Víc lihu, víc Adydas! Aneb Pivní úvaha o dějinách

Už je to nějaký čas, co prý skončila jedna válka. Ta První, co se jí říkalo světová. Pak byla další. Určitě. Pak byla Druhá. V dějinách je pořádek. V dějepisu se učí, že se nám ta První povedla. Byla to válka o kolonie a my od té doby máme konečně samostatnost, protože vzniklo Československo. To ví většina národa a občas, tak v průměru jednou ročně, se to pro pořádek i slaví. Ale pak jsem si koupil mapu a byl najednou zmaten. Československo jsem tam nenašel. Že by to bylo jinak? Ale to je blbost, vždyť se to slaví a učí...

Logickou úvahou jsem se dobral toho, že dějiny pokračovaly, jinak by nebyla ta Druhá. Ta se taky povedla. Zase vzniklo Československo. To je u světových válek vcelku zákonité a pochopitelné, že mají následky. Třeba, že vznikne Československo. Když byla taková světová válka, tak Československo nebylo. Vždycky. A když válka skončila, tak zas bylo. Vždycky. Byl to stát s pivní kulturou a tradicí.

Přišlo mi, že takový mazec musí mít i jiné následky. Třeba i takové, které zapadly, protože se neslaví. Dřív bych šel do hospody a rozvířil debatu na to téma, abych si vytříbil vědomosti a názory. Když jsem byl mladší, tak jsem chodil do hospod a tam pil pivo a tříbil si. Dnes na pivo moc nechodím, i když potřeba tříbit si názory a vědomosti u mne přetrvává. Závěr z toho je překvapivý. Musí to být pivem.

Když jsem takhle na sucho hloubal nad válkami a pivem, tak mi to došlo. Může za to vlastně válka. Ano, za to, že na pivo nechodím, může válka. Protože mi dávají do sklenice či půllitru cosi, co není pivo. Nalévají mi cosi, co žijící klasik naší literatury nazval "pivolínem" a já "prýpivem". To mne odrazuje. A, promiňte, přišlo mi, že ve chvatu doby to nějak zapadlo. Promiňte i mé osobní poznámky psané kurzívou.

Pivo, tedy to, co se pivem rozumělo, byl kus kulinárního kumštu. Chtělo to mít fortel i talent. Vždyť se dělalo z vody, sladu (tepelně opracovaného naklíčeného obilí) a chmele (sušených zralých samčích květů) a kvasnic. Mlelo se a vařilo, pak se hezky kvasilo za přístupu vzduchu na spilkách, potom se přepouštělo do nevysokých uzavřených zracích nádob, kde to delší čas hezky leželo, dokvašovalo a zrálo. Dělo se při tom ledacos. Škob a jiné látky z obilí se stěpily na jednodušší cukry, různé horčiny a silice se loužily, uvolňovaly se a měnily, pracovaly různé enzymy, kvasilo se a fermentovalo. Nespěchalo se, kvasnice žraly hlavně z mladiny jednodušší cukry. Při tom do vznikajícího piva sraly líh a prděly oxid uhličitý. Prosté výčepní pivo zrálo několik týdnů a ležák opravdu "ležel" déle než měsíc. Celá ta alchymie, která dala vzniknout nejen mlátu, pivovarskému droždí, ale hlavně i pivu. Opravdovému pivu!

A pak byla ta válka. Během války se děla různá zvěrstva, celé kontinenty strádaly a napínaly síly pro vítězství. Národy byly obětovány či přinášely oběti. Některá zvěrstva jsou obecně známa, na jiná se v tichu pozapomnělo. Jednou z tichých obětí bylo pivo. Jak válečné hospodářství dělalo vše pro potřeby front i týlu, vznikala nejrůznější náhražková řešení. Při tom se zrodilo náhražkové pivo - pivolín. Pivolín, který se dal vyrábět rychleji a ve velkém, s menšími materiálovými nároky, z náhražkových surovin, s menšími nároky na kvalifikovanou pracovní sílu.

