Mluví dobrou češtinou, i když občas zaváhá, jestli použije správné slovo. To pak řekne - tenhle výraz neznám. Jmenuje se Karl Jan Kolarik, narodil se v Německu, ale dnes je jedním ze symbolů Vídně. Tedy přesněji jeho zahradní pivnice Schweizerhaus. Místní říkají, že patří k rakouskému hlavnímu městu stejně jako lipicáni, valčík nebo Prátr, poblíž kterého stojí. Pivnice má na dva tisíce míst a v provozu je od 15. března do konce října. "Nemá smysl mít otevřeno za každou cenu. Náklady jsou stejné, ale tržby nižší. Přece podnikáte, abyste vydělal," nezapře v sobě rodinnou školu. Jeho děd Karl Kolarik získal Schweizerhaus v roce 1920 a už tehdy oblíbený hostinec časem proměnil v největší vídeňský sud piva, jak podnik jednou nazval. Mezi jeho prozíravé tahy patří i založení obchodní společnosti Kolarik & Buben, která do země dováží Budějovický Budvar. Ten se ve Schweizerhausu čepuje už téměř osmdesát let. Za osm měsíců se ho tady vypije na 7 000 hl. V průměrné české hospodě to je podstatně méně - tak tři sta. "Péče o pivo je klíčová," potvrzuje starou pravdu Kolarik. Ten stejně jako jeho předci láká hosty i na uzená kolena, párky, preclíky nebo bramborové lupínky. "Hospoda musí mít charakter. Stejně jako pivo, které čepuje. Identifikace s pivem je důležitá. Není dobré měnit značku a distribuční kanály. Na tom se zpravidla prodělá," vysvětluje. Je-li hezky, přijde o čtvrtinu víc lidí než jindy. V gastronomii to je netypický rozdíl, ale pro tuto zahradní restauraci charakteristický. Výtoč se v ní stále drží na sedmi tisících hektolitrech, i když v Rakousku spotřeba na hlavu klesá. V posledních letech se snížila ze 120 na 107 litrů, podobně jako v Německu, kde klesla ze 145 na 118 litrů. Kolarik to vysvětluje rostoucí oblibou vín a nealko nápojů. "Na pivo si je třeba zvyknout. Když ale mládež pivo míchá s kolou nebo limonádami, zvyká si na sladší chuť. To je pro pivovary špatně," říká. Zvláště pozice importovaných značek je složitá. Prosadit se totiž znamená získat místo na úkor někoho jiného. Přitom přes 60 % trhu ovládá linecký pivovar BBAG. Zvláště potom, co ho začátkem května ovládl nizozemský kolos Heineken, se čeká, že jeho podíl dál poroste. Není to dobré. Jestli u nás Heineken ročně prodal kolem 18 000 hl, tak do pěti let se dostane na milión," předpovídá Kolarik. Čeká přitom tvrdý boj a příklon konzumentů k internacionálním značkám. "Unifikace je zřejmá. Bude to chutnat jako hamburger u McDonald's. Všude stejně," obává se. Argumentuje přitom starou pravdou - čím víc piva se prodá, tím může být lacinější. Tím ale také jde dát víc peněz do marketinku a podpory dalších prodejů. Do země s produkcí kolem osmi miliónů hektolitrů piva se dováží přes 500 000 hl. Nejvíc Budvaru - 42 000 hl. Další silné importní značky, mnichovského Löwenbrau, se vypije asi 30 tisíc hl. Kolarik ale hledá další cesty. Vloni prosadil Budvar do obchodní sítě Billy, největšího obchodního řetězce v zemi. Od té doby roste zájem o Budvar stáčený do plechovek. "Máme čtyři větší řetězce. Ale jen Spar a Billa jsou skutečně významné, protože hodně prodávají. Když vás nevezmou, jako byste nebyl na trhu zastoupen," říká z pozice šéfa firmy Kolarik & Buben. Pivo ho živí a má ho rád. Proto těžko snáší, když sponzoruje nějakou prestižní českou kulturní akci ve Vídni a Budvar tam chtějí dávat do plastových kelímků. To pak doveze raději vlastní sklo a výčepní učí, jak se má správně točit. "Jak se jednou něco ošidí, obrátí se to proti vám," hájí prestiž piva a Schweizerhausu. (Hospodářské noviny)