Na skok v Ostravě

Koncem listopadu se mi poštěstilo vyrazit na týdenní služební cestu do Ostravy. Do tohoto města jsem se podíval úplně poprvé a hned se mi podařilo užít si naplno věc pro Ostravu snad nejcharakterističtější – smog. Protože mi zůstaly volné večery, rozhodl jsem si užít naopak i něčeho mnohem příjemnějšího – piva.

Moje plány byly celkem velkolepé a vzhledem k pracovnímu vytížení, děsivému smogovému počasí a mému postupně více a více smogem nahlodanému zdraví se mi je podařilo naplnit jen zčásti. Ale i o tenhle střípek se s vámi chci podělit. Předesílám, že nejsem žádný odborník a horko těžko bych se odvážil se vydávat i za poučeného amatéra. Moje hodnocení je ryze subjektivní. Od doby, kdy jsem se zúčastnil anonymní degustace U Hrocha, pokládám jakoukoli objektivitu v hodnocení piva za nesmysl – přinejmenším sám u sebe. Zároveň nejsem žádný pivní publicista, abych se vyptával co a jak a dožadoval se exkurzí.

U Segala

V neděli pozdě večer po příjezdu jsem byl sice zralý na postel, ale rozhodl jsem se vyrazit alespoň k Segalovi. Tahle pro mnohé Ostraváky dost možná legendární pivnice se nachází v hloubi sídliště Fifejdy, v nízké novostavbě pro různá sídliště tak typické kumulací různých restaurací a služeb. U Segala jsem zabil dvě mouchy jednou ranou, vlastně tři. Můj hlad utušila „Klobása dluha jak cesta dom“, jedno z klasických jídel k pivu, která tu nabízejí. Okoštoval jsem tři Ostravary : výčepní, ležák a speciál sto15. Říkal jsem si, že když už jsem v Ostravě, musím ochutnat pro ni nejtypičtější pivo, zvlášť když mimo Ostravsko je k nesehnání.

No, že bych o něco přicházel … na druhou stranu, co se dá od bratříčka Staropramenu a vlastně i od všech globalizovaných značek čekat. Piva byla prázdná vodová, naprosto bez chmele, chuti, svěžesti či řízu, nasládlá, neobtěžující, lehce mýdlová, což až později přechází v pachuť. Na zapití klobásy (nebo smogu?) vlastně nijak tragické, jako pivo ale bída. Oproti Staropramenu sice postrádá takovou tu typickou tupost a pachuť, postrádá ovšem naprosto i jakoukoli chmelovost a říz. Nejspíš to spolu souvisí. U Segala ale kromě většiny produkce Ostravaru (prý kvůlivá tomu, že by tam místní přestali chodit) mají na celkem osmi pípách jiná piva, často rotující a často zajímavá.

Segal zvenku

Nebudu mluvit o Svijanech, jejichž všudypřítomnost mne v těchto krajích spíš zarazila, než příjemně překvapila. V den mé návštěvy byla ale na čepu třeba IPA od Valáška, která mi náramně napravila chuť. Protože u Segala mají i miniaturní pivotéku (dvě lednice s PETkami z mini a lahváči z menších průmyslových), koupil jsem si do zásoby Weissbier z Bonu Zašová, jediné pivo z nabídky ledniček, které jsem dosud neochutnal.

Interier

Celkově musím říct, že se jedná o takovou rázovitou hospůdku, kde se rozhodně nějakého luxusu nedočkáte, ale svůj účel plní. Schází se zde především mladý ostravský lid a ochutnává různá pivečka. Při mé návštěvě jsem měl tak trochu smůlu. Na čepu v ten den nebyla až tak zajímavá piva jako jindy, číšník byl úplně nový, ale ne zas až tak zmatený. IPU mi sice donesl v tom nejbaňatějším půllitru, co našel, ale což. Vyslechl jsem si tu, aniž bych chtěl, některé opravdu zajímavé rozhovory („To já bych církev přirovnal třeba k Hilerovi...“) a před zavíračkou zde poseděl půl hodinky úplně sám.

Damsipivo a Hobit

V pondělí jsem si před zavíračkou zašel do pivní prodejny damsipivo.cz, která se nachází poblíž Mariánského náměstí na Mariánských Horách. Letos na jaře jsem si odsud objednával PETky s pivy z místních minipivovarů, teď jsem měl příležitost navštívit ji osobně. Obchůdek je to příjemný, zaměřený spíše na české střední pivovary s dvěma velkými ledničkami PETek z minipivovarů. Naházel jsem si do baťohu hned čtyři, co jsem zatím ještě neměl možnost ochutnat.

Ono je to těžké, často jsem pěkně doma z PETky pil naprosto špičková piva, ale dost často i piva vyšeptalá a párkrát i zkažená … a to i když jsem je kupoval přímo na místě nebo na slavnostech. Z toho důvodu mi nákup v PET lahvi moc nevoní. Na druhou stranu, co mám dělat, když se k některým pivům jinak nedostanu? Zde zakoupená piva ochutnávám další týden a všechna bez výjimky … nebyla špatná, ale trochu mdlá a vyšeptalá. To ale jak jsem už předeslal, nepřipisuji na vrub prodejně, tam jsou piva skladována, tak jak mají.

V damsipivo (Foto: ostravskenoviny.eu)

Poté, co jsem na pokoji uložil piva do ledničky, vyrážím do Zábřehu, kde se na výsluní popularity hřeje pivovar Pikard. Na svou nepřipravenost jsem doplatil tím, že jsem byl vypoklonkován, protože je plno. A taky že bylo. Později jsem si zařídil rezervaci na sobotu, kdy měla přijet přítelkyně. Ale o tom opravdu později.

Zklamán Pikardem jsem vyrážím do centra do hospůdky U Hobita, kde se vyrábí a čepuje zdejší Qásek. Stylová hospůdka má připomínat ságy J.R.R. Tolkiena, ale letmým pohledem jsem našel jen mapu Středozemě, jinak mi výzdoba přišla spíš expresivní. Příjemná rocková muzika a obrovský prázdný stůl mne vtáhly dovnitř.

Tolkien´s Pub

Na začátek jsem si dal desítku Kunětický Hejkal a bez okolků přiznám, že právě tohle pivo mi chutnalo za celý týden asi úplně nejvíc. Krásně sladově plné lehce pižmové pivo mi připomnělo Kácov. Pilo se opravdu báječně, ocenil bych ale možná ještě o něco vyšší hořkost. Následovala dvanáctka Qásek, která mě, aniž bych jí mohl něco zásadního vytknout, nijak nenadchla. Oproti desítce se mi zdála slabší, vodová a vytrácející se. Tohle jsem už párkrát zažil, že desítka je plnější, chutnější a zralejší než ležák. Čert ví, čím to může být.

Po dvanáctce následovaly dva polotmavé speciály, na můj dotaz, čím se liší, mi bylo sděleno, že složením sladu. Jak třináctka, tak Svatomartinská třináctka mne ale už vůbec nenadchly. Ne že by byly špatné … spíš takové nijaké, nevýrazné, prázdné, ničím neoslovující. Ještě rád jsem se nakonec vrátil k desítce a potvrdil si, že všechna silnější piva převyšuje.

U Hobita

Když se naopak vrátím k hospůdce, nemůžu opomenut pár drobností. Všechna piva byla točena z výšky do stojícího půllitru … takže jsem si často dost počkal. Desítky mi donesli v krásném macatém půllitru s ouškem, silnější piva do tenké sklenice … zvláštní. A zase jsem tu narazil na logo Svijan. Kdo ví proč. Jinak jsou moje dojmy veskrze pozitivní, jednoduchý a přehledný konzumační lístek, příjemné prostředí … a možnost opět poznat zdejší rázovitý lid a vyslechnout si, aniž bych o to stál, plno různých hovorů.

Třeba výčitky starší paní manželovi ohledně „zkaženého celého života“, volání nějakého místního vagabunda „až na Floridu“ tak, aby to bylo slyšet až venku a panoptikum postarších pánů, kteří si postupně začali přisedat k mému stolu, aby hráli, jak sami tvrdili, poker pomocí pěti hracích kostek a vedli přitom filozofické debaty o štěstěně. Když si přisedal pátý dědoušek a tázal se ostatních, kde přišli k mladýmu, tedy jako mně, byl jsem naštěstí už na odchodu. Jsem už totiž dost unavený...

Zase ty Svijany

To se projevilo i druhý den, v úterý, kdy jsem už neměl sílu večer nikam jít. Jen se tak procházím po Ostravě a trochu si všímám. Třeba všudypřítomných heren a před nimi postávajících Romů. Nebo různých obchůdků a okének, kde se až hluboko do noci prodává tvrdý alkohol. Na pokoji jsem si pak otevřel pšenici Bonu ze Zašové a měl trochu problém ji dopít. Kromě toho, že její chuť se se mnou úplně minula, mne zarazilo i to, že se jednalo o pivo filtrované a pasterované. A pak ještě jedna věc … nápadná podoba znaku pivovaru se znakem jedné nejmenované sítě heren není vůbec náhodná.

Krmelín

Ve středu mám v plánu navštívit minipivovar U Hodže v Krmelíně, vesničce ležící jižně od Ostravy. Areál hospody je poměrně členitý, vstupu vévodí dva komíny a přes terasu se dostanete do hlavního sálu s přilepenou bowlingovou hernou. Pokud zde zrovna řádí horda hlučných důchodců, není posezení zrovna z nejklidnějších, naštěstí to ale není nic, co by mi trhalo žíly. Já jsem přijel na pivo a toho se mi dostalo.

Račte k nám (Foto: minipivovarkrmelin.cz)

Světlá jedenáctka byla taková ta typicky minipivovarská, sladová a vážně docela dobrá, jen trochu víc chmele by v ní přišlo k duhu. Další dvě piva na čepu už byla ochucená. Vlastně v tom byl docela zmatek, internet říkal něco jiného než cedule před vstupem, ta se zase neshodovala s tím, co bylo za dveřmi, něco docela jiného bylo napsáno na baru, ale ani to realitě neodpovídalo. Dal jsem si tedy nejdřív ořechovou dvanáctku, ze které ořechy chválabohu cítit nebyly ani trochu, takže jsem si mohl vychutnat její hebkou, svěží a sladově plnou chuť. Z borůvkové dvanáctky pak naopak borůvky doslova křičí. Toto pivo mi přišlo pro svůj účel, tedy coby sladké ochucené pivo, naprosto patřičné a celkem mi chutnalo.

Bar U Hodže

Abych to shrnul, všechna tři piva mi přišla chutná a na slušné úrovni, hospůdka jako celek je pak koncipována dost velkoryse a tak, aby lákala z daleka, čemuž ale neodpovídalo zdejší osazenstvo, které se až na mě rekrutovalo pouze z místních. Ale kdo jiný by sem ke konci listopadu cestoval? Jen připomenu opět všudypřítomná loga Svijan a opět piva čepovaná z výšky nastojato.

Pikard

Další cesty mi překazilo smogem pochroumané zdraví a únava, takže posledním cílem byl až v sobotu předem plánovaný Pikard. Poté, co jsme zde byli usazeni ke stolu, dostalo se nám vybrat z jídelního lístku s cenami nikoli malými. Protože jsem přišel hlavně na pivo, objednávám jen jehněčí klobásku, která svůj účel splnila. Přítelkyně si dává maso na hříbkové omáčce, která mi přišla až příliš hříbková na to, aby byla opravdu jen z hříbků.

Zámek Zábřeh

K pivu toho mnoho říct nemůžu – všechna nám byla donesena vlahá. Pšenice, kterou jsem začal, se mi dokonce zdála zkažená, ale byl jsem příliš žízniv, než abych to řešil. Světlá jedenáctka měla zvláštní kvasničnou „vůni“, byla spíše nasládlá než sladová, v doznívání dost hořká. Tmavá puškvorcová jedenáctka byla ze tří nabízených piv asi nejlepší, měla příjemné tóny tmavého piva, ovšem bez toho, aby byla nějak zvlášť plná nebo komplexní. Doznívání mi ale zase přišlo zbytečně hořké … aniž bych ovšem adekvátní hořkost našel v těle v jakémkoli ze zdejších piv. Oba ležáky prostě byly takové méně výrazné, k jídlu možná ideální, na vychutnání ale nic moc, už jen kvůli teplotě.

Interiér u Pikarda (Foto: vyletnik.cz)

Celý podnik je prostě zaměřen na gastronomii a vlastní pivo je evidentně jen doplněk. Početná obsluha pěkně kmitá, výtah z přízemí lifruje jedno jídlo za druhým, obrat tady musí být astronomický. Pivo je zde na druhé, možná až třetí koleji. Před odchodem se se mnou přítelkyně podělila o informaci vyčtenou z jídelního lístku – za posledních několik let se zde vystřídalo snad pět nebo šest sládků. Chvalozpěvy od známých z Ostravska rozhodně neodpovídají současnému stavu, na rozdíl od všech předchozích tento podnik rozhodně nevybízí k další návštěvě – ať už kvůli výši účtu, tak i vzhledem ke kvalitě piv nebo možná spíš péči o ně.

Když se ohlédnu za svým týdenním pobytem v Ostravě, je mi hlavně líto toho, jak bylo hnusné počasí. To se dotklo i mých plánů, na Avar prostě nezbyla energie. Jsem sice od Liberce, ale všudypřítomnost Svijan mne neoslnila. Na druhou stranu, vezmu-li v úvahu, že všem pivům, co jsem ochutnal, jak těm dobrým tak těm nedobrým, scházelo trochu víc hořkosti, se tolik nedivím.

Nejsvětlejším bodem týdne pro mne byl Kunětický hejkal a trojice piv z Krmelína. Kdybych v Ostravě pobýval delší dobu, asi bych si to zamiloval U Segala.

---

[Dušan Marmange] [Zobrazeno 7297x] [20. leden 2013]
[Pivní cesty] [comments: 10] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře