Tenhle víkend jsem se vydal k rodičům na venkov. Ve městě, kde jsem přestupoval, zbývala půlhodina do příjezdu autobusu. Nádražní hospoda, jejíž žluté záclony pamatují ještě její zakladatele, nabízela jediný kloudný azyl před zimou. Přesvědčoval jsem sám sebe, že v pět odpoledne si prostě pivo nedám. Dám si limonádu a bude to.

Jenže. Vrchní se sladce usmívala, místní štamgasti do sebe místní pivo vlévali s ohromnou slastí. Najednou se mi to rozhodnutí rozleželo. Však co, jedno pivo odpoledne alkoholismus ještě neindikuje. Změna rozhodnutí za to stála. To pivo totiž nebylo ani to, co ho mají skoro všude v Praze, ani to horší, co dělají v Plzni, a už vůbec ne to, kterým se častují v Brně. Žádné globální pivo bez chuti, europivo pro všechny, co mají pocit, že pivo je to, co je v krýglu. Bylo prostě jako křen. A já bloud ho tolik let nepil.

Večer jsem se už velice těšil do naší vesnické hospody na jakýsi bál klasického střihu. Tombola, v níž se dá vyhrát litr zabíjačkové polívky nebo vlastnoručně vyrobený popelník, muž s klávesami, který zvládne všechny rádiové šlágry posledních padesáti let, obyvatelé obce od šestnácti do devadesáti let, z nichž někteří podle oděvu přišli na ples v opeře, někteří zase na heavymetalovou diskotéku.

Vlastně bych se tomu i vyhnul, ale vzpomínka na pivo z nádražky byla silnější. V té hospodě totiž točí to stejné. U druhého jsem si sliboval, že už nikdy nebudu pít ta hrozná piva chuti „pro všechny (a tudíž pro nikoho)“ a raději si s výběrem hospody dám práci. Přece nebudu dávat vydělat těm, co si neumějí najít kloudného dodavatele.

Asi byste si netipnuli, kdo byl hvězdou toho večera. Ne, nebyl to ani starosta, který shání dotace, ani místní doktor, který má k pacientům přístup jako felčar z filmu Vesničko má, středisková, ani nikdo z trojice úslužných vrchních, ani traktorista, který poslední měsíc svým pluhem zachraňuje možnost pohybu v bílé záplavě. Ne, tentokrát to nebyl ani osmdesátiletý pán, bývalý letec, který nejvíc pije, nejvíc tančí a vypadá ze všech nejzdravěji.

Ten muž, kamkoli se vrtnul, neunikl poplácávání po zádech, třesení rukou a dalších projevů zbožné úcty. Je to sládek. Je jedním ze sládků zrovna toho pivovaru, který všichni pili v hospodě. Sládek od té hospody bydlí pár metrů. Na pivo je jaksepatří pyšný a okolí si jej považuje. Dokonce i nad pisoáry mu muži děkovali. Přece jen má ohromnou zodpovědnost, když s jeho produktem někteří začínají svůj každý nový den a téměř všichni končí

Přemýšlel jsem ale nad těmi nebohými sládky z pivovarů v Brně, Praze či Plzni. Jak to dělají, když chtějí jít do hospody na pivo? Ve své vesnici by to jistě schytali. Sládek vstoupí do lokálu, všichni ztichnou, hospodský mu krýglem významně praští o stůl, všichni si ostentativně objednají limonádu... Snad bydlí ve městě, tam zas hospodští a štamgasti o sládcích takový přehled nemají.

Zdroj: Deník Referendum.cz | Autor: Ivo Bystřičan