Moderní bojové tanky

Rodila se nová válečná technologie využívající hlavně tanků. Na frontách to byly tanky bojové a v týlu cylindricko-konické (CK), ale vždy to byly tanky. V té První ještě nesměle, ale v té Druhé se uplatnily už naplno. O Blitzkriegu se i učí. Ale v dějepisu pro všechny ročníky všech škol, všech dějepisných encyklopediích, všech Dějinách (jak "v kostce", tak "v obraze"), ani v monografiích není nic o CK tancích a jejich produktech.

Pro přesnost upozorňuji, že název CK tank se odvozuje od tvaru nádoby - stojatého zužujícího se válce. Nikoli od C.K. mocnářství, které zhruba v čase zrodu technologie CK tanku zanikalo. Tady se o náhražku nejedná, mezi mocnářstvím a tankem není spojitost, podobnost je zde čistě náhodná. (Pozn. aut.)

V CK tanku se kvasí také něco rozvařeného. Připravuje se to nejčastěji z polotovarů a přídavku sladu, možná i chmele. Ono se to totiž varem upravit musí, aby třeba nedošlo k divokému kvašení. Ale kvašení v uzavřené nádobě pak probíhá v celém objemu a jinak, než na otevřených spilkách. To i dík vysokému sloupci kapaliny (teplotní a tlakový rozdíl). A proto se kvasinkám ke zkvašení dávají ne cukry uvolněné ze škrobu sladu, ale lehčeji zkvasitelné jiné, a sladem to stačí jen "ovonět". I když ty polotovary mívají formu pasty, tak tomu říkám "granule". Takové "granule" jsou méně náročné a skoro bezodpadové. Viděl jsem to v jedné nejmenované továrně, která svůj hodinový výstav hrdě uvádí v desítkách kubických metrů a zároveň na etiketách uvádí recepturu z 19. století. Kvasí se a zraje zároveň, i když já bych o zrání moc nemluvil. V čem je ve výsledku rozdíl?

Moderní cylindro-kónické tanky

Prostě: Šup, šup a stočit. Pár dní zraje výčepní kvalita a tak přes týden ležák. Výsledkem je žlutá kapalina s bublinkami a pěnou, která mnohdy lihem až čpí. Do piva to má daleko. Navrhuji pro tento výrobek název "prýpivo" nebo již zavedený "pivolín". Podobnost s pivem není náhodná, je cílená. Je to náhražka pro ty, kterým je tak trochu jedno nebo neví, co pijí či co by měli pít. Prostě je to žluté, pění to, teče to. Tak se to točí a pije.

Omlovám se P.T. čtenářstvu za odbočku, ale musím věnovat vzpomínku jednomu svému známému, který je anonymním spoluautorem odborné a naučné literatury. Přispěl k rozvoji lidského poznání a ovlivnil i výuku na školách. I když pravda, že jinak, než třeba J. A. Komenský. Do literatury i škol vstoupil prostřednictvím MUDr. Nešpora. Ten při popisech alkoholických halucinací a bludů často cituje, nemaje vlastních zkušeností, tohoto mého známého.

Ten se v době, kdy nabýval těchto pro vědu a vzdělání cenných zkušeností, držel především hesla: "Je mi jedno, co piji. Hlavně, když se po tom motám!". Míval i svého osobního trpaslíčka. Ke cti tohoto anonymního výzkumníka slouží i to, že se, když vytvořil znalostní bázi takových pozorování pro vědu a vzdělání dostatečnou, dokázal vrátit k občanskému životu. Vzdávám mu, tomuto obětavému soukromému badateli, tímto hold. Ale dosti odbočování, ať byla odbočka jakkoli případná, A zpět k tématu. Tedy k pivu a jeho náhražkám.

Pivo výčepní kvality, tak ta desítka, je nápoj, tedy hlavně voda (cca 90%). Zbytek tvoří minerální látky, rozpustné nezkvasitelné cukry, líh (něco přes 2%), chuťové a vonné silice, nějaký ten vitamín B a rozpuštěný oxid uhličitý. To vše vytváří jakýsi kulinární celek, jehož případnému pozitivnímu chuťovému vyznění nepřekáží ani vyšší obsah vitamínů. Prvotní chuťový vjem je dán především spolupůsobení minerálií a silic. Silice z chmelových květů jsou svou vůní a chutí nezastupitelné, chmelové šištice jsou hlavní koření piva. Druhotný chuťový vjem závisí na těch sladových cukrech - dextrinech. Jsou moc velké na to, aby je kvasinky sežraly. Ty se ale v ústech vlivem fermentů ze slin stěpí na jednodušší sladké cukry, pivo se na jazyku "vyslazuje", předkové této vlastnosti říkali malvazovitost. Chuť piva se v ústech vyvíjí a mění, líh by neměl být cítit. Pak teče dál, zatímco v ústech doznívá nevtíravé vyslazování. Vzhledem k obsahu rozpuštěných látek velmi dobře "zavodňuje" organismus, je to takový iontový nápoj. Ta trocha lihu vzpruží, cukr dodá energie, lupulin z chmelových květů uvolní a zklidní.

Po celodenním shonu pivo prostě bodne. A když byl den namáhavý, tak jdu čůrat až po čtvrtém pivu, protože jsem hodně vypotil. Nápoj pivo tak skvěle plní svou kulinární roli, protože jeho požití vzbuzuje libé pocity, navíc se přidružuje jeho sociální funkce. Takový zavodněný, povzbuzený, uvolněný a zklidněný jedinec je podstatně tolerantnější a zároveň vnímavější k problémům druhých a zároveň otevřenější v problémech svých. Ještě po čtvrtém pivu se u běžného jedince ještě zdaleka nedostavují ani formulační či artikulační problémy, ani poruchy vnímavosti. V pestré hospodské společnosti se mu předestře směsice názorů, problémů a řešení od nejrůznějších profesí a on si tak tříbí své postoje a závěry. V managerské mluvě se tomu říká "Brainstorming" (česky Mozkobouře).

Pozor však, je tu jisté nebezpečí! Když se stane nejčastějším diskuzním příspěvkem odchod na toaletu či příchod z ní a věci s tím související, je čas debatu ukončit. Pokračovat v ní, stejně jako v pití, debata je již nekonstruktivní. Brainstorming tím končí a nastupuje "Brainwashing" (česky Mozkomytí). Principem mytí je degradace použité tekutiny!

Stejně tak varuji před nepřiměřenou ctižádostí. Tu by mohl hold mému známému, ale jinak anonymnímu spolutvůrci odborné literatury, vzbudit. Nezáviďte mu jeho výsledky. Vězte, že snadněji se dostanete do anonymity než do literatury. Abyste nebyli jak ten nejmenovaný úředník nejmenovaného města, který si koupil a absolvoval cestu na nejmenovanou nejvyšší horu. Když se vrátil, tak byl z hlediska hory, zeměpisu i dějepisu dál jen prostým primátorem. Aspoň mně to tak přijde.

"Prýpivo/pivolín" výčepní kvality, je pochutina obsahující asi 90% vody. Zbytek tvoří minerální látky, zbytkové cukry, líh (něco přes 4%, takřka 2x víc), chmelový extrakt, nějaký ten vitamín B, to vše nasyceno oxidem uhličitým. To vytváří také kulinární celek. Prvotní dojem je určen rozpuštěným oxidem uhličitým a chmelovým extraktem. Druhotný chuťový vjem v lepším případě není silný, protože velmi často se na něm podílí líh. Nevyslazuje se tak v ústech, většinu cukru sežraly kvasinky. A teče dál. Nefunguje skvěle při "zavodňování" dík zvýšenému obsahu lihu. Ten líh se vstřebává podstatně intenzivněji, dřív než vzpruha se může dostavit nedůvodná euforie. Cukrů je málo a náhražkou lupulinu je tu soubor hořčin z chmelového extraktu. Látková výměna se zrychlí, což se přihlásí zvýšením vylučování.

