Po každé když se rozjede diskuze o anonymní degustaci lahvových piv, objeví se dotaz, či postěžování na nákup piv ke konci expirační doby neumístěných vzorků.

Je právo každého pivovaru určit si jakou trvanlivost bude mít jeho pivo. Ale je také povinnost tu deklarovanou trvanlivost za použití hygienických a technologických postupů zaručit. Prostě bez ohledu a nebo právě s ohledem na způsoby zacházení s pivem v superhyper marketech zaručit, že pivo bude poslední den trvanlivosti v pořádku.

Jako zákazník není mojí povinností hledat na internetu informace, jakou dlouhou trvanlivost zaručuje pivovar po stočení svého piva a podle datumu minimální trvanlivosti na lahvi zkoumat jak dlouho je pivo stočeno a jeli dostatečně čerstvé.

Sice při zásobování vlastního podniku, koukám na trvanlivost pochutin, aby jsem stihl všechny balení tyčinek, chipsů, tatranek atd. prodat a tak si samozřejmě všimnu, že tatranky mají nejvýše osm měsíců před sebou, tyčinky podle výrobce šest až osm měsíců a chipsy zhruba čtyři měsíce.

U našich pivovarů to nemíním všeobecně zkoumat, protože doby se liší opravdu hodně, od čtyřech týdnů po celý rok.

Pivovary vede k tak dlouhé době trvanlivosti především požadavek obchodních řetězců, které na své zásobení a překládání hlavního skladu, meziskladů a samotných superhyper marketů potřebují asi více času. Hlavně však neřeší vyskladňování a přerovnávání zboží podle datumu a tak chtějí mít rezervu pro zatoulané piva a rezervy pro vytváření různých lákacích akcí.

Chci se však zamyslet ještě nad druhým aspektem, který vede pivovary u některých svých značek protahovat trvanlivost, a to je to že daný druh piva vyrábí v tak malém množství, že ho dělá jen několikrát za rok a musí trvanlivostí zaručit zásobování trhu po celý rok.

Příklad pro jednoduchost- pivovar roční výstav 100tisíc hektolitrů, varna pro lepší počítání 250hl, v nabídce 6-10 druhů piv. Většinový výstav dělá jeden druh piva v historicky jedenáctkové oblasti a dva druhy jinde. Ty hlavní druhy dělají 70-85 procent výstavu. A zbývá nám 15-30% na zbylé 5-8 druhů piv. A tak u takového pivovaru máme jeden dva druhy piva co se vyrábí jen v množství jedno procento a to je tisíc hektolitrů, čtyři varny, várka jednou za čtvrt roku. Když udělá pivovar várku jednou za čtvrt roku musí zaručit trvanlivost alespoň pět měsíců aby tam byl překryv várek. Takže u takového okrajového piva ze sortimentu pivovaru je už při výjezdu z brány pivovaru naprosto rozdílná kvalita piva v jednotlivých měsících.

Bohužel podobně na tom jsou okrajová piva v nabídce superhyper marketů. Pivo kterého si zákazníci koupí dohromady dvě lahve denně, tak do svých hlavních skladů vozí z pivovarů taky jen jednou za čtvrt roku, protože neumí nakupovat po paletách, ale po náklaďácích.

Pivovar se musí rozhodnout jestli bude zákazníkům prodávat pivo v dobré kondici a nebo si bude hrát na mnoho nabídek, ale s proměnlivou kvalitou v průběhu období trvanlivosti.

Jedna ze zajímavých možností jak tento problém uchopit je například zajímavá akce Cesta znalců z KBT. K určitému datu je připraveno větší množství speciálního piva a pivo je nabídnuto do dohodnutých restaurací v ideální kondici a případné přebytky nabídnou v následujícím období v akční ceně aby pivo nenabízeli s rozdílnou kvalitou ještě za půl roku.

Druhá možnost je vlastní pružné a časté zásobování malých prodejen a i některých supermarketů ochotných drobné spolupráce. Většinový odběratel lahvového piva zažil jako pivař a nebo syn pivaře otáčení lahví v krámě a kontrolu kalů v lahvi a tak jistě dost těchto lidí by bylo schopných slyšet na nabídku čerstvého piva v malé prodejně. Moje zkušenost v libereckých nápojkách, je že prakticky nikdo není ochoten si s pivovarem dohodnout vlastní zásobování a radši jen objedou sklady Makra, Jipu a Svijan, nechají provést závoz jednoho dvou aktivních pivovarů a maximálně zajedou jednou za čas do Českého Brodu.