Minipivovar U Čápa v Příchovicích zkrášlil svoje pivní lahve. Posuďte sami.

Dodnes vzpomínám na pěkný výlet do Herolda, proto si myslím, že bychom mohli zorganizovat výlet další, sice do Podkováně, jak navrhovala Jana. Na Podkováň mám ty nejlepší vzpomínky, ať již z Kokořínska a Mělnicka, tak od Radnice ze Žižkova. Znovuotevření Podkováně je věcí výjimečnou, a tak doufám, že by nás podkovánští uvítali s otevřenou náručí. Dle reakcí pod blogem bych pak zkusil, s povolením Chodyho, jménem PI něco domluvit.

Jistě se dočkáte velkého článku od zdejšího dvorního lyrika Rosti. Já jsem vyrazil na vlastní pěst o trochu dříve, abych si stačil za světla prohlédnout těch nemnoho památek, které ve Slaném zbyly. Z autobusového nádraží kráčím okolo zdejšího Lidlu, za nímž se rýsuje kostel sv. Gotharda - a nějaký bagr. A hned za kostelem se nachází Modletický dům, jeden z nejstarších domů ve Slaném, v němž vznikl Antošův pivovar. Před vraty se zatím nic neděje, tak se vydávám obhlédnout nedaleké náměstí. To je poměrně pěkné, nejvíce se mi líbí Velvarská brána, poslední zbytek opevnění. Rád bych se ještě podíval na zub zdejšímu řádu bosých karmelitánů, kteří zrekvírovali klášter františkánům, ale blíží se pátá, čili mé kroky směřují před brány pivovaru.

Kromě mne zde postává asi desetihlavá skupinka starších lidí, z nichž ten nejtlustší vyřvává, že je radní. Ještě v 16:59 je pivovarská krčma nelítostně zalígrována. V 17:00 nás pak vítá patrně vrchní. Neznámo proč zmiňuje, že jsme jejich první hosté, ale pak je již unášen davem, který se cpe dovnitř. Obsazuji jediný nerezervovaný stůl v přízemí (nekuřácká část, v prvním patře i ve sklepě se kouří) a s nadějemi vyhlížím číšnice. Postupně si přisedají dva pánové. Jeden hovoří stále dokola o cenách zdejších piv a rozvíjí teorii, že pivovar nebude schopen konkurovat protější pivnici U kostela, kde je podle vývěsního štítu na čepu Gambrinus. Trpělivě mu vysvětluji, že množina zákazníků od kostela netvoří s množinou zákazníků pivovaru průnik. Tak odvádí řeč na Regenerátora, který měl prý podle nápisu v jejich hospodě 13% alkoholu, což po čtyřech pivech cítil. Druhý pán vyhrožuje, že půjde ještě Antošův ležák spláchnout kozlíkem.

Jako první si objednávám Antošův ležák. Má příjemné chmelové doznívání, ale přivítal bych pivo trochu plnější; také nevoní úplně příjemně a bohužel mám výhled na pípu - to si vždycky vzpomenu na babičku, jak mi ochlazovala čaj přeléváním z hrnku do hrnku. Dávám si ještě jedno, celkově hodnotím jako lepší průměr a přecházím k Černému poupěti, tmavé 12°, neboť polotmavá 13° ani světlý speciál Kozák 15° mne nelákají dostatečně, abych jim při své krátké návštěvě poskytl prostor. Poupě je jiná liga než světlý ležák, je sladší, ne tolik karamelové, příjemně voní, chuť je vyvážená, prostě zahučí do mne eins zwei. Pivo stáčejí i do svých pet lahví, ale bacha, úplně dobře to netěsní. Při pohledu na měděné nádoby pivovaru rozjímám, co si dám k jídlu. Volba padá na talíř s nakládanými sýry, což není úplně nejvhodnější k ochutnávání piva, ale jako poslední si dávám jantarový ale 14°, takže dopady na chuť piva nebudou pro mne tak fatální. Místo nakládaných sýrů přede mnou přistává sýr zrající, nicméně jsem v dobré náladě a rovněž poněkud rozjařen, tak neodmítám. Zde musím vyzdvihnout kulturu servírování - sýr je podáván s nasekanou cibulkou, hořčicí, dvěma drobnými plátky nasolené sardinky a ještě (nebo už zase) teplým, velmi dobrým pečivem. Letmý pohled do relativně krátkého jídelního lístku mi napovídá, že při příští návštěvě budu mít co jíst - jehně, biftek nebo jen pomazánka z bůčku, téměř vše mne láká. Platím a ještě krátce pohovořím s Rosťou a spol. v suterénu a spěchám za manželkou. Spěch to není nepříjemný, protože mne v batohu chladí záložní poupě. Přeji Antošovi, ať se mu daří, když to půjde, co nevidět se vrátím, je to opravdu velmi příjemný podnik.

Posilněn úspěchem, že se mi před týdnem při třetí návštěvě Miletína konečně podařilo ochutnat Pytláka, tajně jsem vmanévroval manželku do návštěvy dalšího minipivovaru. Má žena je něco jako malamut, pokud neujde alespoň 15 km denně, začíná být silně nervózní. Naordinoval jsem jí tedy výstup na Ještěd (po sjezdovce) a následný pochod po jednom z ještědských hřebenů do Krásné Studánky.

V hotelu Ještěd točí PU za 46 a blíže nespecifikované tmavé (patrně Kozel) za tutéž cenu, musel jsem tedy s pivem počkat až do Studánky. Asi pět km před cílem však začala manželka tuhnout a já začal být nervózní, zda si vůbec stihnu dát Antala. Kombinací slibů, vydírání, že nestihneme autobus do Prahy, a nešetrného vláčení za ruku jsem docílil toho, že krátce před šestou hodinou jsme stanuli na okraji Krásné Studánky.

Průchod obcí po hlavním tahu kamsi do Polska byl pravým peklem a neobvyklá koncentrace štěkajících psů nám na psychice taky nepřidala. Po chvilce bloudění jsem ponechal vysílenou ženu na autobusové zastávce a letěl do pivovaru. Úplně na kraji vesnice jsem spatřil opuštěný rodinný domek, když jsem ho ale obešel, objevila se přede mnou zahrádka, na níž sedělo dobře třicet lidí. Rychle jsem objednal Antala. Už jsem ho ochutnal v ZČ, ale chtěl jsem ho zkusit přímo u zdroje. V ZČ jsem byl jeho chutí potěšen, tady mne však čekalo zklamání, pivo téměř bez chuti, naprosto nesmyslně podchlazené, fajn pro pacienty po trhání mandlí. Tak snad příště.

Ač jsou Třebonice téměř na dohled mému bytu, není spojení s nimi úplně hladké, dokonce časově příznivější je pro mne návštěva Chýně. Snad proto, že Dopravní podnik není nakloněn mému vysedávání v této vícse na samých hranicích Prahy, jsem až dosud návštěvu zdejšího podniku odkládal. Asi nejsem jediný - lákal jsem pár kamarádů, ale odpovědí mi bylo jen chladné mlčení. K podvečernímu výletu se přidal jediný. Sešli jsme se na Lukách.

Celý den jsem se těšil, a proto chápu smysl postrádající kličkování autobusu č.249 Řeporyjemi jako naschvál DP žíznivým pivařům. Řidič sám přitahuje jako magnet problémové pasažéry. Na konci Řeporyjí mačká jakýsi slovenský dělník nouzové tlačítko; následují dva pětiminutové navzájem nesouvisející monology - ten řidičův o tom, že signalizace se má používat pouze v nebezpečí, ten Slovákův o tom, že posledně mu zde autobus nezastavil. Do vší vřavy se mísí jakýsi třetí element, ještě ožralejší než viník neplánované zastávky. Nakonec je Slovák vypuštěn a my pokračujeme směrem k Třebonicím (nebo k Třebonicům, jak zní oficiální název jedné ze zastávek). Už vidím kemp, už míříme ke dveřím, když tu autobus opět stojí. Řidič se vztekle sápe z kabiny na překvapeně se tvářící francouzský pár ubytovaný v kempu, který napodobil svého slovenského učitele a zmáčkl nouzovou signalizaci. Řidič je nakonec uchlácholen třetím elementem a nasupeně dojíždí posledních pár desítek metrů na konečnou.

Konečně se přiblížíme k bráně statku, která je ovšem zavřená. Zazvoněním na zvonek se dozvídáme, že do restaurace musíme vejít přes kemp. Kemp vypadá opravdu velice slušně - může směle konkurovat západoevropským kempům, ty české směle strčí do kapsy. Kdybych bydlel na opačném konci Prahy, tak bych si sem zajel na víkend. No, možná to udělám i tak. Do restaurace se vstupuje přes zahrádku. Vevnitř je příjemně, výrazně chladněji než venku. Okamžitě si objednáváme Kout 10° a nakládaný hermelín (velmi dobrý) a začínáme studovat tácky všude po stěnách. Okamžitě lituji, že mám rozbitý foťák. Běhám jako Jindřich Plachta okolo vitrín s motýly a sním krásný sen, kterak se mění pustá, bílá zeď v předsíni našeho bytu... Pak si vzpomenu, že jsem ženat, a s povzdechem se vracím ke stolu. Pokračujeme v lemtání Koutu, protože se chci kochat hospodou a mám obavy, že bych nad Eržikou celý večer nevydržel. Okolo půl deváté přichází ta pravá chvíle. Objednáváme si dvě sedmnáctistupňové Eržiky. Pivo má krásnou barvu a po prvním napití se po mém těle rozlévají pocity, které jsem u tmavého piva zažil pouze U Fleků. Během pití Eržiky se zjevuje sám pumpescu, který se s námi dává do řeči. Večer příjemně plyne v konverzaci. Už ani nepamatuji, kdy jsem vypil víc než půllitr tmavého piva, ale shodujeme se, že si potřebujeme dát ještě malé na závěr. Po malé Eržice se dostavují u kamaráda menší problémy s artikulací a u mne lehce klátivá chůze. A tak vyrážíme, kamarád pěšky kamsi do noci, temné jako Eržika, já na vyhlídkovou jízdu po Řeporyjích...

Diskuse o českém jazyce, byť se odchýlila od tématu, rozjásala mou duši jazykozpytce-amatéra. Rosťa ještě přilil oleje do ohně, a tak jsem se rozhodl věnovat se pivu a věcem okolo něj z pohledu jazykovědného. Nerad bych tu dělal ramena, proto hned na počátku přiznávám, že jsem z větší části použil etymologického slovníku a další podporou mi byl Klášter 11°.

Začněme tím nejdůležitějším, pivem. Pivo vzniklo ze slovesa píti, jež souvisí s řeckým pino (piji), následovat by mohl výčet dalších, převážně latinských slov. Myslím, že přesvědčivější definici podal František Gellner ve svých Povídkách: „O životě starých Slovanů nemáme nijakých přesných a spolehlivých záznamů, a jazykozpyt musí nám nahražovati scházející dějinné prameny. Pozorujeme-li naši mluvu, shledáme i beze vší vědecké průpravy, že sloveso píti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není. Z čehož následuje, že již staří Slované pivo za určené k pití považovali, vodě jiné obory zužitkování poukazujíce.“

Slovo chmel bylo přejato z východu, což souvisí patrně s tím, že chmel k nám přišel z Kavkazu, jestli se nepletu.

Výrazy slad, sládek, sladina, sladovna i Rosťou požadovaná slast souvisí s přídavným jménem sladký, jež se objevuje v různých verzích ve všech slovanských jazycích.

Spilka – v časopise Vesmír psali, že pochází z anglického spill (přelít, přetéct), což vypadá dost jasně, až se mi tomu nechce věřit, ale vlastní vysvětlení nemám.

Humna jsou slovanského původu a je to dobytkem udusaná půda používaná k mlácení obilí.

Chlast pochází ze slovesa chamtiti, které souvísí se slovem hamonit pocházejícího z hebrejského mamon (bohatý). Když však chlastám já, peníze mi ubývají.

Vlast souvisí se slovem ovládat, potažmo s latinským valere (být silný).

Když uvážím, že slovo ležák je příbuzné se slovem děloha (obojí od slova ležeti), chápu, jak příslušníci našeho národa uvažují již v mateřském lůně. A kvas nebo kvasit souvisí se staroslovanským kvasnik – obžerce. Stopy vedou do Petrovic…