Rastal

Když hospodu, tak rovnou s vlastním pivem

Co se píše o pivovarech a pivu


Když hospodu, tak rovnou s vlastním pivem

[sobota, 21. březen 2009]

Kdybych já tady byl hostinským…“ Kolik mužů s půllitrem v ruce už takto nadávalo na úroveň nějaké hospody? A kolik z nich nezůstalo jen u prázdných slov? Olomoučtí podnikatelé a kamarádi Martin Řehák a Miloš Kolomazník patří k těm, komu odvaha nechyběla. Když už se rozhodli otevřít vlastní hospodu, tak i s vlastním pivem. Před třemi lety v Olomouci založili hostinský minipivovar sice s malou kapacitou, ale zato velkým věhlasem.

Pane Řeháku, co pro vás znamená pivo?

Když se řekne pivo, nevidím před sebou nápoj, ale specifickou kulturu. Asi bych ji neviděl, kdybych neměl možnost srovnání. Díky své práci hodně cestuji a mám spoustu přátel v zahraničí. Vím, co pro ně znamená pivo, a taky vím, jak svébytná je pivní kultura u nás. Takže pivo je pro mě všechno kolem něj. Ta hrabalovská, možná i prvorepubliková atmosféra.

Od diskuse a naštvání na vulgarizaci olomouckých hospod po otevření letos třetím rokem fungujícího pivovarského hostince Moritz uběhlo pouhých devět měsíců. „Za tu chvíli jsme se museli naučit úplně všchno,“ říká v rozhovoru Martin Řehák, jeden z jeho zakladatelů.

Ale pivo z místních pivovarů vám asi moc nechutnalo.

Nikdy jsem, tedy co se piva týče, neměl vyhraněný vkus, byl jsem otevřený poznávání nového. Důvodem, proč jsme si založili vlastní minipivovar, tedy nebylo to, že by nám jiné pivo nechutnalo.

Co vás k tomu tedy vedlo?

Vlastní hospůdka byl nápad kamaráda Miloše a můj, ale zároveň je to projekt, který by nevznikl bez podpory řady dalších lidí. Inspiraci jsme si brali v jedné malé, příjemné hospůdce, jejíž provozovatel se později stal duchovním spoluotcem i našeho podniku. S Milošem jsme si jednou řekli, že už nás nebaví chodit do hospod v Olomouci, protože se vulgarizují a objevuje se v nich čím dál více herních automatů, a že by tedy bylo nejlepší vzít toho býka za rohy a udělat si vlastní hostinec. A když už vlastní hospodu, tak i s vlastním pivem. Za devět měsíců od tohoto rozhovoru jsme otevírali.

Jak se takoví laici stanou téměř ze dne na den majiteli nejen hostince, ale i pivovaru?

Úplný začátečník jsem byl asi jen já. Miloš i náš vrchní sládek Standa Nožka studovali potravinářství a v kvasné chemii se vyznali. Měli zkušenosti ze Selika, kde dříve pracovali. Věděli jsme, čeho chceme dosáhnout, a možná že i ten náš laický přístup pomohl udělat z naší hospody to, co se z ní stalo. Myslím, že v určitých kruzích je velmi oblíbená.

Devět měsíců je hodně krátká doba. Co všechno jste se museli za tu chvíli naučit?

Úplně všechno. Ale na druhou stranu každý jsme měli zkušenosti z nějaké oblasti. Někdo pomohl zorganizovat práci, jiný se zase vyznal v potravinářství. Od začátku jsme se denně scházeli a radili se na postupu prací, abychom ten náš sen zrealizovali. Všechno jako by byla souhra příznivých okolností. Například prostor, ve kterém jsme, patří Cukrovaru Vrbátky, jehož akcionářem je i Miloš, takže mohl pomoci s pronájmem budovy. S technologií do pivovaru nám zase pomohl náš známý z Prostějova.

Technologie je věc, na které si tradiční pivovary hodně zakládají. Co vy a pivovarská aparatura?

Zakládáme si na tom, že vaříme sice klasicky, ale máme velmi dobrou a moderní technologii. Výborné bylo, že náš sládek mohl od počátku spoluvytvářet podobu pivovaru. Sám navrhoval propojení jednotlivých etap technologie. Točíme se tady sice jako na pětníku, ale dokázali jsme, že takový pivovar se vejde i do většího obývacího pokoje.

Jaký to byl pocit ochutnat poprvé vlastní pivo?

Výborný. Bylo to ale nebezpečné. Chtěli jsme pivo ochutnávat tak, jak zrálo, den po dni. Jenomže ono zraje dva měsíce. Zpočátku v něm nebylo moc alkoholu, ale jak ho přibývalo, byli jsme na něj čím dál víc navyklí. Pocit to však byl a je bezvadný.

Tradici svého hostince jste založili na minulosti Moritze Fischera. Židovského obchodníka, který v Olomouci na přelomu 19. a 20. století postavil řadu bytových domů, vybudoval sladovnu v Holici, jen ten pivovar mu chyběl. Neplníte tak trochu přání také tomuto muži?

Plníme. Jeden historik nám dokonce řekl, že oživujeme ducha Moritze Fischera a že ten nám za to bude pomáhat s provozováním hospody. Myslím, že měl pravdu. Na půdě domu jsme našli krabici s Fischerovým odkazem. Byl tam například takový panáček, kterého máme v hospodě vystaveného jako patrona. Našli jsme tam ale i Fischerovy deníky a v zápiscích poznámku, že by chtěl mít pivovar. Takže jeho duch se opravdu vznáší nad celým domem.

Fischera ale nakonec jeho podnikání dostalo do vězení pro dlužníky. Nebojíte se, aby vás jako patron nevedl také špatnou cestou?

Pokud se nezmění pravidla soutěže, tak bychom ve vězení skončit neměli (s úsměvem). A Moritze Fischera se nebojíme. Byl to nesmírně odvážný člověk, to, co dokázal, bylo obdivuhodné. Byl členem několika spolků a ty spoluvytvářely atmosféru tehdejší Olomouce. Kéž by tu vůbec nějaké takové dnes fungovaly! To, že skončil ve vězení, bylo dáno změnou vnějších pravidel financování jeho projektů. Měl obrovský rozmach, a když někdo míří takto vysoko, stane se, že někdy uklouzne.

Přejděme k vaší vlastní minulosti. Prý jste už v osmnácti letech odešel do Německa. Co jste tam tak mladý hledal?

Bude to znít jako klišé, ale zkušenosti. Dělal jsem nejdřív těžkou manuální práci v továrně, ale postupně jsem se ve firmě dostával na lepší a lepší místa. Ta zkušenost je nepřenositelná. Byl jsem šťastný, že jsem si v tom cizím prostředí našel svoje místo. V Německu bych žil dodnes, kdybych nejel na služební cestu na jižní Moravu a nezajel navštívit kamaráda do Olomouce. Zamiloval jsem se tady, a i když s tou dívkou dnes nežiji, vděčím jí za to, že tu jsem.

Vy ani váš kamarád Miloš Kolomazník nejste původem z Olomouce, přesto se o vás povídá, že jste velcí hanáčtí patrioti. Jak se to projevuje?

Dbáme hlavně na to, aby místní lidé byli hrdí na svůj region, a troufnu si říct, že i v cizích lidech, kteří k nám chodí, se nám daří budovat lásku k našemu městu. Mám například přátele z Brazílie, kteří, když jedou do Česka, nemíří do Prahy, ale do Olomouce.

Myslela jsem to spíš tak, zda při vaření piva dbáte na to, abyste používali místní ingredience.

No to je samozřejmé. Naše pivo vyrábíme jenom ze surovin z Hané. Chmel bereme z Kokor, slad z Prostějovska. Navíc máme pravého hanáckého sládka. Kdysi o něm napsali v novinách, že vyzařuje zvláštní hanácký flegmatismus. Také v jídelníčku se od začátku snažíme prosazovat filozofii „Haná na talíři“, to znamená používat všechny suroviny místní.

A jde to?

Dá se to, ale je to náročné. Bojujeme i s tím, že někteří „zvídaví“ návštěvníci se ptají, proč máme tak draho. Některým marně vysvětlujeme, že používáme pravé brambory, pravé vývary, dobré uzeniny a ne náhražky.

Jak takové suroviny sháníte? To osobně objíždíte pěstitele nebo uzenáře?

Založili jsme skupinu, která si říká Gastroreisen. Tvoří ji sedm gastronautů, kteří jezdí po gastronomických podnicích na Moravě a v blízkém okolí. V rámci našich výletů testujeme potraviny a shledáváme, jsou-li vhodnými k distribuci v naší restauraci.

Vaši hospodu jste pojali jako nekuřáckou. Nebáli jste se, že se tak připravíte o spoustu zákazníků?

Všichni nás varovali, že je to ekonomická sebevražda. Ale my jsme věděli, že to je výborný nápad.

Jaké lidi takový podnik přitahuje?

Řekl bych, že láká typy, co se s nimi člověk nikdy nenudí. Můžete se tu s kýmkoliv bavit o čemkoliv a není to jen uslintaná konverzace z hostinců čtvrté cenové kategorie. Zdá se mi, že nekuřáctví v hostinci způsobuje pozitivnější atmosféru. Kdyby kuřáci kouřili v hospodě, tak by se spolu nebavili. Když ale musí chodit ven, u druhé třetí cigarety se dají do řeči a pokračují pak i uvnitř. Tím hospoda více žije.

Atmosféra a hlavně vaše pivo zachutnaly i britskému znalci piva a spisovateli Evanu Railovi, který se u vás loni inkognito zastavil. V článku, který pak otiskly The Times, vás zařadil na třetí místo v žebříčku nejzajímavějších tuzemských pivovarů. Jak vám to změnilo život?

Ta událost nás nesmírně potěšila a hodně nám pomohla. Kdybychom si takovou reklamu objednali, neměli bychom z ní tak dobrý pocit.

Ročně uvaříte 150 tisíc piv. Bude to nyní stačit?

Zatím to stačí, ale dá-li pánbůh a okolnosti dovolí, stávající pivovar ještě rozšíříme. Máme už vizi, ale současná hospodářská situace, napětí a strachuplná atmosféra ve společnosti nás zbrzdily. Snad se to ale podaří příští rok.

Říká se ale, že hospody ani v krizových dobách nestrádají. Pak vás ani současná situace nemusí ohrozit.

Je pravda, že na návštěvnosti u nás se krize zatím neprojevila. Češi a Moraváci se určitě nebudou chtít zříci své pivní kultury. Nejde o alkohol, ale pospolitost, která je s pivem spojená.

Máte vlastní hospodu s vlastní atmosférou. Splnil jste si sen?

Já jsem si ho splnil. Pivovar pro mě nebyl až takový cíl, ale chtěl jsem mít kolem sebe bezvadnou partu, která umí dotáhnout věci do konce. Děláme, co nás baví a naplňuje, a je to fajn.

***

* Martin Řehák

Narodil se v roce 1970 v Mohelnici, studoval na Katedře andragogiky a sociologie UP v Olomouci. V Česku vede pobočku rakouské společnosti obchodující s papírem. Jeho přítelkyně mu před měsícem porodila syna. Pivovarský hostinec Moritz založili Martin Řehák a Miloš Kolomazník v Olomouci v místech, kde stávala židovská synagoga. Otevřeli jej v roce 2006, sto let od úmrtí Moritze Fischera, olomouckého obchodníka ve stavebnictví. Na počest duchovního patrona zařadili na jídelní lístek i pokrmy z haličské židovské kuchyně. Pivo, které tu vaří, je nepasterované a nefiltrované, čepují jej přímo z ležáckých tanků.

Zdroj: iDnes.cz | Autor: Petra Klimková


Přidat reakci

Jméno:
E-mail:

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval!


Navštivte nás na Instagramu Reklama na PI