Každý týden s námi vstupte do zákulisí jedné profese, dnes: sládek pivovaru Svijany

Pivo musí sládek ochutnávat v celém průběhu kvašení. A sedmidenní, upřímně řečeno, nic moc.

První zpráva o Svijanech pochází z roku 1345, obec tehdy patřila cisterciánskému klášteru v Mnichově Hradišti. Už v roce 1564, je ve Svijanech uváděn pivovar, byl součástí hospodářského zázemí a důvodem vaření piva a zakládání hospod bylo zvýšení finančního výnosu panství. Pivovar posléze patřil Šlikům, Valdštejnům, Rohanům a Kratochvílům.

Po roce 1945 byl pivovar konfiskován a poté znárodněn, stal se provozem Severočeských pivovarů n. p. Po roce 1990 je krátce v majetku státního podniku Pivovary Vratislavice nad Nisou a akciové společnosti Pražské pivovary, jejímž majoritním vlastníkem byla anglická pivovarská společnost Baas, díky jejíž obchodní politice se svijanský pivovar dostal do odbytové krize a hrozilo jeho uzavření.Změna rovnající se téměř zázraku přichází v příslovečné hodině dvanácté. V roce 1998 vzniká společnost Pivovar Svijany s.r.o., která se stává novým vlastníkem, v roce 2005 se transformuje na akciovou společnost. Díky mravenčí práci týmu schopných lidí, vedených ředitelem Františkem Horákem, a pod taktovkou finanční skupiny LIF, je odbytová krize překonána. Pivovaru se začíná blýskat na lepší časy a začíná růst. V roce 2010 opustilo brány pivovaru 437 tisíc hektolitrů piva. Včetně obchodních zástupců má stovku zaměstnanců.

Petr Menšík je absolventem pivovarské průmyslovky v Podskalské, od 15 let trávil prázdniny na brigádách v dnes už neexistujícím pivovaru v Jablonci nad Nisou, po jeho zrušení pracoval osm let v pivovaru Vratislavice, kde se od umývače tanků vypracoval na vrchního sládka. Od roku 1998 působí ve Svijanech, nejprve na pozici obchodníka a obchodního ředitele, později sládka.

Před očima mám tu scénu z filmu Postřižiny, jak si ráno po zasedání správní rady pivovaru („Musíte se víc snažit, pane správče!“) a zabijačce se sugestivní žranicí, kterou dokáže podat tak poeticky pouze Jiří Menzel, okouzlující Magda Vašáryová smaží k snídani šťavnatý přírodní řízek a s chutí ho zapíjí čerstvě načepovaným pivem. Na tenhle film se s prázdným žaludkem koukat prostě nedá a věřte mi nebo ne, při psaní tohoto textu mi vedle klávesnice na talíři spočívá temně rudé kroupové jelítko.

Svijanský pivovar mne vítá ranním oparem a navenek ospalou atmosférou, kde do sebe ale všechna dobře namazaná kolečka zapadají tak jak mají. Sládek Petr Menšík mne vítá: „Měl jste přijet o chvilku dřív, před chvílí jsme byli degustovat.“

Hned ho vezmu za slovo: Není to právě ten důvod, proč každý závidí sládkům – že do jejich pracovní náplně spadá pití piva? „Asi ano,“ usmívá se, když jdeme po trase jeho obvyklé ranní obchůzky. Absolvuje ji každé ráno v šest, aby zjistil momentální stav a situaci. Vše ale běží podle dávno zaběhaných receptur a rituálů, časy Postřižin jsou podle Petra Menšíka dávnou minulostí. „Dneska už to není ta idylka, jak ji známe z filmů, většinu času sládek tráví u psacího nebo jednacího stolu a u počítače. Že bych chodil míchat suroviny, jak si většina lidí představuje, tak to určitě ne. Máme nějaký tým lidí a spíš jde o to dodržovat nějaká pravidla, která jsou už daná. Vznikla v době, kdy jsme tu začínali, a už je pouze zdokonalujeme.“

