Prodlouženým víkendem k zajímavému pivu: den druhý

Prodloužený víkend před námi a protože jenom o pivu to býti nemůže, nýbrž i sportem musí člověk býti živ, naplánovali jsme si s Martinem menší cyklovýlet. Chtěli jsme něco v okolí Prahy, neb co nám ČD zvýšily cenu místenky na kolo na 70 korun, přestalo se takové to popojíždění vlakem vyplácet. Ale nebyl by to pořádný cyklovýlet, kdyby nebyl zpestřen nějakým zajímavým pivem. Kam ale v okolí Prahy zajet, když v Chýni jsme byli nedávno a Průhonice jsou zase jenom kousek?

Kostelec nad Černými lesy, resp. tamním prozatím stále nefunkčním pivovárkem pořádaná akce „Kultura k pivu neb vítání jara v pivováru“ byla naším dnešním cílem. Sraz byl naplánován na 15:00 v Satalicích. Martin však nestíhal, musel jsem tedy vyrazit napřed. Pár stanic metrem, výstup na Rajské zahradě a pak už konečně nasedám na kolo a vyrážím za kýženým cílem.

Menší bloudění při cestě do Satalic následované absolutní ztrátou orientace v Horních Počernicích (těch objížděk tam bylo vážně moc), pak špatné odbočení a nechtěná cesta přes Jirny do Úval, Škvorce, Masojed a ve Vyžlovce konečně nájezd na „státovku“ na Kostelec.

Černokostelecký pivovar

50 kilometrů za tři hodiny a jsem v Kostelci. Zrovna projíždím náměstím, když v tom zazvoní telefon: „Jeď zpátky, jsem na zastávce na náměstí a mám pro tebe nějaký kelímky,“ na mě kamarád Jarda, který už měl návštěvu místního pivovaru za sebou a aniž by počkal, než se akce rozjede, ujížděl k domovu. Dva nové kelímky Prazdroje do sbírky, jeden na výměnu a k tomu instrukce, kdeže se nám chladí předem slíbená Muzejní pšenice z Plzně. Tolik mé setkání s Jardou a hurá k pivovaru.

Jsem tu správně?

Jsem na místě. Všude hrobové ticho, jakoby se tady ani nic nekonalo. Na dvoře jenom pár lidí a udírna. Toť vše. Za chvíli však zjišťuju, že se akce koná vzadu v garáži a ne na dvoře, jak jsem si původně myslel, a přesouvám se taky tam.

Polygonální mlat

Cestou ještě míjím haldu prázdných přepravek od piva a nedávno zrekonstruovaný polygonální mlat (pohled zezadu tomu sice příliš nenasvědčuje, ale není se čemu divit, peněz je prostě málo) a jsem před garáží: „Už to začalo, nikoho nepouštíme a s kolem už vůbec ne,“ na mě paní u vchodu.

Úchvatné, co říkáte

Co naplat. Tak holt počkám na přestávku a zatím dám „jedno“ v hospodě. To už však přijíždí i Martin a můžeme se tedy ujmout koštování ve dvou.

V hospodě na čepu trojí provedení Berounského medvěda – světlá 11ka se 14kou a k tomu tmavá 18ka. A protože jsem 14ku ještě neměl, začínám jí. Malou, jak jinak.

Reklamní cedule v restauraci

Pivečko dobré, ale vážně silnější, takže abych nesedal na kolo tak nějak pod parou, přecházím raději na 11ku. Zatímco mě nenadchla, Martinovi chutnala, ale naopak ho neoslovila 14ka. Prostě co člověk, to jiná chuť.

Interiér pivovarské restaurace

První klobása, druhá klobása, ale 18ku dávat nechci, tak co teď?

V tom kolem proběhne Květák, tak se ho ptám na Qáska: „Jojo, bude, ale až tak v devět...“ Tak dlouho však čekat nemůžeme, neb chceme dojet ještě za světla. Po té „státovce“ na Říčany je to o hubu ve dne, natož v noci.

Mezitím se nádvoří zaplní lidmi – prý občerstvovací přestávka – čehož využíváme a míjejíc pana Mayera, majitele berounského pivovárku, jdeme omrknout divadelní halu.

Zavítal i berounský pan Mayer

Před vraty Jirka Štverka z Biovaru, tak se ho hned ptám, jakoupak specialitku s sebou přivezl: „Jenom dva soudky 12ky, jen tak na košt, ale narážení je v režii Květáka, to já vážně neovlivním.“ Nu což, tak holt zůstaneme u Medvěda, pomyslím si a přesouvám se – tentokrát sám, neb Martin hlídá kola – do garáže.

Pivní garáž nebo divadelní sál

Uvnitř výčep označený logy Opata a Podkováně, ale na čepu ve skutečnosti jen tmavá berounská 13ka. A protože mi tmavé z těch dvou druhů, co mají v Berouně stabilně na čepu, poslední dobou chutná, tak ani moc neváhám a hned si jedno malé objednávám.

Výčep v divadelním sále

Tmavý Beroun pitelný, ale na můj vkus tak nějak vodový. Zkyslý jako obvykle – viz zdejší nedávné reakce na výkyvy v kvalitě Medvěda – však nebyl. Prostě trochu prázdnější, ale jinak dobrý.

Přestávka za námi a hala opět zaplněna k prasknutí. Nechávat kola jen tak venku ovšem nechceme a aniž bychom z představení vůbec něco viděli, sál opouštíme a vracíme se zpátky na dvůr k udírně, kde Martin dává na cestu ještě jednu 11ku a já malinovou Primátorku.

Točený Qásek

V tom kolem nás proběhne opět Květák a podává mi půllitr se slovy: „Abys neřekl, žes přijel kvůli Qáskovi a ani ho neochutnáš, tak tady máš. Ale nečekej od toho žádnej zázrak. Jelo to autem až z Ostravy...“

Pánové Mayer a Vodochodský

Poděkuju, dám pár loků (spokojenost s chutí tak napůl = už jsem pil lepšího Qáska, např. nedávno v Ostravě-Martinově) a zbytek nabízím Martinovi na dopití. Pak už se jen podělíme o PETku Muzejní pšenice z Plzně, která se nám zatím chladila v pivovarské hospodě (vážně špičková pšenka, lepší jsem u nás ještě nepil), rozloučím se s Vodouchem, který zrovna diskutuje s panem Mayerem, a sedajíc na kolo mizíme ku Praze, abychom dorazili domů co nejdříve. Zítra nás totiž čeká ještě jeden výlet a s ním i brzké ranní vstávání. Ale o tom zase až někdy příště.

---

[Marek Kamlar] [Zobrazeno 7819x] [14. červenec 2009]
[Pivní cesty] [comments: 18] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře