Během jedné směny vypije v průměru dva decilitry piva. Za týden je to litr, za rok něco kolem pětačtyřiceti. Za celou pracovní kariéru už to může být dobře tisíc litrů piva. Oznamte to zarytému pivaři, a pukne závistí. Laborantka Pivovaru Janáček v Uherském Brodě Vlasta Omelková jen pokrčí rameny. Pije, protože jí to přikazují pracovní povinnosti. "Nepiju, degustuju," opravuje sice s úsměvem, ale o to důrazněji. Ochutnat musí z každého tanku, který míří na filtraci. Je to trochu rituál. Nebo ještě přesněji obřad, laik mu příliš nerozumí. Třeba jenom pěna: jak nemá přesně čtyři centimetry, cosi je špatně. Stejně, když pěna brzy spadne. Dobrá je hustá, co ve sklenici nějakou chvíli vydrží. Vůně musí být čistá, mírně chmelová. Hořkost jemná, střední je prý nejlepší. A pivo musí mít říz. Co to je? "No když správně prlí na jazyku, to přece pozná každý," tvrdí Vlasta Omelková. Bodejť by mluvila jinak, v pivovarech pracuje 27 let. Nejdřív v Jarošově, teď je už pět roků věrná brodskému Janáčkovi. "Za tu dobu má neocenitelné zkušenosti. Jiný by na jejím místě vyhořel. Neměl by prostě šanci všechno zvládnout," chválí laborantku vrchní sládek brodského pivovaru Jaroslav Horehleď. Je to laciné klišé, když o Vlastě Omelkové řeknete, že má brodské pivo v krvi? Možná, ale nazvěte jinak moment, kdy laborantka mezi sedmi pivními vzorky neomylně pozná pivo vyrobené v Uherském Brodě. Podobný kousek přitom už několikrát zopakovala na odborných degustacích, tím se jiní degustátoři chlubit nemohou. "Ze sedmi vzorků jsem tři vyřadila hned. To určitě není naše pivo, řekla jsem si," vzpomíná degustátorka třeba na nedávnou soutěž v jihočeském Táboře. U zbývajících čtyř pak zkoumala chuť, vůni, pomohla jí i barva. "Nikdo si to své pivo se stoprocentní jistotou nepozná," tvrdila přitom Jana Rostová, sládková pivovaru Velké Březno v Ústí nad Labem. Vlasta Omelková ji opakovaně vyvedla z omylu. "Vždycky se to ale opravdu povést nemusí," říká skromně. Je to docela rarita: žena určuje kvalitu moku, jemuž holdují převážně muži. A při degustacích, pochopitelně, postupuje stejně jako oni. Zakusuje chléb a sýr, aby přehlušila chuť předchozího vzorku. Přičichne ke sklenici, pozvedne pohárek proti světlu a krátce se napije. Ještě před tím ale každý vzorek zamíchá krouživým pohybem ruky. "To aby vůně vylezla nahoru," objasňuje uznávaná degustátorka. Když si pivo dopřeje třeba na výletě s rodinou, nepostupuje stejně jako při soutěžích. Jistou profesionální deformací ale přece jen trpí. "Okamžitě zkoumám pěnu, k pivu hned přičichnu. Že by ale nějaké bylo tak špatné, abych ho musela jít vrátit, to se mně ještě nestalo. Nepitelné totiž není žádné pivo," tvrdí Vlasta Omelková. (Mladá fronta Dnes)