Den s Železnou Rudou

Kojenec, Belveder, Belgrád, Grádl, Pašerák a nově i Kat. Toť všechno názvy piv z produkce minipivovaru v Železné Rudě. Pro někoho možná fádní a bez nápadu, pro jiného zase typická ukázka toho, že když se to umí, lze oslovit i obyčejným ležákem a nějaké ty ejly, pšenice, stouty či všemožně ochucená piva nejsou vůbec zapotřebí. A že v Železné Rudě pivo vařit umějí, to dokazují nejen různá ocenění z degustačních soutěží, ale hlavně jeho stoupající oblíbenost a tedy i spotřeba, která na sklonku loňského roku vyústila až k nutnosti vyměnit varné a kvasné nádoby za nové, větší.

Navýšení kapacity pivovaru. Tři slova, která můžeme chápat všelijak. U velkých výrobců třebas jako něco negativního, něco, co s sebou přináší urychlování výroby a tím její zlevňování, u malých naopak jako něco pozitivního, něco, co je důkazem kvality. Ať už je tomu ale tak či onak, o zásah do technologie výroby se jedná vždy a na přetřes tak přichází všem známá otázka: Ovlivní nový způsob výroby dosavadní chuť piva?

Zvědavost a částečně i touha utvrdit se v tom, že když se pivo vaří pořád poctivě a ze stejných surovin, změna technologického zázemí, pokud není příliš markantní, na výslednou chuť piva mít vliv nebude. Tak přesně to byl jeden z důvodů, proč jsem oslovil Františka Strnada st., majitele železnorudského pivovárku, zda by nechtěl své nové pivo prezentovat na námi - Klubem sběratelů pivovarských suvenýrů Praha pořádaném lednové setkání sběratelů v pražských Dejvicích. František souhlasil, domluvili jsme také speciální etiketu a o zpestření akce bylo rázem postaráno.

Setkání sběratelů pivních suvenýrů v pražských Dejvicích aneb takové malé pivní slavnosti

Sobota 23. ledna, krátce před půl osmou ranní a první letošní pražské setkání sběratelů čili burza pomalu začíná. Prodejní stoly i sál jako takový obsazují první nedočkavci a pípy pomalu začínají s roztáčením prvních piv.

Petrovické Obžerství a jeho burzovní nabídka

Oproti dosavadním zvyklostem, kdy se točilo jenom na jednom místě, tu dnes máme výčepní místa dvě. Pravé, které je jako obvykle v péči petrovického Obžerství, které dnes dorazilo se zásilkou 12% Tambora, 11% Zvíkovské labutě a 12% Rampušáka a točí vše najednou.

Dále pak levé, které "okupuje" výše zmiňovaný minipivovárek ze Železné Rudy, jenž dorazil se svým 11% světlým Belvederem, 12% polotmavým Belgrádem a 13% tmavým Grádlem, z nichž na čepu byla dvě piva současně, která se točila ze speciálních 10 litrových soudků a také s novými sklenicemi, tácky a etiketami, mezi nimiž je i jedna zvláštní, výroční. Ne že by Železná Ruda něco slavila, to ne, ale náš klub ano, a sice 11 let od svého vzniku.

Stánek Železné Rudy

Chcete-li, aby vám v minipivovaru uvařili k nějaké příležitosti pivo, je to většinou o tom, že se udělá pouze etiketa a nalepí se na pivo z běžné produkce. Ani naše výroční pivo nemělo být výjimkou, ale štěstí nám přálo a nebudeme-li počítat samotný hotel Belveder, tak pražské Dejvice byly prvním místem, kde byla nová jedenáctka - z nové varny a spilky a k tomu více prokvašená (zrála o 6 dní déle než bývalo zvykem) - poprvé představena v sudové i lahvové podobě a to potěší. Co se oné výroční etikety či spíše samolepky týče, tak té bylo vyrobeno 600 kusů, z nichž asi 250 bylo prodáno sběratelům přímo na burze a zbytek byl/bude vylepen na PETky s železnorudskou 11kou. Na koho tedy nezbyla/nezbude etiketa nepoužitá, bude mít šanci ji získat alespoň v podobě nalepené. Slepit to ale nejde, to už jsem zkoušel. :-(

Výroční klubová etiketa

Jenom o pivu a pivních suvenýrech to však dneska nebylo. Bylo to také o druhém dílu "Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska" z pera našeho předního pivovarského historika Pavla Jákla, který zde svoji knihu prodával a případným zájemcům též podepisoval. Burzovní cena byla 750 korun a prodalo se všech 30 kusů, které byly k dispozici, a ještě jich prý aspoň 20 chybělo, takže velký úspěch.

Pavel Jákl a jeho dítko

Původně avizovaný "bonus" v podobě dřevěného tácku představujícího mapu jižních Čech a navíc opatřený logem Zvíkova coby sponzora a současně jednoho z pivovarů v knize zmiňovaných, byl, bohužel, teprve ve výrobě, takže případní zájemci měli smůlu. Ale co vím, tak dva týdny poté v Táboře, kde Pavel svoji knížku také prezentoval, již k mání byl a koho neodradila jeho vyšší cena (50 korun), mohl si jej klidně koupit. Tácků však bylo prozatím - píšu prozatím, neb doufám a vlastně i myslím, že bude nějaký "dotisk", protože jak je na tom logo pivovaru, budou to chtít i sběratelé pivních tácků a těch u nás není zrovna málo - vyrobeno 120 kusů a jsou číslovány, takže co kus, to originál. (Doplnění: Dne 1. 3. jsem se od Pavla Jákla dozvěděl, že z původně plánovaného číslování tácků nakonec sešlo a že téměř všechny tácky mají číslo 17. Každopádně tácků je dostatek a pokud by měl někdo zájem, napište mi na mail a já vám ho seženu.)

Tácek k nové knize o pivovarství

Byl bych to ale špatným informátorem, kdybych mluvil pouze v obecné rovině a nevyjádřil své pocity, byť trochu zkreslené tím, že jsem byl jedním z hlavních organizátorů dnešní burzy. Vyjádřím se tedy aspoň k pivu a dojmy z organizace nechť případně posoudí jiní.

Jdu koštovat

Začínám vzorkem Rampušáka, pokračuji Tamborem, Belvederem, Belgrádem a završuji to Zvíkovem. Jako obvykle piju stylem "co pivo, to jedna třetinka". Výjimkou je pouze Zvíkov, od něhož dávám velké a malé, a to jen proto, že ke konci burzy už nic jiného na čepu nebylo, páč vše ostatní je již vytočeno. A jak ochutnaná piva hodnotím?

Ad Tambor (1. místo mého dnešního osobního hodnocení) - Vyjma tmavého mi normálně příliš nechutná (je prostě extrémně hořký a já hořká piva moc nemusím), ale dnes byl na čepu takzvaný pšeničný. Schválně píšu takzvaný, protože to vypadalo jako pšenice, chutnalo to jako pšenice, ale podle samolepky na sudovém víčku tam pšeničného nebylo vůbec nic. Jak toho tedy královédvorští docílili, netuším, ale pokud by světlý ležák Tambor chutnal takto vždycky, mohlo by to být mým oblíbeným pivem, o tom vůbec nepochybuji.

Ad Železná Ruda (1. místo) - O kvalitě Železnorudského vím již dávno a mohu-li mluvit za světlé a polotmavé, tak ani dnešek nebyl výjimkou. Tmavé jsem, bohužel, nestihl, ale věřím tomu, že nějaký trapas se nekonal. Doufám.

Ad Zvíkov (4. místo) - Normálně jejich ležák neurazí, ale ani nenadchne a dnešek nebyl výjimkou.

Ad Rampušák (5. místo) - Již má pátá zkušenost s tímto pivem od opětovného zprovoznění pivovaru a již potřetí v řadě nespokojenost. Ale asi je to tím, že ho pořád srovnávám s Rampušákem z první várky, kterou jsem měl tu čest koštovat v r. 2008 na Vykulení v Kostelci nad Černými lesy, kde byl luxusní. Od té doby je to prostě bída.

Čas loučení a úklidu

Během koštování a současného shánění nových přírůstků do sbírky prohodím také pár slov s Martinem řečeným Kozel 14, který se také stavil, páč chtěl vidět, jak to na takové burze vlastně vypadá, neb prý dosud na žádné nebyl. Pak ještě krátce diskutuji s bývalým litoměřickým sládkem Milošem Baumbrukem, který chtěl vědět něco více o té nové knížce o pivu od prof. Basařové, a nakonec se ještě zastavuji u pana Procházky, který dnes na burzu přijel prodávat svůj Kalendář regionálních pivovarů České republiky a od něhož následně dostávám gratis pět kalendářů pro náš klub a pět pro Obžerství, jemuž to mám předat. Pak už jen poslední pivko, návrat k mému stolu, úklid, rovnání stolů a židlí do původního stavu a cesta za dalšími zážitky.

Já do bytu, kde musím odhodit přebytečné věci, abych pak mohl vyrazit do kavárny Na Šumavě, kde dnešní burza tak trochu pokračuje, a ostatní z kolegů ještě na jedno Žatecké k Baronce, resp. k nedalekému Švejkovi, kde na rozdíl od Baronky nemají v sobotu v jednu odpoledne zavřeno. :-)

Kavárna Na Šumavě

Půl třetí a jsem na místě. Sice s půlhodinovým zpožděním, takže oficiální zahájení akce "Pivní putování Šumavou", o němž zde nedávno referoval Václav Fiala z Pivních cest, tedy hlavní organizátor tohoto putování, jsem nestihl, ale na košt piva s výkladem přicházím včas a to je podstatné.

