Toto je vlastně jen další díl nekonečného seriálu Přišel jsem, viděl jsem, ochutnal jsem. Nečekejte proto žádnou větší informační hodnotu, jen si chci po delší době (přinejhorším na váš úkor) procvičit psaní.

Měli jsme to s Rosťou dobře vymyšlené – v srpnu budu v Litomyšli na konferenci a až nastane den určený pro výlety účastníků po vědecky nebo alespoň kulturně významných místech v širším či bližším okolí, nezúčastním se a udělám si výlet sám pro sebe. V pivovaru v Jablonném nad Orlicí jsem ještě nebyl a Potštejn, to je přece sázka na jistotu. Rosťa se přidá, budeme mít celý den na probrání důležitých témat, ochutnáme co se dá – a pak zas společně spácháme pro PI článek. Podobně jako kdysi report z Praskačky. Ještě v červenci se Rosťa několikrát ujišťoval ohledně data, nakonec ale vyrazil dřív, sám a navíc někam úplně jinam. Zaznamenání dojmů a zhodnocení akce tak zůstalo na mně.

Jablonné nad Orlicí má pěkné malé náměstíčko. Trochu jim to tam kazí silnice první třídy č. 11. Naše neschopnost efektivně budovat infrastrukturu se tam neustále zhmotňuje v podobě vzájemně se obtížně vyhýbajících kamionů. O definitivní ztrátu fotogeničnosti jinak atraktivního místa se pak postaralo akční trio kolotoč, skákací hrad a nafukovací skluzavka.

Pivovarská hospoda U Černého medvěda je v historicky působícím dřevěném stavení přímo na náměstí. Lze sedět i venku a pokud před ní zrovna není pestrá nafukovací skluzavka s obřím papouškem, může tam být i pěkné pokoukání. Mladé sympatické slečny obsluhují pozorně a pivní nabídka je široká. Začal jsem, jak jinak, světlým ležákem (desítku a tmavý ležák jsem vynechal, nemám kapacitu ochutnat všechno). Nedávno mi Rosťa psal, že si zavedl dvoubodovou hodnotící škálu: palec nahoru a palec dolů. Co s tímhle ležákem? Výhrady bych měl, možná bych jenom kvůli tomu tak daleko jezdit příště nemusel – ale palec musí nahoru. „Weizen“ mi nabídnul přesně to, co bych od pšenice bavorského typu očekával. 14% Ale byl trochu rozpačitý (nikoli hnusný, jen řekněme nevytříbený). Z 16% Adler Porteru se pak vyklubal příjemně vonící tmavý svrchňák, chmelem důkladně obdařený nejen navenek ve vůni, ale i uvnitř. Po první návštěvě považuji pivovar U Černého medvěda za doporučeníhodný podnik. Otvíračka denně v 11, obědové nabídky za rozumnou cenu, pivo v PET lahvích s sebou (snad celý sortiment) taky není předražené.

Po příjemném posezení na jablonském náměstí byl čas vyrazit na vlak a posunout se dál. Jízda vlakem do Potštejna údolím Divoké Orlice skýtá malebné výhledy, procházka od nádraží k pivovaru taky. V Potštejně mě před pivovarem zaujal velký dřevěný stánek s výčepem. „Máte tady na čepu to samý co vevnitř?“ Nechápavý pohled, kroucení hlavou. „Uvnitř se vůbec nečepuje...“ Kouknul jsem na pivovar, všimnul si cedulky avizující stavbu a bylo mi jasné, že jsem za blbce. No co už, nebude to poprvé a nebylo to naposled.

Začal jsem 12% APA. Od pivovaru Clock nečekám nic jiného než velmi slušné pivo. To jsem i dostal. Tohle příjemně vonělo americkými chmely, mělo nejen vychutnávací potenciál, ale i potenciál zahnání žízně. To se už nedá říct o dalších dvou silnějších kouscích ze série No Idols! Zejména dvojítý 19% IPA na žízeň rozhodně nebyl. Chutnal ale znamenitě, stejně jako 15% American IPA. Samé lahůdky. Tu devatenáctku jsem si dopřál až nakonec a zavzpomínal při tom na Rosťovu dekompresi ve Zlejch, kdy posledním ejlem v horním baru předcházel kesonové nemoci, která by se mohla dostavit následkem příliš prudkého výstupu ze suterénního výčepu na ulici. Před znamenitou potštejnskou ejlovou nabídkou jsem nakonec raději zbaběle prchnul na dřívější autobus, abych předešel večernímu ipohlavu (což je stav, během kterého nezpracované přebytečné molekuly aromatických a hořkých látek z amerických chmelů bloudí lebeční dutinou a marně, leč úporně, hledají cestu ven).

Cestou zpátky v autobuse na mě chtě nechtě doléhaly smutky a stesky. Na další zastávce si ke mně přisedl Rostik: „Ciwe, Jiřiku, vyser se na mrtvý a normálně žij, ne? Pivo?? Brouku, nebuď směšnej, potkala mě velká kvalitativní změna a tohle už nepotřebuju. Ale jo, bylo to fajn a nemyslim jenom pivo, hehe, ale... ale počkej, teď si užívej a nakonec taky uvidíš sám. Jo, abych nezapomněl, už vim, jak to měl Křesadlo s psaním.“

Vystoupil jsem z autobusu, přešel na vlak do Chocně, vychutnal si Šotoušské údolí modelované Tichou Orlicí, technicky upadající lokálkou dojel do Litomyšle a tam si ještě skočil na Krakonoše.