Navnazen dobrou propagací slibující skutečně nevšední pivní zážitky jsem v sobotu ráno vyrazil směrem na Varnsdorf na Ale Festivale. Těšil jsem se o to víc, že se jednalo o moji první "pivní akci", tedy první akci, na kterou jsem jel v pozici člověka o pivě přemýšlejícího a vychutnávajícího.

Do nového areálu Kocoura jsem dorazil ještě před dvanáctou. V rozlehlé hale bylo zatím pramálo lidu a docela zima. To první se během dne změnilo tak, že chvílemi nebylo kam šlápnout, to druhé moc ne a moje celková promrzlost ve finále ovlivnila i mou ochotu degustovat až do samotného konce. Ona zima byla ale naštěstí jedinou kaňkou na povedeném dni.

Když jsem u vchodu zjistil, že něco na zub určitě bude, vyrazil jsem prozkoumávat terén. Skoro hned jsem si všiml, že chybí Matuška a Bulovka - dva z těch, na které jsem se těšil. Navíc jsem se rozhodl vynechat Heineken, lužický Bergquell, který mne dosud ničím neoslovil a domácího Kocoura , protože jeho svrchně kvašená piva jsem buď už ochutnal, nebo brzo ochutnám. Z Frýdlantu to přes Polsko a Německo nemám daleko. Přinejmenším ale na jejich weizenbock, který jsem ochutnal U Hrocha, se mi sliny sbíhaly. Ale vydržel jsem.

Teď ale k tomu, co jsem doopravdu ochutnal. Začal jsem předposledním stánkem, Hradeckou Pivoňkou , která nabízela Žamberské ale Kanec a "parní pivo" z Bavorského Zwieslu. Kanec na začátek chutnal, možná přítelkyni o maličko víc než mně, Dampfbier pak bylo první pivo, které mne nadchlo. V prvním doušku nic moc, pak se ale začalo rozvíjet a zanechalo krásně v puse. Přítelkyni naopak nechutnalo vůbec, postupně se z toho stalo pravidlo - když se jí u něčeho křivila ústa, mně to naopak chutnalo.

Za tu půlhodinu, co jsem seděl u Pivoňky, jsem si všiml jedné zajímavé věci - stánek sousedního Heinekenu, který nabízel své klasické exportní značky, tu byl vyloženě na okrasu. Mohl bych odpřísáhnout, že za tu půlhodinu si u něj nikdo nic nekoupil. I později u něj zrovna moc lidí k vidění nebylo. Možná to bylo tím, že většina nabízeného sortimentu se dá sehnat v lepších supermarketech, možná pro jejich aktivity v pivní globalizaci.

Jako druhou štaci jsem si vybral Velkorybnického Hastrmana a jejich Pale Ale. Vynikající hořké svěží pivo přesně odpovídalo pověsti, jakou Hastrman má. A protože jsem se trochu zalekl celkového počtu všech nabízených vzorků, koupil jsem si všechny s sebou s tím, že si je vypiju později doma v klidu. Podobně jsem se zachoval i u Třebonického rukodělného , kde jsem ochutnal vřesové ale Skrblík, opět chutné a hořké, a všech pět nabízených piv koupil domů. To jsem již byl vyzbrojen originální sklenicí s hastrmanem a povědomím o tom, že si ji v rohu haly mohu dle libosti vymýt, což bodlo.

Mou další štací byl Pivovarský dům Praha a jejich Grodziskie podle starého polského receptu. Řeknu to rovnou, tohle pivo mi z celého dne chutnalo nejvíc. Mělo světlounkou barvu, jemnou, ale říznou chuť, krásné doznívání, bylo svěží a živé - působilo dojmem neuvěřitelné čestvosti, jak právě natočené ze sudu. Později jsem měl jejich pšenici, také mi moc chutnala, ale protože to bylo moje předposlední pivo, ruku do ohně za něj dát nemohu. Zato za Grodziskie ano!

I mou další zastávkou bylo Polsko. Ale Brackie Mastne z polského Cieszyna mne nijak nenadchlo, ale ani nezklamalo. Ovšem pro mne nejméně dobré pivo dne. Navíc mne trochu zarazila výstavka na tento festival nepatřících piv této skupiny - tedy Zywiec a spol., tedy v podstatě Heineken.

Ve Zlých Časech jsem ochutnal pšeničnou rozmarýnovou Rosemary , kterou moje přítelkyně vyhlásila nejhorším pivem všech dob, já si ovšem pochutnal, koupil zde nějaké lahve, jedno anglické ale přikoupil v Pivoňce a vyrazil se ubytovat.

Po návratu jsem zjistil, že lidí výrazně přibylo, mých rozlišovacích chuťových schopností ale kvapem ubylo. U stánku s belgickým pivem jsem si dal ovocný Kasteel Rouge, kterým jsem se tak trochu dostal do autu. Zpátky mezi piva mne ale vrátilo Delirium Tremens . Bylo sladké a hořké zároveň, voňavé a hodně plné, prostě mi chutnalo. U vedlejšího stánku jsem koupil nějaké to Belgické trapistické a vyrazil se podívat na Zvíkov. Tady mne nic nezaujalo. Přítelkyně si dala nějaké ochucené, lehce jsem ochutnal a nic moc.

Cítil jsem, že mne už nadobrou opouštějí síly a tak jsem si šel dát poslední vzorek, 5 A.M. Saint jantarový ale od neortodoxního skotského Brewdogu. Tohle voňavé, plné a opravdu hořké pivo, kterému scházel snad jen trochu větší říz, mne navnadilo k zakoupení ještě jedné lahve, takže teď můžu přemýšlet, jestli Hardcore IPA od Brewdogu bude větší harakiri než Samurai IPA od Kocoura. A když už jsem byl u toho Skotska, stavil jsem se u stánku přátel Skotska. Moje dívka již dříve zjistila, že "přítel Skotů" za pultíkem pod svojí sukní skutečně nic, ale vůbec nic nemá (zeptala se), já zase zjistil, že jsou připraveni spíše na ochutnávku whisek, a tak jsem si na úplný konec na šťastnou cestu na hotel panáčka jednosladové dal.

To se zase jednou něco povedlo, jak má! Všem, kteří k tomu byli nápomocni patří dík!