V úterý jsem v Brně přišel za panem prezidentem a poprosil ho o pochopení, že potřebuji odjet do Prahy trochu dřív a že tedy nesetrvám na autogramiádě až do konce. Vysvětlil jsem, že potřebuji stihnout zásadní akci v Praze: česko-slovenské superfinále První pivní extraligy. A že jde o anonymní degustace lahvových ležáků. Přítomní vyprskli smíchy a jeden se dokonce pobaveně zeptal, jestli vítězem je ten degustér, který je první pod stolem.

A tak je to pořád. Kdybych řekl, že jedu na someliérský košt, všichni pokývnou uznale hlavou, jakéže ušlechtilé pohnutky to mám. Ale jak slyší pivo, vybaví si prostě chlast, u kterého nezáleží na kvalitě, jen se ho musí vypít hodně. Takhle se to má s pověstí piva u nás. A s tím je přece třeba něco dělat.

Pivo je popelkou nejen společenskou. Každý druhý Čech se chlubí, jakýže jsme národ pivařů, a přitom jsme země skoro s nejchudším pivním trhem na světě, snad 99.9 procent piva vyrobeného u nás je pivo jen jednoho jediného druhu. Přitom třeba na americkém pivním festivalu v Denveru je ležák českého typu jen jednou z 92 kategorií. Umí běžný český pivař vyjmenovat aspoň tři?

Degradace piva na podřadné lemtání má i velmi praktický důsledek. Pivo je diskriminováno vůči vínu nejen společensky, ale i ekonomicky. Z piva se platí spotřební daň, z vína nikoli. Jsem osobně proti samotné existenci selektivní a jaksi "výchovné" spotřební daně.

Ale budiž, když už náš stát tak nutně potřebuje peníze nás, pijáků alkoholických nápojů, tak ať vybírá daň z jednotkového množství alkoholu. Nerovnost piva s vínem by se alespoň trochu zmenšila.

Jasně, má to své historické a praktické příčiny. Producenti vína jsou většinou malí, zatímco producenti piva velcí a dobře se u nich daň vybírá. To už ale dávno neplatí. I víno produkují obři a pivo u nás dnes vaří už i 104 mikropivovarů s výstavem několika set nebo jen pár tisíc hektolitrů ročně, kde pracují třeba jen dva tři lidé. Tak proč pivo ano a víno ne?

Ano, je to zralé na povstání nás pivařů. Jak dlouho si necháme líbit tu strašlivou diskriminaci? Nejenže vinaři žádnou spotřební daň neplatí, oni ještě dostávají dotace z prostředků daňových poplatníků.

Pivovary si o nějaké podpoře mohou nechat jen zdát a ještě platí z každého litru spotřební daň jako jakýsi trest za "ošklivý" zvyk pití piva.

Spotřební daň z piva navíc naposledy loni dokonce ještě stoupla a má stoupat dál. Řeknete si, že pár desetníků na půllitru nikoho nezabije. Budete mít ale pravdu jen zčásti. Pivovarské giganty to nezničí.

Ty už dnes vyrábějí nápoj, který se pivu často jen podobá, protože výše jeho výrobních nákladů se podařilo stlačit až skoro k nule a podle toho taky ta tekutina chutná. Mikropivovarům zvýšení spotřební daně možná také zásadně neublíží, protože konzumenti jejich produktů jdou po kvalitě a malé zvýšení ceny je snad neodradí.

Jenže existuje strašně důležitá skupina takzvaných okresních, regionálních pivovarů s výstavem několik desítek tišíc hektolitrů ročně. Tato skupina se u nás za posledních deset let ohromně zvedla, umí až na výjimky poskytnout skutečně kvalitní a osobité pivní kousky, v menších městech je zajímavým zaměstnavatelem a hodně se podílí na zdravém lokálním patriotismu.

Tyhle pivovary bojují o přežití v nelítostném boji s obry, jejichž dealeři jsou často schopni nabídnout hospodám podmínky, které se jen těžko odmítají. A do toho zdražení. To může několik desítek malých českých pivovarů úplně zruinovat.

Proto se nedivím nápadu českých sládků, že začnou svému nápoji říkat sladové víno. No co by ne. Pivo stejně jako víno vlastně vzniká tím, že se nějaký zemědělský produkt zpracuje, nechá se zkvasit a pak se ještě nějak upraví.

Vím, že nápad s přejmenováním piva je jen cestou, jak zákonodárcům, polopatě sdělit, že pro zcela rozdílné podmínky pro pivo a víno není žádné opodstatnění, že je to jen věcí zvykového práva. Ale pokud budou daně naše pivo dusit víc a víc, klidně přestanu pít pivo a začnu pít sladové víno.

A nebo ať vláda zdaní víno. Že se bojí vinařské lobby? Tak se postaráme, aby se začala bát i té naší lobby, lobby pivařské.

Zdroj: Lidovky.cz | Autor: Ladislav Jakl