Josefovská veselice aneb na jednom ve Zlatém rožni

S kolegy z práce na pivo zas tak často nechodíme, ale když už, stojí to většinou za to. A nejinak tomu bylo i 19. března, na svátek všech Pepíků a tedy i jednoho z nás.

Jsme všichni nekuřáci, pro naši sešlost jsme tedy hledali nějakou nekuřáckou hospůdku, příp. alespoň hospůdku s nekuřáckým salonkem. A protože jsme chtěli zajít někam poblíž práce a hlavně někam s kvalitnějším pivem – má pivní osvěta mezi kolegy už přeci jen trochu zafungovala, nějaká eurobřečka už je naštěstí jen tak neosloví – výběr se zúžil pouze na dvě možnosti: „Svijanského rytíře“ na Letné a „Zlatý rožeň“ nedaleko ministerstva obrany, tedy na rozhraní Bubenče a Dejvic.

Svijany hlásí: plno, což velmi vítám, neb toto pivo už mi poslední dobou nic neříká, v úvahu tedy přicházela pouze druhá možnost. O místě konání oslavy Pepova svátku je rozhodnuto – bude se konat ve Zlatém rožni.

Zlatý rožeň

Zlatý rožeň – někdejší vinárna – je ryze nekuřáckou restaurací a navíc jedním z mála míst – ne-li jediným – kde si v Praze můžete pochutnat na téměř komplet produkci Černé Hory. (Nabízí se sice jakési srovnání s žižkovským „Královstvím “ nebo desítkami pražských kulečníkových klubů, v nichž je Černá Hora také zastoupena – já osobně chodíval jen do dnes už možná někdejšího „Billiard klubu Akcent“ u autobusového nádraží Na Knížecí, kde jsem se vlastně s černohorským pivem poprvé seznámil – žel malebnosti Zlatého rožně – troufám si říci – nedosahuje žádný z nich.)

Výzdoba u vstupu

Ještě než přejdu k samotnému hodnocení piva, které je ode mě zajisté očekáváno, zastavím se krátce u interiéru restaurace.

Hned u vstupu do objektu nás několik plakátů na zdech seznamuje se stručnou historií černohorského pivovaru a také s technologií výroby jejich piva. To je však standardní výbava většiny podobně laděných pivovarských hospod, překvapen je tedy málokdo.

Jsme v Černé Hoře?

Ta pravá atmosféra na nás dýchne teprve poté, co popojdeme dále – v tomto případě vlastně níže, neb samotná restaurace se nachází v suterénu. Celý interiér restaurace je vytvořen tak, aby si host připadal jako v hospůdce před pivovarem: z jednoho okna – samozřejmě fiktivního – přitom jakoby koukáte na sladovnu, z druhého na pivovar a ze třetího třeba na varnu. Vskutku nevšední zážitek, kterým se jakoby mávnutím kouzelného proutku přesouváme z Prahy do malého moravského městečka či spíše městyse. Já byl při své zdejší první návštěvě doslova unešen, což se vážně nestává zas tak často... :-)

Sedíme před Sladovnou?

Ale dost bylo rozplývání se nad malebností interiéru. Přejděme raději k pivům.

V točené podobě můžete ve Zlatém rožni ochutnat hned 6 druhů černohorských piv – od desítek Tase a Sklepní, přes jedenáctky Pátera a Modrou lunu až po dvanáctku Granáta či čtrnáctku Kvasara. Kromě toho je zde k mání též Prazdroj a nově (cca od loňského listopadu) i dvanáctka z Velkého Března, jejíž přítomnost je zde pro mě tak nějak nepochopitelná, ale z obsluhy jsem nic nedostal a provozovatel nebyl přítomen, takže to, bohužel, zůstane tajemstvím a tím i důvodem k zamyšlení...

Výčep Černé Hory

Komu by nabídka točených piv nestačila, může si zde v lahvové podobě dopřát např. i nealkoholického Formana, případně i některou z černohorských limonád.

Nebyl bych to já, abych nechtěl vyzkoušet vše, co je tu k mání – tím mám samozřejmě na mysli piva, neb limonády z Černé Hory jsou na mě moc sladké. Pouštím se tedy do koštování prvních vzorků. Abych to ale všechno bez problémů zvládl, musel jsem pít po třetinkách a hlavně postupovat od nejslabšího piva k tomu nejsilnějšímu. Nerad se odrovnávám hned na začátku něčím silným a hlavně po silných pivech mi obyčejné desítky přestávají chutnat a přitom mohou být samy o sobě velmi dobrými.

Půllitr moravského piva

A zde je můj ryze neodborný pohled na věc (podtóny mě vážně nezajímaly, podstatné pro mě byly chuť a vůně):

	bližší popis	cena za třetinku (v Kč)	konečné hodnocení
Tas	světlá 10ka	16	velmi dobré
Sklepní	nefiltrovaná světlá 10ka	16	velmi dobré
Páter	světlá 11ka	17	velmi sladké pivo a tudíž nic moc
Granát	tmavá 12ka	18	pitelné, ale jinak ničím nenadchne
Modrá luna	světlá 11ka s přídavkem extraktu z borůvek	19	téměř nepitelné, stejně jako kdekoliv jinde
Kvasar	světlá 14ka s přídavkem medu	19	po medu ani stopy a hlavně nebylo dostatečně vychlazené, takže nespokojenost

Závěr černohorské „smrště“ patřil ještě Formanovi (0,33 l / 26,-). Ten ovšem natolik zklamal (nejen mě, ale všechny, co jej z naší skupinky ochutnali), že ho musím prohlásit za nejhorší „pivo“ dnešního večera.

Nealkoholický Forman

Před odchodem o dům dále – zavírají tady už o půl dvanácté, pokračovat v našem „slavení“ jsme museli tedy jinde – mi to nedalo a objednal jsem si ještě malou 12ku z Velkého Března (18,-). Jen tak pro zajímavost. V lahvové podobě už mi příliš nechutná, chtěl jsem tedy vědět, jak tomu bude s jeho točenou podobou. A světe div se! Točený Březňák byl špičkový jako kdykoliv předtím. Žádný náznak nicneříkajícího europiva, žádný náznak nepitelnosti. Prostě lahůdka.

Třetinka Březňáka

Nakonec bych se snad zmínil velmi stručně o obsluze a jídle.

Ad obsluha – chvílemi pomalejší, ale restaurace byla jako obvykle (chodím sem asi 3x za rok, jistý úsudek už si mohu udělat) narvaná k prasknutí, není se tedy čemu divit

Ad jídlo – hodnotit příliš nemohu, neb dnešního večera jsem zde nepozřel ani sousta, ale kolegům chutnalo a co si pamatuji, tak mně vždycky také, tak snad je stále vše při starém a jídlo je zde pořád bez chybičky

A co na úplný závěr? Snad jen to, že návštěvu tohoto podniku vřele doporučuji. Ať už kvůli neopakovatelné atmosféře, tak kvůli pestré nabídce točených černohorských piv, z nichž si zajisté vybere to své i ten nejnáročnější konzument. Ceny jsou zde navíc taky velmi příjemné a hlavně se zde nekouří, což v nekrušovických a ne-PU restauracích v Praze skutečně nebývá zvykem.

Tak zase někdy

Tak třeba někdy na viděnou ve Zlatém rožni. Já se sem určitě zase brzy podívám a věřím tomu, že až to zde poznáte i vy, bude vás to sem táhnout znovu a znovu, stejně jako mě.

P. S.: Bez rezervace do podniku tohoto typu raději nechoďte. Bývá zde skutečně plno, a to i ve všední dny, kdy zde nebývají oslavy narozenin či jiných významnějších událostí. Jedno dvě místečka zde sice najdete skoro vždycky – na stojáka vám zde také natočí – ale stůl pro čtyři už těžko.

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 8246x] [9. duben 2009]
[Restaurace] [comments: 8] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře