Kam až může člověka dohnat láska
Co Vy na to a jiné názory

Kam až může člověka dohnat láska

Každý z nás má nějaké limity, nějaké hranice, o kterých má pocit, že jsou nepřekročitelné, tak třeba, říkám si, žížalu bych nesněd, ale připouštím, že existuje extrémní situace, a nechtěl bych ji zažít, kdy by moje volba nestála na mém chtění a kdy bych to udělal. Podobně nepředstavitelnou skutečností se mi jevil i fakt, že bych dobrovolně navštívil restauraci chlubící se názvem U Gambáče se všemi konsekvencemi, které tento název přináší.
A šup, takhle hluboko jsem klesl, až tam mě dohnala láska. Ano, osudným se mi totiž stal prostý fakt, že i po letech stále miluji paní, jejíž jméno mi od doby, kdy jsme se rozhodli společně uskupit základ státu, zdobí rub občanky a slíbil jsem jí doprovod na jednu akci, konající se právě v tomto doupěti pseudopivních neřestí.

U Gambáče
Trošku odbočím a sám sebe drobně pochválím (jak říká klasik, nikdo jiný to za mě neudělá), mám totiž jednu vlastnost, která mi umožňuje dělat věci, se kterými ne zcela souhlasím či které nejsou zcela společensky přijatelné, umím si totiž, minimálně sám pro sebe, vytvořit příběh, který takové asociální konání dokáže ospravedlnit. Dnešek měl tuto mou schopnost prověřit víc než důkladně a mně se pod pleší začal rodit plán na sociologický výzkum, na sondu do duší konzumentů onoho megarozšířeného nápoje honosícího se označením České pivo. No co se dá dělat, mě to sice přijde jako sešívaná Sparta, suchá voda či socialistická demokracie, ale jak se říká „taková je doba“.
Tedy České pivo té nejoblíbenější značky, která je už léta spojena se stejně nejoblíbenějším sportem, který z pohledu některých mých přátel znamená filmovat, podvádět, plivat na zem a mluvit sprostě. Ano a to celé pod všudypřítomným rudozlatým patronátem spjatým s, mírně řečeno, poněkud zavádějící, o to však masivnější, reklamou, jak signifikantní. Pojal jsem tedy nápad zjistit, proč vlastně moji spoluobčané tento předražený nápoj tak intenzivně konzumují a vedle vlastního pochopení se pokusit i o něco jako osvětu.

Pivo znalců
Ten večer, kdy se tak mělo stát, začal celkem příjemně a matka mých dcerušek se uvolila k malé pěšárně a na Vinohrady do Varšavské ulice dorážíme příjemnou procházkou. Restaurace U Gambáče nás „vítá“ všudypřítomným designem, totálně zahuleným prostředím a objektivně nutno přiznat, že i značným přetlakem hostů nad židlemi. Nepíši tyto věty jako recenzi konkrétní hospody právě proto, že tento podnik beru čistě jako reprezentanta, jako lokál, kterých jsou u nás tisíce, který je jakousi typovou hospodou. Rozhlížím se po ostatních hostech a současně své spolustolovníky začínám naťukávat, servírka nosí pivolíny (vím, kradu slova, ale líbí se mi) po věncích, čárky píše hráběmi a hosté lemtají.

Skoro zadarmo - no nekupte to
Jsem sice rozhodnut po dlouhé době dnes Géčko požít, ale stále ještě nemám dost odvahy a tak, i když budu v lokále zřejmě jediný, objednávám plzeň (o otázce malého či velkého písmene jsem dlouze přemýšlel, takže abych obájil své, jistě menšinové řešení, mám v záloze vysvětlující teorii). Prazdroj pívám často a i když je to vždy spíše volba nejmenšího zla, jsou místa, kde si na něm i pochutnám, zde to však není ten případ a je vážně odporná. Tuším, že bude hůř a tuším správně, ještě však nemám dost odvahy, ještě stále ucucávám ten prémiový jihoafrický zázrak, ale současně vytrvale osvětově působím.
Moje bezpodílová spoluvlastnice následkem toho utrousí cosi o AmWay či Zepteru a odsedává si, já si pak svoje promluvy zpestřuji Fantou, načež si objednávám – doslova – devítku Gambrinus. Spolustolovníci mě po této objednávce mají za exota, nestíhající servírka za debila a tak jediný, kdo na mně spočine laskavým pohledem, je právě výše zmíněný objekt mé neutuchající lásky. Na vteřinku mě to zahřeje u srdce, než zjistím, že je to pohled typu „timhle von se holky baví, ale jinak celkem funguje“, ale pořád jej beru jako pozitivum.

Točený gambáč (ilustrační foto)
Nechci a nebudu ze sebe dělat fouňu, co se Géčka ze zásady nikdy nedotkne, já ho totiž občas piju, dalo by se to spočítat na prstech, ale piju, takže mě nikterak nepřekvapila ona absence jakékoli chuti, ona řídkost a dokonce ani ta přesycenost. Pil jsem ho pomalu, pomaličku a hlasitě komentoval a hlavně zapřádal na toto téma intenzivní hovory, v nichž jsem okolo sedící vyzýval, ať sami zkouší chuť konzumovaného nápoje popsat. Bylo to velmi zajímavé, protože s postupujícím večerem se mi velmi pozvolna dařilo skoro dvaceti lidem u našeho stolu požívaný nápoj víc a víc ošklivit.
Svůj dnešní pivní účet pak uzavírám opět jednou plzní, která mi alespoň při prvních doušcích už zdaleka tak nedobrá nepřipadá a dokonce bych neváhal označit nějakou tu chuť. Tak je to tedy s tou prémiovostí – i já začínám chápat. No nebudu to natahovat, večírek kdy si dvacet lidí vyrazilo na pivo, které jim pak jeden brejlounek tak intenzivně pomlouval, že jim tu více tu méně přestalo chutnat, dopadl velmi předvídatelně. Tedy ve snaze nalézt chutnější varianty konzumace, došlo k totálnímu zvrhnutí v panákovou smršť se všemi charakteristickými konsekvencemi a tak nejen onen hloupý znechutátor byl za své kecy potrestán celým příštím krutým dnem.

Lákavá nabídka
O tom, že bych něco vyzkoumal či pochopil, proč to lidi do sebe lejou, také nemůže být ani řeči. I když teď mě napadá, že i to je vlastně zajímavé empirické zjištění, tedy že se nadějnému vědci v rámci popsaného výzkumu nepodařil najít žádný relevantní důvod pro masovou konzumaci syceného nápoje „Gambrinus výčepní“ českým spotřebitelem. Tato skutečnost je zarážející zejména v kontextu s průměrnou tržní cenou zkoumaného vzorku.
Jo chlapci, je to trochu hloupé, začal jsem si před rokem skládat větičky o téhle pro mě exotické a přitom tak typické hospodě, kecy o sociologickém průzkumu a plky o produktech nadnárodních chemiček a měl bych skončit tím, jak jsem litoval, že jsem se do nich nevpil, že jsem po osmi nešel v klidu domu, abych osvěžen blahodárným spánkem celou sobotu fungoval jako člověk? Tak to vážně nemohu a tak jsem si na pointu nějaký ten čásek musel počkat.
Nechci si fandit, ale rád bych si myslel, že občas dokážu být vemlouvavý a tak tím vypointovaným happy endem vykrystalizovala skutečnost, že tahle partička, se kterou se vídám fakt zřídka a to ještě jen na podobných srazech, mě následně prostřednictvím osoby blízké požádala o zamluvení lokálu pro příští setkání. S jistými obavami jsem vyhověl, byl to úspěch, tak pak ještě jednou, no a před pár dny opět, takže už je začínám pokládat za lehce infikované a mám radost, když vidím, jak lidé, kteří, ještě před několika měsíci nedali na tu svou Gábinu dopustit, dnes už nezaměňují slovo „jiné“ se slovem „hnusné“ a naopak dokážou pomlsávat piva, o jejichž existenci nedávno neměli ani netušení. Zkrátka se od té doby scházíme v Merendě. Tak jak? Silnej příběh se šťastným koncem? Na Oskara? :)
[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 6980x] [12. prosinec 2010]
[Glosy] [comments: 11] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]
Diskuse k článku
Vložit komentář
Komentáře
Adsense
3. duben 2025
12:34
posted by: Inzerce
hroch
neděle, 12. prosinec 2010
21:25

Mě zaujal dobrý marketingový tah u toho letáku na Gammbrinus světlý a to hodnota 10,5 u barvy. Ono devadesát procent uvidí číslovku přes deset a naše keci o devítce nechápou. Zajímavé je že se nepíše ani o výčepním, že by pro budoucno mohlo G být i lehkým pivem.
Jinak dobře odvedená osvětová činnost.
Dan
neděle, 12. prosinec 2010
20:06

Moc pěkně popsaný příběh, který doplňují tak trochu sci-fi fotografie.
Třeba Plzeň 12° (ve skutečnosti neexistuje) a nebo "kvasnicový" Gambrinus.
I když v případě toho Gambrinusu mně napadá jedna věta ze scénky Felixe Holzmanna, "to pivo je nějaký kalný!... Ale kdepak kalný, to je jen tak špinavá sklenice"...
Kejna
pondělí, 13. prosinec 2010
08:28

to Chody: a já Ti za něj děkuji.
Pro ostatní dodávám, že já si takovou fotku tehdy neudělal, sám sebe sem pak nechtěl trápit tím, že bych si šel Géčko někam jen kvůli ní dát, tak jsem Chodyho požádal, zda nějakou nevlastní či nestáhne. Jen ten prostý fakt, že je o ně nouze bych viděl velmi pozitivně