S historií pivovaru v Dalešicích, který proslul natáčením filmu Postřižiny, jsou úzce spjaty osudy celých rodin v regionu. Svůj život spojil s pivovarem i pamětník Bohumil Krejča.

Seděl s hůlkou v ruce na lavičce uprostřed plného parkoviště. Před dalešickým pivovarem s potěšením pozoroval, jak moc lidí přijíždělo na sobotní část Postřižinských slavností. Bezmála osmdesátiletý Bohumil Krejča je chodící kronikou slavného pivovaru i filmu Postřižiny. Narodil se v místní hospodě a v obci žije celý život. Do pivovaru nastoupil po pádu Hitlera.

A teď má velkou radost, že dalešické puzzle do sebe začíná hezky zapadat. V pivovaru se o víkendu otevřel hotel a hladinu blízké přehrady brázdí výletní loď. Takovou kombinaci by ještě před deseti lety považoval za čiré fantazírování.

Tři generace v pivovaru

„V pivovaru jsem dělal třicet let jako zástupce třetí generace naší rodiny. Můj táta v něm pracoval 42 let a můj děda třicet let. A při natáčení Postřižin jsem byl u každého záběru,“ začal s vyprávěním Krejča.

V pivovaru, jenž byl založen koncem šestnáctého století, zažil pěkné časy. Hlavně tenkrát, když v něm byl sládkem František Nikodém. Za jeho působení se místní branou odváželo zákazníkům skvělé pivo. Nikodém ale odešel začátkem sedmdesátých let do důchodu a jeho nástupce neudržel nastavenou laťku.

„Už za rok po odchodu Nikodéma stálo pivo za pendrek. Hostinští si to řekli a přestali objednávat,“ říká pamětník. Pak už to šlo s pivovarem dolů jako na tobogánu. Pád do studené vody přišel v roce 1977. Přestalo se vyrábět.„Já tam vydržel ještě o rok déle do roku 78, protože jela sladovna. Pak se zavřelo načisto,“ popisuje černý rok.

Frajery na blátě zrušil prach

To už se ale kdesi v Praze rodil v hlavě režiséra Jiřího Menzela film Postřižiny. Jak se později ukázalo - klíčový moment pro pivovar zarůstající plevelem. „Pan Menzel už tady začátkem sedmdesátých let točil na stavbě přehrady film Kdo hledá zlaté dno - v hlavní roli s Janem Hrušínským. Původně se to mělo jmenovat Frajeři na blátě, jenže bylo sucho, prášilo se, tak to přejmenovali,“ pokračuje muž s kronikou pod čepcem.

Dnes už zapomenutý snímek Kdo hledá zlaté dno mělo premiéru v roce 1974. Nesmrtelné Postřižiny přišly do kin v roce 1981. Krejča byl i u natáčení scény s Magdou Vášáryovou, když se koupala v pivu. Tehdy bylo okolí hermeticky uzavřeno a ke kameře mohli jen vyvolení. Koupel se točila do čtyř hodin ráno.

Sklenice pro režiséra Menzela

Krejča dal po letech Menzelovi jeden ze dvou vzácných pohárků s nápisem Dalešické pivo, které zdědil po tátovi. Rodina pivovarníků uchovávala cenné sklínky od roku 1925. „Menzel mi říkal a co dám já vám? Řekl jsem mu, že už nám dal - Postřižiny.“

A Krejča stočil své vyprávění zpátky ke sládkovi Nikodémovi a svému tátovi, kteří pro pivovar dýchali. „Táta dělal mistra a přišel kolikrát až večer, musel tam být. Maminka mu mnohokrát nadávala. Já to pak přebral po něm.“ Když sládek Nikodém přebíral pivovar po válce, vařilo se v něm 6 tisíc hektolitrů piva ročně. A když šel do důchodu, bylo to 32 tisíc za rok.

„Za Nikodéma se dělaly opravy budovy každý rok. Na půdách byl všude slad, tak střechy musely být v naprostém pořádku,“ uzavírá Krejča.

A velmi jej těší, že se podařilo na přelomu století zažehnat smrt pivovaru a vrátit ho do plných sil. „Lidi, co tady kdysi dělávali a už nežijí, by jen zírali,“ nepochybuje pamětník. (MF Dnes)