Tak jsem první říjnovou neděli vyrazil směr Křivoklát na výlet na kole s tím, že cestou zpět ve Zdicích prověřím podnik, který jsme zvažovali na oběd při plánovaném výletu asi dvacetičlené skupiny cyklistů do Brd, poobědvám a dám si opět Matušku. Krátce po čtvrté hodině jsem se pokoušel dobýt na zahrádku - zavřeno, stejně jako koncem srpna, kdy jsem tuto skutečnost s celkem lehkým srdcem přešel, protože jsem ještě nebyl ani ve třetině cesty a zavřená hospoda ve 14 hodin ve čtyřtisícových Zdicích mě až tak moc nepřekvapovala. To tentokrát jsem však měl i cíl hospodu zevrubněji prověřit a zavřená zahrádka v říjnu mě až tak nepřekvapila. Zašel jsem tedy za roh, kde je vstup do restaurace. Otvíračka již před polednem, tak jsem vešel. Jako obvykle, když jedu na kole v ceně třetiny auta, vešel jsem dovnitř i s ním. Podotýkám, že se jedná o silniční kolo, které provozuji za sucha a udržuji jej tak, abych ho mohl věšet nad postel, žádné zabahněné MTB. Zcela prázdný sál, nikde nikdo, tak hlasitě zdravím, abych byl zaregistrován. Asi po dvou minutách mě z řešení dilematu jestli té sedmnáctky dám třetinku nebo půllitr a lehkého zamrzení, že nemají něco slabšího nebo čtyřky jako jinde, vytrhne: "No, co to je? Co to je?" Z místnosti za výčepem se vynořil mladík s drsným výrazem.
"Dobrý den, byla zavřená zahrádka, můžu zde zůstat s kolem?", ptám se.
"No samozřejmě, že ne, před vchodem je stojan," dostávám lakonickou odpověď.
"Myslel jsem, že není problém, když tu nikdo není, komu by kolo překáželo, tak tu zůstat nemůžu?", zkouším to ještě jednou.
"Ne."
Tak jsem poděkoval za informaci, mise prověřit hospodu před návštěvou skupiny (znáte ty vyčítavé pohledy "do jakého pajzlu jsi nás to zase zatáhl", ne?) byla splněna také, a nakonec i řešení počátečního dilematu bylo vyřešeno - spokojeně jsem se poroučel do jiného podniku.

Cestou zpět mě pak docela mrazilo, že socialistický přístup k zákazníkům přebírá i mladší generace - výčepák se v době revoluce mohl učit tak násobení pod sebou. Přitom jsem myslel, že tyto manýry s konkurencí a potřebou se uživit zmizí nejpozději s odchodem vekslácko-číšnické generace do důchodu. Jak je vidět, tak ne všude. O to je překvapivější, že ve čtyřtisícových Zdicích s 8 hospodami, mimo hlavní turistické cíle a navíc objížděné dálnicí je snaha získat zákazníka na minimu. Mohl bych uvést několik podniků, které jsou zaplněny ve kteroukoliv dobu, ale přesto v nich nemají problém, když tam přijde člověk s kolem, dokonce i ne zrovna čistým horským. Ale možná je to obchodní plán. Nakonec, když jsem si pivo v tomto podniku dal poprvé a naposledy v půlce srpna, tak na zahrádce v 6 večer bylo necelých deset lidí, převážně cyklistů... Jaká je tedy návštěvnost asi teď, mimo sezónu? V jaké kondici asi bude pivo (páně Matušky za příslušnou cenu) v hospodě, kde je v neděli odpoledne úplně prázdno? Nakonec jsem byl vlastně rád, že jsem to nemohl zkusit a naopak měl důvod jet zkontrolovat Medvěda v Berouně a Matušku dát v blízkosti bydliště v podniku s milým majitelem. Mimochodem, pokud to bude číst, zde má odpověď na svůj podiv proč tam nejsem tak často jako dřív - holt podniků se zajímavými pivy je moc a pokud to nechce člověk dopracovat na alkoholika, tak nemůže jít na další ještě po návratu z kola...

A co vy, jaké máte zkušenosti z přístupu k zákazníkovi? Dáváte dýško automaticky nebo jej pokládáte za ocenění služeb navíc? Jaký máte pocit z toho, když dýško nedáte a číšník vám pak dlouhým lovením drobných dává najevo, že jste ho vlastně okradl?

Znate takove ty turisticke odznaky, co se natloukaji na hul, abyste se mohli chlubit, kde vsude jste byli? Tak neco podobneho predstavuji...

Ohledně nekuřáckých a kuřáckých hospod se rozpoutala docela velká diskuze. Proto shrnuji různé argumenty a přidávám své názory.

Je pravda, že v PK jsem nikdy kouř necítil, takže mi tam kuřáci nevadili. Ale pak je spousta (95 %) hospod, kde není možné kuřáky od nekuřáků hermeticky oddělit. A mají pak mít přednost lidi, co se chovají "zdravěji" nebo znečišťovatelé? BTW někde jsem viděl protikuřáckou reklamu: 4 lidi ve výtahu, jeden si vychutnával cigáro a v průběhu jízdy si jiný dost hlasitě ulevil a začal se tvářit šťastně jako ten kuřák. Pochopitelně reakce ostatních byla očekávaná - rozpačité znechucené pohledy, lapání po dechu atd. Klip končil titulkem "cigarety také páchnou"...

Nebudu to dál rozvíjet, ale v principu je to zajímavá paralela dotažená do extrému. Zatímco prdění je společensky neúnosné, ke kouření je společnost díky kulturním návykům tolerantnější.

Nechat na majiteli, zda chce kuřácký nebo nekuřácký podnik je problém, protože to nic nevyřeší. Bude jen pár podivínů, co budou mít opravdu nekuřáckou hospodu, ale aby nezkrachovali, tak budou mít na výběr buď založit minipivovar s relativně nízkou cenou produktů a nebo mít Gambáč. Viz Bavorsko a snad i Rakousko, kde nedali striktní zákaz a hostinští to obcházejí. Prostě majitel vidí krátkodobé řešení (jako ve všem). Zachováním statu quo bude stále na svém, bude si přivydělávat prodejem kuřáckých potřeb, vše bude bezrizikově fungovat stejně dál.

Zatímco (dle zkušeností z Itálie) po zákazu kouření (a nutno dodat, že dřív byla i v relativně slušných italských restauracích mlha o hustotě mezi rybníčkem Brčálníkem a našima čtyřkama) nastoupily fáze:

1. menší zalidněnost - odchod kuřáků

2. zlepšení - příchod zapřisáhlých nekuřáků, co dřív nechodili vůbec

3. návrat kuřáků (trvalo to asi rok).

V důsledku jsou teď prý hospody plnější a kšefty lepší, protože lidi prý buď kupují brambůrky apod., když se jim nechce ven kouřit (a to tam zezačátku dávaj různé pochutiny k objednávce automaticky zdarma), víc jedí, zůstávají déle...

Je jasné, že bez plošného zákazu by v nekuřácké hospodě vše skončilo za fází 2. Zkrátka nerovnoměrné podmínky obchodní soutěže, jako když 3O korunový poplatek zrušily jen krajské lékárny.

V té Itálii mne hlavně překvapilo, že to Italové (kteří si ze zákazů jinak nic moc nedělají) zkousli a dle hostinského jsou všichni spokojení - on pracuje v čistém prostředí (ač sám kuřák), má vyšší obrat a kuřáci si taky zvykli a vyhovuje jim, že nesmrděj jak popelník, o nekuřácích ani nemluvě.

Další zajímavá zkušenost se mi stala asi před rokem U Krokodýla v Praze (mívali BON). Seděli jsme s kamarádem sami u velkého stolu s pivem, co nejblíž zdroji čistého vzduchu. Přišel člověk a jestli bychom měli volno. Tak jsem vtipně poznamenal, že pokud nekouří, tak jo. K mému překvapení řekl, že sice je kuřák, ale že si k nám rád sedne, že aspoň nebude mít na očích další kuřáky a nebude ho to nutit si zapálit. Nepochybuju o tom, že když jsme odešli nebo až odešel on, že si zapálil, protože mu chyběla dávka. Ale myslím, že to bylo k oboustranné spokojenosti - on ušetřil pár cigaret u piva, my měli relativně čistý vzduch.

Energetik v diskuzi píše, že kouřit prestal, ale u piva kouří. Můj dotaz je - je chuť proto, že je to automatika pivo-pivo-cigáro a nebo protože vidíš jiné kuřáky?

Jak to řešíš (řešíte - ostatní kuřáci), když jste v nekuřácké společnosti u piva. Přijde ta neodolatelná chuť si zapálit taky nebo tím, že není na očích "vzor", tak sejde z mysli a chuť přijde až s nedostatkem nikotinu?

Také se v diskuzi mluvilo o výběru - ať si jde kuřák do svého a nekuřák do svého... Jaký mám výběr? Pár nekuřáckých hospod s G a PU nebo PK s tamními cenami. Žádný Kout, žádná Merenda, žádná Tramway, žádná Radnice, žádná Bulovka, žádný Klokočník... Poušť.

Můžu zkusit navrhnout výčepnímu opak zákazu kouření, že si vezmu pivo k nejbližší lavičce venku. Jen si nejsem jistý, jak bude hostinský nadšený, že se zvyšuje riziko krádeže půllitru. Navíc v Praze se na spoustě veřejně přístupných míst nesmí pít alkohol... Ale třeba by to strážník pochopil, kdybych seděl v parku na lavičce, vedle měl půllitr a na klíně talíř s jídlem... Když duch zákona o zákazu pití je zaměřen spíš proti určité skupině, ke které bych s tím talířem očividně nepatřil.

Chody měl argument, že za současné situace nevidí 10 hospodských povalečů hulit před hospodou. A nejsou tito hospodští povaleči jen předposlední úrovní před tou sortou lidí, co sedává před bufetama s láhvovým Braníkem?

Nerad bych tu vypadal jako bojovná sufražetka za samé zákazy. Ale zkrátka v tomto případě bohužel jinou cestu nevidím. A myslím, že i u nás tomu na chuť časem přijdou skoro všichni.