Pořád je ještě leden a na drobnou pivní bilanci roku 2016 tak snad ještě není úplně pozdě. Původně jsem zvažoval bulvárně laděný titulek „Rok 2016 – rok diacetylu“. Tahle čtyřuhlíkatá potvora mě totiž pronásleduje čím dál víc a loni její štvanice na mé chuťové a čichové buňky zatím vyvrcholila. Jak se to jednou naučíte cítit, jste ztraceni a přicházíte o spoustu do té doby dobrého piva. Vlezlá máslovost stoupá nosem, aby po čichovém nervu došla do mozku a tam se protivně a panovačně usadila snad až někde pod zátylkem. Člověk se skoro bojí přičichnout k půllitru – zakousne se, nebo ne?

Tenhle nevlastní bratranec kyseliny máselné je jednak nežádoucím produktem kvašení, jednak produktem činnosti kontaminujících bakterií. Můj odborný konzultační zdroj z Budvaru dokonce tvrdí, že by to v našich zahnojených končinách viděl tak půl na půl – tedy jedna půlka máslařů nemá vychytané kvašení a druhá nechce/nemůže/neumí/neví, že by měla pořádně a úzkostlivě sanitovat.

Kapku toho samozřejmě snesu, ale nesmí být moc velká. Pro ležáky se udává senzorický práh 0,1–0,2 ppm, pro ejly 0,1–0,4 ppm. Nedělám si iluze o vytříbenosti svého čichu a své chuti, takže nad prahem ano, ale u futer už prosím pěkně ne. Díky ti, butandione, za osvěžení základů organické chemie. A za to, že loni mi toho chutnalo ještě míň než předloni, přičemž už tehdy to začínalo být na pováženou. Ano, jsem tak otráven, že čím dál víc oceňuji něco, co je především čisté. Pěkně opsaný oblouk od dob před dvaceti a více lety, kdy jsem bažil zejména po osobitosti. Dnes se mi blaženě s polodementním výrazem roztáhne huba od ucha k uchu většinou už jen se slovy „ty vole, ono je to čistý...“

Mám návrh pro ČMSMP – vyhlašte rok 2017 Rokem diacetylu. Hřímejte a burcujte proti němu. A potírejte ho, vyhánějte metlami železnými. Můžete být bezohlední, stejně ho nevyhubíte. Vyhnán odněkud, usadí se zas tu i onde, v průměru jednou týdně mu vzniká nová příležitost. Čímž jsem se povinně otřel o fenomén posledních let a vyhnul se „houbám po dešti“, na které začínám být alergický podobně jako na „zlatavý mok“.

Na závěr trochu toho bilancování a libých vzpomínek. Jaká piva ve mně zanechala nejlepší dojem? Žádná velká exotika, chodil jsem po obyčejných hospodách a pivovarech nabízejících vesměs obyčejná piva. Nejlepší desítku (tu jednoznačně) a tmavý speciál mi natočili v pivovaru Friesovy Boudy. Tam je potřeba vylézat znovu a znovu. Ležák, ležák... co třeba Holendr z Valašského Meziříčí? Nebo úplně obyčejný ležák z Malé Skály? A nebo Bedfleší Prostěležák, který byl k ochutnání na jarních pivních slavnostech v Budějcích? Nemá cenu pokračovat, stejně bych na spoustu výborných ležáků zapomněl.

U ejlů si tak moc jistý nejsem, ale jmenoval bych alespoň Hendrycha H16 a IPA z Příchovic (bez ohledu na umělecký dojem). Cenu za ejlový počin roku by si ode mě odnesl řetězec Lidl za dovezení konečně pořádného piva z ciziny (IPA Zelený gekon). Neměl bych zapomenout na naprosto okouzlující (byť z lahve téměř nedobytný) 26% barrique barley wine Ellen s 90 IBU od potštejnského Clocka. Téměř neuvěřitelné, ale podařilo se jim to sladit do lahodnosti a pitelnosti. Jako mimořádný mi utkvěl i oak barrel aged stout ze Zvíkovského Podhradí.

Nejmilejší minipivovarský svéráz (neměl bych si tuhle kategorii registrovat, aby se to v prosinci neobjevilo v PBA?) jsem našel ve Lhotě pod Kosířem a v Bylnici – tam navíc se zcela unikátním provedením nakládaného hermelínu. Hluboký pozitivní dojem na mě udělala i návštěva minipivovaru Obora u Plané nad Lužnicí a celého hospodářství kolem. Negativní dojmy a zážitky odjinud – a že jich bylo – si tentokrát nechám pro sebe.

Výzev pro letošek je mnoho, tak vzhůru za pivními dobrodružstvími roku 2017! Čeká nás slalom mezi nekvalitou s občasnou odměnou, pro kterou stojí za to zkoušet to znovu a znovu.