Nebudu diskutovat o chuťové paměti.Jen si myslím že za bolševika byl Radegast ve srovnáni s ostatním pivem jednička.Nevím jestli se ostatní zlepšili nebo Radegast zhoršil.Ale dnes je to průměrné pivo.To znamená že se dá pít tedy ležák.

Pivař M.:
Já bych se taky přidal, že Radegast 12 bylo v osmdesátých letech vynikající pivo. Nebudu samozřejmě vykládat, že si přesně pamatuju chuť, ale postupem času jsem pak v devadesátých letech pozoroval zhoršování tohoto piva, až jsem jeho pití úplně zanechal. Je mnoho lepších piv na výběr.

pivo: Především si člověk může pamatovat jak výrazně jiné bylo pivo než ostatní produkce piv. A o tom to je, dříve hořké pivo je dnes jen jednou z mnoha podobných sladkých vodových piv z mega výroben.
Trochu se ho ale musím zastat, v Liberci na bowlingu u hokejové arény a potažmo i na hokeji vystřídal Budvar, později Staropramen, dnes Radegast. Dnes si sice nepochutnám, ale alespoň mě napití Radegastu nezkazí den při bowlingu či hokeji, jako se stávalo s Budvarem či Staropramenem.

Roman Holoubek: Zdar Romane. Mě vždycky hláška o omezené chuťové paměti přišla podezřelá. Jakože jsou subjekty, kterým vyhovuje, aby si masy toto myslely. A proto se to tvrdí. Jakákoliv stížnost na současnou chuť poukazem na chuť někdejší jde odbýt tímto argumentem, no prima! I u soudu je dosti obvyklé: To už si nepamatuji a mám na to právo! Zřejmě jsou na to nějaké studie a jde o "studiově" dokazatelný fakt. Stejně tak, když tvrdím, že si možná nepamatuji chuť, ale určitě si pamatuji na emoci, kterou chuť vyvolala, posouvám se do subjektivní roviny a diskuzi iracionalizuji.
To co zde říkáš ty posouvá celý fenomén chuťové paměti na pouhou paměť jako takovou. Nepamatuji si chuť jako biologická entita, pamatují si ji však moje zápisky. Čili pokud popíšeš své aktuální vnímání obecně přijímanými konstantami jako hořkost, doznívání, vůně, plnost,..., lze tato data brát jako věčně relevantní. Avšak je tvá tehdejší chuť a tehdejší srovnání odchylek od tehdejších průměrných chutí v relaci s tím dnešním pomocí stejných obecných konstant? Je tehdy popsaná např. hořkost srovnatelná s tou dnes popsanou?
Nezlehčuji tuto situaci, ale pokud mám věřit, že chuť je nezapamatovatelná, nemohu ani uvěřit, že je zapamatovatelná zápisem. Protože mezi psaným a ochutnaným stále probíhá určitá nikoliv nepodstatná míra subjektivních procesů a subjekt z principu je velmi dynamická složka. Prosím, mohl by ses o problematice chuťové paměti poněkud šířeji zamyslet např. v blogu či bloku, neboť já značně tápu