Toto je vlastně jen další díl nekonečného seriálu Přišel jsem, viděl jsem, ochutnal jsem. Nečekejte proto žádnou větší informační hodnotu, jen si chci po delší době (přinejhorším na váš úkor) procvičit psaní.

Měli jsme to s Rosťou dobře vymyšlené – v srpnu budu v Litomyšli na konferenci a až nastane den určený pro výlety účastníků po vědecky nebo alespoň kulturně významných místech v širším či bližším okolí, nezúčastním se a udělám si výlet sám pro sebe. V pivovaru v Jablonném nad Orlicí jsem ještě nebyl a Potštejn, to je přece sázka na jistotu. Rosťa se přidá, budeme mít celý den na probrání důležitých témat, ochutnáme co se dá – a pak zas společně spácháme pro PI článek. Podobně jako kdysi report z Praskačky. Ještě v červenci se Rosťa několikrát ujišťoval ohledně data, nakonec ale vyrazil dřív, sám a navíc někam úplně jinam. Zaznamenání dojmů a zhodnocení akce tak zůstalo na mně.

Jablonné nad Orlicí má pěkné malé náměstíčko. Trochu jim to tam kazí silnice první třídy č. 11. Naše neschopnost efektivně budovat infrastrukturu se tam neustále zhmotňuje v podobě vzájemně se obtížně vyhýbajících kamionů. O definitivní ztrátu fotogeničnosti jinak atraktivního místa se pak postaralo akční trio kolotoč, skákací hrad a nafukovací skluzavka.

Pivovarská hospoda U Černého medvěda je v historicky působícím dřevěném stavení přímo na náměstí. Lze sedět i venku a pokud před ní zrovna není pestrá nafukovací skluzavka s obřím papouškem, může tam být i pěkné pokoukání. Mladé sympatické slečny obsluhují pozorně a pivní nabídka je široká. Začal jsem, jak jinak, světlým ležákem (desítku a tmavý ležák jsem vynechal, nemám kapacitu ochutnat všechno). Nedávno mi Rosťa psal, že si zavedl dvoubodovou hodnotící škálu: palec nahoru a palec dolů. Co s tímhle ležákem? Výhrady bych měl, možná bych jenom kvůli tomu tak daleko jezdit příště nemusel – ale palec musí nahoru. „Weizen“ mi nabídnul přesně to, co bych od pšenice bavorského typu očekával. 14% Ale byl trochu rozpačitý (nikoli hnusný, jen řekněme nevytříbený). Z 16% Adler Porteru se pak vyklubal příjemně vonící tmavý svrchňák, chmelem důkladně obdařený nejen navenek ve vůni, ale i uvnitř. Po první návštěvě považuji pivovar U Černého medvěda za doporučeníhodný podnik. Otvíračka denně v 11, obědové nabídky za rozumnou cenu, pivo v PET lahvích s sebou (snad celý sortiment) taky není předražené.

Po příjemném posezení na jablonském náměstí byl čas vyrazit na vlak a posunout se dál. Jízda vlakem do Potštejna údolím Divoké Orlice skýtá malebné výhledy, procházka od nádraží k pivovaru taky. V Potštejně mě před pivovarem zaujal velký dřevěný stánek s výčepem. „Máte tady na čepu to samý co vevnitř?“ Nechápavý pohled, kroucení hlavou. „Uvnitř se vůbec nečepuje...“ Kouknul jsem na pivovar, všimnul si cedulky avizující stavbu a bylo mi jasné, že jsem za blbce. No co už, nebude to poprvé a nebylo to naposled.

Začal jsem 12% APA. Od pivovaru Clock nečekám nic jiného než velmi slušné pivo. To jsem i dostal. Tohle příjemně vonělo americkými chmely, mělo nejen vychutnávací potenciál, ale i potenciál zahnání žízně. To se už nedá říct o dalších dvou silnějších kouscích ze série No Idols! Zejména dvojítý 19% IPA na žízeň rozhodně nebyl. Chutnal ale znamenitě, stejně jako 15% American IPA. Samé lahůdky. Tu devatenáctku jsem si dopřál až nakonec a zavzpomínal při tom na Rosťovu dekompresi ve Zlejch, kdy posledním ejlem v horním baru předcházel kesonové nemoci, která by se mohla dostavit následkem příliš prudkého výstupu ze suterénního výčepu na ulici. Před znamenitou potštejnskou ejlovou nabídkou jsem nakonec raději zbaběle prchnul na dřívější autobus, abych předešel večernímu ipohlavu (což je stav, během kterého nezpracované přebytečné molekuly aromatických a hořkých látek z amerických chmelů bloudí lebeční dutinou a marně, leč úporně, hledají cestu ven).

Cestou zpátky v autobuse na mě chtě nechtě doléhaly smutky a stesky. Na další zastávce si ke mně přisedl Rostik: „Ciwe, Jiřiku, vyser se na mrtvý a normálně žij, ne? Pivo?? Brouku, nebuď směšnej, potkala mě velká kvalitativní změna a tohle už nepotřebuju. Ale jo, bylo to fajn a nemyslim jenom pivo, hehe, ale... ale počkej, teď si užívej a nakonec taky uvidíš sám. Jo, abych nezapomněl, už vim, jak to měl Křesadlo s psaním.“

Vystoupil jsem z autobusu, přešel na vlak do Chocně, vychutnal si Šotoušské údolí modelované Tichou Orlicí, technicky upadající lokálkou dojel do Litomyšle a tam si ještě skočil na Krakonoše.

Nedá mi to, abych aspoň trochu neglosoval degustační soutěž Pivo České republiky 2017. Ani ne tak její výsledky, jako spíš cesty některých pivovarů k úspěchu. V tomto ohledu mě zaujaly 3 věci.

1. Kobercový nálet. Mohutná ofenziva frýdlantského pivovaru mě při procházení tabulek s výsledky upoutala jako první. Frýdlantští mají opravdu široké portfolio piv a spoustu z nich poslali na start. Nejvíc zaútočili na kategorii „Pale Ale, India Pale Ale“, kam poslali hned sedm ejlů o stupňovitosti 13–24 % EPM. Výsledkem bylo jedno čtvrté místo. Tradičně silní jsou v silných svrchně kvašených pivech, v kategorii „Stout & Porter“ medailově zabodovala hned dvě z jejich tří přihlášených piv. Celkem jsem napočítal 27 (!) startů frýdlantských piv, což ale možná není všechno, neboť u některých kategorií jsem neměl k dispozici tabulky z prvních kol (ty finálové najdete tady ).

Pestrá nabídka frýdlantských piv je potěšující, o to víc, že se podle všeho jedná vesměs o kvalitnější kousky. Zmiňovaných 27 záznamů v tabulkách bylo ale dosaženo i díky tomu, že se několik jednotlivých piv účastnilo ve více soutěžních kategoriích. Tak například Albrecht 11% Valdštejnský speciál paralelně soutěžil v kategorii „Kvasnicové a nefiltrované pivo“, „Světlý ležák z minipivovaru a „Světlý ležák (11%)“. Stejně tak jejich 13% i 14% světlý speciál bojoval každý ve třech různých kategoriích (2 piva, 6 pokusů). Čímž se plynule dostáváme k druhému bodu.

2. Soutěžní kategorie. Opakované pokusy jednoho piva o zabodování v různých kategoriích nebyly výsadou jen Albrechta. Podobně postupoval třeba i pivovar Jadrníček z Náměště. Pravidla to pravděpodobně umožňují, přišlo by mi ale logičtější definovat jednotlivé kategorie tak, aby obyčejná jedenáctka jasně věděla, kam patří. Chápu, že je to obtížnější u svrchně kvašených speciálů, kde je široký rozptyl parametrů piva. Taky třeba kategorie „Stout & Porter“ není úplně nejšťastnější – předpokládám však, že až bude soutěžit víc stoutů a porterů, přijde čas jejího rozdělení.

3. Bernardův sukces aneb Vlastní trapnou cestou. Vůbec nejmazaněji na to šel pivovar Bernard. Jeho Břeclavská jedenáctka, Třebíčská jedenáctka a Říčanská jedenáctka se umístily na prvním, druhém a čtvrtém místě. Pokud to měla být zkouška schopností degustační komise, vyšli z toho degustátoři se ctí. Ze skupiny totiž před finále odpadla jen Prostějovská jedenáctka.

Tohle neměl být pokus o zdrcující kritiku – spíš mě to svým způsobem baví pozorovat. Pivovary chějí tituly, organizátor co nejvíc účastníků (= vyšší prestiž a snad i výnos), tak proč si nevyjít vstříc.

Pravidelně navštěvuji každoroční jarní českobudějovické slavnosti piva. Chtělo by to ze strany pořadatele změnu. Koncept slavností zřejmě uvíznul někde hluboko v minulosti, kdy publikum bylo nenáročné, a kdy zcela nezajímavé a mimoňské téma pivní kultury nastoloval jen umanutý pivní vizionář Kočka.

Tekoucí voda na stáncích na vypláchnutí skla? Nebo snad dokonce mycí stojany pro veřejnost? Ale jděte – u nás na slavnostech si není ani kam sednout. A na záchody se stojí fronta (alespoň dokud je ještě světlo, pak jim na to všichni, ech, no – věřím, že jen močí...). Bohužel ani nošení v názvu zmiňovaných vlastních bažantů by neřešilo mnohem větší problém návštěvnic. Zalomená fronta dobrých dvaceti paní, žen a dívek vyloženě žalovala. Asi nikoho nenapadlo, že i krásné a vznešené dámy provozují něco tak přízemního, jako je vyměšování.

Možná se zas v tiskové zprávě dočteme tradiční klišé, že pivo teklo proudem. Z logiky věci mi vyplývá, že podobnou rychlostí a v podobném množství, jako teče ze všech výčepů na výstavišti, musí zas vytékat z návštěvníků (ano, vím, že něco se vyloučí i pocením). Někde to umějí řešit mobilními toaletami, ale k nám do krajského města to ještě nedorazilo.

Je v pořádku, že chce pořadatel na akci vydělat. Ale nemělo by být na první pohled vidět, že je to za každou cenu. V prostoru kolem stánků si nebylo kam sednout. Není divu, když zábor další plochy znamená další náklady pro zúčastněné pivovary (mimochodem i povinnost EET, která na většinu z nich dopadne až v příští vlně). S přáteli jsem schopen se bavit i ve stoje, ale posezení s pivem je přece jenom příjemnější. A což teprv takový luxus, jako moci si na chvíli pivo odložit! Možnost stísněného sezení v místech s randálem mě nezajímá, o hudební produkci stojím asi tak jako o pánskou obsluhu dole bez. Ale budiž, už jsem se naučil žít s tím, že jsem menšinový suchar. To si ale vážně mám v roce 2018 donést na výstaviště i vlastní židličku?

Pořád je ještě leden a na drobnou pivní bilanci roku 2016 tak snad ještě není úplně pozdě. Původně jsem zvažoval bulvárně laděný titulek „Rok 2016 – rok diacetylu“. Tahle čtyřuhlíkatá potvora mě totiž pronásleduje čím dál víc a loni její štvanice na mé chuťové a čichové buňky zatím vyvrcholila. Jak se to jednou naučíte cítit, jste ztraceni a přicházíte o spoustu do té doby dobrého piva. Vlezlá máslovost stoupá nosem, aby po čichovém nervu došla do mozku a tam se protivně a panovačně usadila snad až někde pod zátylkem. Člověk se skoro bojí přičichnout k půllitru – zakousne se, nebo ne?

Tenhle nevlastní bratranec kyseliny máselné je jednak nežádoucím produktem kvašení, jednak produktem činnosti kontaminujících bakterií. Můj odborný konzultační zdroj z Budvaru dokonce tvrdí, že by to v našich zahnojených končinách viděl tak půl na půl – tedy jedna půlka máslařů nemá vychytané kvašení a druhá nechce/nemůže/neumí/neví, že by měla pořádně a úzkostlivě sanitovat.

Kapku toho samozřejmě snesu, ale nesmí být moc velká. Pro ležáky se udává senzorický práh 0,1–0,2 ppm, pro ejly 0,1–0,4 ppm. Nedělám si iluze o vytříbenosti svého čichu a své chuti, takže nad prahem ano, ale u futer už prosím pěkně ne. Díky ti, butandione, za osvěžení základů organické chemie. A za to, že loni mi toho chutnalo ještě míň než předloni, přičemž už tehdy to začínalo být na pováženou. Ano, jsem tak otráven, že čím dál víc oceňuji něco, co je především čisté. Pěkně opsaný oblouk od dob před dvaceti a více lety, kdy jsem bažil zejména po osobitosti. Dnes se mi blaženě s polodementním výrazem roztáhne huba od ucha k uchu většinou už jen se slovy „ty vole, ono je to čistý...“

Mám návrh pro ČMSMP – vyhlašte rok 2017 Rokem diacetylu. Hřímejte a burcujte proti němu. A potírejte ho, vyhánějte metlami železnými. Můžete být bezohlední, stejně ho nevyhubíte. Vyhnán odněkud, usadí se zas tu i onde, v průměru jednou týdně mu vzniká nová příležitost. Čímž jsem se povinně otřel o fenomén posledních let a vyhnul se „houbám po dešti“, na které začínám být alergický podobně jako na „zlatavý mok“.

Na závěr trochu toho bilancování a libých vzpomínek. Jaká piva ve mně zanechala nejlepší dojem? Žádná velká exotika, chodil jsem po obyčejných hospodách a pivovarech nabízejících vesměs obyčejná piva. Nejlepší desítku (tu jednoznačně) a tmavý speciál mi natočili v pivovaru Friesovy Boudy. Tam je potřeba vylézat znovu a znovu. Ležák, ležák... co třeba Holendr z Valašského Meziříčí? Nebo úplně obyčejný ležák z Malé Skály? A nebo Bedfleší Prostěležák, který byl k ochutnání na jarních pivních slavnostech v Budějcích? Nemá cenu pokračovat, stejně bych na spoustu výborných ležáků zapomněl.

U ejlů si tak moc jistý nejsem, ale jmenoval bych alespoň Hendrycha H16 a IPA z Příchovic (bez ohledu na umělecký dojem). Cenu za ejlový počin roku by si ode mě odnesl řetězec Lidl za dovezení konečně pořádného piva z ciziny (IPA Zelený gekon). Neměl bych zapomenout na naprosto okouzlující (byť z lahve téměř nedobytný) 26% barrique barley wine Ellen s 90 IBU od potštejnského Clocka. Téměř neuvěřitelné, ale podařilo se jim to sladit do lahodnosti a pitelnosti. Jako mimořádný mi utkvěl i oak barrel aged stout ze Zvíkovského Podhradí.

Nejmilejší minipivovarský svéráz (neměl bych si tuhle kategorii registrovat, aby se to v prosinci neobjevilo v PBA?) jsem našel ve Lhotě pod Kosířem a v Bylnici – tam navíc se zcela unikátním provedením nakládaného hermelínu. Hluboký pozitivní dojem na mě udělala i návštěva minipivovaru Obora u Plané nad Lužnicí a celého hospodářství kolem. Negativní dojmy a zážitky odjinud – a že jich bylo – si tentokrát nechám pro sebe.

Výzev pro letošek je mnoho, tak vzhůru za pivními dobrodružstvími roku 2017! Čeká nás slalom mezi nekvalitou s občasnou odměnou, pro kterou stojí za to zkoušet to znovu a znovu.

Budějovický Budvar hostil 18.11. mítink Evropské unie pivních spotřebitelů. Byl jsem u toho a chci se s vámi podělit o několik postřehů.

Jasně, zní to dost odtažitě, nějaký mítink EBCU… Ovšem koncentrace lásky k pivu v přepočtu na metr čtvereční byla tou dobou ve společenské místnosti Budvaru jen o málo nižší, než je právě teď na vaší židli. Navíc tam dost rezonovala úcta k evropským pivním tradicím a odhodlání k jejich zachování a rozvíjení. Asi by neměla zapadnout věta o tom, že pivní kultura je jedna z nejbáječnějších věcí, která Evropany spojuje.

Něco málo k EBCU: European Beer Consumers Union reprezentuje více než 200 000 členů ze Švýcarska, Irska, Rakouska, Polska, Spojeného Království, Dánska, Norska, Finska, České Republiky, Švédska, Nizozemí, Itálie a Belgie, její součástí je jak slovutná CAMRA , tak i naše Sdružení přátel piva či Bractwo Piwne u našich pivně čím dál rozjetějších severních sousedů. (Později zaznělo, že neexistuje podobná organizace sdružující konzumenty vína, kořalky, či třeba spotřebitele tabákových výrobků – hle, výjimečnost piva!)

Na úvod setkání s novináři pronesl pár slov vrchní sládek Budvaru Adam Brož. Podle něj má EBCU velmi podobnou filozofii jako Budějovický Budvar, tedy boj za pivní kulturu a její ochranu tam, kde je pivní kultura odjakživa doma. Na oplátku zaznělo od představitelů EBCU, že Budvar je jedním z center evropské pivní kultury. (Jsem si téměř jistý, že to myslí vážně a přiznám se, že mi to přes všechnu mou skepsi a cynismus dělá docela dobře.)

Poté nizozemský prezident EBCU Henri Reuchlin vypíchnul tři důležité oblasti snažení EBCU: 1) Uvádění správného složení piva na etiketách. Pro výrobu piva se přece užívá čtyř základních surovin, takže teoreticky snad není co schovávat. Nebo že by bylo? 2) Propagace pivní pestrosti, protože pivaři si přece zaslouží pestrou nabídku. U toho zmínil možný negativní vliv pivních gigantů na pestrost. A konečně 3) boj proti nepřiměřeně vysoké ceně piva, neboť někdy vlády pivo zdaňují až moc. Svou řeč ukončil výrazně pivofilní myšlenkou, totiž že vynález piva je druhým největším vynálezem lidstva, hned po vynálezu kola. Přičemž pivo prý chutná výrazně lépe než kolo.

Drobná vložka – nejen prezidentova slova z angličtiny do češtiny pro publikum překládal viceprezident ČMSMP Honza Kočka (a z druhé řady tomu naslouchal jeho prezident Jan Šuráň), ale mezi oběma jazyky tlumočil i dotazy novinářů a publika. Čili celá akce se vlastně odehrála skrz Honzova ústa. Velmi slušný výkon.

Po prezidentském projevu následovala diskuse. Byla řeč třeba o nárůstu počtu minipivovarů v ČR, od Italů v té souvislosti později zaznělo, že „craft“ piva jsou fajn, ale že „craft“ rozhodně automaticky neznamená vyšší kvalitu. Jo! Rozkvětu pivní pestrosti se týkal i zajímavý postřeh Tima Webba (autora pivních průvodců a encyklopedií) z CAMRA. Tim Webb zavzpomínal na ulici v jeho městě, která byla vyhlášená širokou nabídkou piva. Dokonce tak, že se jí říkalo Beer street. V osmdesátých letech tam bylo možné ochutnat piva z šesti pivovarů, což bylo hodně vysoké číslo. A dnes? Dnes jich je tam prý na tři stovky…

Dalším ožehavým tématem byl alkohol jako takový. Byl zmíněn nástup „neoprohibicionismu“, podle kterého je alkohol v jakémkoli množství a formě prostě špatnost a škodlivá věc. Oproti tomu Petr Košin z výzkumného oddělení Budvaru upozornil na značné zpoždění pivovarníků v propagaci piva jakožto zdraví prospěšného nápoje ve srovnání s delší dobu trvající kampaní vinařů. K tomu poukázal na fakt, že cokoliv s obsahem alkoholu vyšším než 1,0 % nesmí být označováno za zdravé. Řeč byla i o některými vládami doporučených maximálních pravidelných dávkách alkoholu, kdy na etiketách nápojů prodávaných ve Velké Británii jsou jiné doporučené denní jednotky než třeba ve Španělsku. Byla zmíněna i významně vyšší konzumace alkoholu nezletilými v ČR ve srovnání s jinými zeměmi, což bylo v zápětí relativizováno jistou nesrovnatelností statistik. Skutečně na tom něco bude, neboť v Rakousku a Německu lze pivo a víno (na rozdíl od kořalky) legálně pít už od 16 let, zatímco v USA jsme v tomto ohledu dětmi až do jednadvaceti. Celou debatu o zdravotním účinku konzumace alkoholu pěkně rozsekl tuším Tim Webb, který pravil, že nezná nikoho, kdo by pil pivo proto, že je zdravé.

Pokusil jsem se v diskusi vysondovat, zda je reálná moje obava o možné budoucí hrozbě evropské environmentální politiky pro pivní pestrost. Vycházím z toho, že tradiční výroba piva (přesněji klasický způsob vaření ležáku, což jsem ve své otázce bohužel zapomněl zdůraznit) je energeticky náročnější než moderní postupy. (Vsuvka – pokud by pivo mělo mít energetické štítky jako třeba ledničky a domy – co myslíte, jaké písmeno by měl třeba Braník a jaké třeba Kácov?) Protože já, kdybych chtěl z pozice giganta zničit konkurenci menších výrobců, tak to zkusím přes změnu environmentální legislativy s poukazem na vysokou spotřebu energie některými výrobci. (Osobně si totiž nedělám iluze o tom, jak vznikají některé zákony. Aniž bych přitom zpochybňoval nutnost ochrany životního prostředí.) Prezident Reuchlin mi mile vysvětlil, že trvání na tradicích nesmí znamenat ustrnutí na místě a že používání (nikoli zneužívání) moderních technologií a postupů by mělo jít vstříc požadavkům na ochranu životního prostředí. Takže jsem si chvíli připadal jako pitomec, naštěstí (?) mě pak po tiskovce v mé skepsi přišel podpořit pan Webb. Pěkně jsme si popovídali nejen o úsporách energie, ale i vody. A také o ovlivňování legislativních procesů.

Zahraniční hosté si také vyžádali od Adama Brože přiblížení story o Pardálovi. Podle mě je to tedy historka zejména o marketingu. Ale pokud to prosáklo až do zahraničí, tak to byla hodně dobře odvedená práce.

Pak už to naše novináře přestalo bavit (resp. tlačil je čas), takže byla diskuse ukončena. Nebýt toho, bavíme se tam o pivu s podobně postiženými možná doteď.

Zcela náhodou jsem cestou městem při míjení jednoho výčepu plzně zaregistroval reklamní materiál zvoucí na ochutnání aktuálního speciálu ze série Volba sládků společnosti Plzeňský Prazdroj. Oním speciálem bylo pivo stylu u tohoto výrobce dosud nevídaného, totiž ale amerického typu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

Je zjevné, že Plzeňský Prazdroj se po letech, kdy něco podobného tak nějak nebylo potřeba, snaží zaujmout své zákazníky vylepšenými parametry běžných piv (například desítka Gambrinus se jim docela povedla). Na těch běžných pivech ostatně ještě donedávna nic k vylepšování nebylo, neboť se samozřejmě vyrábějí div ne už po staletí stejným způsobem, což můžou dokázat archivní záznamy laboratorních analýz, navíc odjakživa chutnala pořád stejně, a kdo tvrdí, že ne, ať vytáhne svojí chuťovou paměť a ukáže, jak jí má dlouhou…

Poměry na našem pivním trhu se ale dost změnily a kromě běžných piv už pro giganty začínají být zajímavé i exotičtější pivní styly. A tak se stalo, že se ve Velkých Popovicích pokusili vyrobit APA.

Byl jsem velmi zvědavý, jak bude chutnat APA z pivovaru, který se poslední dobou zaměřuje na produkci laciného mdlého piva, kde nežádoucí parametr vyjádřený IBU je třeba potírat snad ještě víc než diacetyl. No ale míval jsem kdysi Kozla rád, takže jsem mu rád zas dal šanci. Škoda, že to chutnalo jako – inu jako ejl z Velkých Popovic, je mi líto. Nevonělo to nijak, nechutnalo to nijak, trocha nijak zvlášť vybrané hořkosti přišla až v rámci doznění. Svrchně kvašené pivo to ničím nepřipomínalo, se zavázanýma očima bych to tipnul na nějaký polský pokus o ležák. Tohle snad nemůže chutí zaujmout ani pijáka Kozla.

Vítám každý pokus o zpestření, škoda, že se tento do mých chutí ani představ netrefil. Pro mě je to jen nová pivní podkategorie – takzvaný kozejl.

Tradiční slavnosti piva se po pětadvaceti letech přestěhovaly z Tábora do Českých Budějovic. A prospělo jim to. Alespoň podle mého názoru, tedy názoru jejich prostého návštěvníka.

Kdo ví, jak by to na letošních slavnostech vypadalo, nebýt vysoké prestiže degustační soutěže. Mělo by tolik pivovarů zájem o to, aby se představily obecenstvu někde v Českých Budějovicích? Naštěstí Zlatá pivní pečeť táhne. Po kobercovém náletu nejrůznějších ocenění udělovaných tu i onde zůstává Pivní pečeť asi opravdu tím nejprestižnějším a nejplatnějším oceněním. Něco jako německá marka mezi jugoslávskými dináry začátku devadesátých let. Pravidla jsou tvrdá a účast pivovarů velká. Ta vysoká účast je vlastně nejlepším potvrzením významu soutěže.

Prostý návštěvník ale nesoutěží (pokud nepočítám ty nezničitelné soutěže v rychlosti konzumace), toho zajímá nabídka piva a kvalita zázemí. Nabídka piva byla letos atraktivní, zázemí pak výrazně lepší než bývalo v Palcátu. Palcát se prostě přežil a na takovou akci už nestačí, ostatně to tvrdím už řadu let.

Na letošních pivních slavnostech se nekouřilo. V Budějcích bylo pro každého místa dost, tušéři a frotéři si letos na své zrovna moc nepřišli. Dojít si na záchod byla záležitost dobrodružná asi tak jako dojít si na záchod. Hosté měli možnost vypláchnout si sklenice nejen v umyvadle na WC, ale i u několika stojánků na sále. Dobrým počinem bylo i zálohované tlustostěnné ochutnávkové sklo s ryskami 0,1 a 0,2 l. Hala byla velká, dál od pódia byla přijatelná hladina hluku. Shrnuto – měli jsme možnost sednout si bez přetlačovaní se s ostatními návštěvníky v nezakouřeném prostředí, dostalo se nám bohaté nabídky zajímavého piva, kulturně jsme si mohli omýt sklo a nemuseli jsme si po každých pár slovech cpát vyplivnuté hlasivky zpátky do krku. Možná jsme nenároční, ale nám to tak stačí.

Zaznamenal jsem stížnosti na akustiku. To bych vyřešil poměrně jednoduše, zrušením hudebních vystoupení. Jenže ti zkušenější tvrdí, že bez nabídky živé hudby by nepřišli lidi. Je to paradoxní – hudební akce si nevybírám podle piva, ale na pivním festivalu je snad hudba důležitější než pivo? Čili já jakožto pivař jsem na pivním festivalu jen něco jako přívěšek a měl bych být vděčný hlavně těm, co si tam přijdou poslechnout například Aleše Brichtu? Na jedné misce vah Duo Jamaha na pódiu, na druhé lepší nabídka díky předpokládané větší výtoči? Matuška za Hložka? Je to pak ale festival piva, nebo festival hudebních těles, která si pořadatelé mohli dovolit zaplatit?

Dlužno dodat, že jsem v Budějcích postřehl menší fronty u stánků a i někteří pivovarští potvrzovali slabší výtoče. Budějovické pivní obecenstvo je spíš vlažnější. Když se v Táboře vrcholívalo, v Budějcích už se lidi spíš trousili domů. Jak to vlastně bylo s návštěvností? Počkáme si na tiskovku. Já bych se přimlouval za to, aby se pořadatel případnou nižší návštěvností fakticky prvního ročníku nenechal odradit. Návrat do Tábora by byl krokem zpět.

Novelizace vyhlášky 335/1997 Sb. o označování potravin by mohla mimo jiné přinést konec svrchně kvašených ležáků. Konečně se tedy snad něco pohnulo a pivo se u nás začne označovat tak, aby to dávalo smysl. Ale zaráží mě doslova smršť hněvu, kterou to mezi internetovými diskutujícími vyvolalo.

Tradiční sračkobití z klávesnic osob mdlého ducha a frustrátů scházejících se v diskusích na serveru Novinky.cz si drží svou vysokou úroveň i v tomto případě. Namátkou:

„Co za debiliny ta naše vlastizrádná vláda za diktátu EU ještě vymyslí.“

„Ministři se asi zase nudí a nemají nic jiného na práci než vymýšlet hovadiny, v tomto případě opět zbytečně měnit název něčeho, na co je národ desítky let zvyklý. Kdo se je o to prosí???“

„Podle ankety s tím 96% lidí nesouhlasí, což jim bude stejně houby platné. Jako vždycky budou mocní kašlat na mínění drtivé většiny. To je česká demokracie.“

V podobném duchu se nese i diskuse na iDnes.

Co ty lidi tak rozhněvalo? Že by se piva v rozmezí EPM 11–12 % nemusela automaticky označovat jako ležák, nýbrž jako „plné pivo“, podle německého a rakouského vzoru „Vollbier“? Vždyť je přece o ležák nikdo nepřipraví. Stejně tak nová kategorie „silné pivo“. Až si na nový termín zvykneme, bude nám dávat mnohem větší smysl než současné „speciální pivo“.

Ovšem lid má jasno – zlá vláda na něj seslala další ránu v podobě přejmenování piva, ke kterému se on ani nemohl demokraticky vyjádřit. Považte, v zemi, kde pivu rozumí každý! Že iniciativa vychází z řad pivovarníků, tedy že se nejedná o další svévoli státu, to se v hluku proudu tráveniny (čti „diskuse pod článkem") nějak ztrácí.

Jediné, co mi na nové vyhlášce tak úplně nesedí, je neuvádění obsahu alkoholu u jiných než nízkoalkoholických piv. Jasně, všichni tak nějak tušíme, kolik alkoholu je v tom, čemu se dnes pořád ještě říká ležák. Ale co nepoučený spotřebitel? Nevyplyne z toho nakonec nutnost nějakého delšího nápisu na etiketě, který bude nakupujícího upozorňovat na to, že výrobek obsahuje alkohol? Není jednodušší prostě napsat obsah alkoholu (i když obsah je plošná míra, ale to teď nechme stranou…) 5 % obj.?

Zkrátka – nové legislativě fandím a považuji ji za potřebnou a užitečnou. Co se dá dělat, sám jsem se zařadil mezi škůdce národa, s kterými ovšem brzy zúčtujeme!

Shrnutí základních dojmů a zároveň příloha hlavního článku (zde...). Hodnocení je subjektivní, mohli jsme mít smůlu nebo štěstí nebo tomu prostě prd rozumíme.

Havířov PHM - slušná picí jedenáctka, na pípě mají stáčecí zařízení na PET s protitlakem. Pěkný nový podnik, jen asi 300 m od Slezského minipivovaru sídlícího na téže ulici.

Havířov Slezský – ochutnán 12% ležák Štajgr. PET zakoupena, objem 1,5 l se však ukázal jako zbytečně velký. Jen kvůli tomu bych se do Havířova asi vracet nemusel. Pěkné etikety.

Hlučín (Avar) - ležák pitelný, pamatuji ho v lepší kondici. Zájem o PET byl, ale zrovna došly.

Karviná Albrechtický pivovar – pivovar nenavštíven, pivo ochutnáno v klubu Dziupla v Českém Těšíně. Výborná, dobře chmelená a chuťově zajímavá jak jedenáctka, tak dvanáctka. Zájem o PET by byl, ale to by se muselo jinam a jindy.

Karviná Larische - výborný chuťově čistý ležák. Ničím neohromí, ale je fakt dobrý a pitelný. Takže možná ohromí právě tím. PET samozřejmě s sebou.

Karviná Městský pivovar - pěkný podnik na krásném místě, 11% ležák výborný, dobře picí, lahodný. U toho bych vydržel dlouho, mít tu možnost. Nákup PET bez debat.

Kohutka Vyšní Lhoty - 12% ležák i přihořčená jedenáctka chutnaly, pěkné posezení v sympatické hospodě pod Prašivou. PET s sebou ano.

Kopřivnice Polivar - sympatický podnik se sympatickým sládkem a pozornou obsluhou, ležák skvělý, nebál bych se srovnání s Úněticemi. Jeden z vrcholů, PET s sebou samozřejmě ano!

Kozlovice - Vojvoda se pít dal, asi by se tam u něj dalo i sedět celý večer, ale domů bych si to kupovat nemusel. Hospoda pěkná, vzorek v PET s sebou ne.

Morava Frýdek-Místek - slušný ležák, trochu míň příjemná ostřejší hořkost. Pěkný velký podnik. Za nákup PETky nám to stálo.

Ostrava Zábřeh - ležák Pikard výtečný, pšenice slušná. Nákup dalších vzorků v PET s sebou byla jasná volba.

Střítež (Radas) - pivovar ošklivý, jako kdyby si ho pořídil nějaký kolotočář. Pivo asi nejhorší, co jsme během dovolené ochutnali – přesto 11% i 12% ležák bylo možné nenásilně dopít. Divně matlavé. Nabídka ochucených piv (vč. například multivitaminu) jen dokresluje zběsilost celého podniku. Neochutnáno předem, nákup proveden rovnou. Dobře mi tak.

Štramberk - 11% Trubač se bez problému dopít dal, ale nic moc. Po PET jsme se nesháněli.

Třinec (Minipivovar Třinec) - třetinka se dopít bez problémů dala, ale nebyl důvod kupovat si vzorek s sebou.

Vojkovice – vzhledem k osvědčené kvalitě jsem přistoupil k nákupu bez ochutnávky. Zdá se mi, že ležák býval výrazně hořčí. Slušelo by mu přichmelení, ale jinak je to chuťově čisté dobré picí pivo.

Vratimov (Brabčák) - pivo průměrné, tedy docela dobře použitelné a pitelné, ale vracet bych se pro něj nemusel. Podnik svérázný. PETku jsme si koupili.

Když to shrnu, u nás zvítězila KKKK - Kopřivnice, Karviná, Karviná a Karviná

Závěr – pořád má smysl to zkoušet.

Pro velikonoční pobyt jsme si letos z mnoha dobrých důvodů vybrali Poličku. Nebýt delších dní a kratších nocí, mohl by člověk díky počasí nabýt dojmu, že se tentokrát dva hlavní křesťanské svátky prohodily. Ale pivo chutná, i když venku fouká a sněží. Dovolte mi tedy podělit se s vámi o pár velikonočních pivních postřehů z Poličky a jejího širšího okolí.

Poličské pivo se mi jeví být stále skvělé. Jedenáctka překvapila vyšší hořkostí. Dodávám, že příjemně. Nefiltrovaná dvanáctka v poličském Divadelním klubu pohladila jazyk od špičky ke kořenu a ještě stihla potěšit duši. Není to báječné, že opravdu můžu psát o jedenáctce a o dvanáctce a ne o ležáku a prémiovém ležáku? Opět musím (po kolikáté už?) pochválit konzervativní přístup majitelů poličského pivovaru. Ti navíc naučili své zákazníky, aby si pro pivo jezdili k nim – nonstop prodej v pivovaru funguje i o Velikonocích a zájemců o pivo se jeví být dost i ve sváteční den. Snad jen ten poličský přístup k čepování si žádá jisté přehodnocení – trvá to dlouho a kvalita výsledku je nepřímo úměrná té zbytečné prodlevě nutné k rozbití piva a usazení pěny. Ale nepřijeli jsme radit, přijeli jsme si do kouzelného města obehnaného hradbami užívat. Třeba výborné desítky U Mrštíků za 17, jedenáctky v Divadelním klubu za 18, nefiltrované dvanáctky za23… Poličko – chci se zas vrátit!

Nedaleko Poličky se nacházejí i další kvalitní pivní body zájmu. Třeba taková Litomyšl. Nedávno vzniklý minipivovar Veselka bylo potřeba navštívit. U potoka nedaleko autobusového nádraží jsme viděli dokonce cachtat se i ty litomyši, podle kterých bylo město kdysi dávno pojmenováno. Na minipivovar nakonec moc času nezbylo, ale bylo ho dost na to, abychom podnik shledali velmi přívětivým a Bedřichovu jedenáctku a dvanáctku za přinejmenším použitelnou.

V nedaleké České Třebové funguje již zavedený pivovar Faltus. Majitelé zřejmě našli zalíbení ve skle na pšenici, takže to si tam užije i ležáku. Mimochodem docela dobře pitelného. Tamní piva se jmenují podle členů rodiny majitelů, a třeba red ale Milota byla pro nás nečekaně rodu ženského. Mně tam nejvíc zachutnal IPA Miroslav.

Chutné nové pivo ze Svitav jsem zkoušel už několikrát, ale ještě nikdy ne přímo na místě vzniku. Takže hurá na Kopeček! Při příchodu nás nejdřív vyděsila tabule s nabídkou čepovaného Staropramene a Braníku, ale naštěstí za rohem toho samého stavení už je v nabídce pivo místní. Podnik je to sympatický a s chutným ležákem. To dnes není až taková samozřejmost. Nabídka jídel vypadala zajímavě, já jsem neomylně sáhnul vedle, protože z hovězích líček na tmavém pivu se vyklubala spíš ropná havárie na talíři. Bylo to tak strašně moc černé…

Ve Svitavách jsme narazili i na originální velikonoční speciál. Pivo ze zeleného sladu s přídavkem kopřivy a smetanky lékařské. Pobavil marketingový výron lidové tvořivosti vychvalující tento speciál – cituji: „Udělejte si jarní úklid ve svých útrobách naším očišťujícím pivem! Symfonie, při které játra změknou a ledviny utrousí slzu dojetí! Nevěště vejce na špagát! Na velikonoce se zmrskejte u nás!“ Tvůrce textu mě naštěstí tím jarním úklidem v útrobách nevystrašil natolik, abych to pivo nezkusil. Bylo přinejmenším hodné ochutnání. Potěšila retro etiketa 11% ležáku s motivem koncernové jedenáctky někdejších Východočeských pivovarů. Jen tedy nesouhlasím s tvrzením na té etiketě, že tato jedenáctka stála v sedmdesátých letech 3 Kčs.

Vzpomínku na Velikonoce končím vcelku banálním konstatováním, že Pardubický kraj je pivně velmi přívětivý.

Tahle smutná jistota mě dostihla při nákupu v hypermarketu, kde jsem narazil na lahvové pivo značky Březňák s krušovickou etiketou. Mimochodem velmi pěknou.

Proč o tom vlastně psát? Značka Březňák přece cílí na konzervativnější lidi, kteří si potrpí na nějaké tradice. Heineken se taky chová předvídatelně, tudíž tradičně a konzervativně: Koupí pivovar, vyprázdní jeho obsah, zavře pivovar. Místo piva začnou produkovat značku. Značka zůstane, chuť původního piva nahradí nemístné a nesmyslné bláboly. Potud všechno v pořádku. Jenže znáte to – jak se do něčeho začnou míchat city, jde zdravý rozum stranou a chladné uvažování přestává fungovat.

To se stalo i mně. Victor Cibich (tehdy se mu ještě říkalo pan Zippich) byl totiž jedním z lidí, kteří mě přivedli k dobrému pivu. Se svým trpělivým úsměvem mě nenápadně a nenásilně učil, jak si pochutnat na kvalitním ležáku. Zprávu o jeho smrtelném onemocnění proto nesu s velkou lítostí.

Pana Cibicha ještě lze navštívit v nemocnici a popovídat si s ním o starých časech. To když zajdete někam na točený velkobřezenský ležák. Nemusí tedy zemřít v ústraní. Jen se obávám, že ho v dohledné době napojí na přístroje. A stane se z něj ležák v klinické smrti.

Ne, Heineken velkobřezenský pivovar ještě nezavírá. „Jen“ přesouvá výrobu lahvového jinam. A ujišťuje, že zavírat nemá v plánu. Nevzpomínám si, že by nějaký velkopivovar někdy tvrdil opak. „Tak jsme to koupili a celí se třeseme na to, až vám to tu zavřeme“. Ale nakonec to vždycky tak nějak stejně vyplyne jako nutnost.

Heineken velkobřezenský pivovar nezavře, protože do něj přece hodně investoval. Ano, nemám důvod pochybovat, že to TEĎ myslí vážně. Vzpomínám si na jeden pražský velký pivovar, býval někde v Braníku. Jeden rok se jeho majitel chlubil, kolik do něj nainvestoval a že je nejmodernější v ČR. A za rok už byl zcela neperspektivní.

Už jsem zmiňoval, že je nová etiketa Březňáku velmi pěkná. Ale co na krušovickém pivu dělá ten nápis „Velké Březno“? Kdyby tam místo toho bylo napsáno třeba „Lőkösháza“, vyšlo by to nastejno. Podobné kousky jsou u této společnosti v oblibě. A tak se zřejmě pro pobavení publika skví na přední etiketě Zlatého Bažanta hrdý nápis „Originálne slovenské pivo“, zatímco na té zadní „Zěmě původu Česká republika“.

Stejně tak nechápu, proč je na krušovickém pivu vyobrazen velkobřezenský maskot. Jeho podobizna je tam přibližně stejně tak na místě jako třeba na jistém uruguayském pivu.

Pane Cibichu, bylo mi s Vámi dobře. A díky hlavně za ta devadesátá léta.

Je to eisbock? Je to lihovina? Je to k pití?

Dnes byl představen nový produkt B:Cryo a tentokrát se jedná o opravdu neobvyklou záležitost. Budvar nás dlouho napínal, sliboval „bombu“. Navíc něco, co ještě nikdy nikde neudělali. Je to dnes ještě možné?

Skutečně přišli s něčím, co v takovéhle podobě asi jinde nepotkáte. Je to nápoj vzniklý vymražováním, má to nějakých 21 % alkoholu při výsledné stupňovitosti cca 40 % EPM (což samo o sobě není nic světově převratného). Tohle v sobě má ale navíc prvek hravosti.

Když si budete chtít dát B:Cryo, budete muset do hospody, kde je nabízejí. A připravit si tři čtyři stovky. Za ty dostanete předem vymraženou plastovou lahev o objemu 1,5 litru s korunkovým uzávěrem. Tuto lahev vám obsluha na stole nasadí do speciálního výčepního zařízení. Narazí se přes uzávěr, utáhne a pak už si sami můžete čepovat pomocí tlaku vytvořeného v lahvi při vymražení.

V lahvi je pivo běžného složení (voda, ječný slad, hlávkový chmel) s obsahem alkoholu 7,8 %. Zamrazením se nápoj koncentruje do výše uvedených parametrů, v kanálcích v ledu tak pod tlakem čeká 3 až 3,5 deci „duše Budvaru“. Čepujete si ji do sklenic na nožičce o objemu 2 deci, pochopitelně si sklenky neplníte až po okraj. Hustou pěnou a pivem naplníte ani ne polovinu. Nápojem je pak záhodno zalít najednou celý jazyk, aby se projevilo celé spektrum chutí.

Ten nápoj je vlastně eisbock. A to sakra silný, 21 % alkoholu už má lecjaká lihovina. Po kryokoncentraci se neodstraní led, nýbrž se zbylá kapalina – zcela čerstvý eisbock – rovnou převede do skleniček. To vše je spojeno s nějakou zábavou pro konzumenty.

Je to překvapivě docela chutná záležitost. A to píši jako člověk, který nevyhledává koncentrované nápoje. V tomhle nápoji je opravdu všechno z piva (snad až na zahánění žízně). Ani mi to nepřipadalo jako tlamolep. Ba dokonce to je snad historicky první opravdu hořký Budvar (60 jednotek). Mohlo by to být poněkud zrádné pití, ale vzhledem k ceně a objemu a tomu, že to nejspíš nebudete pít sami, by to mělo být únosné.

Tuhle fyzikální hračku pro pivní labužníky vyvíjeli v Budvaru dva roky, aniž by se něco provalilo. Snad se ujme a přežije delší dobu, než byla vyvíjena. Já oceňuji odvahu přijít s něčím zcela novým, co si cílovou skupinu bude nejspíš teprv hledat. Nová sládkovská generace v Budvaru si tím už každopádně vysloužila významný zápis do kroniky pivovaru.

Každoroční příležitost ochutnat i v Českých Budějovicích nějaká zajímavá piva jsme nevynechali ani letos, i když v místním KMP si lze dopřávat menší pivní slavnosti třeba i každý týden.

Oproti loňsku se vstupné zvýšilo o 100 %. Koneckonců bylo jasné, že loňská novinková dvacetikoruna (do té doby býval vstup zdarma) je jen takovým testem, jak to lidi skousnou a že pokud to skousnou, u dvacky nezůstane. Myslím, že se cena časem ustálí na nějakých 80–100 korunách.

Užili jsme si i tradiční vypuzení ze stinného útočiště. Schovat se před vedrem do pavilonu není dobrý nápad, neboť ten se s nástupem večera pravidelně mění v pavilon vřeštících opic. Ale co by to bylo za pivní slavnosti, kdyby na nich pořádně nahlas nedunělo „gdhyž se u nás chlaphy phoperou, tagjenom nožém anebo sekerou“. K pivním slavnostem prostě patří rámus, protože lidé se neumí bavit sami, je potřeba jim tu zábavu nějak narvat do palic. Aspoň u toho piva netlachají blbosti, když stejně není slyšet vlastního slova… Takže jsme si znechuceně sbalili věci, piva a šli ven.

Konečně jsem se tedy v textu propracoval k pivu. Ochutnali jsme piva skvělá, piva rozpačitá a taky nějaké vyložené pivní ostudy. Tentokrát budu jmenovat i ta špatná, protože už mě to s nimi nebaví. Například takový „Staročeský ležák“ u stánku „Pivní speciality“. Nevšimnul jsem si, že by tam někde udávali místo původu. Takže asi odněkud z nejtemnějších močálů pivního Půlnočního království. Takhle nějak si představuji chuť výluhu z ponožek po celodenní horské túře. Vlastně ne, spíš po celotýdenním čundru. „Hořká neřest“, hlásal nápis. No, hořké to moc nebylo, ale neřest to byla velká.

Děsné pokusy o pivo se čepovaly i u stánku rokycanského minipivovaru U Stočesů. Vrcholem tamní drzosti bylo pšeničné pivo. Chuťově něco mezi pivem a čisticím prostředkem. Na klasické hodnotící škále bych se nerozpakoval jít přes 8. To se vážně nestydí podávat lidem něco tak zjevně vadného a chtít za ten ekl ještě peníze?

Na druhou stranu, třebíčský Urban, s kterým jsem měl v minulosti opakovaně špatné zkušenosti, mile překvapil. A to v poslední době taky opakovaně. Asi už tedy přestanu považovat chutné pivo od Urbana za překvapení.

Největší pivní potěšení na nás čekalo v útrobách historické dodávky Citroën, rozvážející po akcích všeradické pivo. Tam jsme šli ovšem na jistotu a nebyli jsme zklamaní. Všeradice jsou pro mě jedním z důkazů, že zakládání nových pivovárků má smysl.

Nakonec jsme se jako už snad tradičně zasekli u stánku zvíkovského pivovaru. Slušná pivka, přátelský pokec – a je tady půlnoc. Příjemně strávený páteční a sobotní večer. Za rok jdeme zase.

Poslední dobou začaly prosakovat informace o zprovoznění dalšího pivovárku v Českých Budějovicích. Když už jsem dostal na toto téma dva e-mailové dotazy během jednoho dne, usoudil jsem, že nastal čas vyrazit do města. Vydal jsem se tedy na drobný průzkum. Trestuhodně nevybaven, kromě chuti ochutnat.

Pivovárek se nachází v objektu Singer pubu (Česká 55). Bývala to kdysi naše oblíbená hospoda – je to tam poměrně svérázné jak vybavením, tak reprodukovanou hudbou. Podnik je to nekuřácký, kouřit se chodí ke stolkům ven na malý dvoreček a neřeší se, jestli tabák nebo konopí. Vždycky tam bývá na čepu víc piv a většinou i něco zajímavého. My tam nejraději chodívali na strahovský IPA (za cenu výrazně nižší než u zdroje). To už ale delší dobu nenabízejí, čili se tam vyskytneme opravdu jen málokdy. I proto mi uteklo, že jejich pivovárek už stojí a vaří, a že už je na světě i jejich pivo.

Z ulice jsou skrz „výlohu“ k vidění tanky (zběžným pohledem přetlačné a ležácké), přímo v lokále jsou varné nádoby. A taky pivo na čepu. Včera měli světlý 11° ležák Beeranek, půllitr za 29 Kč. Jestli bude časem něco jiného, to opravdu netuším – skutečně jsem to včera pojal jen jako prvotní ohledání, nikoli jako těžbu informací. I proto z toho nebude víc než tento notně nastavovaný blog.

Na pivu jsme neshledali žádné chuťové vady, které by nám bránily strávit u něj celý večer. Jen by si zasloužilo trochu přichmelit, to bych se k němu i docela rád vracel. Říkala to i má žena, kterou ve srovnání se mnou považuji za výrazně důvěryhodnější zdroj informací o chutnosti piva. Čistě subjektivně u mě 11° Beeranek s přehledem strčí do kapsy pivo z eurodotovaného „1. českobudějovického minipivovaru“ v Nových Dvorech mezi poli a rybníky. Ve srovnání s Kněžínkem mi Beeranek připadal jako lahodné pivko, ale zas to nebylo nic, z čeho bych si při své příšerné zmlsanosti sednul na zadek.

Abych to shrnul – jeví se to zatím docela nadějně, ale uvidíme. Vyrazím tam zas tak za dva týdny zjistit, jak chutná jiná várka a nebude-li někdy sortiment širší. Pokud z toho vzejde něco zajímavého, dám vědět. Pro mimobudějovické zájemce o ochutnání dodávám, že otvíračku mívají až v podvečer.

Raději snad bezpřívlastkový deník Aha! otestoval nealkoholická piva. Čtenáře zaujme už jen ten podivný jazyk. „Alcoholfree pivo", to se toleruje snad jen v Aha a níž...

Termínová rozcvička pro neznalé čtenáře: "Říz – Schopnost piva osvěžita dodat touhu napít se znovu."

Aha...

Co se týče výsledného pořadí, tak Lobkowicze na prvním místě snesu, Bavaria by klidně mohla být ještě poslednější. Trochu mě mrzí výsledek Bernarda. Podle mě má pitelnost naopak vysokou. Ale dobrá, hodnotící lze považovat za důvěryhodné. Jenže, na druhou stranu – hodnotí se něco jako pitelnost i u normálních ležáků? Pokud ano, proč se vítězové degustací tak často míjejí s mými kritérii pitelnosti?

Ještě jednou zpátky k nealko Bernardovi - vyčítat mu obohacování sirupy je tedy hrubě mimo mísu (řekl bych snad skrz nohavici rovnou do boty).

Heinekenovskému nealkopivu Fríí se dostává zdrcující kritiky. Podle autora je totiž tak moc průměrné, až se dostalo na chvost. Zajímavá matematika.

"Jedinou předností piva je to, že mu není co vytknout." hAha!

Dnes jsem se dočetl, že nějaký šikovný pán na pivních slavnostech vypil tuplák piva za necelé čtyři sekundy.

Už je to trochu nuda, ty pivní soutěže. Všechno na jedno brdo. Pití tupláku na čas, ech... Já bych, inspirován touto sice ušlechtilou, leč již poněkud okoukanou disciplínou, pořádal soutěž v blití na čas. Schválně, který borec jako první nazvrací plný tuplák? Mělo by to přinejmenším tři výhody:

1) Zatímco při pití na čas do sebe člověk zbytečně jednorázově hodí větší dávku alkoholu, blití na čas by mělo na organismus účinek naopak očistný.

2) Pití na čas vyhrávají borci, kteří umí ovládat záklopku. Troufám si tvrdit, že při blití na čas se podobná individuální výhoda neuplatní.

3) A konečně, při blití na čas se soutěže neúčastní jen sportsmanův trávicí trakt, nýbrž vrhač je nucen zapojit i jistou zručnost a koordinaci. Je totiž potřeba se do toho tupláku trefit, čili neplýtvat cennou tráveninou na plané třísnění okolních prostor.

Nyní tedy spolu s vysloužilým dragounem Martinem Kabátem volám: "Kamarádi, šavle ven!"