Pivovary na Sibiři i na Dálném východě 3

Z Irkutska odjíždíme tentokrát ráno a čeká nás celodenní cesta do Ulan-Ude, značnou část z toho okolo Bajkalu. Bohužel, okna již hodně dlouho neviděla mycí prostředky (stav prakticky ve všech vlacích), takže nějaké fotografování krajiny je dost iluzorní. Krajina se od předchozích dní cesty, kdy byly vidět střídavě břízy, nízké borovice, bažiny - prostě tajga, změnila. Těšíme se, že v zastávce Sluďjanka si budeme moci vyfotografovat jedinou mramorovou stanici. Bohužel, vlak tady staví jen krátce a děžurná nás ven nepustí. Ostatně bychom asi mramorovou stanici ani neviděli, všude stojí nákladní vlaky.

Přes den jedeme plackartnym vagónem - můj teploměr ukazuje 31°C, smradem i mouchy chcípají. Naštěstí se po vlaku roznáší plechovková Sibiřská koruna, sice drahá, ale studená. Ke konci trasy jedeme podél řeky Selenga a do Ulan-Ude přijíždíme k večeru. Ulan-Ude je od roku 1992 hlavním městem Burjatské republiky, sídlem Burjatské univerzity i divadla a střediskem buddhismu v Rusku. V roce 2000 byl ve městě založen první buddhistický dacan (burjatský buddhistický klášter se školou).

Ivolginskij dacan

Kromě toho se „pyšní“ největší hlavou Lenina na světě. Váží 42 tun, je vysoká 14 m a vznikla v letech 1970-1971 na počest stých narozenin sovětského vůdce. Je to však dobré poznávací znamení, otočíte-li se k soudruhovi pozadím, máte pár desítek metrů před sebou Churchill´s pub s pivem místním, s pivy Churchill, vařenými prý v malém moskevském pivovaru, jakož i pivy zahraničními. Vzhledem k tomu, že Churchill „beloje“ a „pale ale“ momentálně nejsou, objednáváme nefiltrovaného Churchilla a místní Verchneudinskoje. První jmenované je slušné pivo, bez zjevných vad a dobře pitelné. O tom druhém se dá říci přesný opak, ani dopít nejde.

Výčep v Churchill´s pubu

Druhý den navštěvujeme dva buddhistické kláštery (Ivolginskij dacan a dacan Rinpoče Bagša se školou a největší sochou Buddhy v Rusku) a skanzen Etnografické muzeum národů Zabajkalska. Interiéry jsou v pondělí zavřené, tak alespoň okukujeme stavby zevně - pravoslavný kostel, domy bohatých kupců, zemědělců, kozácké vojenské komplexy, jurty i minizoo (včetně tygra sibiřského i medvěda). V nedaleké jurtě, upravené na stylovou restauraci, obědváme a ochutnáváme mongolské pivo Altan Gov.

Jurta

Má to být sice ležák, ale je dost slabé a sladové. Nenadchnou ani v obchodě koupená místní piva Stolby a Baltika Neon beer, zejména to druhé je doslova hnus. Chuť si alespoň trochu spravíme v přednádražní petkárně točeným Žigulevským. A pak už následuje nejdelší přejezd vlakem - 3 noci a 2 dny, neplánovaně v plackartnym vagónu. Popsat se to nedá, to se musí zažít! Vlak nabírá postupně zpoždění až na asi 3,5 hodiny (trať se na mnoha místech opravuje), takže místo příjezdu do Chabarovsku cca 2,40 hod. místního času přijíždíme naštěstí až kolem půl sedmé.

Vzhledem k tomu, že večer opět odjíždíme, tak rychle (po krátkém oddechu) do města, nejprve na Náměstí Slávy k pravoslavnému chrámu a klášteru z roku 2004. Naproti chrámu je Stěna slávy vojenským a pracovním hrdinům a Memoriálový komplex padlým vojákům ve válkách, vč. posledních (Ussuri, Čečensko apod.), otevřený 9. 5. 2008. Město leží na soutoku řek Ussuri a Amur. Amur je široká a opravdu impozantní řeka, která tvoří přirozenou hranici mezi Ruskem a Čínou.

Nábřeží u Amuru

Nemůžeme si tedy nechat ujít alespoň krátkou projížďku parníkem, které jezdí ke zbytkům starého mostu. U něj je dnes muzeum Amurského mostu a dopravě slouží nový - kombinovaný silniční a železniční, přes 2 km dlouhý, pod řekou pak vede železniční tunel - přes 8 km dlouhý.

Je opět vedro, ale v lodním baru nabízejí láhvová piva z místního pivovaru: Almuniň - pilsner 12°, 5% a Sichote Aliň (název podle místní rezervace) 11°, 4,1% . Pivovar leží kdesi na okraji města, ale jako jeden z mála má funkční a vypovídající internetové stránky. Předesílám, že do konce pobytu jsme ochutnali postupně všechna jeho piva a ani jedno nemělo chybu, klobouk dolů. Mými favority se stala 11° a Pale ale.

Po projížďce parníkem měníme dopravní prostředek za bus MHD a jedeme navštívit místní arboretum blízkovýchodních dřevin, které je zároveň vědeckým pracovištěm. Park je bohužel dost zanedbaný, u jednotlivých dřevin jsou sice popisky, ale vůkol pak zaplevelená plocha nesekanými křovinami. Zato se tu dobře daří komárům, ale sprej u nás zakoupený zabírá i na ty ruské. Tramvají se vracíme zpět do centra, abychom navštívili místní pivovar Gustav+Gustav, který máme v našich záznamech. Ale nic není tak přímočaré, po cestě, na Leninově náměstí, doslova zakopneme o další pivovar - Beerfest Brewery pub.

Beerfest

A nápis hlásá, že je zde od roku 2006. Je tady zároveň jídelna (stolovaja) se slušným jídlem, ovšem z příborového náčiní je k disposici jen lžíce a vidlička, nůž jen na vyžádání u vrchního. Pivovar, resp. jeho provozovna (pivo se vaří o pár ulic dál, zde jsou pouze u výčepu přetlačné tanky) je v jiné místnosti a pivo si sice můžete k jídlu objednat, ale až od 17 hod. (v obchodech bývá zákaz prodeje od 22 do 10 hod.). Na čepu jsou 4 druhy piva: světlé – lehké, trochu nakyslé; pšenice celkem slušná, kategorii odpovídající, na jejím základě pak zelené pivo, barvené mořskými řasami -osvěžující, lehké, v těch vedrech výborné popití; jantarové pivo nás ovšem zklamalo, je nakyslé, s výrazným odérem diacetylu.

Přetlačné tanky

Po jídle a ochutnávce už konečně míříme do nedalekého pivovaru Gustav & Gustav. Příjemné prostředí ve sklepních prostorách, s třemi druhy vlastních piv: pilsner je sice slabší, ale pitelný (cca 4,4% alk.), lepší je tmavé pivo, hutné s 5,5%. Nejlepším je ovšem vollbier s cca 5%, opravdu plné pivo, vynikající chuti. A ve „dvou Gustavech“ je i „osvícený“ personál, kterému neujde naše okukování prostředí a dá se s námi do řeči.

Warning: preg_replace(): Unknown modifier '0' in /mnt/data/accounts/c/chodypi/data/www/pivni.info/www/conf/functions_general.php on line 704

Nakonec zavolají (asi) provozního a ten nás bere do zázemí pivovaru. Je pozdě odpoledne, sládek už odešel, ale pan provozní toho ví docela dost. Varna 300 l, dvounádobová, je umístěna v lokále, za lokálem pak, mimo oči veřejnosti, je umístěno 15 CKT po 600 litrech. Technologie je čínské provenience. Základním portfoliem jsou výše zmiňovaná piva, občas ale dělají i svrchňáky - pšenici a různé ALE. Slad je od Weyermannů, chmel americký, především Cascade a Amarillo, zajímavostí je, že tyto chmely používají i na spodně kvašená piva.

Varna v lokále

Dozvídáme se ještě, že ve městě jsou prý asi 4 pivovary, nevím ovšem, jestli v tom byla zahrnuta i pobočka Baltiky, nebo jen pivovary malé, na to jsem se zapomněla zeptat. Ptáme se i na českého sládka, který by tu měl v některém pivovaru působit. Jeho existenci v minulosti potvrzují, ale už prý odjel. Po návštěvě „Gustavů“ se tramvají, která by u nás jistě zaujala významné místo v historické expozici Dopravního podniku, dopravujme na nádraží a – tentokrát již v lůžkovém voze- absolvujeme poslední úsek naší cesty, do Vladivostoku.

Gustavové

Vladivostok nás vítá vedrem, hustou mlhou (prádelnou) a invazí japonských turistů se všemi jejich atributy. Na fotografování sloupu s konečným bodem Transsibu (km 9 288) se stojí dlouhá fronta a bez „ostrých loktů“ se člověk přes Japonce prostě neprodere. Ti ostatně obléhají i nezbytnou sochu VIL před nádražím. Vladivostoku dominují dva zavěšené mosty – Ruský, který vede na Ruský ostrov a Zlatý, který vede přes zátoku (Vladivostok konfigurací připomíná San Francisko a poloostrov, na němž město dnes stojí, cestovatelé pojmenovali Zlatý roh. Jeho tvar je totiž velmi podobný tomu v Istanbulu.). V mlze jsou ale stěží vidět jenom konce mostních stožárů.

Konec Transsibu a japonci

Na kopci, prakticky na kraji města, se nachází Mořský hřbitov, kde je mj. památník našich legionářů. Je na něm pochováno celkem 163 legionářů, kteří v letech 1918 až 1920 bojovali na ruském Dálném východě. V roce 1918 byl Vladivostok totiž obsazen vojsky Československých legií v počtu přes 60 tisíc mužů. Později dorazili zahraniční posily Dohody a Japonci. Československé legie vyčerpané svoji dlouhou cestou přes Sibiř se nakonec vrátily odtud do Československa. Na rozdíl od let minulých, kdy bylo okolí památníku popisováno jako zanedbané, nyní je upravené a pravidelně se udržuje, o čemž svědčí právě probíhající zahradnické práce.

Památník československým legionářům

Vedle „našeho“ památníku je hřbitov anglický a kanadský, nad českým pak japonský. V centru města, nedaleko pěší zóny je situován pivovar Mjunchen, další z řetězců napodobujících německé pivnice. Na čepu byly čtyři druhy piva - světlé filtrované, jantarové, pšenice a tmavé. Filtrované za moc nestálo, bylo spíš vodovaté, bez řízu, jantarové a tmavé byla piva slušná, ale opravdu vynikající byla pšenice.

Mjunchen: piva

Technologie je umístěná v místnosti za výčepem, oddělená sklem od pivnice. U technologie byly sice vidět pohybující se osoby, ale zdejší personál moc ochoty nepobral, na dotazy spíše krčil rameny a jako obvykle nic nevěděl. Varnu odhadujeme na 1000 litrů a 8 CKT po dvojnásobku.

Technologie

Na konci pěší zóny se nachází jedna z bývalých pevností Vladivostoku, s výhružně trčícími děly, dnes přeměněná na muzeum. Naproti němu je restaurační stan, kde k výbornému šašliku lze vzít za vděk, bohužel, pouze europivy. Vybíráme si asi nejmenší zlo – Edelweis - ale ani ten nás neuspokojí. Chuť si spravujeme v samošce vedle hotelu nákupem známých i ještě neznámých piv z výše uvedeného chabarovského pivovaru. Vzhledem k tomu, že obchod má otvírací dobu 0-24 hod. a sortiment piva (a nejen piva) je opravdu široký, stáváme se po zbytek pobytu v něm častými hosty.

Pevnosti

V noci konečně začíná pršet, tak doufáme aspoň v mírné ochlazení. Bohužel nikoli, druhý den je ještě větší „prádelna“, ve které se jen stěží dá dýchat. Prý je to na tuto dobu typické počasí.

Do roku 1992 byl Vladivostok uzavřeným městem z důvodu vojenského utajení. V centru je opět náměstí Slávy s pomníkem hrdinům válek. V přístavu pak kotví vojenské lodě, které dnes využívá jako cvičné místní námořní akademie. Na suchu je vytažená ponorka, ve které je muzeum. Nábřeží dominuje dělo, neustále obklopené nejen Japonci, ale hlavně dětmi. Nad ním triumfální oblouk na památku založení města (postavený r. 1891, zbořený 1930 a znovuobnovený 2003) a malý chrám, u něhož je v parku socha sv. Ilji Muromce (netušila jsem, že tento bohatýr byl prohlášen za svatého!). Po cestě domů náhodně narážíme na další pivovar - Brauhaus Hans.

Brauhaus Hans

Nová budova, imitující německé hrázděné domy, v německém stylu jsou zařízené i interiéry, venku pak je zastřešená zahrádka. Na stěnách restaurace jsou rozvěšeny diplomy za různá umístění pivovaru, či některého z piv. Bohužel, skutečnost je ovšem jiná. Na čepu jsou piva - světlé 4,4% alk., tmavé 5% a krasnoje (spíše ptm) asi 4,5%. Všechna jsou dost řídká, prázdná piva, asi nejlepší je to tmavé, ale ani to žádný zázrak není.

Hansova piva

Obsluhují zde velmi ochotná mladá děvčata v napodobeninách dirndlů. Je vidět, že konverzace s cizinci v jejich mateřštině jim dělá radost, ovšem znalosti o pivu i pivovaru jsou nulové. Zato trvají na tom, že se musí se mnou vyfotit. Varnu (mám pocit, že děvčata snad ani netuší, že vůbec něco takového tady mají) je vidět pod střechou nad výčepem, odhadujeme ji na objem asi 300 l. Tamtéž, pravděpodobně, se nachází i spilka, předpokládáme, že ležácké tanky budou asi někde ve sklepě, na to je ta „půda“ malá.

Varna pod střechou

Další den se konečně mlha zvedla, takže si můžeme vychutnat doslova vyhlídkovou jízdu přes celé město na Ruský ostrov přes oba vysoké mosty (Zlatý i Ruský). To vše místním MHD busem za 20 Rbl, což je cena nepřestupní jízdenky a platí se až při výstupu u řidiče. Cestou míjíme na břehu moře bývalé pevnosti (dnes muzea). Ostrov měl v minulosti výhradně vojenský charakter, sloužil jako pevnost k obraně východního pobřeží a byl také dlouho nepřístupný. V sovětské době bylo na ostrově celé vojenské městečko. Dnes plní funkci rekreační a nachází se zde též rozsáhlý universitní kampus Dálněvýchodní federální univerzity.

Koupání v Tichém oceánu si samozřejmě nemůžeme nechat ujít, je to však spíš brouzdání, než plavání (podobně jako u Balatonu), člověk se odráží koleny ode dna. Na zpáteční cestě, už na pevnině, vyšplháme na vyhlídku u sochy sv. Cyrila a Metoděje (samozřejmě hustě obklopené Japonci) a pokocháme se nádherným výhledem na Zlatý most i přístav. Dolů se svezeme místní kuriozitou - pozemní lanovkou, podobnou té naší na Petříně, ovšem podstatně kratší. Jakékoli technické údaje o lanovce chybí, délku tak odhadujeme asi na 300-400 m.

Lanovka

Po výletě, koupání i sestupu nás hlad zažene do nejbližší stolovoj - a hleďme, čepují se tady piva z dalšího místního pivovaru, o kterém jsme neměli ani tušení. Od výčepního se dozvídáme, že pivovar Republic je prý na kraji města, za zálivem a má ve městě několik hospod, kde čepuje svá piva, toto je jedna z nich. Konec dobrý, všechno dobré - výborné jídlo i všechny tři druhy piva (podle rozvěšených reklam pivovar ale vaří více druhů), která byla momentálně na čepu.

Výčep

Jsou to: světlé, krasnoje a tmavé (ve skutečnosti porter), zejména to „červené“ jsme si dali tuplovaně. Poté už jenom nákup suvenýrů (pro zajímavost - tradiční matrjošky jsou až 3x levnější, než ty „aktuální“ s politiky - od největšího Putina po nejmenšího Brežněva) a piva pro kamarády, balení a další den téměř patnáctihodinový let (vč. asi 3 hod. čekání na letišti v Moskvě) domů.

Piva Republic

A douška na závěr: všechny pohostinské provozovny, včetně petkáren, jsou v Rusku NEKUŘÁCKÉ.

---

Pivovary na Sibiři i na Dálném východě 1

Pivovary na Sibiři i na Dálném východě 2

Další fotografie ze Sibiře a Dálného východu, které se do článů nevešly, naleznete zde...

---

[Jana Běhounková] [Zobrazeno 5001x] [16. říjen 2016]
[Pivo ve světě] [comments: 4] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře