Na Praskačku

Byl to od Jiřího dobrý nápad dobře organizačně zvládnutý. Jiřího znám po hříchu prakticky jen z internetu a setkávat se někým, kdo je z Buďojc, je přes vzájemné sympatie poněkud komplikované. Jiřího dovolená ve východních Čechách však stála za nápadem setkat se v Praskačce a Jiří ověřil telefonicky víkendovou otvírací dobu v místním pivovárku Propper. No ano, velmi jsem se těšil!

Opakuji se, ale znovu říkám, že mám železnici rád. Přesto mne zlobí, že dostat se do Praskačky dráhou znamená jet z metropole rychlíkem do Chlumce nad Cidlinou a tam si hodinu počkat na osobák, který vás doveze těch posledních pár stanic za několik minut do cíle. Ještě že rád čtu a můj Kindle je tak skladný a ještě že v antikvariátu byl cenově příznivý opus páně Bohuslava Brouka Lidé a věci, který mi v Chlumci nastavil drsné zrcadlo.

Dráha v Praskačce mne překvapila nadstandardním přivítáním, kdy patrně kvůli mému příjezdu bylo nástupiště pokryto modrými květinami, též Jiří mne šokuje svou fotivou činností, neb skutečně nejsem příliš fotogenický ni reprezentativní.

Květiny na uvítanou

Byl to od Rosti dobrý nápad, nechat se přesvědčit jednou jedinou esemeskou pouhé dva dny předem – říká se, že neplánované akce bývají nakonec ty nejlepší. Takže jsme měli postaráno o milého a zábavného společníka. Navíc u piva je vždycky lepší sdílený chuťový zážitek, který mi znuděná třináctiletá budoucnost našeho národa (dále BNN), neustále někde lovící wi-fi připojení, ještě dlouho neposkytne. Začátek akce vypadá asi takto: Horké nedělní odpoledne, ospalé krabicoidní nádraží v na první pohled ničím nezajímavé vesnici u Hradce, modré nástupiště, na něm Rosťa, BNN a já. Do otvíračky zbývá víc než hodina, takže vstříc novému dobrodružství kráčíme pomalu a rozvážně.

Rodinný pivovar Propper

Prohlédneme si na kraji Praskačky chrtí závodní dráhu (na prodej) a pískovnu a již v 15:30 nesměle zevlujeme před pivovárkem, jenž otvírá v 16:00 neb je neděle. Jsme vpuštěni předčasně z přímého slunce do stínu a během čekání na optimální nastavení pípy se pouštíme do hovoru s panem Propperem, spolumajitelem a sládkem.

Otvíračka

A že je pan Propper opravdu milý hostitel: Přišli dva úplně cizí pivní úchyláci, neustále se na něco vyptávali a fotili si každou kravinu a pan Propper si s nimi ochotně a zaníceně povídal nejen o svém pivu a rád jim vysvětlil lecjaký detail ohledně vzniku jeho pivovaru a výroby piva. Jen některé technologické detaily z vaření si nechával pro sebe jako tajemství (pro šťouraly – HáGéBéčko to fakt nebylo!). Snad je to částečně i tím, že na hosty má pouhé tři dny v týdnu. Pátek, sobotu (vždy od 17) a neděli (od 16 hodin).

Pivovárek v hospůdce

Byl to od Jiřího prostě dobrý nápad. Ačkoliv se Jiří pokoušel vymýšlet i plán B pro případ, že by si s praskačským pivkem naše jazyky zrovna nepotykaly, naše jazyky si potykaly jak s jedenáctkou, tak s fantastickou polotmavou čtrnáctkou, které se žel v parnu daly vypít pouhé tři deci stran nutnosti najít k večeru nádraží. 10 let domácího vaření piva a zároveň i stejně dlouhého hledání optimálních chutí „pro vlastní hubu“ (zde cituji vyjádření pana sládka) je znát. Piva jsou pojata komplexně a dbá se detailně i na barvu, protože proč by nemohlo být hezké to, co je zároveň i dobré. Jedenáctka měla mému oku lahodící barvu a mým ústům lahodící plnou chuť se zvláštní nezvyklou hořkostí, jinou než třeba má jedenáctka z Hostivaru a to je co mě na pivu a pivní turistice opravdu baví. Čtrnáctka jen s lehkou jemnou příchutí barvících pražených sladů pak způsobila, že jsem se dopustil společenského faux pas: Mlaskal jsem! Samozřejmě jsem se omluvil!

Pan sládek Propper a jeho varna

Ano, jazyky si potykaly a místy se i vášnivě proplétaly s chuťově svérázným, ale chutným a pitelným pivem. Jedenáctka spíš polotmavé barvy zaujala už vůní. Voněla chmelem, ale ne naším. Trocha citrusů ve vůni naznačovala nějakou exotiku. A skutečně – specifickou vůni má na svědomí aromatický chmel odrůdy Styrian Golding, nakupovaný prý z oblasti v podhůří Triglavu, doplňující klasický Žatecký poloraný červeňák. Příjemně hořký na dva rmuty vařený ležák chutnal znamenitě a díky slovinskému chmelu mi pak celý večer v hlavě zněl jugoslávský šlágr „Od Vardara pa do Triglava“. Polotmavá čtrnáctka pak představovala velmi milé pivní pohlazení. Ač mě polotmavá piva poslední dobou moc nebaví, na tomhle jsem si pochutnal. Ale Rosťa se ho trochu bál…

Pan Jiří a jeho jedenáctka

Nic mi však nebránilo nechat si nakonec čtrnáctku načepovat do PET (ano, ohavné, ale praktické) pro kolegy z Pivní revizní komise. Bude to pro ně taková hezká tečka po degustaci pšenic. PET mi byla zabalena nejen do novin, nýbrž i do zbytku jakéhosi izolačního pěnového materiálu a tedy jsem neměl strach, že bych ji nedovezl v přijatelné kondici. à propos pšenice: V Propperu měli na čepu i pšenici pod značkou připravovaného pivovaru Pivovarská brána v Hradci Králové, kterou si dle slov pana Proppera však sládek tohoto připravovaného pivovaru zkoušel uvařit po vzoru Nomádu v Břevnovském pivovaru. Jiří se vyjádřil, že malinko „drhla“ a já marně hledám lepší slovo pro popis toho, co ji v pitelnosti do dokonalosti chybělo. Patrně k vypilování této dokonalosti sloužila i tato várka a domnívám se, že se v Hradci mají na co těšit.

Na Sibiři

Ale zpátky od cizího piva k místnímu. Návštěvník příjemně chladného podúrovňového lokálu jistě zaregistruje pivovarské zařízení – čtveřici válcovitých ocelových nádob. Varnu a vpravo od ní tři tančíky. Pivovárek přímo v hospodě, to už dnes dávno není žádná novinka. Ale tenhle se těm běžným dost vymyká.

Pivovarská krása

Stolitrová varna je kousek, který v minulosti sloužil panu Rambouskovi a i nadále je ve velmi dobrých rukou. Spilkoležácké tanky jsou vlastní výroby, na kterou byly použity mj. i části autoklávu. Jsou dvouplášťové a chlazené vodou z výrobníku studené vody. Ležácký sklep v podobě velkého chladícího kontejneru se stále ještě dovybavuje potřebnou ležební kapacitou a jmenuje se Sibiř.

Český výrobek neobsahuje methanol

Spilkoležácký tank prosím neplést s CKT. Tato v zásadě jednoduchá technologická vymoženost mě okouzlila. Po ukončení otevřeného hlavního kvašení přímo ve výčepu (hej, minipivovary – kdo z vás to má?) se autokláv prostě zavře. Místo tepelné sterilizace za vysokého tlaku v něm však po zchlazení začne probíhat studené dokvašování. Kdyby si autoklávy mezi sebou vyprávěly nějaké legendy, příběh těchto tří z Praskačky by jistě patřil mezi ty nejzajímavější, s nečekanými životními zvraty. Zmíněná stolitrová varna má pak svůj původ v atypickém 80l KEGu.

Že jste to Vy, dám Vám panáka něčeho dobrého!

V pivovarské hospůdce je striktně zakázáno kouřit a otevřená spilka vedle pípy tomu poskytuje neprůstřelnou záminku. Toho dne jsem mimochodem v oné spilce přistihnul při kvašení rakytníkové pivo, které je však uvařeno na objednávku společnosti zabývající se zpracováváním právě rakytníku a tedy tato várka nebude na čepu pro veřejnost. Což ale nevylučuje nějaké příští, veřejnosti přístupnější várky rakytníkového piva.

Rakytníkové

Rosťu dost rajcovalo to připravované rakytníkové pivo. Mne až tak ne, dávám u ležáků přednost vodosladochmelové čistotě. Na druhou stranu, nápad to není špatný. Rakytník řešetlákový je silný přírodní zdroj kyseliny askorbové. Nedojde-li během přípravy piva k jejímu znehodnocení, napájíte se mocným antioxidantem. Z jedné strany tak organismus drobet poškozujete alkoholem a z druhé strany jej podporujete v boji proti volným radikálům dodávkou vitaminu C. Taky mě napadá, že by takové pivo mohlo být i maličko trvanlivější.

Autoklávové měření

Moc se mi líbilo, jak pan sládek reagoval na BNN ohledně možnosti připojení k Wifi: “Ta wifina je zabezpečená záměrně, hospoda není od toho, aby tam lidi surfovali na internetu, ale aby se bavili mezi sebou!“ Správný postup v boji proti digitální demenci! Co mi taky mluvilo z duše, bylo vyprávění pana sládka o motivu vaření vlastního piva, kterým bylo uzavření hradeckého pivovaru a nesmíření se s europivními produkty nadnárodních korporací. Já osobně v současnosti na Hradecku vyhledávám Votroka ač je vařen v Havlbrodu a jsem Rebelovi velmi vděčný, že... Nyní je však na Hradecku Praskačka mým zásadním pivním punktem a doufám, že se železnice polepší s návazností spojů!

Vaříme podle vlastních úst...

Pivo z Praskačky je jedním z těch, jejichž ochutnání si musíte nejprve tak trochu zasloužit. Tedy něco pro jeho dosažení udělat, samo za vámi nepřijede. Nemá důvod, poptávka spíš převyšuje nabídku. Ta trocha snahy pro dosažení pivovaru někdy během sporadických otvíraček se ale vyplatí – není to tam nudné a fádní, nemáte pocit, že tohle už jste viděli asi tak na pětatřiceti místech, přičemž za týden ohlašuje plánované otevření šestatřicátý podobný podnik. Platí to i o pivu. Nečekejte ultraspeciály, ale ani zapomenutelnou minipivovarskou šeď.

Propper na čepu

V Rodinném pivovaru Propper jsme přesně nalezli to, proč se vyplatí si i hodinu číst na nádraží, zaplatit jízdné a místo levných lahváčů objednat u pana Proppera točené. Totiž skvělé pivo, rodinnou atmosféru, bezchybnou, ochotnou, usměvavou a společenskou obsluhu a dokonce i diskuzi o pivu u piva s panem sládkem, tedy z první ruky. Děkuji ti, Jiří, děkuji vám, manželé Propperovi!

---

[Jirka Kloubek a Rosťa Kaňa] [Zobrazeno 10558x] [28. červenec 2013]
[Minipivovary] [comments: 20] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře