Ruční prací k pivní kráse

To co dělá David Staněk zvaný pumpescu na statku v Třebonicích ví už každý milovník dobrého piva a my šťastnější víme nejen co, ale i jak to chutná. Tuhle možnost máme, protože David právě překonal základní úrovňové rozhraní, tedy od supersofistikovaného domácího vaření postoupil do pivní extraligy k vaření komerčnímu. To znamená, že musel absolvovat všechny ty příšerné formality a protože je to chlapec chytrý a šikovný, má to za sebou a je pivovarníkem. Taková věc se ovšem musí náležitě oslavit a všech mých devadesát kilo bylo pozváním na tuto akci velmi poctěno.

Račte dál

V pátek 12. března jsem pak pracovní klokotání byl nucen doklokotat o něco dříve, tak abych v půl páté již mohl označovat jízdenku MHD na Vyšehradě. Ten roztomilý papírek mě drobným písmem informuje, že primární smysl své existence pozbude po pouhých 75 minutách a já si dovolím předeslat, že k maximálnímu naplnění mu nakonec budou chybět pouhé minutky tři. Jsem od Davida vybaven popiskem trasy, takže bez problémů na stanici Luka nacházím autobus do Třebonic a již zde začíná společenský rámec celé akce, neboť tento je obsazen i několika známými tvářemi z pivních kruhů.

Fakt hnůj

V této skupince se pak na konečné vracíme kousek po silnici ke statku č.p. 4, vcházíme dovnitř a je to fakt hnůj! Totiž statek je to malebný, rozlehlý, živoucí a ten dominantní hnůj je toho důkazem. Jako správný pražáček si jej hned fotím mobilem, ale to už nám v ústrety přichází pan sládek. Nemohu si pomoci a rozpomínám se, jak se Rostik rozplýval nad jeho ušlechtilým ježíšovským designem orámovaným zelenou čelenkou a vidím ho rád.

Mistr ve svém živlu

Jako nultý vzorek nám na uvítanou servíruje novopackou nefiltrovanou jedenáctku se slovy „až se sjedou ostatní narazím moje“ a musím říct, že není špatná. Zvláštní příchuť všech packých piv opět nechybí, je to ta, kvůli které jsem kdysi první pivo vylil, abych u druhého zjistil, že to tak má být a do třetího se s chutí vpil a já konstatuji příjemný začátek. No a protože čas příjezdu dalšího autobusu uplynul, do Třebonic nic jiného nejezdí a ze dvora je slyšet ruch, tak vzpomínaje na největšího Čecha (kterým se oficiálně nakonec také nestal) glosuji, že „ten, kdo přijel autobusem ... už je tady“ vítám se se zbytkem dorazivších pivomilců a připadám si jako doma, ehm totiž promiňte, jako v „nejmenované“ v Nuslích.

Dovolujeme si představit Semíra

Po oficiálním zábavném představení každého jednotlivce už můžeme vychutnat i místní ležák plzeňského typu jménem Semír a přesto, že někteří si stěžují na jeho jistou plochost, já tuhle výhradu nemám a moc mi chutná. Jen nedokážu vstřebat fakt, že je to ten samý, který jsem měl v ZČ. To se mi ostatně tento večer přihodilo vícekrát. Náš milý hostitel také přichystal báječné občerstvení a je zábavné pozorovat jak i omáčka z buřtů na pivě byla postupně bezezbytku vylízána. Pumpescu neúnavně čepuje a roznáší svoje lahůdky a s hláškou „je to samoobsluha“ vytrvale sám obsluhuje.

Tak má vypadat správný raut

Začíná mi být fajn, kochám se lokálem vyzdobeným stovkami etiket, užívám nezaměnitelného tepla plápolajícího krbu a s koutky za ušima mě dostihuje univerzální světoláska. Pak přichází na řadu Opatův žejdlík, tedy svrchně kvašená čtrnáctka, no ňamka k pohledání. Následuje tmavá pšeničná Ludmila, kterou jsem mistrovi nedávno po ochutnávce z lahve poněkud pohaněl, dnes mi ale chutná. Malinkou, opravdu malilinkou výhradu bych možná měl, ale dnes není den výhrad, dnes se chválí.

Mezitím se ovšem na mnoha místech rozbíhají vášnivé diskuze a já, ubohý poživačný chlemtač, se snažím od všech těch pivních celebrit, kterými jsem obklopen, sát moudra. Registruji zajímavý detail, že totiž nejbližší konkurent, chýňský sládek, pan Mikulica, schválně přijel autem, určitě jen aby rivala nemusel vynášet do nebes :) a pije nealko.

Tak takhle to dělá konkurence

Zajímavým zpestřením večírku je taktéž exkurze do výroby a mě konečně docházejí všechny konsekvence názvu Rukodělný pivovárek Třebonice. Tedy Třebonice mi došly hned, to je ten kraj světa (no dobře Prahy), kde se nacházím, pivovárek secvaknul také rychle, neboť vše je naskládáno ve skutečně miniaturní kuchyňce a maximální kapacita exkurze je tak 5 lidí, ale „rukodělný“ chvíli trval.

Samozřejmě je patrný přerod z domácího vaření a vaří se v hrnci, který ve Vás spolu s velikou dřevěnou vařečkou (už víme proč má domácí pán takové bicáky) vyvolá pocit, že jste trpaslíček, ale hlavně, veškeré ostatní vybavení je poskládáno a vyrobeno zjevně kutilsky, nikoli ovšem nefortelně, zkrátka žádná průmyslová výroba, jen kombinace chytrých nápadů a šikovných rukou.

Ležácký sklep

To už však znějí pomyslné fanfáry a David vytahuje svoji, vavříny ověnčenou šampionku, a my se tak můžeme pomazlit s Eržikou, rozkošnou, tmavou sedmnáctkou, kterou následuje temný Abbé a na závěr alespoň pro mne zlatý hřeb, totiž ovesný Rejtar. V ZČ jsem jej již ochutnal z pětilitrového soudku a jeho kondice byla vskutku nevalná, ale mé druhé, dnešní, setkání s ním je úplně odlišné a uchýlím-li se k poněkud odbornější terminologii říkám „zázrak, kámo, zázrak“.

WC - tohle pivo neznám

Po vší té nádheře jevím známky mírné podnapilosti, ale může mě hřát, že v tom rozhodně nejsem sám, užívám si to, chválím, diskutuji a najednou je čas na poslední autobus, no uteklo to. Pumpescovi v každém případě děkuji za pozvání, držím palce a dnešní den si ve svém, již celkem opotřebovaném, mozečku katalogizuji v přihrádce „ty hezké“.

---

[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 11105x] [23. březen 2010]
[Minipivovary] [comments: 12] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře