Jistě se dočkáte velkého článku od zdejšího dvorního lyrika Rosti. Já jsem vyrazil na vlastní pěst o trochu dříve, abych si stačil za světla prohlédnout těch nemnoho památek, které ve Slaném zbyly. Z autobusového nádraží kráčím okolo zdejšího Lidlu, za nímž se rýsuje kostel sv. Gotharda - a nějaký bagr. A hned za kostelem se nachází Modletický dům, jeden z nejstarších domů ve Slaném, v němž vznikl Antošův pivovar. Před vraty se zatím nic neděje, tak se vydávám obhlédnout nedaleké náměstí. To je poměrně pěkné, nejvíce se mi líbí Velvarská brána, poslední zbytek opevnění. Rád bych se ještě podíval na zub zdejšímu řádu bosých karmelitánů, kteří zrekvírovali klášter františkánům, ale blíží se pátá, čili mé kroky směřují před brány pivovaru.

Kromě mne zde postává asi desetihlavá skupinka starších lidí, z nichž ten nejtlustší vyřvává, že je radní. Ještě v 16:59 je pivovarská krčma nelítostně zalígrována. V 17:00 nás pak vítá patrně vrchní. Neznámo proč zmiňuje, že jsme jejich první hosté, ale pak je již unášen davem, který se cpe dovnitř. Obsazuji jediný nerezervovaný stůl v přízemí (nekuřácká část, v prvním patře i ve sklepě se kouří) a s nadějemi vyhlížím číšnice. Postupně si přisedají dva pánové. Jeden hovoří stále dokola o cenách zdejších piv a rozvíjí teorii, že pivovar nebude schopen konkurovat protější pivnici U kostela, kde je podle vývěsního štítu na čepu Gambrinus. Trpělivě mu vysvětluji, že množina zákazníků od kostela netvoří s množinou zákazníků pivovaru průnik. Tak odvádí řeč na Regenerátora, který měl prý podle nápisu v jejich hospodě 13% alkoholu, což po čtyřech pivech cítil. Druhý pán vyhrožuje, že půjde ještě Antošův ležák spláchnout kozlíkem.

Jako první si objednávám Antošův ležák. Má příjemné chmelové doznívání, ale přivítal bych pivo trochu plnější; také nevoní úplně příjemně a bohužel mám výhled na pípu - to si vždycky vzpomenu na babičku, jak mi ochlazovala čaj přeléváním z hrnku do hrnku. Dávám si ještě jedno, celkově hodnotím jako lepší průměr a přecházím k Černému poupěti, tmavé 12°, neboť polotmavá 13° ani světlý speciál Kozák 15° mne nelákají dostatečně, abych jim při své krátké návštěvě poskytl prostor. Poupě je jiná liga než světlý ležák, je sladší, ne tolik karamelové, příjemně voní, chuť je vyvážená, prostě zahučí do mne eins zwei. Pivo stáčejí i do svých pet lahví, ale bacha, úplně dobře to netěsní. Při pohledu na měděné nádoby pivovaru rozjímám, co si dám k jídlu. Volba padá na talíř s nakládanými sýry, což není úplně nejvhodnější k ochutnávání piva, ale jako poslední si dávám jantarový ale 14°, takže dopady na chuť piva nebudou pro mne tak fatální. Místo nakládaných sýrů přede mnou přistává sýr zrající, nicméně jsem v dobré náladě a rovněž poněkud rozjařen, tak neodmítám. Zde musím vyzdvihnout kulturu servírování - sýr je podáván s nasekanou cibulkou, hořčicí, dvěma drobnými plátky nasolené sardinky a ještě (nebo už zase) teplým, velmi dobrým pečivem. Letmý pohled do relativně krátkého jídelního lístku mi napovídá, že při příští návštěvě budu mít co jíst - jehně, biftek nebo jen pomazánka z bůčku, téměř vše mne láká. Platím a ještě krátce pohovořím s Rosťou a spol. v suterénu a spěchám za manželkou. Spěch to není nepříjemný, protože mne v batohu chladí záložní poupě. Přeji Antošovi, ať se mu daří, když to půjde, co nevidět se vrátím, je to opravdu velmi příjemný podnik.