Budova, kde působily bojové tanky

Prostě se napijete, ale mizí jen pocit žízně v ústech. Naopak se rychleji dostavuje pocit žízně vyvolaný lihem a zvýšeným vylučováním. Libý pocit pak je schopno vzbudit jen prosté prolévání tekutiny ústy. U "prýpiva/pivolínu“ se záhy dostavuje euforické přezírání skutečnosti, vnímavost je otupena, přichází i artikulkační a formulační problémy. Již po čtvrtém "prýpivu/pivolínu" se dostáváte do stavu odpovídajícímu osmému pivu. Sociální funkce proto často absentuje. Brainwashing nastupuje poměrně rychle a prudce na úkor Brainstromingu. Principem mytí je stále degradace použité kapaliny, ale přílišné mytí často degraduje i mytý předmět.

Varuji opět před nepřiměřenou ctižádostí. Nejen ve spoluautorství či dupání po horách, ale i v oblasti čistoty. Nezáviďte ani mývalům jejich výsledky při mytí. V odborné a naučné literatuře se uvádí, že jsou schopni mýt třeba kostku cukru. Ta dřív, než je dokonale umyta, se rozpustí. Není umyta dočista do čista, ale dočista do nicoty. A zůstává jen frustrovaný anonymní mýval. Apeluji, nebuďte ani v případě Mozkomytí ctižádostivými mývaly. Omlouvám se P.T. čtenářstvu za další vsuvku. Dosti již sociálních funkcí, mývalů, čistoty i mozků. Pokorně se vracím zpět k dějinám a dějinným souvislostem.

Po vyhodnocení mapy Evropy, kde jsem nenašel Československo, a po ochutnávce toho, co se většinou čepuje, ve mně vzniklo podezření, že je válka. A ne ledajaká. Může to být dokonce válka světová. Aspoň vždy, když nebylo Československo a pil se pivolín, tak byla světová válka. Tak jsem se podíval na TV zprávy, koupil jsem si několik deníků. A ani v těch bulvárních nic o válce nebylo. Tak jsem se pro jistotu vypravil k Loretě na Ministerstvo zahraničí, protože tam by určitě měli o takové světové válce něco vědět. Nevěděli o žádné. Řekli mi, že válka nikde není, probíhá prý jen několik tzv. izolovaných humanitárních akcí a zavolali bezpečnostní službu. Uklidnili mne tím, protože ona zneklidňující spojitost se ukázala zdánlivá.

Mívám občas i radost, když se mýlím. Jsem totiž dost pesimista. A tak vzal jsem psa a šel tu radost rozchodit na velkou procházku. A v jejím závěru hurá na pivo, protože když není válka, tak proč pít pivolín. Tak jsem šel, až jsem došel na kopec, kde snad ještě skromně vaří a točí agrárně univerzitní pivo, co mi chutnalo. Dlouho jsem tam nebyl. Ale abych jim nedělal skrytou reklamu, tak ho budu nazývat třeba Vlhkkopecký Honzík a restauraci třeba Na statku.

Zprahlý poledním sluncem i pochodem (Od Lorety až na Vlhkkopec!) jsem tam došel. Na statek a byl potěšen ten den podruhé. Honzík byl na čepu. Obsluha od výčepu mi sdělila, že se psem musím jen na zahrádku. Venku bylo hezky, stejně bych byl venku. Za mnou přišel běžně vypadající mladík, evidentně spojený s agrárně universitním prostředím, asi student. Tak jsem si řekl o Honzíka. Pán u výčepu pokývl a vzal do ruky plastový kelímek.

Zarazil jsem ho. Mdlý plastový kelímek se znakem továrny pyšnící se denním výstavem nejméně v stovkách kubických metrů mi k Honzíkovi přišel nepatřičný. Požádal jsem o vhodnější nádobu a hned jsem promptně složil požadovanou zálohu na sklo i pivo. Pán za pípou byl zřejmě roztěkán vyjednáváním zálohy a projevovanou netrpělivostí mladíka, který navrhoval, aby mu výčepní natočil do kelímku tekutinu odpovídající logu. Venku to točí do kelímků také, ale on šel dovnitř, aby nemusel čekat tu frontu tam. Výčepní jej požádal o strpení, vzal sklenici a přiložil jí v roztěkání k pípě, co byla označena stejně jako kelímek. Opět jsem se ohradil s tím, že toto já nechci, že chci Honzíka. Muž za pípou omluvně kývl, odložil tu roztočenou a vzal jinou sklenici a točil Honzíka.

Mladík se obrátil na mne. Vytkl mi, že zdržuji a prudím, že jsem si měl dát to, co výčepní začal. Protože to vyjde na stejné peníze a už to bylo roztočené. Já jsem mu řekl, že to bych si rozhodně nedal, protože mi to nechutná. Není to pivo, je to chuťově řídké a moc lihovaté. Nedávno jsem si to znovu ověřoval. Mladík kontroval dotazem, proč pivo piji, když mi vadí, že je to lihovaté?

Výčepní mezi tím dotočil mou sklenici a dal mi ještě misku vody pro psa. Tím se náš hovor s mladíkem, jehož sebevědomí nebylo zkaleno ani kapkou intelektu, přerušil. Odešel jsem s tím ke svému stolu. Ale děkuji tomu mladíkovi, ač to byl z dovolením blbec, tak mne poučil.

Budova, kde působily CK tanky

Odpusť mi, milý čtenáři, pokud jsi se dočetl až sem, mou další paralelu. Jejím základem je příběh, který mi kdosi vyprávěl. Ani si nepamatuji, jestli to měl být přímo příběh vypravěče nebo to bylo z doslechu. Ale to není pro pochopení příběhu důležité, stejně.

Líčil událost, která započala problémem kohosi s garderóbou, přesněji tričkem. Situaci řešil tím, že navštívil stánek s textilem a úslužným prodavačem a chtěl si koupit tričko. Úslužný prodavač, když zjistil, že zákazník chce tričko, tak přinesl triumfálně triko a položil jej na hromadu bezejmenných triček se slovem:"ADYDAS!", a pak nazval cenu asi o čtyřicet korun vyšší, než stály ty bezejmenné. Kupující se podíval na přinesené triko a namítl, že to není žádný ADYDAS. Stánkař nesouhlasil s poukazem na našitý nápis: "ADYDAS! NAPSANÝ!" Zákazník se rozhorlil nad trikem:"TO NENÍ ADYDAS. ADYDAS MÁ VŽDY TŘI PRUHY. TOHLE MÁ ČTYŘI!". Zdvořilý trhovec vynesl zdrcující argument:"ADYDAS! VÍC PRUHY - VÍC ADYDAS!".

Vycházeje z pointy uvedeného příběhu by mne ani nezarazilo, kdyby ten sebevědomý mladík s kelímkem na mou námitku reagoval slovy:"PIVO! NAPSANÝ! VÍC LIHU - VÍC ADYDAS!". Ano, z jeho strany by taková replika byla zcela případná. Zvlášť, byla-li by doplněna tezí anonymního spoluautora odborné literatury: "MNĚ JE JEDNO, CO PIJU. HLAVNĚ, KDYŽ SE PO TOM MOTÁM!".

Tak jsem si lokl Honzíka a dostavil se libý pocit. V zápětí i poznání. Prostě mi to došlo. Ta válka je. Dost možná může být i světová. A Ministerstvo zahraničí o ní i nic neví, protože je nevyhlášená a tedy nečíslovaná. Válka tržní, válka o konzumenta, válka mezi pivem a prýpivem/pivolínem. A je to v souladu s odpozorovaným dějepisným pravidlem, že když se hojně prodává jako pivo jeho náhražka a není Československo, tak je světová válka.

Probíhají v ní tiše velké operace, obsazují se v ní země, města i jednotlivé hospody. Bojuje mohutná vemlouvavá síla proti individuální kvalitě. Já, prostý konzument, tedy ten kanonenfutr tržní války, zde stojím zase proti tankům. Tentokrát ne bojovým, ale CK. Stojím proti nejmodernější technice, která je řízena velkými marketingovými štáby. Pak dobře zapadá i to tvrzení z Ministerstva zahraničí. Vyhlášené války nejsou, jsou jen izolované humanitární akce.

Napil jsem se znovu, ač na mne právě čelně i obchvatem útočila hněď ubrusů a nedaleké plakátovací ploše číhala zeleň plakátu jako záloha. Uvědomil jsem si tu přesilu a lokl jsem si znovu. Zároveň jsem pocítil příval odpovědnosti. Tu válku nesmím svým dílem prohrát. Já, řadový jedinec z řad kanonenfutru, jsem za ni odpovědný. Musím bojovat do posledního dechu bez nároku na hrdinství a až do konce, jako prostý intelektuál. Pocítil jsem i závan malomyslnosti, Nezávisí to jen na mně. Ale snad národy najdou tu morální sílu válku vybojovat, snad se nám ta další světová válka zas povede. Válka skončí, bude mír a další následky.

Na opětovném zřízení Československa osobně tak moc netrvám, zas tak ostře nesmlouvavý tradicionalista nejsem. Jsem skromný, mně postačí, když se ve skoro všech hospodách nebude točit ten válečný a náhražkový pivolín. Nebudu to mít tak daleko na opravdové pivo. Ta představa mne vzpružila. Naplnil mne pocit odhodlání a hrdosti. Pln dějinné odpovědnosti jsem si ještě lokl a tím jsem dopil. Zmobilizoval jsem se. Zavelel si a ozbrojen sklenicí vyrazil do boje. Na zteč výčepu! Vpřed! Byl jsem sám, tak jsem to provedl trochu partyzánsky. Objednal jsem si pevným a vyrovnaným hlasem Honzíka a veřejně se ho napil.

Odpusťte mi mou mnohomluvnost a hloubavost. Ale uvědomil jsem si, že sám tu válku nevyhraji a ani Honzík není válečný prostředek. To je boj, který musí vést více lidí. Byť každý sám. Tam ve výčepu, tváří v tvář pípě, projevit prosté hrdinství poučeného vkusu a zralé volby.

Nerad bych se někdy dostal do situace, že bych byl konfrontován s produktem označeným třeba čtyřmi pruhy a etiketou pravící: "Tradiční české pivo, vyrobeno podle původní receptury z roku 1xxx" a propagovaným pruhovaným poutačem s heslem "VÍCE LIHU - VÍCE ADYDAS" (nebo jiným podobného ducha). To by mi mohlo způsobit i zdravotní újmu. Pomozte mi v tom boji, prosím. Zkusme neprohrát, vždyť války se dají vyhrát i tím, že se neprohrají.

P.T. veřejnost si dovoluji uklidnit prohlášením, že, bez ohledu na výsledek boje, pomníky sobě ani spojencům na poli konzumu (i padlým) nežádám. Viděl bych to jako nežádoucí glorifikaci. A pak si nejsem jist, jakou barvou by byly v pokračujících dějinách kdy natřeny. Některé barvy se mi opravdu nelíbí, proto pomníky preventivně odmítám.

---

[Miloš] [Zobrazeno 10651x] [22. říjen 2009]
[Glosy] [comments: 34] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře