Ač jsou Třebonice téměř na dohled mému bytu, není spojení s nimi úplně hladké, dokonce časově příznivější je pro mne návštěva Chýně. Snad proto, že Dopravní podnik není nakloněn mému vysedávání v této vícse na samých hranicích Prahy, jsem až dosud návštěvu zdejšího podniku odkládal. Asi nejsem jediný - lákal jsem pár kamarádů, ale odpovědí mi bylo jen chladné mlčení. K podvečernímu výletu se přidal jediný. Sešli jsme se na Lukách.

Celý den jsem se těšil, a proto chápu smysl postrádající kličkování autobusu č.249 Řeporyjemi jako naschvál DP žíznivým pivařům. Řidič sám přitahuje jako magnet problémové pasažéry. Na konci Řeporyjí mačká jakýsi slovenský dělník nouzové tlačítko; následují dva pětiminutové navzájem nesouvisející monology - ten řidičův o tom, že signalizace se má používat pouze v nebezpečí, ten Slovákův o tom, že posledně mu zde autobus nezastavil. Do vší vřavy se mísí jakýsi třetí element, ještě ožralejší než viník neplánované zastávky. Nakonec je Slovák vypuštěn a my pokračujeme směrem k Třebonicím (nebo k Třebonicům, jak zní oficiální název jedné ze zastávek). Už vidím kemp, už míříme ke dveřím, když tu autobus opět stojí. Řidič se vztekle sápe z kabiny na překvapeně se tvářící francouzský pár ubytovaný v kempu, který napodobil svého slovenského učitele a zmáčkl nouzovou signalizaci. Řidič je nakonec uchlácholen třetím elementem a nasupeně dojíždí posledních pár desítek metrů na konečnou.

Konečně se přiblížíme k bráně statku, která je ovšem zavřená. Zazvoněním na zvonek se dozvídáme, že do restaurace musíme vejít přes kemp. Kemp vypadá opravdu velice slušně - může směle konkurovat západoevropským kempům, ty české směle strčí do kapsy. Kdybych bydlel na opačném konci Prahy, tak bych si sem zajel na víkend. No, možná to udělám i tak. Do restaurace se vstupuje přes zahrádku. Vevnitř je příjemně, výrazně chladněji než venku. Okamžitě si objednáváme Kout 10° a nakládaný hermelín (velmi dobrý) a začínáme studovat tácky všude po stěnách. Okamžitě lituji, že mám rozbitý foťák. Běhám jako Jindřich Plachta okolo vitrín s motýly a sním krásný sen, kterak se mění pustá, bílá zeď v předsíni našeho bytu... Pak si vzpomenu, že jsem ženat, a s povzdechem se vracím ke stolu. Pokračujeme v lemtání Koutu, protože se chci kochat hospodou a mám obavy, že bych nad Eržikou celý večer nevydržel. Okolo půl deváté přichází ta pravá chvíle. Objednáváme si dvě sedmnáctistupňové Eržiky. Pivo má krásnou barvu a po prvním napití se po mém těle rozlévají pocity, které jsem u tmavého piva zažil pouze U Fleků. Během pití Eržiky se zjevuje sám pumpescu, který se s námi dává do řeči. Večer příjemně plyne v konverzaci. Už ani nepamatuji, kdy jsem vypil víc než půllitr tmavého piva, ale shodujeme se, že si potřebujeme dát ještě malé na závěr. Po malé Eržice se dostavují u kamaráda menší problémy s artikulací a u mne lehce klátivá chůze. A tak vyrážíme, kamarád pěšky kamsi do noci, temné jako Eržika, já na vyhlídkovou jízdu po Řeporyjích...