Předchozí články informovaly o některých technických zajímavostech pivovarů severočeského regionu. V minulých dílech tohoto cyklu bylo popisováno činné zařízení, na kterém bylo pivo vařeno již od dob našich dědečků. Dnes půjde o mladinový kotel, který se více než 70 let používá k výrobě piva v Pivovaru Velké Březno.

Označení mladinový kotel, někdy též mladinová pánev, většině čtenářů patrně nic neřekne. A přitom je to právě mladinový kotel, který dal pivovaru jméno. V něm totiž probíhá chmelovar, tedy vaří se v něm chmel - a chmel používají všechny pivovary.

To, že se piva z různých pivovarů navzájem liší hořkostí, je způsobeno jednak rozdíly v kvalitě používaného chmele, jednak ve způsobu jeho zpracování na varně. Chmel totiž nestačí do kotle jenom nasypat. To by bylo velice jednoduché: kdo by chtěl mít pivo hořké, nasypal by chmele hodně, kdo by chtěl mít pivo méně hořké, nasypal by ho samozřejmě méně. Pivo musí ovšem chmelem také vonět, a to už je složitější, protože za chmelovou vůni jsou odpovědné úplně jiné složky chmele než za jeho hořkost.

Ty, kterým vděčíme za hořkost, se musí dlouho (až dvě hodiny) vařit, aby se z chmele vyvařily. Je to stejné, jako když si připravujeme čaj - čím více čaje dáme a čím delší dobu jej necháme louhovat, tím bude čaj silnější, a tím by bylo také pivo hořčejší. Bohužel látky, které jsou odpovědné za chmelovou vůni piva, jsou těkavé a během varu se vypařují. Čím déle se chmel vaří, tím méně bude v pivu voňavých látek. V praxi je to ale ještě složitější. Některé z aromatických látek jsou aromatické až příliš, dá se říci, že voní spíše nepříjemně, tím chuť piva kazí, a tyto látky je naopak potřeba odvařit.

Pokud bychom tedy nasypali všechen chmel na začátku vaření, veškeré voňavé složky chmele by se nám vypařily do povětří a v pivu by zůstaly jenom ty hořké. Pokud bychom naopak všechen chmel přidali na konci vaření, ochránili bychom sice chmelovou vůni před jejím vypařením, ale látky odpovědné za hořkost by se nestihly vylouhovat do piva. Také by hrozilo nebezpečí, že nepříjemně vonící látky by se neodvařily.

Chmel se proto přidává v několika porcích, první porce na začátku pro dosažení hořkosti piva, další porce pak pro jeho vůni. Pro každou porci volí sládek zpravidla různé druhy chmelů tak, aby odpovídaly požadavkům pivovaru na výslednou chuť piva. Hořčí odrůdy pro hořkost, voňavější pro vůni.

Takto teoreticky vyzbrojeni se vraťme na varnu Pivovaru Velkého Března k mladinovému kotli. Stejně jako všechny staré mladinové kotle je i tento vyroben z mědi. To není pro krásu, důvody jsou ryze praktické. Měď je lepším vodičem tepla než železo. Navíc se kovářsky snadněji zpracovává. Proto se od středověku, kdy se pivo vařilo v domácnostech a kdy mladinový kotel byl skutečně spíše pánví, používala až do nedávné doby pro výrobu varních zařízení převážně měď. Rozměr původně kuchyňského nádobí se samozřejmě zvětšoval, až do průmyslového měřítka.

To, že je velkobřezenský mladinový kotel měděný, není nic neobvyklého. Co jej činí unikátem, je skutečnost, že byl vyroben jako tlaková nádoba. A to již v roce 1933 (výrobcem byla I. Brněnská strojírna). Jak taková tlaková nádoba pro výrobu piva funguje, si přiblížíme pomocí jeho srovnání se slavným „papiňákem“.

Představme si obrovský měděný papiňák na řádově 20 000 litrů. Kotel má pouze jeden otvor, který slouží pro zadávání chmele a je - jako třeba v ponorce - kruhový, hermeticky uzavíratelný pomocí několika šroubů. Dokonce je opatřen malým námořním okénkem pro kontrolu varu. Ovšem přirovnání k papiňáku je také na místě.

Stejně jako se guláš uvaří v papiňáku dvakrát rychleji než v obyčejném hrnci, sloužil zmíněný mladinový kotel také ke zkrácení chmelovaru. Vždyť při výrobě piva právě tato operace spotřebuje až čtvrtinu tepla použitého v pivovaru. Proto se také tehdejší konstruktéři nemohli spokojit s dobrými tepelnými vlastnostmi mědi, a hledali jiné cesty, jak teplo ještě více ušetřit. Dnes se tlakové varní nádoby vyrábějí běžně, ale v roce 1933 byl kotel v pivovaru ve Velkém Březně jedním z prvních.

Od té doby se přišlo i na zápory tlakového chmelovaru. Jedním z nich je, že všechny nepříjemně vonící aromatické sloučeniny nemohou vytěkat ven, neboť jsou drženy pod pokličkou papiňáku.

Aby přirovnání velkobřezenského mladinového kotle bylo úplné, musíme zmínit ještě pojistný ventil, umístěný na vrchu kotle. Ten měl odfukovat přetlak, pokud by hrozilo nebezpečí roztrhnutí kotle. Ono „pokud by“ je záměrné, protože podle pamětníků mladinový kotel v Pivovaru Velké Březno byl jako „papiňák“ provozován pouze krátce. Po druhé světové válce se zde již chmel vařil stejně jako na jiných pivovarech, tedy bez přetlaku s otevřenými dvířky. Jako kdybychom vařili v papiňáku bez pokličky. Co k tomu tehdejšího sládka vedlo, dnes už zřejmě nezjistíme, nicméně podle vyjádření současného ředitele Jaroslava Rottenborna je vhodné toto rozhodnutí ctít, jinak by došlo ke změně tradiční chuti velkobřezenského piva. (MF Dnes)