Jarní zamyšlení národně pivní aneb Hospoda jako protiklad alternatyvního školství

Tak nějak mi přišlo, že v roce 2010 nějak nestíhám a spoustu věcí jsem zanedbal. Ne, že bych dělal něco tak zásadního, abych se mohl vymlouvat na okolnosti, ale opravdu mi přijde, že jsem nestihl spoustu věcí. Třeba to bude tím, že období zimního spánku přešlo plynule do období jarní únavy. Nějak si to zdůvodnit musím, protože jedna z věcí, které jsem opomíjel, byla návštěva oblíbených hospod. Opravdu tomu tak bylo, příslušní hostinští jsou mi svědky.

Teď, když už je sluníčko a otvírají se zahrádky, tak přímo cítím, jak se mi vrací elán k posezení ve společnosti u dobrého piva. Mám taková posezení s přáteli i nahodilými známými rád. Čas při nich plynoucí má zcela jinou kvalitu, než čas strávený na různých poradách, briefinzích a meetinzích. O času stráveném spěchem, stresem, shonem, čekáním či nudou nemluvě. Dobré pivo zde plní dvě nepominutelné role, a to kulinární a sociální. Proto jej považuji za velmi ušlechtilý fenomén jisté kultury. Jestliže ve víně je pravda, pak v pivu je přátelství. Poznamenám ještě, že přátelství, které neunese pravdu, je nonsens.

O čem bude dnešní seminář?

Tvrzení o ušlechtilosti piva jistě najde mnoho odpůrců. Nejvlivnější z nich budou asi ti skrytí, a to především továrny chlubící se výstavem v řádu kubických kilometrů. Vždyť kvalitou své produkce poskytují celou řadu argumentů pro popírání ušlechtilosti tohoto kulturního fenoménu. Navíc svou reklamou, která se mnohdy opírá o zamindrákované chlapáctví či uniformní individualitu, opravňují obecně přezíravý a pohrdlivý pohled na pivo. Jde však o hrubou manipulaci, protože své produkty označují jako pivo především oni. Pak ještě neznalci a ti, kdo podlehli reklamní masáži.

Co se piva týká, rád holduji jeho ušlechtilosti, byť na ní, jak svědčí má absence, asi nejsem závislý. Jsem kulturní člověk a tak mám rád pivní kulturu. Prostě rád popiji dobrého piva a pohovořím s lidmi. Pivo piji podle chuti a hovor se odvíjí podle toho, jaká se sejde společnost a jaká jsou v tu chvíli pro ni atraktivní témata. Pro takové příjemné posezení je nutno umět mluvit i poslouchat. Pokud totiž hovoří jen jeden, tak to skončí nezřídka samomluvou. Ten, kdo neposlouchá a jen mluví, je při posezení únavným partnerem pro své sobectví. Během své samomluvy vám věnuje stejně pozornosti jako televize, ale na rozdíl od ní vyžaduje vaši pozornost. Televizi můžete ignorovat či vypnout, v hospodě si nakonec odsednete. Rozhodně nepřisednete příště. Ten, kdo nepromluví, je zas přínosný jak prázdná židle.

U dobrého piva si třeba můžete popovídat s vitrážistkou, která si chodí do hospody odpočinout od lidí, o literatuře. Nebo s jinými o bitvě o Svíbský les, což byla jedna z epizod u Hradce Králové či krásách Posázaví. Taky o pečení štrůdlu, poruchách aut, uzení masa, mladých básnících, masožravých květinách, Aloisi Mikulkovi, stavbě krbu a aspektech nového Trestního zákoníku. I bombardování Pompejí jsme měli nedávno na paškále. Témata jsou začasto vzdálená mediálním bombám a vycházejí z vědomostí diskutujících. Recenze a oponentura se provádí promptně a na místě. Dochází tím k doplňování vědomostí a neformálnímu názorovému tříbení. Hospoda pak může představovat i velmi svérázné vzdělávací zařízení. Je takovou neokázalou, typicky českou a mnohdy zatracovanou alternativou toho, co se nazývá alternativním školstvím.

Někteří seminaristé...

Když už jsem u alternativ... jako příklad alternativního školství mě napadají třeba Waldorfské školy. Ty vzdělávají taky alternativně, ale úplně jinak než hospoda. Tam se žáci v epochách třeba učí dřív psát než číst. Chudáci žáci zprvu píší, aniž by si to mohli přečíst. Já pak také chápu, kde se berou ti lidé, kteří mluví a tvrdí kategoricky věci, z kterých jde hlava kolem. Mají asi nějakou "alternatyvní" školu, nikoli však hospodskou. V té jejich je naučili jen mluvit a neposlouchat se, protože by jinak některé kraviny nemohli říkat.

Hospoda je u mne vzdělávací zařízení vyššího stupně. Je přímo univerzitou, protože předpokládá u návštěvníků dovršené základní vzdělání. Čtení, psaní i počty se zde již neučí, jen se procvičují v jednoduchých příkladech, jako je objednávání z písemné nabídky, vedení a úhrada účtu. Osnovy tu také nejsou, témata nejsou předem dána. Je vcelku pochopitelné, že zde občas hovor zabrousí k pivu a věcem souvisejícím. Posuďte sami, že ne nezajímavě.

Mám dnes kamaráda, kterého znám vlastně také dík pivu, jehož rodové kořeny sahají do Volyně. Volyně české, ne u Strakonic, ale té na dnešní Ukrajině.

Dobové vyobrazení českého pivovaru Volyň v Žitomíru

Je to oblast, do níž se v minulých staletích vystěhovávali Češi. Ti první se tu objevili již roku 1868, hledali pro sebe perspektivní východisko z nuzných a tísnivých poměrů rakousko-uherských. S nimi přišel do tohoto i v carském Rusku zaostalého kraje český um, fortel a kultura. Ač rozhodně neměli na růžích ustláno a realita pro příchozí byla drsná, nevzdali to. A nevzdali se ani své kultury včetně toho, že zakrátko začali pěstovat chmel, připravovat slad a vařit pivo. Podle tvrzení historiků začali Češi na Volyni pěstovat chmel brzo po příjezdu na tyčových chmelnicích. Prvními doloženými pěstiteli chmele byli pánové Doubrava a Vajc.

Old man and the hop field, čili starci na chmelu aneb sklizeň na Volyni v roce 1920

Nebylo to jen tak ledajaké snažení, chmel z Volyně byl již za pár desetiletí znám a ceněn. Před první světovou válkou byl uznáván pro svou kvalitu a prodáván po celé Evropě, údajně i v samotných Čechách. A to nejen pro svou láci, neboť prý jej obchodníci v zahraničí prodávali jako chmel český - za ceny českého chmele. Muselo to tedy být kvalitou. Sladovny a pivovary vznikaly v návaznosti.

Tušený průsečík rovnoběžek...

Asi první pivovar na Volyni byl založen v roce 1871 v Hlinsku z iniciativy několika zakladatelů, přičemž první pivo uvařil v roce již v roce 1873. Tento pivovar pak nesl jméno svého sládka, který jej na čas i majetkově převzal. Je znám jako pivovar "Šmolík".

První český pivovar v Rusku Šmolík
Pivovar v Hlinsku později před vyhořením...

Prakticky současně vznikly i další pivovary, které vařily pivo nejen pro místní potřebu. Jejich pivo se prodávalo i daleko od Volyně. A nebylo asi jen tak ledajaké, protože se dočkalo i ocenění na mezinárodním fóru, jako třeba pivo pivovaru V. Zemana v Lucku, které obdrželo mimo jiné i Grand Prix na Světové výstavě v Paříži. Projevilo se to i tím, že české pivo z Lucka, zejména značky "Stolní" a "Sakura", se dováželo do západní Evropy, Francie především. Pro správné posouzení této situace je třeba vzít na vědomí dobu, kdy jen převoz nekonzervovaného piva z Volyně do Francie byla operace jistě náročná a drahá. Rozvíjely se i přidružené profese.

Etikety piv z Lucku

Pak přišla I. světová válka, kdy byla úředně zakázána výroba a prodej alkoholických nápojů včetně piva. Velké pracovní i kapitálové investice tím přišly vniveč. Po zhroucení carského režimu i Kerenského vlády válka plynule přešla do ještě ničivější občanské. Také rusko-polská či polsko-ruská válka byla. Krajem přešlo několik ofenzív, vystřídalo se postupně nemálo vlád. Každá se soldateskou ohánějící se při rekvizicích nejrůznějšími hesly. Válečné akce této etapy utichly až v březnu 1921, kdy byla Volyň rozdělena mezi již vzniklé Polsko a vznikající Sovětský svaz.

Těchto osm pánů jest asi polovinou z celkového počtu českých pivovarníků na Volyni

Volynští se během světové války nemalou měrou zasloužili o vznik samostatného Československa, když se silně podíleli na vzniku a formování České družiny, sloužili i v Čs. legiích. Se zbraní v ruce bojovali v bojích za svobodu své vlasti. Ta se k nim nakonec zachovala dost macešsky, když odmítla v květnu 1919 umožnění jejich návratu do Čech. Byl v tom ze strany československé vlády i čistě obchodní kalkul.

Ani to je nezlomilo, nezatrpkli. Zůstali i nadále Čechy, kteří představovali v této oblasti kulturní element, jehož význam silně převyšoval jejich početní zastoupení. Tamní chmelařství a pivovarnictví takřka likvidačně postižené válečnými událostmi se mělo k světu, ale muselo překonávat další překážky a protivenství.

Plzeň?

V sovětské části byly tamní pivovary zestátněny, vzápětí však byly často zpět pronajímány bývalým majitelům. Chmelnice a pole pro pěstování ječmene na slad byly nakonec kolchozní, pokračovaly však v činnosti a rozšiřovaly se. V kolchozech s českým vlivem dokonce vznikly pivovary nové. Jako chmelařská oblast byla Volyň nejvýznamnější v celém SSSR, což se prokázalo v dobách pozdějších i tím, že na této české tradici vznikl Výzkumný ústav chmelařství SSSR v Dubně.

V části polské k vyvlastnění nedošlo, ale ani tam to nebylo lehké. Rozvrat válkami, jistá odlehlost i následné události se projevily, styk s Čechami však přetrvával... Krize na přelomu 20. a 30. let dopadla tvrdě i v tomto odlehlém kraji. Pěstitelé chmele, kteří následkem předcházející konjuktury mnohdy přešli na monokulturní hospodářství, byli zasaženi poklesem poptávky i cen. Našel jsem zmínku, že v době krize se podařilo prodat jen necelou třetinu úrody chmele, a to ještě hluboko pod cenou. V druhé polovině třicátých let byl však chmel opět na výsluní, vyvážel se mimo jiné i do Skandinávie za ceny 10-20krát vyšší než v roce 1929. Pivo pak bylo prodáváno i ve vnitřním Polsku.

Inzerát

Tato krize a nejistota či strach ze sovětských poměrů se staly popudem k odchodu některých, kteří přesidlovali, do Kanady, Chile a Argentiny. Mír na Volyni trval něco přes 18 let. Vypukla další světová válka, polská vláda po necelých třech týdnech opustila zemi a prchla před postupujícím Wehrmachtem do Rumunska. Následně pak Rudá armáda obsadila značnou část polského území včetně Volyně. Zajímavé je, že z některých severnějších území Sovětský svaz dokonce vytlačil Hitlera.

Přímé vojenské boje na Volyni ještě neproběhly, ale volyňáci už vzali válku za svou a zapojili se do ní. Bojovali již v polské armádě, válčili v řadách pozemních i leteckých jednotek v Anglii, účastnili se bojů za českou věc i u Tobruku v Africe a asijském Blízkém Východě, byli pak i v Rudé armádě a v samostatném československém vojsku v SSSR. Jejich účast v československých jednotkách na východní frontě byla později až zarážejícně obrovská.

Období války/neválky skončilo německým útokem na východ. Na území Volyně došlo k jedné z největších tankových bitev té doby ve dnech 23.-29. června 1941 a hitlerovská vojska se pak převalila dál na jih a východ. Volyňská oblast byla opět okupována, majetek rekvírován, předepsány kontingenty dodávek a prací. Zároveň vypukly boje takřka občanské války, kde válčícími stranami byli hlavně sovětští partyzáni, okupační jednotky německé a maďarské, ukrajinští nacionalističtí banderovci. Byly i místní domobrany. V kraji působila německá a ukrajinská komanda decimující především Židy a Poláky. Bojoval často každý s každým proti každému. Neutralita, spojenectví a vražedné nepřátelství byly mnohdy věcí nahodilé momentální situace. Krutý kraj s víc než krutými poměry, kde nepanovalo bezvládí, ale vícevládí.

Je jasné, že chmelařství, sladovnictví i pivovarnictví tehdy asi nevzkvétalo. Pro ilustraci si dovolím dodat, že během této doby byly ve svých domovských obcích zabity více než stovky Čechů uniformovanými jednotkami a nejméně několik desítek zabili pro změnu ukrajinští banderovci.

Výzva, kterou Hitler, Stalin i Bandera ignorovali

Nejtragičtější byl asi osud vypáleného Českého Malína, který někdy bývá označován jako volyňské Lidice. Podle mne toto srovnání kulhá, protože brutalita a svévole akce v Malíně byla až nesrovnatelná. Naráz bylo zavražděno 400 osob, z toho 374 Čechů, kteří byli nahnáni do budov, a ty poté zapáleny. Muži, ženy, děti. Ani je moc nestříleli. Zároveň však o osoby (asi 40 mužů a chlapců), které byly použity k transportu uloupeného majetku, neprojevili jakýkoli další zájem. Když lup dopravili na místo určení, nikdo se o ně dál nestaral. Krutou ironií je, že tento zločin nebyl nikdy řádně šetřen a potrestán, ač je znám znak německé vojenské jednotky a jsou známa i některá jména osob podílejících se přímo na masakru této české obce. Nejkrutější a velmi hořkou ironií je, že jedno ze jmen pachatelů zní typicky česky: Málek.

Na jaře 1944 opět přešla fronta přes Volyň, tamní Češi se houfně a dobrovolně hlásili do československých bojových jednotek. Nebylo to ani dílo propagandy, ani romantického poblouznění. Byli to muži a chlapci všeho věku, z nichž někteří již válku důvěrně poznali a byli již nositeli vyznamenání za službu i v carské armádě. Ženy si již dříve vymohly přes odpor londýnské vlády dekret od prezidenta Beneše, takže umožnil dobrovolný vstup 422 z nich do armády. Nebyly zařazeny přímo do oddílů první linie, neznamená to však, že se do první linie v boji nedostaly.

Nastoupilo jich v ten čas takřka jedenáct tisíc z asi sedmdesáti tisíc, přestože se mnozí mohli službě vyhnout. Bylo jim jasné, že nechávají na Volyni své domovy a blízké v divokých poměrech. V kraji působili banderovci, kteří stále "etnicky čistili" Ukrajinu od jiných národností, aby byla, jak říkali, "čistá jako slza". Výsledkem bylo vskutku nemálo slz, byly to i slzy pěkně krvavé. Ale Volyňáci šli do války za "českou věc", stále se cítili především Čechy. Chmel i pivo musely stranou, protože v sázce byla vlast. Věc dovedli, nehledě na ztráty i zakolísání, do konce.

Ani pivovar Kvasilov v dobách válečných pivo nevařil. Povšimněte si sloganu. Nelhal! Nelehko se žilo!

Válka skončila, nastal mír. Znovu usilovali o návrat do vlasti, za kterou bojovali. Vzhledem k poměrům na Volyni lze mluvit o reemigraci. Stále zde působila banderovská komanda a byla i nejistota a obavy dalšího vývoje pod vládou SSSR. Tentokrát po složitých jednáních uspěli. Sovětská strana nakonec, přestože to znamenalo ztrátu hospodářsky i kulturně nejzdatnějšího obyvatelstva v oblasti, souhlasila. Opravdu to asi nebylo snadné jednání, když válka mnohé oblasti SSSR prakticky vylidnila. Ale zjara 1947 vyrazily první organizované transporty z Volyně do Čech. Jen malá část volyňských Čechů se rozhodla zůstat. Uzavřela se tak prakticky kapitola českého chmelařství, sladovnictví a chmelařství na Volyni.

Podpora zájmů Volyňáků jako skupiny byla reemigrací ze strany československých orgánů prakticky vyčerpána. Zažívali pak u nás střídavá období nepřízně a lhostejnosti. Jako jedinci byli vyznamenáváni, ale i perzekuováni a vězněni podle toho, jak se střídaly vládní garnitury. Jejich uznání a ocenění však nebyla omezena jen na válečné zásluhy. Víte, že prvním z našich Rytířů chmelového řádu vůbec byl Čech z Volyně? Byl to bojovník československé jednotky už od Sokolova pan Jaroslav Perný. Po něm následovali i další chmeloví rytíři z Volyně.

A víte vůbec, že takový rytířský řád existuje? Pak vězte, že ano. Jde o mezinárodní ocenění. Řád byl založen v XIV. století Jeanem Saus Peurem, vévodou Burgundským a králem Brabantským. A pak, že pivo není nápojem ušlechtilým, když zásluhy na pěstování suroviny k jeho přípravě vás mohou dovést do rytířského řádu...

Inzeráty

Promiňte vsuvku, zpět k Volyňákům, kterým se dostalo i mnoha ústrků a křivd. Byli mnohdy hodnoceni preventivně jako živel podezřelý a nespolehlivý. Jako jistou křivdu vnímají to, že i nedávno je Jáchym Topol popsal, zřejmě z potřeby být "alternatyvní", jako dosti nekulturní primitivy. Ale nezatrpkli a zachovali si i vzájemnou soudržnost. Vím to.

Opravdu. Protože, jak jsem tak sledoval nit odvíjející se od hovoru o pivu u piva, dostalo se mi pozvání k účasti na jedné z jejich schůzek letos v lednu. A to jsem využil. Setkal jsem se s lidmi již zdaleka ne mladými ale přátelskými a vlastně plnými života. Průměrný věk shromážděných se přitom blížil osmdesátce. Jejich "elan vital" mne překvapil. Vzhledem k tomu, že jsem znal pohnuté osudy mnohých, pocítil jsem až hlubokou úctu. To se mi nestává poslední dobou často.

Chtělo se mi o tom i napsat. Protože, ač jsou ještě živí a jejich odkaz je mohutný, jsou opomíjeni. Ale pořád mi chyběla při mnoha nepivních zápletkách čistě pivní pointa. Jejich stopu v našich "dějepisných dějinách" jsem stručně popsal. To, že jejich chmelařství dalo základ chmelařství významného pro část Evropy a Asie, jsem také zmínil. Až posezení u posledních velikonočních třináctek z Kácova v hospodě "U Klokočníka" tomu dalo závěr.

Hovor se točil o všem možném, sklouzl i k pivu. Dostali jsme se k pivovaru Medlešice, který je u Pardubic. Jeho pivo jsem již pil a nebylo vůbec špatné. Dozvěděl jsem se, že jej v nespokojené reakci na kvalitu běžně prodávaného piva založil nějaký pan Zeman. Bylo mu v ten čas asi sedmdesát a na stará kolena se vrátil do Čech snad z Argentiny, kde vařil pivo. Asi tam zvykl na lepší. Zůstal jsem sedět poněkud konsternovaný, protože pivní pointa přišla.

Pozorný čtenář si snadno vybaví, že jeden z předních volyňských pivovarů nesl jméno Zeman. Zmínil jsem se o odchodu některých z Volyně do Argentiny. Je zde na místě důvodná domněnka, že tento pán by shodou okolností mohl mít vzdáleně něco společného volyňskými pivovarníky Zemany. Jméno Zeman je spjato se dvěma nezávislými volyňskými pivovary.

Nevím, je to zatím mlhavá hypotéza. Ale vím, že je mi nutno vyrazit na Pardubicko. Do Medlešic. Abych věděl. Je mi třeba se na místě, u piva, doptat na osobu zakladatele místního pivovaru. Vím o něm, že prý někdy na přelomu let 2008/2009 zemřel, ale jeho pivovar žije a vaří pivo.

Medlešice 2005

I když se mi můj dohad nepotvrdí, nebude to ztracený čas. Rád si aspoň občerstvím chuť tamního piva. Posledně mi ve Zlých časech velmi chutnalo. Bude nutno dál hledat, jestli někde nezůstal letitý reglement nějakého volyňského piva a třeba zkusit jej zvědavě uvést v život.

Medlešice 2009

Pokud se mi můj dohad potvrdí a medlešický pan Zeman je nějak spřízněn třeba s Ivanem Olbrachtem, dohodnu na místě zakoupení jejich piva, nejlépe sudu. To proto, abych tento sud mohl dát "do placu" Volyňákům při jejich výročním setkání. Aby se přesvědčili, že dílo volyňských pivovarnických rodů žije. Věřte mi, že takový sud piva bych jen tak někomu, koho si nevážím, nedal. A budu se cítit poctěn, jestli ten sud přijmou a přátelsky si připijeme tím pivem: "Ať je to u nás hezké!" „Hezké, jako u Čechů." Tak říkávali ostatní na Volyni.

Hezké jako u Čechů, třeba takhle… (pohled ze Sedla na východ, zleva Ronov, uprostřed Vlhošť, vpravo v dáli Bezděz, vpravo v popředí rybník Chmelař, za ním Úštěk…)

---

[Miloš] [Zobrazeno 10326x] [15. květen 2010]
[Glosy] [comments: 15] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře