... aby to přitom zůstalo pivem

Opravdu jako otázku směřuji tento blog a prosím v diskuzi a názor poučenějších a povolanějších. Jsem naprostý laik. Co všechno ještě může být v pivu tak, aby to zůstalo pivem? Tu otázku můžete chápat ve smyslu zákona, technologie, selského rozumu či ve smyslu labužnickém.

Už delší dobu mne na některých pivech ve složení dráždí údaj "cukr". Nechápu smysl vhazování cukru do piva v jakémkoli stádiu jeho života. Říkám si, jak by se na to asi tvářili v Německu při tom jejich "Reinheitsgebotu". Ale nešť, jestli to nějaký přínos má, tak ať. Ale třeba u takového Konrada je cukr přímo senzoricky cítit. I mnohá další piva jsou prostě sladká - ne sladová, ne plná, ale prostě slazená.

S tím ale dokážu žít. Cukr se hází i do vína, dávno a ve velkém ... většinou tam, kde "um" nestačí. Dnes jsem si ale z lednice na ochutnání vytáhl Skalák řezaný zimní ležák. A to je mi pane kousek. Takže tady máme složení:

voda, ječný slad, cukr, upravený chmel, chmelový extrakt a izoextrakt, barvivo kulér, antioxidant kys. askorbová, sladidlo sacharin.

Řeknu vám, mám dost. What the f*ck, to má mít člověk VŠChT aby věděl, co pije? Já vím, že v pivě je v dnešní době všelicos, ale tohle mi přijde jako "best of"

1. On nestačí cukr, to musíme být navíc ještě poctěni sacharinem? A co speciální slady, aby dodali sladkost? A barvu ....

2. Barvivo kulér? Spojení piva a výtvarného umění? Vždy jsem žil v představě, že řezané pivo se "řeže" ze světlého a tmavého. Naivka jsem si nedávno v jedné Rohozecké hospodě objednal tmavé pivo a koukali na mne jak na vola. On tmavý Skalák je, ale ... asi jako Yetti, nikdo ho neviděl, ale je ... ale na co pak ale ten "kulér"?

3. Izoextrakt a kys. askorbová, to je jen pro ty vzdělanější pijáky. Nám to ale takhle prostě asi stačí.

Když se pak na webu dočtu, že pivo je seřezáno pod dozorem sládka přímo v pivovaru a v optimálním poměru tak, aby byla zajištěna dokonalá harmonie chuti. Všichni znalci, včetně žen, si tak mohou vychutnat to správné řezané pivo při jakékoliv příležitosti a na jakémkoliv místě, chce se mi plakat (zvracet?) - rétorika stejná jako velké chemovary, chemický arzenál ale snad ještě větší.

Tím seřezáním je míněno prosté doslazení a obarvení světlého moku? A to včetně žen má znamenat "nebojte se, je to sladké a ne moc hořké"?

A je to ještě vůbec pivo?

Vraťme se ale k podezřelému kousku. Pěna po nalití zmizela po anglicku - a to v doslovném i nedoslovném smyslu slova. Vůně ani chuť vlastně žádná. Docela příjemné pití, takové dobré, sladké, bez ocasu, bez jakýchkoli tónů a navinulosti. Jako pivo na houby, jako cokoli jiného docela dobré. Silně mi to připomíná některá německá "lieblich" vína, která chutnají jako top-topic s alkoholem.

Závěr

Tento článek nepíšu proto, abych jakkoli haněl Rohozec. Průmyslové podniky, podle toho "mála", co o nich z praxe vím - a pivovary mezi průmyslové podniky (bohužel) patří - se dělí na ty, co dělají svinstva a ty, co to přiznají. Jde mi o to to dozvědět se, co je za všemi těmi "tajemnými přísadami" a "technologiemi", je-li to omluvitelné a vysvětlitelné a nebo ne...

Dnes dopíjím poslední pivo koupené na Ale Festivale 2010. Jde o Hardcore IPA od Brewdogu. Celkem důstojná tečka. Když se za svými zážitky z festivalu ohlédnu - a to já můžu, díky mé "degustační tabulce", celkem bez ohledu na můj převládající chabý intelekt - skoro to vybízí k bilancování.

Celkem jsem na přímo na festivalu či zde zakoupených ochutnal 23 kousků piv. Není v tom ani jeden Kocour .. je blízko, kdykoli si ho podám:)

Průměrné skóre je 2,09 (podle stupnice 1 = nebe, 9 = ordinace v růžové zahradě). Když ovšem odečtu dvě piva koupená u jednoho stánku, skóre se mění na 1,65. Což je víc než dobré. Silně se na tom podílí dvě hvězdy festivalu, alespoň pro mne: Třebonický rukodělný a Velkorybnický hastrman. Přesto nejlepším pivem pro mne zůstává Grodziskie od pivovarského domu.

Největší zklamání pro mně jsou belgická piva. Čekal jsem víc - a to řádově ... a ničeho zvláštního jsem se nedočkal. Zanechaly ve mně dojem piv, které si každý kupuje, protože je prostě musí ochutnat, ale nikdo už se k nim nevrací. Příjemným překvapením se pak stal skotský Brewdog, který naplnil to, co jsem čekal od belgických speciálů - něco co mne usadí na zadek.

Nevím jestli někdo ze zde přítomných ještě tuhle akci nosí v hlavě, já rozhodně ano, a jestliže ji dnes večer takhle uzavírám, napadlo mne, že bych tomu mohl dodat nějakou symbolickou tečku ... alespoň ve formě tohoto blogu.

Tento článek vznikl jako reakce na jiný blog, Hrochův, kterýžto můj krajan (aniž by o tom věděl, že je krajan), napsal podobný článek o témž. Článek se týká pití všech tří Masterů, kteří svou pouť započali kdovíkde, pak šli přes Popovice, aby skončili v samé náruči koncernu.

Tedy dal jsem si všechny tři Mastery, odpočítán podle síly, najednou a po sobě. Proč o tom mluvím? Mastery možná budou někteří brát jako jakousi možnost úniku před standardním sortimentem PU v těch mnoha hospodách, kde jinou než tu skvělou velkou dobrou značku nemají a tím že ji mají, se o nic jiného starat nemusí. Dále již nebudu komentovat. Pokud jde o Mastery, nechám mluvit dojem:

Master polotmavý 13° - chuťově vyvážené, plné, sladové, přiměřeně řízné a chmelové pivo, voňavé a až na cizorodý ocas chutné – 3,75 bodů z devíti podle stupnice od jedné do devíti (1=ráj, 9=peklo)

Master zlatý 15° - 4,50 bodů z devíti - chuťově se vytrácející ve svíravé hořkosti, málo plné – silně mi připomíná Konrad, který vůbec, a teď se na mne nečilte, nemám rád pro onu nezaměnitelnou kombinaci sladké chuti a vtíravé hořkosti, kterou má jinak snad jen becherovka.

Master tmavý 18° - 4,00 bodů z devíti - silná, plná, kávová chuť přecházející až do nepříjemna, příliš silný "bock" bez svěžesti – hodně mi to připomíná 21° a 24° od Primátora. Kdo z vás na to, pánové, má? Dá se to ještě pít?

Celkově musím říct, že nic zajímavého se nekoná, ale ani žádná velká tragédie. Možná se se svým názorem neshodnu s většinovým auditoriem, ale čím silnější pivo, tím hůř, asi proto, že opravdu dobré speciály chemička soustředící se na jeden jediný produkt prostě umět nebude.

Pro porovnání jsem si dal červeného Konrada, který docela ušel, ale od speciálního pivečka bych čekal spíš něco ve stylu Primátorovy 16°, větší voltáž, větší dojem. Sorry, dnešní den speciálů jsem nepotkal nic speciálního. Lépe pivo nepít a pít minerálku!

Navnazen dobrou propagací slibující skutečně nevšední pivní zážitky jsem v sobotu ráno vyrazil směrem na Varnsdorf na Ale Festivale. Těšil jsem se o to víc, že se jednalo o moji první "pivní akci", tedy první akci, na kterou jsem jel v pozici člověka o pivě přemýšlejícího a vychutnávajícího.

Do nového areálu Kocoura jsem dorazil ještě před dvanáctou. V rozlehlé hale bylo zatím pramálo lidu a docela zima. To první se během dne změnilo tak, že chvílemi nebylo kam šlápnout, to druhé moc ne a moje celková promrzlost ve finále ovlivnila i mou ochotu degustovat až do samotného konce. Ona zima byla ale naštěstí jedinou kaňkou na povedeném dni.

Když jsem u vchodu zjistil, že něco na zub určitě bude, vyrazil jsem prozkoumávat terén. Skoro hned jsem si všiml, že chybí Matuška a Bulovka - dva z těch, na které jsem se těšil. Navíc jsem se rozhodl vynechat Heineken, lužický Bergquell, který mne dosud ničím neoslovil a domácího Kocoura , protože jeho svrchně kvašená piva jsem buď už ochutnal, nebo brzo ochutnám. Z Frýdlantu to přes Polsko a Německo nemám daleko. Přinejmenším ale na jejich weizenbock, který jsem ochutnal U Hrocha, se mi sliny sbíhaly. Ale vydržel jsem.

Teď ale k tomu, co jsem doopravdu ochutnal. Začal jsem předposledním stánkem, Hradeckou Pivoňkou , která nabízela Žamberské ale Kanec a "parní pivo" z Bavorského Zwieslu. Kanec na začátek chutnal, možná přítelkyni o maličko víc než mně, Dampfbier pak bylo první pivo, které mne nadchlo. V prvním doušku nic moc, pak se ale začalo rozvíjet a zanechalo krásně v puse. Přítelkyni naopak nechutnalo vůbec, postupně se z toho stalo pravidlo - když se jí u něčeho křivila ústa, mně to naopak chutnalo.

Za tu půlhodinu, co jsem seděl u Pivoňky, jsem si všiml jedné zajímavé věci - stánek sousedního Heinekenu, který nabízel své klasické exportní značky, tu byl vyloženě na okrasu. Mohl bych odpřísáhnout, že za tu půlhodinu si u něj nikdo nic nekoupil. I později u něj zrovna moc lidí k vidění nebylo. Možná to bylo tím, že většina nabízeného sortimentu se dá sehnat v lepších supermarketech, možná pro jejich aktivity v pivní globalizaci.

Jako druhou štaci jsem si vybral Velkorybnického Hastrmana a jejich Pale Ale. Vynikající hořké svěží pivo přesně odpovídalo pověsti, jakou Hastrman má. A protože jsem se trochu zalekl celkového počtu všech nabízených vzorků, koupil jsem si všechny s sebou s tím, že si je vypiju později doma v klidu. Podobně jsem se zachoval i u Třebonického rukodělného , kde jsem ochutnal vřesové ale Skrblík, opět chutné a hořké, a všech pět nabízených piv koupil domů. To jsem již byl vyzbrojen originální sklenicí s hastrmanem a povědomím o tom, že si ji v rohu haly mohu dle libosti vymýt, což bodlo.

Mou další štací byl Pivovarský dům Praha a jejich Grodziskie podle starého polského receptu. Řeknu to rovnou, tohle pivo mi z celého dne chutnalo nejvíc. Mělo světlounkou barvu, jemnou, ale říznou chuť, krásné doznívání, bylo svěží a živé - působilo dojmem neuvěřitelné čestvosti, jak právě natočené ze sudu. Později jsem měl jejich pšenici, také mi moc chutnala, ale protože to bylo moje předposlední pivo, ruku do ohně za něj dát nemohu. Zato za Grodziskie ano!

I mou další zastávkou bylo Polsko. Ale Brackie Mastne z polského Cieszyna mne nijak nenadchlo, ale ani nezklamalo. Ovšem pro mne nejméně dobré pivo dne. Navíc mne trochu zarazila výstavka na tento festival nepatřících piv této skupiny - tedy Zywiec a spol., tedy v podstatě Heineken.

Ve Zlých Časech jsem ochutnal pšeničnou rozmarýnovou Rosemary , kterou moje přítelkyně vyhlásila nejhorším pivem všech dob, já si ovšem pochutnal, koupil zde nějaké lahve, jedno anglické ale přikoupil v Pivoňce a vyrazil se ubytovat.

Po návratu jsem zjistil, že lidí výrazně přibylo, mých rozlišovacích chuťových schopností ale kvapem ubylo. U stánku s belgickým pivem jsem si dal ovocný Kasteel Rouge, kterým jsem se tak trochu dostal do autu. Zpátky mezi piva mne ale vrátilo Delirium Tremens . Bylo sladké a hořké zároveň, voňavé a hodně plné, prostě mi chutnalo. U vedlejšího stánku jsem koupil nějaké to Belgické trapistické a vyrazil se podívat na Zvíkov. Tady mne nic nezaujalo. Přítelkyně si dala nějaké ochucené, lehce jsem ochutnal a nic moc.

Cítil jsem, že mne už nadobrou opouštějí síly a tak jsem si šel dát poslední vzorek, 5 A.M. Saint jantarový ale od neortodoxního skotského Brewdogu. Tohle voňavé, plné a opravdu hořké pivo, kterému scházel snad jen trochu větší říz, mne navnadilo k zakoupení ještě jedné lahve, takže teď můžu přemýšlet, jestli Hardcore IPA od Brewdogu bude větší harakiri než Samurai IPA od Kocoura. A když už jsem byl u toho Skotska, stavil jsem se u stánku přátel Skotska. Moje dívka již dříve zjistila, že "přítel Skotů" za pultíkem pod svojí sukní skutečně nic, ale vůbec nic nemá (zeptala se), já zase zjistil, že jsou připraveni spíše na ochutnávku whisek, a tak jsem si na úplný konec na šťastnou cestu na hotel panáčka jednosladové dal.

To se zase jednou něco povedlo, jak má! Všem, kteří k tomu byli nápomocni patří dík!