Začínal jako vedoucí lahvovny, v sedmadvaceti letech se Pavel Svoboda stal v přerovském pivovaru Zubr sládkem a rok nato jeho ředitelem. „Nikde jinde jsem nepracoval. Pivovar je mým jediným zaměstnavatelem. Před jedenácti lety mi ho na zkoušku dali vést. Pak na mne dozorčí rada nějak zapomněla,“ říká s nadsázkou Svoboda.

Sám sebe nepovažuje za klasického manažera. „Já jsem spíše takový ten typ bojovníka. Nejsem manažerem za každou cenu,“ přiznává. Pracovní den mu začíná v osm ráno. „Dopoledne mám vždy bez návštěv. Při plné síle se chci se soustředit jen na pivovar. Začínám poradou, řeším běžnou agendu a ryze firemní problémy,“ uvádí Svoboda. „Nerad pracuji večer, takže vše nejdůležitější chci stihnout hned ráno. Ostatně, nejsem ani ten typ manažera, který sedí od rána do večera v práci, pak se nají, vyspí a druhý den jede ve stejném kolotoči. Snažím se pracovat intenzivně. V pivovaru jsem klasických osm až deset hodin denně. Na uměle vytvářené čtrnáctihodinovky nejsem.“

I když se označení manažer brání, k vedení pivovaru jeho schopnosti potřebuje. „Jak bych se jako manažer charakterizoval? Vyznačuji se přímočarým jednáním a jasným tahem na branku. Také si hlídám, abych se nepřiměřeně neupínal k minulosti, tak se totiž prohrává budoucnost firmy,“ vysvětluje Svoboda. „Tempo je zároveň neúprosné, takže si nemohu dovolit jakoukoli odbornou zaostalost.“

Profesní postižení u sebe necítí, ale pivo sleduje i mimo brány pivovaru. „Když jsem v restauraci, rád pro porovnání ochutnám konkurenci, něco víc ale při posezení nehledám, ani nic nezjišťuji,“ ťvrdí Svoboda. „Samozřejmě pokud v některé hospodě narazím na špatně podávané naše pivo, tak tam pošlu obchodního zástupce,“ doplňuje Svoboda.

Práce v pivovaru mu určila život. Dokonce i mimopracovně: „Přivedla mne ke sportu. Začal jsem s ním až ve třiceti. Bez něj bych veškerý ten nápor nezvládl.“ (MF Dnes)