Moderní kabátek, ale srdce strýce Pepina

Varna už dnes není tím poetickým místem, plným páry, měděných kotlů a upocených vařičů, připomíná spíš moderní fabriku s blikajícími monitory automatických procesů. Leč pouze na první pohled. Uvnitř všechno probíhá jako v dobách strýce Pepina. „To je důležité: ve Svijanech se, jako už u nás málokde, dodržují tradiční postupy jako v minulém a předminulém století, vaříme pivo tak, jak ho Češi vždycky vařili,“ neskrývá hrdost sládek, „výhradně z vlastního chmelu – na Litoměřicku máme 56 hektarů poloraného žateckého červeňáku. Máme tak záruku stabilní kvality, protože běžní pěstitelé už dnes nemají prostředky na to, aby se o chmelnice mohli starat.“

Základem toho, aby pivař ve své hospůdce při napití pochvalně zamlaskal, je výběr základních surovin. „Vodu máme vlastní z vrtů v okolí pivovaru, slad nakupujeme z pěti malých nezávislých sladoven, kde se zase vyrábí tradičním postupem na humnech a o chmelu jsem už hovořil,“ vypočítává P. Menšík. „A posledním rozhodujícím faktorem je výrobní postup. Většinu pivovarů dnes ovládají nadnárodní koncerny, které jim diktují své receptury, samozřejmě se snaží co nejvíc ušetřit. Klasický postup, jakým se české pivo vždycky vyrábělo, je příliš nákladný a náročný jak na energii, tak na lidskou práci, čas a prostory. A to už do té koncepce nezapadá, takže pivovary postupně přecházejí na modernější způsoby výroby, čímž se ale mění charakter piva.“

V roce 1998, kdy pivovar získal dnešní majitel, stálo vedení na křižovatce. Pustit se snadnější cestou moderních technologií, vyrábět lacino a hodně? Nebo zůstat u klasiky, otevřených spilek a ležáckých tanků? Výsledek dnes známe.

„Zvolili jsme druhou možnost a i při rozšiřování prostor a výstavbě nových provozů počítáme s klasickými postupy a metodami.“

Klasikou ve Svijanech jsou otevřené spilky.

Čísla a facebook dávají zapravdu: Pivo musí mít duši

A jak ukázal čas, bylo to rozhodnutí veskrze moudré. Odbyt svijanského piva se neustále zvyšuje i přesto, že byste v médiích marně hledali reklamní kampaň nebo inzerci. „Zůstáváme stále stejní, čímž se odlišujeme od zbytku trhu. Právem každého výrobce je snižování nákladů, ale v pivovarnictví je to trochu jinak,“ říká Petr Menšík. „Nestačí být nejlevnější, pivo musí mít také duši, což zejména Češi bezpečně poznají a dokážou ocenit. U nás navíc ještě to, že naše pivo nespatří paster ani z rychlíku.“

U klasického výrobního postupu záleží hodně na lidském přístupu. „Zatímco velké pivovary jedou podle zajeté technologie, u nás záleží na každém člověku, který v pivovaru pracuje – od sládka až po člověka, který myje tanky. Kdokoliv by svou práci odvedl nekvalitně, projeví se to ve finále, tedy v kvalitě piva. Proto lidé musí být s prací spokojení, vážit si ji a být hrdí na tu značku i na to, co dělají, to je podle mne základ,“ zdůrazňuje sládek. „Takovým lidem nedá, aby svou práci ošidili.“

Ve Svijanech našli dokonalou rovnováhu mezi klasickým českým přístupem a moderní technikou.

Že na takové spolupracovníky má Petr Menšík patrně štěstí, o tom svědčí i facebooková stránka pivovaru, kde konzumenti z celé republiky i ze zahraničí pějí na svijanský mok chválu.

