Pražské covidové restaurace

Rád sbírám nejen pivní zážitky, ostatně jako zřejmě drtivá většina návštěvníků těchto stránek. V průběhu lockdownu jsem si říkal, kam se coby naturalizovaný Pražák asi po otevření hospod zajdu podívat. Dva podniky v průběhu lockdownu se proslavily díky našim mocipánům.

První je restaurace Rio's Vyšehrad, která stála politický život ministra Prymuly, ten se díky této restauraci stal pátým nejkratší dobu sloužícím ministrem. Další je restaurace Hlučná samota, kterou proslavil pro změnu opoziční politik Kalousek. Nejsem zde ale kvůli hodnocení našich mocipánů. Dalším zajímavým podnikem, který dnešní bláznivá doba mediálně vygenerovala, je restaurace Šeberák, jejíž svérázný majitel se mediálně proslavuje tím, že si nic nedělá z povinné zavírací doby ve 20 hodin.

Naši pouť začínáme právě zde, je pátek krátce po poledni. Šeberák je velký rybník v pražské městské části Kunratice a vzhledem k tomu, že je zcela na jiné straně Prahy, než bydlím a doprava z centra je hodně zdlouhavá, tak při výstupu z autobusu si pomyslím něco o jisté zadní části lidského těla. Restaurace je situována hned vedle onoho rybníku a skoro to vypadá, že je zavřená. Opak je naštěstí pravdou, nicméně když vcházíme dovnitř, tak narážíme pouze na dva jiné hosty.

Interiér vypadá krásně, je zde na zdech spousta fotek, jak to tu a v okolí vypadalo v průběhu posledních sta let. Usadíme se u stolu a dáváme si Kozla a něco k jídlu. Fazolová polévka je na můj vkus trochu pálivá, Gnocchi a treska s bramborovou kaší chutná skvěle. Rovněž Kozel je dobře ošetřený, stejně tak jako Prazdroj, který následuje. Snad bych této restauraci vytknul jen příšernou nudnost nabízeného pivního sortimentu, ale chápu, že lidé chtějí sázku na jistotu. Moc se mi tu líbilo.

Nudná klasika: Prazdroj a Kozel

Pak už následuje otravný přesun na Vyšehrad do restaurace Rio's. Blížíme se k ní, uvnitř se svítí, někdo tam u stolů sedí, nicméně následuje velké zklamání, asi šedesátiletý muž nám u výdejního okénka oznamuje, že funguje právě jen výdejní okénko. Škoda, míříme tedy k Náměstí Míru, kde je Kalouskem proslavená restaurace Hlučná samota. Po vstupu podnik působí sympatickým dojmem a na stěnách zaujme několik Hrabalových fotografií a dokonce i jeho busta, která je ozdobena nádhernou jednorázovou modrou rouškou.

Dáváme si Nymburskou jedenáctku, chutná tak, jak si ji pamatuju. Jisté množství diacetylu, ale pivo má svoji duši. Po dopití si dávám Kozla a jeho chuť hodně těžko rozdýchávám, zajímalo by mě, jakou dobu už je sud naražený. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl stejný sud, ze kterého pil tehdy pivo Kalousek v době lockdownu. Pivo, jestli to vůbec ještě lze nazvat pivem, je nepříjemně sladké, naprosto nepoživatelné. Svůj postřeh sděluji obsluze, ta sklenici odnáší a místo něj si objednávám Prazdroj, ten je již v pořádku.

Sympatické Postřižinské a nepoživatelný Kozel

Na tabuli ještě je nabízena Náchodská jedenáctka, nicméně obsluha sděluje, že sud je naražený tři nebo čtyři dny, tak od objednávky ustupuju. Zvedáme se a míříme ještě na chvíli do Gulden Draak, než padne magická osmá hodina, ale to už je jiný příběh.

Ale jo, bylo to hezky strávené odpoledne, i když ne nijak zvlášť pivně pestré.

Diskuse k článku

Vložit komentář

Komentáře