Dodnes vzpomínám na pěkný výlet do Herolda, proto si myslím, že bychom mohli zorganizovat výlet další, sice do Podkováně, jak navrhovala Jana. Na Podkováň mám ty nejlepší vzpomínky, ať již z Kokořínska a Mělnicka, tak od Radnice ze Žižkova. Znovuotevření Podkováně je věcí výjimečnou, a tak doufám, že by nás podkovánští uvítali s otevřenou náručí. Dle reakcí pod blogem bych pak zkusil, s povolením Chodyho, jménem PI něco domluvit.

Jistě se dočkáte velkého článku od zdejšího dvorního lyrika Rosti. Já jsem vyrazil na vlastní pěst o trochu dříve, abych si stačil za světla prohlédnout těch nemnoho památek, které ve Slaném zbyly. Z autobusového nádraží kráčím okolo zdejšího Lidlu, za nímž se rýsuje kostel sv. Gotharda - a nějaký bagr. A hned za kostelem se nachází Modletický dům, jeden z nejstarších domů ve Slaném, v němž vznikl Antošův pivovar. Před vraty se zatím nic neděje, tak se vydávám obhlédnout nedaleké náměstí. To je poměrně pěkné, nejvíce se mi líbí Velvarská brána, poslední zbytek opevnění. Rád bych se ještě podíval na zub zdejšímu řádu bosých karmelitánů, kteří zrekvírovali klášter františkánům, ale blíží se pátá, čili mé kroky směřují před brány pivovaru.

Kromě mne zde postává asi desetihlavá skupinka starších lidí, z nichž ten nejtlustší vyřvává, že je radní. Ještě v 16:59 je pivovarská krčma nelítostně zalígrována. V 17:00 nás pak vítá patrně vrchní. Neznámo proč zmiňuje, že jsme jejich první hosté, ale pak je již unášen davem, který se cpe dovnitř. Obsazuji jediný nerezervovaný stůl v přízemí (nekuřácká část, v prvním patře i ve sklepě se kouří) a s nadějemi vyhlížím číšnice. Postupně si přisedají dva pánové. Jeden hovoří stále dokola o cenách zdejších piv a rozvíjí teorii, že pivovar nebude schopen konkurovat protější pivnici U kostela, kde je podle vývěsního štítu na čepu Gambrinus. Trpělivě mu vysvětluji, že množina zákazníků od kostela netvoří s množinou zákazníků pivovaru průnik. Tak odvádí řeč na Regenerátora, který měl prý podle nápisu v jejich hospodě 13% alkoholu, což po čtyřech pivech cítil. Druhý pán vyhrožuje, že půjde ještě Antošův ležák spláchnout kozlíkem.

Jako první si objednávám Antošův ležák. Má příjemné chmelové doznívání, ale přivítal bych pivo trochu plnější; také nevoní úplně příjemně a bohužel mám výhled na pípu - to si vždycky vzpomenu na babičku, jak mi ochlazovala čaj přeléváním z hrnku do hrnku. Dávám si ještě jedno, celkově hodnotím jako lepší průměr a přecházím k Černému poupěti, tmavé 12°, neboť polotmavá 13° ani světlý speciál Kozák 15° mne nelákají dostatečně, abych jim při své krátké návštěvě poskytl prostor. Poupě je jiná liga než světlý ležák, je sladší, ne tolik karamelové, příjemně voní, chuť je vyvážená, prostě zahučí do mne eins zwei. Pivo stáčejí i do svých pet lahví, ale bacha, úplně dobře to netěsní. Při pohledu na měděné nádoby pivovaru rozjímám, co si dám k jídlu. Volba padá na talíř s nakládanými sýry, což není úplně nejvhodnější k ochutnávání piva, ale jako poslední si dávám jantarový ale 14°, takže dopady na chuť piva nebudou pro mne tak fatální. Místo nakládaných sýrů přede mnou přistává sýr zrající, nicméně jsem v dobré náladě a rovněž poněkud rozjařen, tak neodmítám. Zde musím vyzdvihnout kulturu servírování - sýr je podáván s nasekanou cibulkou, hořčicí, dvěma drobnými plátky nasolené sardinky a ještě (nebo už zase) teplým, velmi dobrým pečivem. Letmý pohled do relativně krátkého jídelního lístku mi napovídá, že při příští návštěvě budu mít co jíst - jehně, biftek nebo jen pomazánka z bůčku, téměř vše mne láká. Platím a ještě krátce pohovořím s Rosťou a spol. v suterénu a spěchám za manželkou. Spěch to není nepříjemný, protože mne v batohu chladí záložní poupě. Přeji Antošovi, ať se mu daří, když to půjde, co nevidět se vrátím, je to opravdu velmi příjemný podnik.

Posilněn úspěchem, že se mi před týdnem při třetí návštěvě Miletína konečně podařilo ochutnat Pytláka, tajně jsem vmanévroval manželku do návštěvy dalšího minipivovaru. Má žena je něco jako malamut, pokud neujde alespoň 15 km denně, začíná být silně nervózní. Naordinoval jsem jí tedy výstup na Ještěd (po sjezdovce) a následný pochod po jednom z ještědských hřebenů do Krásné Studánky.

V hotelu Ještěd točí PU za 46 a blíže nespecifikované tmavé (patrně Kozel) za tutéž cenu, musel jsem tedy s pivem počkat až do Studánky. Asi pět km před cílem však začala manželka tuhnout a já začal být nervózní, zda si vůbec stihnu dát Antala. Kombinací slibů, vydírání, že nestihneme autobus do Prahy, a nešetrného vláčení za ruku jsem docílil toho, že krátce před šestou hodinou jsme stanuli na okraji Krásné Studánky.

Průchod obcí po hlavním tahu kamsi do Polska byl pravým peklem a neobvyklá koncentrace štěkajících psů nám na psychice taky nepřidala. Po chvilce bloudění jsem ponechal vysílenou ženu na autobusové zastávce a letěl do pivovaru. Úplně na kraji vesnice jsem spatřil opuštěný rodinný domek, když jsem ho ale obešel, objevila se přede mnou zahrádka, na níž sedělo dobře třicet lidí. Rychle jsem objednal Antala. Už jsem ho ochutnal v ZČ, ale chtěl jsem ho zkusit přímo u zdroje. V ZČ jsem byl jeho chutí potěšen, tady mne však čekalo zklamání, pivo téměř bez chuti, naprosto nesmyslně podchlazené, fajn pro pacienty po trhání mandlí. Tak snad příště.

Každoročně provádíme s kamarády trestnou výpravu za naším spolužákem ze Slezska. Zatímco loni jsme klopýtali cca 20 kilometrů (tam i zpět) na Požahu do Slezanu, letos byl plán ambicióznější a logisticky lépe propracovaný. Vyrazili jsme již v pátek v šest ráno, neb do Ostravy je cesta dlouhá.

Naší první zastávkou byla Garáž a zdejší Garážmistr. Pivo bylo dobré, takové drsné s výrazně hořkým koncem - poměrně překvapivá chuť na produkci Qásku, ale jedná se údajně o recept majitele Garáže. Jinak pokud vím, dostane se Garážmistr ještě v depandance tohoto podniku v Ostravě-Martinově. V podniku jsme byli sami - také bylo pouze lehce po poledni a pracovní den. Dali jsme ještě rundu, v klidu popíjeli a prohlíželi si zdejší motoristické harampádí.

Další zastávkou byl nedaleký Hobbit, kde jsem sice již byl, ale bylo to ještě v dobách, kdy se zde nevařilo. Zatímco já si dávám dvanáctku, kolega si dává polotmavou třináctku, kterou nepochopitelně splachuje světlým Kunětickým Hejkalem 10°, u něhož se dožaduje jako historik vysvětlení, jak onen název souvisí s Kunětickou horou. Světlá dvanáctka mi velmi chutná, ale ještě více mi chutná polotmavá 13°. Qásek je sice sladší, ale to mi vyhovuje. Pivo je velmi pitelné, proto si dávám ještě malou 13° a platím s vědomím, že pokud to neudělám hned, bude to později horší, jestli vůbec možné.

Následoval přesun MHD do Ostravy-Zábřehu. Sice jsme se trochu motali mezi paneláky, ale nakonec jsme zámek našli. V restauraci bylo úplně prázdno, za což jsem byl vděčen, nemám moc rád plné hospody, kde to hučí nebo nedejbože hraje hudba. Zde ovšem chyběla i obsluha, ale po chvíli se objevil pár číšník - číšnice. Dal jsem si světlou 11°, která sice nebyla úplně špatná, ale celkem nepříjemně zapáchala a mezi dosud ochutnanými pivy jsem ji zařadil na poslední místo. Pšenice mi přišla taková primátoroidní, ale kdo ví, už jsem toho měl poměrně dost, takže platíme a přesunujeme se na autobus do Svinova. Zde kamarád reklamoval ještě Avara, ale na to já neměl fyzické fondy, navíc jsem se musel šetřit na večer, kdy si to měla přihasit manželka.

V sobotu ráno jsme se vozy přesunuli do Dolního Sklenova (řidiči až do Kozlovic). Vtrhli jsme do zdejšího prázdného lokálu a začali si objednávat zdejší pivo. Pan výčepní nás upozornil, že se jedná o pivo nefiltrované, a když nás ani tímto neodradil, započal své čepovací martýrium. Zhruba po čtvrt hodině přede mnou stály první Hukvaldy 12° v životě. Pivo to bylo osobité, ale chuťově ne úplně podle mých představ. Po dvanáctce následovala 14°, zdála se mi hodně prokvašená a chuťově pro mne byla přijatelnější.

Druhým bodem sobotního programu byla návštěva fojství v nedalekých Kozlovicích. Zvolili jsme pěší přesun přes hukvaldskou oboru. Oněch asi 6 km nám ale trvalo dosti dlouho, neboť se v našich řadách vyskytly slabší kusy, které dohánělo páteční kořalkové běsnění, jehož jsem se naštěstí nezúčastnil, neboť po pátečním celodenním programu a menším spláchnutí večeře Budvarem 12° přišla záchrana v podobě narkoleptického záchvatu. Podobně jako v Hobbitovi byl jsem také v Kozlovicích nedlouho před tím, než se tam začalo vařit. Prostě smůla. Kozlovické (nebo jak by se zde řeklo Kozlovské) fojství je stylově zrekonstruovaný komplex budov evidentně zaměřený na bohatší klientelu. Celkem dobře jsme zde povečeřeli (ale zas tak dobře asi ne, protože si nepamatuji, co jsem měl). Začal jsem Valašským Vojvodou. Ten první mne příjemně osvěžil, ale druhý už mi přišel jaksi bez chuti a do třetího, ač jsem byl čerstvý, se mi už vůbec nechtělo. Dal jsem si tedy, jsa překvapen sám sebou, malé černé, které sice nebylo nic moc, ale aspoň mělo nějakou chuť.

Večerní program vrcholil opékáním vuřtů u spolužákova tchána na zahradě. Chuť pečené sóji byla příjemně podbarvena Podkrkonošským speciálem z Nové Paky.

Do nedělního programu jsem propašoval návštěvu skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm - všichni nevědomí si oddechli, že už se nemusíme vláčet po nějakých minipivovarech. Hned u vchodu do skanzenu jsem se dotázal na cestu k pivovaru. Dostalo se mi ovšem značně zmateného popisu trasy, tak jsem se rozhodl ponechat tomu volný průběh. (Ze zkušenosti o 14 dní později - nejjednodušší je zajít na náměstí do informací, kde vás slečna vybaví mapkou a popisem trasy.) A nedaleko Valašského Slavína na mne vesele zamrkal stánek s rožnovským pivem. Na čepu do plastových kelímků byl pouze Radhošť 10,9° označený jako 11°. Pivo mi přišlo dost hořké, měl jsem po něm strašnou žízeň a vůbec si dám raději dvanáctku, ale aspoň jsem ho ochutnal a už jsem se ani nesnažil ostatní přemlouvat k návštěvě pivovaru, zvlášť když jsem tudy měl za dalších 14 dní projíždět. Závěrem se omlouvám za absenci fotek, které by tu asi bodly, ale rozbil se mi foťák.

Ač jsou Třebonice téměř na dohled mému bytu, není spojení s nimi úplně hladké, dokonce časově příznivější je pro mne návštěva Chýně. Snad proto, že Dopravní podnik není nakloněn mému vysedávání v této vícse na samých hranicích Prahy, jsem až dosud návštěvu zdejšího podniku odkládal. Asi nejsem jediný - lákal jsem pár kamarádů, ale odpovědí mi bylo jen chladné mlčení. K podvečernímu výletu se přidal jediný. Sešli jsme se na Lukách.

Celý den jsem se těšil, a proto chápu smysl postrádající kličkování autobusu č.249 Řeporyjemi jako naschvál DP žíznivým pivařům. Řidič sám přitahuje jako magnet problémové pasažéry. Na konci Řeporyjí mačká jakýsi slovenský dělník nouzové tlačítko; následují dva pětiminutové navzájem nesouvisející monology - ten řidičův o tom, že signalizace se má používat pouze v nebezpečí, ten Slovákův o tom, že posledně mu zde autobus nezastavil. Do vší vřavy se mísí jakýsi třetí element, ještě ožralejší než viník neplánované zastávky. Nakonec je Slovák vypuštěn a my pokračujeme směrem k Třebonicím (nebo k Třebonicům, jak zní oficiální název jedné ze zastávek). Už vidím kemp, už míříme ke dveřím, když tu autobus opět stojí. Řidič se vztekle sápe z kabiny na překvapeně se tvářící francouzský pár ubytovaný v kempu, který napodobil svého slovenského učitele a zmáčkl nouzovou signalizaci. Řidič je nakonec uchlácholen třetím elementem a nasupeně dojíždí posledních pár desítek metrů na konečnou.

Konečně se přiblížíme k bráně statku, která je ovšem zavřená. Zazvoněním na zvonek se dozvídáme, že do restaurace musíme vejít přes kemp. Kemp vypadá opravdu velice slušně - může směle konkurovat západoevropským kempům, ty české směle strčí do kapsy. Kdybych bydlel na opačném konci Prahy, tak bych si sem zajel na víkend. No, možná to udělám i tak. Do restaurace se vstupuje přes zahrádku. Vevnitř je příjemně, výrazně chladněji než venku. Okamžitě si objednáváme Kout 10° a nakládaný hermelín (velmi dobrý) a začínáme studovat tácky všude po stěnách. Okamžitě lituji, že mám rozbitý foťák. Běhám jako Jindřich Plachta okolo vitrín s motýly a sním krásný sen, kterak se mění pustá, bílá zeď v předsíni našeho bytu... Pak si vzpomenu, že jsem ženat, a s povzdechem se vracím ke stolu. Pokračujeme v lemtání Koutu, protože se chci kochat hospodou a mám obavy, že bych nad Eržikou celý večer nevydržel. Okolo půl deváté přichází ta pravá chvíle. Objednáváme si dvě sedmnáctistupňové Eržiky. Pivo má krásnou barvu a po prvním napití se po mém těle rozlévají pocity, které jsem u tmavého piva zažil pouze U Fleků. Během pití Eržiky se zjevuje sám pumpescu, který se s námi dává do řeči. Večer příjemně plyne v konverzaci. Už ani nepamatuji, kdy jsem vypil víc než půllitr tmavého piva, ale shodujeme se, že si potřebujeme dát ještě malé na závěr. Po malé Eržice se dostavují u kamaráda menší problémy s artikulací a u mne lehce klátivá chůze. A tak vyrážíme, kamarád pěšky kamsi do noci, temné jako Eržika, já na vyhlídkovou jízdu po Řeporyjích...

Diskuse o českém jazyce, byť se odchýlila od tématu, rozjásala mou duši jazykozpytce-amatéra. Rosťa ještě přilil oleje do ohně, a tak jsem se rozhodl věnovat se pivu a věcem okolo něj z pohledu jazykovědného. Nerad bych tu dělal ramena, proto hned na počátku přiznávám, že jsem z větší části použil etymologického slovníku a další podporou mi byl Klášter 11°.

Začněme tím nejdůležitějším, pivem. Pivo vzniklo ze slovesa píti, jež souvisí s řeckým pino (piji), následovat by mohl výčet dalších, převážně latinských slov. Myslím, že přesvědčivější definici podal František Gellner ve svých Povídkách: „O životě starých Slovanů nemáme nijakých přesných a spolehlivých záznamů, a jazykozpyt musí nám nahražovati scházející dějinné prameny. Pozorujeme-li naši mluvu, shledáme i beze vší vědecké průpravy, že sloveso píti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není. Z čehož následuje, že již staří Slované pivo za určené k pití považovali, vodě jiné obory zužitkování poukazujíce.“

Slovo chmel bylo přejato z východu, což souvisí patrně s tím, že chmel k nám přišel z Kavkazu, jestli se nepletu.

Výrazy slad, sládek, sladina, sladovna i Rosťou požadovaná slast souvisí s přídavným jménem sladký, jež se objevuje v různých verzích ve všech slovanských jazycích.

Spilka – v časopise Vesmír psali, že pochází z anglického spill (přelít, přetéct), což vypadá dost jasně, až se mi tomu nechce věřit, ale vlastní vysvětlení nemám.

Humna jsou slovanského původu a je to dobytkem udusaná půda používaná k mlácení obilí.

Chlast pochází ze slovesa chamtiti, které souvísí se slovem hamonit pocházejícího z hebrejského mamon (bohatý). Když však chlastám já, peníze mi ubývají.

Vlast souvisí se slovem ovládat, potažmo s latinským valere (být silný).

Když uvážím, že slovo ležák je příbuzné se slovem děloha (obojí od slova ležeti), chápu, jak příslušníci našeho národa uvažují již v mateřském lůně. A kvas nebo kvasit souvisí se staroslovanským kvasnik – obžerce. Stopy vedou do Petrovic…