Pražská kavárna a vinárna Na Šumavě

Kromě Franty Strnada, který zde čirou náhodou :-) představoval totéž pivo jako před pár hodinami na naší burze, tu je samozřejmě Venca, pak Tomáš Mach z Pivního obzoru a ještě dalších sedm lidí, převážně sběratelů. Hospůdka, která je v barové části nekuřácká (kouří se pouze v malém salónku u záchodů), tedy nepraská ve švech, o to přátelštější atmosféra zde však panuje.

Normálně Král Šumavy, dnes Železnorudské

Venca ve svém příspěvku již naznačil, o čemže to dneska bylo, byl však typicky novinářsky stručný, jeho slova si tudíž dovolím trochu rozvést:

Nejprve přišlo na řadu koštování vzorků. Začínalo se Belvederem, pokračovalo Belgrádem a Grádlem a končilo Pašerákem. Nalévalo se z PETek, což asi nepotěší mnohé "pivní kultůristy", ale jak jsme se přesvědčili na vlastní chuťové buňky, na chuť piva to žádný vliv nemělo. No, ne že bych chtěl stáčení piva do plastu nějak hájit, ale osobně si myslím, že když se pivo stáčí maximálně do litrových lahví, což je pro mě tak nějak ještě přijatelný objem - jednak to úplně nenavozuje dojem patokovosti piva v nich obsaženého a hlavně dvě piva člověk nějak vždycky vypije, zatímco tři čtyři sám pít nemůže, leda by to pil dva dny a to už je pak pivo zase o něčem jiném než když je čerstvé - a hlavně když se to pak rozlévá a nepije přímo z lahve, tak to zas až takový prohřešek není. Ale je jasné, že kdyby to bylo ve skle, bude to vypadat mnohem líp, o tom žádná.

Sám František k tomu dodává jen to, že si myslí, že pivo v hnědé PETce trpí mnohem méně než např. v zelené skleněné lahvi, ale z jeho slov je zřejmé, že úplně nadšen z piva v plastu také není a kdyby nevěděl co s penězi, tak že už má dávno stáčečku i myčku lahví a PETky nechá jiným.

O PETkách by se dalo diskutovat ještě dlouho, ale o tom to dneska býti nemělo, takže s nadějí, že časem se snad dočkáme i Železnorudského ve skle, přecházíme k ochutnávce dalšího ze vzorků a současně k dalšímu tématu, a sice sběratelství.

"Mou velkou sběratelskou vášní jsou lyžařské odznaky, o tom jistě víte, ale co možná nevíte, je to, že sbírám i nevypitá lahvová piva exotických pivovarů. Když mi kamarádi občas ze svých zahraničních cest něco dovezou, tak se mě pak ptají, jak mi to chutnalo, a já je vždycky zklamu tím, že jsem to ani neochutnal a dal si to jenom do sbírky. Někteří z nich už tuto moji vášeň začali řešit tak, že mi vozí vždycky piva dvě - jedno do sbírky a druhé na ochutnání. Jinak jsem byl dneska na vaší burze velmi mile překvapen tím, že je mezi sběrateli pivních suvenýrů tolik mladých. To v jiných sběratelských oborech není. Bohužel," říká František, který dále vyjadřuje lítost nad tím, že se sběratelství, zejména pak pivních etiket, stalo rájem překupníků, současně však nechápe své kamarády z jiných pivovarů, kteří v domnění, že tím problém překupnictví vyřeší, prodávají své etikety i za více než 30, ale někdy i za 80 korun. Podle Františka pak na takovéto jednání nejvíc doplácejí zejména dědečkové nad hrobem, kteří si předraženou etiketu stejně nakonec koupí, namísto toho si však odepřou nějaké to jídlo či něco jiného mnohem potřebnějšího.

Opustili jsme svět sběratelství a pomalu jsme přešli k pivu jako takovému. František nejprve hovořil o polotmavých pivech, která prý na našem území za minulého režimu vůbec nebyla, o tom, čím se liší od piv řezaných, dále pak o tom, jak má správně načepované řezané vypadat (dole má prý být těžší tmavé pivo, nahoře lehčí světlejší pivo a na bílou pěnu se pak má natočit trochu pěny tmavé, aby to vypadalo jako pařížská šlehačka), krátce se také zmínil o plánech do budoucna - např. o tělocvičně a solné jeskyni, které mají být v nejbližší době vybudovány přímo pod pivovarem - a hlavně o vizích co se případného rozšíření sortimentu týče. Pšeničného prý se dočkáme nejdříve za rok až dva, ochucených vyjma puškvorcového prý nikdy, neb neuznává, když se do piva dává něco nepřírodního.

Rozpravu o pivu pak završil výčtem úspěchů - zmínil slavnosti v Nepomuku a v Dýšině, dále pak letošní Regiontour, kde bylo poprvé představeno jejich nové pivo Kat, a samozřejmě mnohé degustační soutěže, i když jak dodává, jejich výsledkům, byť pro jejich piva velmi příznivým, zas až tak velkou váhu nepřikládá, páč prý nevaří pivo pro odborné komise, ale hlavně pro lidi.

Nakonec ještě diskutujeme o úděsném stavu Národního parku Šumava, o tom, jak se z něj kvůli všemožným aktivistům postupně stává mrtvá krajina a o spoustě dalších věcí s Šumavou souvisejících.

Harmonikář František Strnad

Závěr patřil harmonice, resp. Františkovu umění na ni hrát. Zazněly skladby jako "Pivovarští koně" či titulní skladba z filmu "Král Šumavy ". Poté již následovala ochutnávka točeného Belgráda a Grádla a v mém případě ještě nákup osmi PETek Železnorudského, které jsem měl u Františka odložené. U výčepu pak bezplatná ochutnávka jakéhosi šumavského bylinného žaludečního likéru, od něhož kupuji nakonec lahvinku domů rodičům, nákup lahvového Krále Šumavy, z něhož se posléze vyklube pouhopouhá hořká voda, a pšenky z Regenu, na jejíž nákup jsem kamarádem ukecán, byť ví, že zahraničním pivům se snažím vyhýbat.

No, abych pravdu řekl, tak s tou pšenkou jsem byl velmi spokojen a řekl bych, že po Fridenfelseru teprve druhá německá pšenka, od níž bych dokázal vypít i víc než jen jeden půllitr. Takže žádný Bamberk, ale Friedenfels a Regen, to jsou podle mě místa, kde by se čeští pivovarníci měli učit vařit pšenici. Pak už se ale s kavárnou Na Šumavě skutečně loučím a společně s Tomášem Machem a také kolegou z klubu Evženem se přesouvám "na jedno" do nedalekého Hromu do Police.

Hrom do Police

Zahuleno, špatné jídlo a výkyvy co se kvality nabízeného piva týče. O tom všem se na PI v souvislosti s touto hospodou psalo již nejednou, takže jen stručně.

V době naší sobotní návštěvy tam rozhodně zahuleno nebylo, páč z přítomných cca 8 hostí byl kuřákem jenom jeden a ten naštěstí nedokázal celou hospodu za tu necelou hodinu, co jsme zde strávili, zamořit. Jídlo jsem zkusil také a hranolky byly, bohužel, cítit po přepáleném oleji a navíc sójovém, na který jsem alergický už při vyslovení jeho názvu.

Hrom do Police

No a pivko? Dal jsem dvě malá kvasnicová - 11ku i 12ku - a ani jedno nějak výrazně neoslovilo. Chutnalo mi to sice víc než Tomášovi, ale zázrak to skutečně nebyl a v porovnání s Poličkou lahvovou, která má v poslední době sice obrovské výkyvy na kvalitě (za poslední rok jsem vyléval do dřezu 16 z celkem 45 zakoupených), to bylo skutečně o třídu až dvě horší. Ale co by člověk čekal od obyčejné nálevny a navíc v sobotu, kdy bývá v této pražské městské části, jak mi posléze Tomáš, který to tu jako čistokrevný Pražák zná mnohem líp než já, vysvětlil, mrtvo, že jo?

Pivní nabídka v Hromu

Tolik můj den (nejen) s Železnou Rudou. Tedy ono to tím úplně neskončilo, páč mě v průběhu několika dalších dnů čekala ještě ochutnávka dalších 8 litrů Železnorudského, takže z jednoho dne se nakonec vyklubal týden, ale naštěstí jsem na to nebyl úplně sám. S jedním tmavým mi pomohla spolubydlící, která to označila slovem "nevtíravé", jedno světlé jsem daroval kolegyni z laborky, která to pak vypila se spolubydlícíma na koleji a kteří tak konečně pili něco jiného než Staráče. Na kolejích na pražském Chodově je sice klub Blanice, kde jsou na čepu různá piva z produkce K Brewery, ale tam prý jim pivo nechutná, tak chodí radši na Krušky, Heineken či PU do nedalekého "Zeleného ptáka". A o jedno světlé, polotmavé a medové jsem se podělil s dalšími kolegy z práce, pro něž jsem u mě v bytě uspořádal takovou malou ochutnávku. A fádní pivo bez nápadu, navíc stočené do PETek, chutnalo všem a zase se ukázalo, v čem tkví jeho kouzlo, tedy v umu sládka, který prostě vařit umí. A o tom to je.

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 8208x] [18. únor 2010]
[Události] [comments: 28] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře