Kam doKvačit? Do Kvačan!

Na Slovensko se vždycky těším. Fakt, že se jedná o pivně v podstatě polomrtvou krajinu na tom nemůže nic změnit. Vzhledem k datu výroby jsem Made in Czechoslovakia a má vlast dosud leží někde tam. A že se pár týpků rozhodlo ji rozmlátit, aby se za pár let obě části zase zpět integrovaly ve společenství zasahující do jejich unikátnosti možná ještě více než utracená Czechoslovakia a že to stálo docela prachy, mne neznepokojuje. Už tehdy jsem naivisticky proklamovával, že přece když se teď všechno integruje a sjednocuje je dost nesmysl, abychom se my naopak rozutíkávávali, že.

Argumentovával jsem onehdá: hele kluci, ta unie se teďko snaží o společnou měnu, společnou zahraniční politiku, společnou armádu, o naprostou prostupnost vnitřních „hranic“, o společnou vládu, zákony atakdále, že, no a to my už máme skorem třičtvrtě století, ne? Tak jim ukážem, jak se to dělá a když složej zkoušku, tak je k nám přijmeme, ne? No tak ne! Zvítězil přístup zdůrazňování rozdílů a hi(y)sto(e)rických křivd. A dnes se obecně přijímá, že to byl správný krok, neboť díky tomu se dnes mají naše národy mnohem raději.

No, má láska ke Slovensku se tímto krokem tedy žádných změn nedočkala a tak lze říci, že je to vlastně jedno. Jenže: Kde domov můj a kde vlast má? No jasně, to je můj problém… Czechoslovakia byla podle mne nejkrásnější zemí na světě a teď jsou z ní dvě. Žádná z nich však není nejkrásnější. Touto vlastností oplývá pouze vlast… Směšný padlý vlastenec padlé vlasti…

Na Slovensko se vždycky těším!

A tak se opravdu rád jezdím dívat na ty rozdíly. Hned za hranicemi Slovákům přepočítávám počet nohou a očí, rekognoskuji ty propastné rozdíly v barvě kůže, v kultuře, jazyku či hi(y)sto(e)rii a když nenalézám neslučitelný rozdíl posmutním, protože to určitě bude mou neschopností hledat…

Vzpomenu tedy na Manéž, ten díl, kde si Bolek rozdělil manéž s panem Satinským na půlky a každý si do půlky druhého udělal výběžek. Pan Satinský se do výběžku postavil a pravil: „Pekné! Ja som zrazu u vás, a pritom som doma!“ zatímco Bolek volal na svou půlku diváků: „Nekoukejte se na něj! Vy jste teď moji diváci!“ A tak to cítím dodnes. Nedělám diváka žádným proklamacím rozdílů, ignoruji „změny“ a ačkoliv jsem na Slovensku, jsem vlastně doma…

Jen to pivo, to je bída… Nejhezčí pivní zážitek na Slovensku mám právě z rozvodového roku 1992. Dělali jsme dětský tábor na Oravě, u chaty Oravice pod Osobitou. Osobitá je hora v Roháčích, že, to ví každej… Druhý den tábora jsem jel do Trstené naproti vlakem přišedšímu Karlánkovi. Dali jsme po dvou Topvarech nevalné chuti a jali se ztékat na kolech kopec na Oravici. Cestou se nám udělalo nedobře. Dost nedobře. Karlánek dokonce blinkal. Lemtali jsme pak vodu u každého druhého potoka a trpěli. Možná za to nemohlo jen to pivo. Klidně v tom mohlo být přimícháno i něco dalšího. Bylo na nás vidět, že jsme Pražáci a právě probíhal ten rozvod, že…

My máme tu Alianci Pivně Inteligentních Výčepů, na Slovensku je třeba Brontvaiovská Exkluzívna Pivná Spoločnosť

Pivo jsme tedy dál ostražitě vynechávali krom v okolí dostupných lahvových asi dvou Martinských zdrojů, které jsme si otevřeli raději osobně. Jednoho dne, po již dosti dlouhém pivním půstu, vidím do kempu Oravice přicházet rozjařené potácející se mladíky nesoucí velkou trojnožku. Moc jsem to nechápal. Za půl hodiny však dopotácela se ještě rozjařenější trojice dalších mladíků nesoucí velký kotel padnoucí do trojnožky. Nepřehledná situace se stávala jasnější. Po skupinkách se pak během dalších asi dvou hodin dopotácelo i maso na guláš, pípa, pár dalších věcí a když nakonec i sud, situace se zcela vyjasnila. Většina hochů totiž měla v ruce i láhev s čirou tekutinou, které říkali borovička nebo tak nějak.

Hoši byli velmi družní a Karlánek nabídl svou odbornou pomoc s umístěním sudu do vaničky s vodou a s naražením. Myslím, že říkal něco v tom smyslu, že máme štěstí, že se hoši potácejí zrovna kolem… „Není to Topvar?“ ptal jsem se nervózně. „Nie! Šariš !“

Hoši měli jít asi za rok nebo dva na vojnu a loučili se se svobodou. Byli ochotní dát koštnout pivko, pokud si přineseme vlastní nádobí. Měl jsem pouze sadu esšálků matrjoškového typu a zvolil jsem ten větší. Nejstřízlivější odvedenec jal se točiti pivo. Hlavní vedoucí našeho tábora vyhlásil volné odpoledne, péči o svěřence delegoval na ženskou část dospělectva a přidal se k nám.

Šariš dnes

Ochutnal jsem opatrně Šariš a byl jsem šokován, jak je to dobré:“Ty jo, to snad není ani možný!“ „Je to možné. Ujo robí v pivovare a tento špeciálny sud okrem ďalších vecí zrel o tri týždne dlhšie!“ Když mi brat Slovák přinesl v krátké době třetí es-šálek, slušně mě požádal, zda bych si nemohl čepovat sám, což jsem sice poněkud rozladěně, leč přec akceptoval. Byla to překrásná noc, možná nejhezčí moje noc na Slovensku, přestože tehdy nikdo neporozuměl mým československým integračním argumentům.

Borovička ukázala se býti požehnáním, neboť její konzumace způsobila u majitelů sudu prakticky pivní impotenci a devadesát procent spotřeby „špeciálneho sudu“ tak zajišťoval můj a Karlánkův chřtán. Jeden z chlapců směle poznamenal, že bychom s Karlánkem měli za každý esšus dát aspoň bůra, ale tento, nejsa po borovičce schopen ani vstát, spokojil se s drzým Karlánkovým argumentem, že do esšusu se vejde přibližně přesně jedno pivo, což lze připustiti, pokud jest termínem „jedno pivo“ míněn plný esšus…

Nad Tatrami se již modravě dnilo, když poťouchlý sud počal ve vaničce plovati byv již pouhou hříčkou větru z hor. U nejsympatičtějšího hostitele, jenž v noci předváděl s borovičkou i taková artistická čísla jako pády do táborového ohně, jsem pak chtěl vyrovnati útratu v kurzu dve päťdesiať korún československých za jeden esšus s omluvou, že u osmého ešusu jsem s počítáním ustal, avšak tento jen vzmátožně mávl rukou vyjadřujíc jediné přání, aby mu nebylo tak hrozně zle, dokonce oslovoval všemohoucího se slibem, že už nikdy nebude pít a dále dlaní na temeni marně hledal ožehlé vlasy…

Letos jsem se smířil s tím, že takové štěstí mít nebudu, ostatně vzhledem k tomu, že šlo o společnou dovolenou s mou milovanou ženou, takové štěstí ani nebylo žádoucí. Jeden z manželčiných dědů pochází z Šariše, kde v nevelké obci pod Pieninami dosud vlastní roubenku, přestože již desítky let žije na Náchodsku. Ubytování jsme tedy měli překrásné. Pieniny a Trzi korony byly stejně hezké jako před 14 lety, Dunajec je stále jednou ze dvou slovenských řek tekoucích do Severního moře a dosud je zpěněna díky obsahu rozpuštěného vápence a tedy Pieniny dělají dosud svému jménu čest a já z radosti v Červeném Kláštore dal Šariš ukolébán tvrzením obsluhy, že tento jest dosud vařen v Prešově. Leč Hejnechejní rukopis byl natolik patrný, že byl jsem nucen tekutinu tuto užíti k zalití okolního rostlinstva.

Prielom Dunajca Pieniny

Pivně jsem tedy abstinoval dále, byl jsem rozhodnut ochutnat jen Tatran, prý vařený v Polsku, ale všechny hospody s tímto logem měli již jiná piva. Ve Staré Ľubovni v nové salaši pil jsem tedy maximálně slovenský aperitiv a jednou dokonce červené víno!

Jediný den, kdy bylo zima, jsme použili k návštěvě termálních lázní ve Vracově u Kežmaroku, až 38 stupňů teplá termální voda a pohoda. Tam jsem znovu podlehl žízni a dal Zlatého bažanta… Ach jo, Hej! Nechej! to radši bejt…

Tatry, ano, velmi drahé a zjizvené nedávnou ničivou vichřicí, jsou ale stále překrásné. Člověk je tam prostě ve vyšších sférách, úplně někde jinde a dotýká se nebes…

Dotýkáte se nebes

Cestou zpátky měl jsem na Liptově naplánovánu zastávku díky informacím strašnického pana sládka, protože podle něj je v Kvačanech minipivovar a u Liptovské Mary se dá obstojně koupat a přespat.

