíme po cyklostezce směr Zbraslav. Bez odpovědi nechávám igelitový pytel, který jsem si na záda přivázal provázky a vychutnávám si první ostřejší šlápnutí do pedálů.
Užívám si také nevědomosti svých kamarádů, kteří tipují co je naším cílem, tajemně se usmívám, když převáží názor, že za Zbraslaví se vydáme podél Berounky okusit MMX. „Kejna tam byl, posílal odkaz na článek, tys ho nečet, vole, no já vlastně taky ne, ale to je jasný, mám přečtenýho za ty roky Jendu, to stačí“. No řeknu Vám, vyloženě se v tom rochním, baví mě být tajnosnubný, baví mě dělat radost a těším se, že ji kamarádům udělám.
Stánek s Koutským
Ještě jsme se ani pořádně nezahřáli a máme za sebou prvních šest kilometrů a před sebou oblíbený cíl všech bruslařů, stánek s Koutským u mostu Závodu míru a já k všeobecnému překvapení a radosti velím sesedat, neboť chystám oficiální zahájení. Miluji proslovy a tak se proslovuji, miluji kecy a tak kecám, miluji příběhy a tak vyprávím ten dnešní.
Mišeliňáci
Po oblečení modrých dresů, které jako králíky vytahuji ze zádového igelitu, se z nás totiž bez ohledu na značku našich plášťů stanou mišeliňáci a všechny navštívené podniky budeme hodnotit a to nejen hvězdičkami, ale i krátkým textem v rozsahu nejméně pěti vět, čímž zanecháme hluboké poselství budoucím generacím. K tomu všemu si dáváme Koutské pivo, které bohužel v nejlepší kondici není.
Sedmero Koutských
A já už teď za střízliva slyším a vidím ty chytráky, kteří mi nadávali už za tři piva v Chýni. Dnes jich bude víc a i když se silnicím chci vyhýbat, stejně se jim nevyhnu. Ach jo, to zas bude přemoudřelých Mirků Dušínů. Ono je vůbec zajímavé, jak zde pár srabíků místo vyjádření nesouhlasu použije nadávku, ale ne tu do očí, tu schovanou za nickem. No nic, to jen to zabíhavé myšlení a černé svědomí z budoucí konzumace, protože my už máme u Vltavy nejvyšší čas začít. No a tak v této oáze všech cyklistů a bruslařů po pouhých šesti kilometrech pijeme Koutskou dvanáctku, která, jak jsem řekl, úplně v pořádku není, takže na druhé vážně nikdo chuť nemá. Plánovaná klobása k snídani také není, takže se nejhladovější uspokojují tatrankou, ale dnešek si kazit nehodláme a tak s dobrou náladou velím v 8:35 do sedel. Ke cti Zbraslavského stánku nutno dodat, že velmi sympaticky působí absence jakéhokoli globalizovaného nápoje (tedy snad kromě irské toulavé můry), takže nejen milovníci Géček, ale i Kokakol mají smůlu.
Na kole i vlakem
Po slavnostním odjezdu, kdy jsou všichni připraveni na dlouhou štreku, podjíždíme most Závodu míru, já se v duchu pochechtávám a řadím na konec pelotonu, abych si vzápětí poslechl „Kejno kam?“ a ze tří možností, tedy do Břežanského údolí, přes řeku na Zbraslav, či dále podél vody, volím tu čtvrtou, tedy „doleva hoši“ a pod nevěřícnými pohledy projíždím přímo na perónek zbraslavského nádraží. Zde nastupujeme do přišedšího panťáčku a já vytahuji hromadnou jízdenku do Kamenného přívozu. Když jsem si totiž s bráchou zhruba před měsícem naši dnešní trasu zkoušel – pravda bylo asi tak o patnáct stupňů méně – vlak jsme nepoužili a přestože naše konzumace byla po cestě veskrze symbolická (což dnes dopustit nehodlám), jsme se právě jeho nepoužitím stali pro sobotní večer i několik dalších dní zcela nepoužitelnými my. Dnes tedy šetříme síly a cesta Posázavským pacifikem za prosluněného dopoledne ladí naše rozpoložení do ještě větší pohody, než jsme kdy doufali.
Po stoupání nad Kamenným přívozem
V Kamenném přívozu tedy nasedáme, abychom vzápětí sesedli a řešili drobný defekt. Přiznám se, že pokud by v restauraci U Zastávky neotvírali až v jedenáct, asi bychom si k tomu dali i jeden Gambrinus. Takto však po chvíli už šlapeme do kopce směr Grybla. Přestože jsme v této etapě nejeli úplně přesně po plánované trase, nakonec z toho byla nádherná cyklistika, včetně orgasticky adrenalinových sjezdů za úžasného počasí. Někdy kolem dvanácté jsme pak byli znovu u řeky v Týnci, abychom si táhlým stoupáním podél Kamenického potoka udělali pořádnou žízeň. Mí vzácní přátelé registrují cedule a začínají mít podezření na Velké Popovice a já se zase v duchu šklebím, když v tom mě začíná trochu zmáhat únava, ale to už je tu skutečný vrchol naší cesty, totiž Štiřínská stodola.
Štiřínská stodola
Ve Štiříně hned na začátek objednávám 7 pšenic, ale jsem bohužel odmítnut, škoda, před měsícem jsem ji tu měl (bohužel sice natočenou do obyčejného bucláčku) a byla famózní, ale nevadí i jedenáctka a posléze dvanáctka Magnát jsou vynikající. Stejně tak výborné jídlo a tak naprosto spokojeni a odpočati si na závěr objednáváme nabízený Ale. K mému velkému překvapení, je nám však donesen v pšeničném skle a na můj dotaz po „ejlových“ sklenicích hezká servírka opáčí, že takhle to prostě dávají.
Úžasná štiřínská pšenice, maskovaná jako Ale
Další šok nastává po ochutnání, kdy mi veškeré moje chuťové buňky křičí pšenice, vynikající, úžasná, polotmavá pšenice! Nakonec o tom diskutujeme i s místním sládkem Honzou Přitasilem, který nás ujišťuje, že je to ale, čistě z ječného sladu a zcela určitě bez stopy pšenice. Nehádám se, je to zbytečné, nakonec je to i milý kluk, ale nevěřím, moje smysly mi prostě říkají něco jiného, pivo typu ALE řekněme ano, tak se dá označit vlastně každé svrchně kvašené pivo (jak jsem se zprostředkovaně ujistil u známého odborníka), ale pšenice tam prostě je.
Štiřínská varna a sládek
Na Štiřínskou kuchyni jsem slyšel spoustu negativních referencí, ale já jsem tu podruhé a podruhé jsem velmi spokojen a stejně tak ostatní modrásci, všichni chrlíme superlativy. Štiřínský pivovar hodnotíme každopádně velice dobře, již jsem se sice rozloučil s původní myšlenkou, že veškerá stanoviska zveřejním, ale i tak všichni poctivě vyplňujeme hodnotící formuláříky. Po důkladném občerstvení a nějakých 32 kilometrech tak pokračujeme dále a je zřejmé, že do Průhonic. Počasí nám nadále velmi přeje a tak jsme tam cca za hodinku a na tachometrech máme 48.
Průhonická varna
U Bezoušků si pak dáváme jejich desítku a polotmavou třináctku a opět něco drobného na zub zejména ve formě pivních sýrů a přesto, že za minulou etapou je ve všech směrech znát lehký odstup i zde jsme spokojeni. Na Bezouškovské desítce je úžasné, jak je stále stejná a troufám si říct i nezaměnitelná, jak si drží svou vysokou kvalitu a věřím, že to tak i nadále zůstane. Jedna věc mi ale na průhonickém pivovaru dlouhodobě vadí a tou je placení, v okamžiku, kdy požádáte o zaplacení zvlášť, jste sice slušně, ale přeci jen odpinknuti ke kase, kde pak ve frontě čekáte, až budete smět odevzdat utracený obnos.
Bezouškovská desítka a polotmavé
Přijde mi to vážně blbé a znovu se musím vrátit k pochvale Stodoly, kde tentýž hendikep, totiž účtování po stolech, vyřešila slečna elegantně tím, že si nechala nadiktovat naše útraty, na kasu došla a z vyjetého účtu za stůl rozpočítala sedm lístečků, my byli spokojenější a ona výrazně bohatší než kdyby zvolila průhonický způsob. Vím, že je to drobnost, ale malý kazík to je, jinak to ovšem U Bezoušků bylo opět prima.
Křížem krážem městem jižním
Sedm bleděmodroušů už si ovšem opět sedá na kolo a sjíždí k Botiči na lehce bahenní epizodku, aby se pak na pětapadesátém kilometru našeho putování ocitlo před budovou Jihoměstského pivovaru. Zde si, i při řešení jisté technické závady na jednom stroji, dáváme pšeničné a po té i světlou dvanáctku a k tomu opět výborné jídlo. Osobně jsem měl báječnou jehněčí klobásku. V Jihoměstském pivovaru se nám líbí, ti kteří jej neznali, jsou překvapeni, co že se to v nevzhledné panelové krychli skrývá a jak příjemné prostředí vevnitř může být.
V Jihoměstském pivovaru
Jedna věc nám ovšem vadí a tou je hodně zakouřené prostředí již v šest odpoledne a uvědomujeme si tak další pozitiva předchozích dvou lokálů, tedy nekuřáckých Bezoušků či kuřácké Stodoly s perfektní vzduchotechnikou. To už je ovšem čas na rozloučení a vzhledem k tomu, že k Vltavě vede již poměrně bezpečná cyklostezka ho obstarává proslulý Salvator páně Richtra, no po těch kopcích a pivech tak trochu „pic kozu do vazu“, ale moc nám chutná.
Sedm plus sedm a jeden Salvator
Opatrně pak opět nasedáme a celkem v pohodičce dojíždíme až k řece, kde si v bývalém stánku U Sváry, nyní již U Sparty, dáváme Rychtáře. Z hloubi duše nenávidím přerozdělování a jsem přesvědčen, že veškeré důvody nechutnosti současné politiky pramení právě z toho obrovského a zcela zbytečného přerozdělování, z té anonymity eráru, kdy lidi vnímají stát jako něco, co lze vydojit a ne jako něco co si platíme, co jsme my, aktuálně však velmi oceňuji příjemnou cyklostezku až do Braníka a to i přes to, že si dobře uvědomuji, že daňového poplatníka (ať již českého či německého) stála nejméně desetinásobek své hodnoty. Nás však bezpečně dovedla až ke sparťanské loděnici a my tak po vypití desátého nápoje a padnutí soumraku mohli ujetím sedmdesátého kilometru náš výlet zakončit po dvanácti hodinách opět U Sváry, tedy od letoška U „nového“ Sváry ve Vodácké krčmě U Sváry, kde máme dopředu dohodnuté závěrečné posezení u Rychtáře Natur, včetně případného noclehu.
Hodnotící kartičky
Mírné rozladění, které v zápětí přichází, nám pak v žádném případě dnešní nádherný den nemůže pokazit. Natur totiž není a hlineckou jedenáctku dostáváme „za odměnu“ do pšeničného skla, navíc se mi subjektivně zdá, že na tom není nejlépe, rozhodně hůř než její předchůdce u stánku do plastu. To však nyní není důležité, protože my se opájíme tím krásným dnem, který jsme společně prožili a přes to, kolik jsme toho vypili, jsme zřejmě i dost vypotili a všichni jsme stále ještě celkem „v pohodě“, takže se pouštíme do závěrečné společenské konzumace a slavnostně zakončujeme Cyklistické Pánské Pivní Putování vyhlášením nejlepšího „mišelinského hodnotitele“, kterým se stal přítel Huron.
Byl to dneska báječný den, jistě, požili jsme a přes veškerou snahu se veřejným komunikacím nevyhnuli a celkem v klidu očekávám, jak na mou adresu k těm idiotům, ubožákům či xenofobům ještě něco pěkného přibude, ale s těmi, kteří mým pocitům rozumí, jsem se o ty pěkné chvíle chtěl podělit, byl to zase jeden skvělý zážitek intenzívně prožitý s bezva lidmi – budu na to rád vzpomínat.
[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 7616x] [15. květen 2011]
[Pivní cesty] [comments: 13] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]
Diskuse k článku
Vložit komentář
Komentáře
Roman Holoubek
pondělí, 23. květen 2011
07:50
Teprve nyní jsem si přečetl tento článek.
Pane Kejnovský, pěkné, moc pěkné. Líbilo by se mi tam s vámi.
A já jako cyklista a pivomil také hřeším na kole s pivem. Naposledy to bylo minulou sobotu s Lomňanem, Ryzákem, Vraníkem a Grošákem, samé to lahůdky. Lomňan velmi překvapil a potěšil. A k tomu 97 km beskydskými kopečky.
napsal(a): Roman Holoubek [Odpovědět]
Adsense
2. prosinec 2024
09:16
posted by: Inzerce
smeedy
pondělí, 16. květen 2011
11:02
to Energetik: Není to úplně sovětská retro vsuvka, ale ve Štiříně dělají i pivní vodku. To už má k Rusku poměrně blízko a koneckonců i k nám.
napsal(a): smeedy (petrsmisek(a)seznam.cz) [Odpovědět]
Franc
neděle, 15. květen 2011
21:55
Jako člen výpravy musím vyslat jen slova chvály, díky Kejno FK
napsal(a): Franc (fklein(a)email.cz) [Odpovědět]
Rosťa
neděle, 15. květen 2011
21:18
To je hezká tradice, krásný koníček a sympatická parta. Navíc jste první, kdo se na Zbraslavi svezl panťáčkem, páč pro obyčejné cestující tam nemají trolej, že, a pantografem tam lze sbírat pouze atmosférický proud. Hlavnĕ díky za článek.
Rosťa
pondělí, 16. květen 2011
08:52
to Kejna: Jasně, nech to tam, já mám raději autory jen téměř dokonalé Koukni na svou foto stánku s Koutským, máš za ním železniční návěstidlo, avšak trolej nikoliv Opatruj se, chyběl bys mi, chlapče podnikavej!
---------------------------------
Zpráva byla upravena 16.05.2011 ve 08:59:59
kuba
neděle, 15. květen 2011
21:17
Jen pro upřesnění dopravy se startu, kejno...ten, co se svlékl z toho bílého, jel také na kole, jako ty, jen trochu musel spěchat...
napsal(a): kuba (jajeza(a)seznam.cz) [Odpovědět]
Jana
neděle, 15. květen 2011
21:15
V Jihoměstském zakouřené prostředí?? To asi nešla klimatizace. Byli jsme tam několikrát, plno bylo téměř vždy, ale nikdy tam člověk neměl pocit plynové komory. A to mi kouření VELMI vadí.
A k tomu "ramenu zákona" - v poslední době cajti asi mají málo vyděláno a začali se zaměřovat na cyklisty. Už znám 2 případy z mého okolí.
vrána
neděle, 15. květen 2011
20:42
Hřešíte na Boží dobrotu, bando jedna , až na vás dopadne rameno zákona, budete se smažit v pekle zrušených sklepů smíchovského Staropramenu a pít měsíc Ambrosius z Lidlu :-P.
Díky za krásnej článek, snad přežijete ve zdraví a bez újmy i nějaký příští ).