Uiaa: „mnam, mnam, v sobe jich pět mám ))“

Veronika M.: „you´re simply the best!!“

Milan M.: "Vážení přátelé, ano! Kvůli svijánkám se vyplatí bejt na světě… ;-)"

Aleš A. L.: „Nejlepší ionťák v alpském sedle Col del Champs (2087 m) Route des Grandes Alpes 2010.“

Kuba V.: "Bůh chtěl vymyslet něco, aby se Adam nenudil… Stvořil Evu. Ale Adama po 1564 letech Eva omrzela… tak bůh dovolil Adamovi stvořit něco unikátního… Svijany!“

Tato hala pojme zásoby sudů na jeden a půl dne.

Kouzlo starých časů versus Hans & Helmut – brigáda kapitalistické práce

Když procházíte svijanským pivovarem, nikdy nevíte, zda na vás za rohem nezakřičí strýc Pepin, nebo vás naopak neohromí špičková technika. Podařilo se mi to i při okružní cestě s Petrem Menšíkem.

Uvařená mladina se zbaví kalu, zchladí, zakvasí pivovarskými kvasinkami a putuje do spilky, kde probíhá hlavní kvašení. A právě tam se cítíte jako v nymburském pivovaru na počátku 20. století, když tam dohlížel sládek Francin. „Mladina kvasí v otevřených kádích klasickým způsobem, jak se to vždycky dělalo v dobách, kdy se české pivo proslavilo po celém světě,“ ukazuje P. Menšík. „Spilka je prvním místem, kam ráno mířím, vidím, jak kvašení postupuje. O to je sládek ve velkém pivovaru ochuzen – pivo vlastně spatří až v lahvi.“

Když vstupujeme do stáčírny sudů, marně očima hledám obsluhu, nevidím jediného člověka… A hele – tamhle jeden osamělec naváží palety se sudy.

„Tady na všechnu práci stačí Hans s Helmutem,“ usmívá se Petr Menšík. Ohlížím se a v duchu opatrně rekapituluji svou chatrnou školní němčinu. „Tamhle,“ ukazuje sládek. Zírám na dva oranžové roboty, kteří se strojovou pravidelností máchají svými rameny, jeden přistavuje prázdné sudy k lince, druhý odebírá plné. „Seznamte se - to jsou Hans a Helmut,“ ukazuje sládek.

Roboti si mne nevšímají, dál nevzrušeně pracují a bude to tak až do konce směny. Bez svačiny, bez pauzy na oběd nebo na cigaretku. Svijanští je před časem nakoupili, aby ušetřili pracovní síly. „Řadu let už v trochu odlišné verzi pracují v boleslavské Škodovce, tak jsme si je pořídili také. A těch skoro 14 miliónů, které nás stáli, jsme nikdy nelitovali.“

Na této minilince se ručně stáčejí oblíbené 5litrové soudky pro domácí párty.

Když vycházíme zpátky na denní světlo, je už skoro poledne. Komín poklidně dýmá na nedaleké stavbě čističky odpadních vod a haly s novými tanky se chystají na polední přestávku. Nikdo tu nespěchá a přesto máte pocit, že to tu bouřlivě žije a že ta dynamika ještě nějakou dobu potrvá.

Že ve Svijanech našli ideální kombinaci zemité tradice a moderního přístupu. A že by z nich měl Francin radost.

Dej Bůh štěstí, pronáším v duchu tradiční pozdrav pivovarských, když bránu opouštím a mířím do uspěchaného světa.

Svijanský Máz míří do světa.

Tak – a dost. DVD s Postřižinami dohrálo, dojídám vystydlé jelítko a zaklapnu notebook. Odcházím do hospůdky naproti. Na Svijany.

A jestli jste se u čtení nudili, kupte si medvídka mývala!

Zdroj: MB noviny.cz | Autor a foto: Karel Michal