Liptovská Mara v růžovém
V Kvačanech minipivovar skutečně byl

V Kvačanech minipivovar skutečně byl a pivník ve mně zaplesal. Fotím hezký roubený objekt velmi pěkně rekonstruovaný a hned jsem osloven mužem táhnoucím vlečňák chtějíc jej zapřáhnou za vůz: „Toto je nejaká priemyselná špionáž?“ Pokusil jsem se mu s vlekem pomoci a táži se na možnost prohlídky pivovaru. Prý jo, za tři eura. Mladá dívka ve výčepu v objektu představuje piva na čepu: světlá 12,3 a červená 13.

Brontvaiovske pivo

Objednávám si 12 a objevuje se muž, jemuž dívka říká „Ocko!“ tedy se po chvíli ptám, zda by mi pan otec nemohl ukázat za tři eura pivovárek. „To nie je môj ocko, ja ho iba tak volám!“ říká mi slečna a já ničemu moc nerozumím. Rodinná atmosféra však provívá na každém kroku. Pivo se jmenuje Brontvaiovské a já se ptám, co to znamená. „Priezvisko“ je mi odpovězeno a já se ptám, co ale tedy ta přezdívka znamená. Vychází najevo, že od dob zrušení federálního programu ČST se má orientace ve slovenčine výrazně zhoršila. Priezvisko je příjmení. Pan Brontvai mě nakonec bere do pivovárku zdarma ale jen letem světem a bez možnosti fotit.

Pivovar

Je bývalým zámečníkem a 120-ti litrovou varnu si vyrobil sám. Působila velmi promyšleným a složitým dojmem, žádný hrnec jako např. v Třebonicích, spíše jako součást útrob kosmického korábu. Pan Brontvai mi nedovolil varnu fotit s tím, že to není nic těžkého, každý si na internetu najde, jak si varnu udělat. Měl jsem trošku dojem, že v Kvačanech opravdu mají nějaké neblahé zkušenosti s průmyslovou špionáží…

Dobře, varna tedy není nic složitého, ačkoliv ta vaše nijak jednoduše nevypadá, ale jak řešíte ty teploty kvašení a ležení? Pojď já ti to ukážu! A vidím prosklený chlazený box, spíše místnost, kde jsou patrně 120 litrové stojaté tanky na hlavní kvašení a mnohem větší tanky ležácké. Opět jde o sofistikovaný prostor, pravděpodobně částečně digitalizovaný včetně displaye ukazujícího aktuální teplotu prostoru. Možné je, že uvnitř jsou i skleněné příčky oddělující prostory s různou teplotou, avšak pan Brontvai nechává místnost osvětlenou asi deset vteřin a děkuje mi za zájem…

Nemyslím, že měl něco proti mně, působil zaměstnaně a možná už jej turisté či sběratelé poněkud otrávili… Nicméně kamenno-dřevěný domeček naplněný moderní nerez technologií působil jako umělecká instalace a mě mrzelo, že jsem si to neprožil pořádně.

Někdy jsou i lahváče

Ale ta dvanáctka! Úžasná, s chmelovou vůní, chutí i hořkosladkým dojezdem. Určitě spíš lager než pils. Okamžitě se ještě ptám, z čeho je vařená. Vy jste ale neodbytný! Slad z Popradu a samozřejmě žatecký poloraný červeňák. U toho jantarového je ještě Sesslerka.

Možná nejlepší dvanda na Slovensku

Ale to nevím, zda jsem rozuměl dobře, ale asi tedy karamelový slad z Topoľčan. Nakonec pan Brontvai přináší knihu prof. Basařové, podává mi jí a dí, ať se podívám do ní, v té pivní bibli je úplně všechno, slady konkrétně zde. No, ta vyšla na jaře, vyjede ze mě. To je jedno, kdy vyšla, důležité je, co v ní vyšlo a já se ihned ptám, zda si alespoň pana Brontvaie můžu s tou knihou vyfotit. Můžete, protože po dlouhé době konečně vyšlo něco, co za to stojí, říká pan Brontvai a moje československá dušička má zase jednou zdroj pozitivních emocí…

Pan majitel

Červené je také dobré ale vracím se k dvanáctce. Ptám se slečny, kolik že je dnes na Slovensku minipivovarů a ta se jde radši zeptat „ocka“. „Osem,“ říká: „ale náš je najlepší!“ a já vzhledem k excelentní dvanáctce nemám důvod pochybovat.

Diplomy za najkrajšiu pivnů tácku
A ta tácka

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 7738x] [2. srpen 2010]
[Pivní cesty] [comments: 23] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře